Alpský test cestovních endur aneb se Stelviem na Stelvio

Text: Lukáš Růžička , Matěj Oliva , Filip Tichý | Foto: Jarda Ducháček , Jiří Jevický | Zveřejněno: 25.7.2008 | Zobrazeno: 209 762x

Kapitoly článku

Šotolina a Passo di Stelvio

Cesta na Passo Umbrail obsahuje také několik cenných kilometrů šotoliny, která prověří kvality našich motorek z té terénnější stránky. Tady se ukazuje, že Tiger opravdu mimo silnici nepatří a s malým předním kolem se v štěrkových zatáčkách jen opatrně šine dopředu. Také Varadero, které má pocitově hodně váhy na předním kole, nevzbuzuje větší chuť k rychlejšímu svezení a raději se tváří jako pohodlný cesťák, navíc s propojeným brzdovým systémem a ABS nemůžete na šotolině tolik důvěřovat ani páčce zadní brzdy.

Naproti tomu bavorák s univerzálním vzorkem je zde ve svém živlu a naznačuje, že by si ve výjezdech klidně zkusil nějaký ten driftík. Předtím si ale motorku musíte pro takový úsek doslova naprogramovat - vypnout kontrolu prokluzu, ABS, přenastavit odpružení na Comfort a můžete vyrazit. Zkrátka je to takové hraní s počítadlem, což trochu zároveň snižuje pozornost jezdce. Pokud se ale víc rozvášníte, asi vám bude trochu vadit chybějící odezva od předního kola - v řídítkách totiž vůbec necítíte, zda už to klouže či uskakuje a kolik toho tedy můžete plynovou rukojetí ještě naložit. Jízda samotná je však bezproblémová a GS se po boku Stelvia žene vpřed k vrcholu. Sportovně kousavé brzdy na šotolině fungujou dobře, ale je třeba počítat s jejich razantním nástupem.V rozbitějších pasážích si u GS s chutí stoupnete do stupaček a i přes litá kola si užijete kousek svého soukromého Dakaru. I zde platí, že za málo námahy máte hodně muziky.

Největší jistotu mám v těchto podmínkách na Moto Guzzi. Drátová kola a jakoby motokrosově předsazené přední kolo před přední vidlici dávají v řídítkách krásně cítit chování předku a přestože větší výmoly motorku dost rozhodí a silniční balón místo zadní pneumatiky brzy začíná prokluzovat, dá se s ní na převážně rovné šotolině do kopce i v zatáčkách krásně vyřádit. Radiální brzdy jsou nastavené tak akorát někde mezi asfalt i šotolinu a tady je to s nimi opravdu požitek! Guzzi navíc má hodně vysokou nádrž, takže i my dlouháni si po stoupnutí do stupaček můžeme pěkně sevřít nádrž mezi koleny a krásně si výlet na polní cesty vychutnat.

Šotolina končí a nás čeká asi nejhezčí úsek - pověstné zatáčky na vrchol Passo di Stelvio ve výšce 2758 m nm. Široká silnice s perfektním povrchem a téměř nulový provoz dovolují konečně za to pořádně vzít a konečně na silnici využít stokoňové potenciály. Samozřejmě i to jen v rozumné míře, protože karambol tak daleko od domova a na půjčených motorkách prostě nepřichází v úvahu a všem znovu připomínám první přikázání „Nepoložíš motorku importéra svého...“. Při opravdu sportovním nasazení nemá BMW konkurenci - na každý převod se energicky žene dopředu, před zatáčkou stačí pořádně vzít za brzdy a nechat případné protesty vyřešit ABS, za zatáčkou už můžete ještě v náklonu topit pod kotlem, kdyby to ustřelilo, elektronika to vyřeší. Mezi dvěma zatáčkami motorku přehodíte, než byste řekli Telelever, díky kterému se taky nekoná žádné ponořování předku a máte jistotu stálého rozložení hmotností.

Tiger by to na rovnějších úsecích bavoráku s přehledem natřel, ale před zatáčkami se musíte pořádně vzít za tuhou brzdu. Předek motorky se navíc citelně zhoupne dopředu a po uvolnění brzdy jezdci ještě pár desetin vteřiny trvá, než najde tu správnou rovnováhu pro náklon do zatáčky, zadní brzda navíc ráda blokne zadní kolo. Zato překlápění mezi zatáčkami Tigeru jde v naší sestavě rozhodně nejlépe a znovu a znovu si říkáme, jestli jsme jej neměli zařadit spíš do testu s cestovními naháči nebo ho postavit ideálně třeba proti Yamaze TDM 900.

Pokud držíte Stelvio pod krkem a nenecháte otáčky spadnout pod 6 tisíc, čeká vás nádherný zážitek. Na rovinkách vám nikdo neujede ani o metr, v zatáčkách sice budete o něco pomalejší a občas vám předek odskočí trochu do strany, ale vše je dobře cítit a nikdy nemáte pocit nebezpečí. Přední radiálky na asfaltu v porovnání s BMW sice nijak nenadchnou, ale stěžovat si na ně rozhodně nebudete – slušný účinek i citlivost, jen za ně občas prostě musíte víc vzít.

Varadero i zde dává v zatáčkách pěkně cítit řízení a jezdec přesně ví, kolik si toho ještě můžete dovolit. Propojený brzdový systém je na asfaltu prima, předek se neponořuje a v kombinaci s ABS toho dost naženete pozdějším brzděním. Na rovnějších stoupání vám ale kolegové o dost ujedou a přestože i vy si užíváte sportovní honičky, tolik vytahané ruce od zrychlení nikdy mít nebudete. Ale že by bylo Varadero nějak pomalé, se rozhodně nedá říct, jak nám taky dokázal šílený německý kolega na Varanovi s laďáky, který to zde evidentně měl najeté. Naprosto kašlal na to, jestli něco pojede v protisměru, všechny nás během několika vteřin předjel a při našem příjezdu na vrchol už měl dopito a zaplaceno.

Tak, a jsme na Passo di Stelvio! V pátek tu ještě není tak šílený nával, takže vyjíždíme pořídit vrcholovou fotografii až nahoru k sněhovému poli u tibetské kavárny. Pak parkujeme dole u závory, která zahrazuje cestu na uzavřený východní úsek průsmyku,odpočíváme a kecáme s motorkáři ze všech různých zemí. Všichni bez výjimky si jdou okouknout novou Moto Guzzi a je vidět, že italská designérská škola mezi motorkáři umí zabodovat.

Také Tiger je tu na průsmyku jediný a je vidět, že také má nádech něčeho speciálního. Zato pokud musíte být za každou cenu výjimeční, BMW a Varadero asi nebude nic pro vás, musíte se smířit s tím, že na každém alpském biker pointu jich pár desítek bude zaparkováno. Ale i to je jen věc náhledu, samozřejmě to také lze považovat za důkaz kvality a povedené motorky! Ale konec úvah, začíná dost pršet a je dost hodin, takže rezignujeme na další plánovaný průsmyk Passo Gavia a míříme zpátky do penzionu.

Na vodě

V dešti jsme toho nakonec najezdili víc než dost. Kromě pátečního návratu ze Stelvia a sobotního přejezdu Timmelsjoch v dešti a navíc husté mlze jsme si ještě v neděli střihli asi 300 km v trvalém slejváku po dálnicích zpět do ČR. Ale i to přineslo zajímavé dojmy z testovaných motocyklů. Nejmenší zájem při střídání byl logicky o Triumpha. S nižším štítkem a mizivou ochranou na nohy prostě nepatřil mezi dešťové favority, méně silná ale tužší brzda také vyžadovala více soustředění před zatáčkami, naopak gumy byly na vodě poměrně jisté.

Guzzi sice nohy moc neochrání, ale vysoké plexi toho dost odkloní. Když držíte motor v dolním poklidném pásmu, tak se nemusíte bát žádné neplechy při podřazování či přidání plynu na mokré dlažbě. Varadero díky dobré ochraně, krytům na ruce a propojeným brzdám v dešti bodovalo, ale vyšší hmotnost byla třeba při brzdění na kluzké dlažbě znát. Rovněž při jízdě v bouři a větším větru kolem Mnichova to s motocyklem obloženým plnými kufry pochopitelně více házelo. Nicméně z hlediska ochrany jezdce proti dešti vycházelo asi nejlépe. Vyhledávaným favoritem ovšem v dešti bylo i BMW GS, a to především díky krytům na ruce a vyhřívaným rukojetím. Také řízení prokluzu na mokré vozovce se najednou jevilo jako vyloženě přátelský doplněk.