Alpské jezírkování 2, aneb punkovej průlet švýcarskými průsmyky!

Jako každej rok, už při studenejch zimních večerech, přemejšlím nad tím, kam letos vyrazím na cesty. Letos jsem měl opět v plánu Polsko. Podívat se do Osvětimi, Vlčího doupěte a projet pobřeží Baltu a vočíhnout tamní majáky. Kámoš Patrik (kterej se mnou nakonec nejel) mi do hlavy vštípil myšlenku, jestli se radši nepodívat do Alp, než do placatýho Polska. A tak jsem návštěvu země našich severních sousedů opět posunul na později a zvolil vysněné Švýcarsko! Zemi tisíce jezer.

Postupem času pročítám cestopisy a inspiruju se, plánuju, ležím v mapách a sestavuju itinerář. Máme, jako před rokem, jen necelých 6 dní a mnoho průjezdních bodů, tak nemůžem jet jen tak bez rozmyslu. Snažím se plánovat max. 7 hodin jízdy denně, což s připočtenými kafe-pauzami bude tak akorát. Při nočním sestavování itineráře mě trochu zlobí mapy od strejdy Gůgla, které mě nepustí přes Furku a Stelvio, protože jsou v zimě zavřené. Povede nás opět TomTom Rider, do kterého stačí zadat cíle, zvolit trasu bez dálnic a volbu "klikatá silnice", což nejednoho motorkáře přivede k orgasmu. Pak už se stačí naplno věnovat řízení.

Mám několik motokámošů, tak mě napadlo vytvořit FB událost, kde můžu kohokoliv pozvat, nějakym způsobem nalákat a hromadně se domluvit. Paráda, 5 lidí se zúčastní, plus 2 možná. Říkam si: „To budes letos mela, 7 lidí už není málo." No ale jak tomu bývá, s blížícím se termínem odjezdu, počet účastníků zájezdu začal řídnout. Vymlouvali se a vymejšleli pohádkový příběhy o tom, proč nemůžou. A tak jsme nakonec zůstali jenom tři. Já - Finč (Yamaha FJR 1300), Jára (Suzuki GSX 750 F), kterej se mnou loni okusil Alpy, a Martin (Yamaha XV 1900 Midnight Star), cestovatelskej panic.  

 

Den 1., pátek 1. 7.

Mám sbaleno, motorku napakovanou, už jen přežít poslední den v práci, a vzhůru za novým dobrodružstvím. V půl čtvrté odpoledne máme s Járou sraz na čelákovické Benzině a čekáme na posledního opozdilce Martina, zkrátka práce nepočká. Nadšeni vyjíždíme až po čtvrté hodině svižným tempem z Čelákovic, směr Praha, Strakonice, kde tankujeme, a Strážný.

Českou část cesty netřeba popisovat, za zmínku stojí jen úsek silnice č. 4 ze Strakonic do Strážného, kde jsou první kroucenice. S jednou pauzou na tankování a nákup piv, se kroutíme stejnou rychlostí i za hranicemi, až k Pasovu. Martin má naštěstí zamlženej tacháč, takže ho lehce v interkomu přesvědčuju o předpisové rychlosti. Můj zakletej Pasov (viz minulé cestopisy) projíždíme bez zdržení, a Tomtom nás žene okreskama a místníma silničkama až do prvního cílového bodu na severní (německé) straně Braunau am Inn. Před pár lety jsem nadivoko stanoval na druhé straně řeky (v Rakousku) a už mám zažité, že se sem dá dojet za půlden.

Zapíchli jsme to na předem vybraném místě u jezera Waldsee. Je tu jakýsi kemp (nebo tábor) a hospůdka, kde probíhal slušnej mejdan. Ideální stav, všichni vožralí a nás si ani nikdo nevšiml. Vyrušili jsme jen nějakej páreček v autě, co zrovna vyndával „páreček“ z poklopce. Po pěti minutách rozhodování máme flek na spaní a vybalujeme. Jak blaženě zní zasyčení otevřené plechovky zaslouženého piva nemusím nikomu popisovat. Posilněni alkoholem vyrážíme za tmy skrz keře a roští k jezeru hodit koupel. Chtěli jsme vytáhnout pár připitejch koček z vedlejšího mejdanu na noční koupačku, ale byla to spíš „párková" slavnost, než mejdan. Od toho raděj ruce pryč. Jinak koupačka bombová! Travnatá pláž, vlez do vody z jakéhosi písku, a skvělá voda.

Po vypití denního přídělu piv a rumu, uleháme do peřin. Tahle nocovačka je téměř dokonalá, až na neustálé bzučení komárů. Letos jsme na ně vyzráli a před padnutím do spacáků jsme se nastříkali repelentem. Bohužel tenhle kouzelnej sprej ty potvory píchavý odežene vždy tak na hodinku, takže spím zakuklenej jak larva. Asi po hodině spánku nás budí déšť a my rozespalí, v rumovém opojení, natahujem plachtu. Kdyby se na nás někdo díval, asi by se za břicho popadal.

Najeto: 365 km

Ubytování: nadivoko, u jezera Waldsee, Braunau am Inn, GPS: 48.246797, 13.000527

Den 2., sobota 2. 7.

Probouzíme se do zamračeného rána po noční komáří swingers párty pěkně vopíchaní i přes zábal, kterej jim měl překazit jejich noční sosání. Příště si vezmu na spaní i helmu a rukavice.

Skáčem do jezera, oplachujem pytlíky, balíme, zadávám do TomToma další itinerář a mizíme pryč. Dnes máme v plánu dojet do Livigna a přespat na předem vytipovaném místě u jezera Lago di Livigno. Cestou nás čeká pár zatáček v okolí Zugspitze, včetně průsmyku Fernpass, hraniční průsmyk Reschenpass a zatopenej kostel v jezeru Reschensee, a můj vysněnej průsmyk Passo dello Stelvio. Vede nás po německejch okreskách a je to celkem výživný. Určitě lepší než se kodrcat po dálnici.

Asi hodinu po dnešním startu se stávám účastníkem dopravní nehody. (GPS: 48.037223, 11.945684) Klasická křižovatka do kříže, my přijíždíme z vedlejší a odbočujeme doprava na hlavní. Děda jedoucí ze stejného směru, mířící rovně po vedlejší, přehlédl zleva letícího Mergla a vjel mu do cesty. Ještě že já jsem ho viděl dřív a instinktivně se nerozjel souběžně s dědou. Rána jak sviňa, dědovi odlítl celej předek, a mě trefilo cosi do předního kola a do nohy. Au. Vočumujem Yarušku, jestli je celá, nohu cejtim, tak asi pohoda, můžem jet dál.

Co se mi na těch němcích fakt líbí, že si všichni pomáhaj. Hned všichni lidi kolem vylejzaj z aut, jedni vyndavaj dědovi brečící děti z auta, druzí tlačí vozejk plnej dřeva z vozovky. Další se zase ptají, jestli jsme ok, a korunu týhle chvilce ochoty nasazuje týpek, co přináší z domova bednu s limonádama a občerstvením. Kdybych nebyl najedenej, tak si klidně bagetku a kafíčko dám, viď. O záchrannejch složkách nemluvě, ty byly na místě během pěti minut. Kéž by to všechno takhle bylo i u nás. S Martinem odjíždíme pryč, jen na Járu jsme nějak zapomněli. Asi se rozhodl někomu dávat umělý dejchání. Snad ne tomu dědovi. Dojíždí nás na další pumpě o pár km dál.

Než si v hlavě srovnám, jakou mám vlastně z prdele kliku, jsme dávno za horama. To že mi hází přední kolo, když pustím řídítka, bohužel zjišťuju až dodatečně. Stejně tak naražená holeň se ozývá až ráno. Skvěle (myšleno ironicky), začíná se kazit počasí a během chvilky padaj trakaře, tak vytahujem a oblékáme nepromoky. Vždy jsem ho odmítal, že to je zbytečnost a až letos jsem měl možnost ho vyzkoušet. A musím říct, že super!  Naprosto v suchu, teda až na rukavice a boty, na které návleky ještě dokoupím. Cesta v dešti už není tak usměvavá, ale v srdci mě hřeje představa zítřejšího Švýcarska, tak to šlape i při kličkované mezi kapkami deště.

Před Ga-Pa nás překvapuje uzavírka a spousta motorkářů. Co se to tady k čertu děje?! Jóóó vždyť já vím, kámoš Číža mi psal něco o srazu modrobílých vrtulí (BMW). Prodíráme se kolonou stojících aut a motorek, až mi z těch lidí naskakuje husina. Na tyhle masový akce moc nejsem!

Po půl hodince popojíždění, zmatků a jízdy po středové čáře, vyjíždíme z kolony a vyjíždíme na Fernpass (1212 m n. m.). Tento průsmyk ani nestojí za řeč. Silnice je tu široká jak přistávací plocha na letišti, velkej provoz a výživnejch zatáček poskrovnu. Možná za můj pesimismus může ten déšť, kdo ví.

Tak jako tak, bereme Německo a Rakousko jako nezbytnej tranzit k našemu dnešnímu cíli. Po přejezdu hranic ubývá deště a protijedoucí jezdci nejsou mokří. Jo! Snad ten déšť necháme v Německu. I když je fakt, že Martinovo vylejvání vody z bot mě s Járou celkem baví. V Landeckém tunelu je jak u mě ve spacáku (sice smrádek, ale teploučko), jen mě trochu hryže svědomí a v duchu si říkám, jestli není pro průjezd nutná dálniční známka. Kluky s tím radši neznepokojuji. Dál pokračujeme podél řeky Inn po silnici č. 180 kolem pevnosti v Nauders, kde se chystáme zastavit až cestou zpět. Vážně stojí za to udělat si půlhodinku času navíc a vzít to vrchem podél švýcarských hranic po silničkách č. 27 a č. 185, fakt super!

Vyjíždíme další,  tentokrát hraniční, průsmyk, čehož bych si ani nevšiml, kdyby zde nebyla cedule s nápisem Reschenpass (1507 m n. m.). Na hranicích stavíme a s nadšením svlékáme nepromoky, k hlavnímu cíli dnešního dne zbývá už jen pár kiláčků. K jezeru Lago di Resia (rakousky Reschensee) a zatopenému kostelu přijíždíme po suchém asfaltu a téměř vysušení. Stavíme, pauzírujeme a fotíme toto až kýčovité místo. Směju se, jak se asi chodí do kostela v neděli modlit, a vzpomínám na vyprávění o Baronu Prášilovi, jak uvázal svého osla ke střeše domu, který byl pod sněhem a chudák oslík se po roztání sněhu oběsil.

Stelvio – dnešní druhý velký cíl je co by kamenem dohodil, a tak se dál nezdržujeme a vyrážíme konečně suchou stopou po parádní silničce SS40. Omylem odbočujeme na SS41 (já snad to Stelvio zase minu, říkám si) a TomTom nás žene na Umbrailpass. Po těch dvou „nudných“ sedlech je tohle neskutečnej zážitek a mě se s každou zatáčkou zvedá tlak. Pro kardiaky může bejt tahle cesta poslední. Vzduch tu začíná řídnout, tak ani motorku nechcípám a fotím ceduli Umbrailpass (2501 m n. m.) a pokračuju dál na Stelvio. Takhle nějak musí vypadat motorkářskej ráj, jeden průsmyk střídá další. V euforii s bušícím srdcem, rohlíkem od ucha k uchu a vykrouceným pravým zápěstím řežu zatáčku za zatáčkou, až zapomínám na kluky. Jarec je mi v patách, Martin klepe kosu a drží si své tempo. Sjíždíme se nahoře u cedule Passo dello Stelvio (2758 m n. m.). Brr tady je teda kosa! K tomu ještě začíná padat mlha, a já dostávám strach, co se to blíží za fujavec . Popohánám kluky a raděj padáme, do Bormia. Z téhle strany se jede Stelvio podstatně rychleji, zatáčky nejsou tolik utažené, a vraceček je tu jen pár. Na rozdíl od západní strany, od Merana. V Bormiu jsem byl letos na lyžovačce, tak nostalgicky vzpomínám a porovnávám zimu s létem. Obojí má něco do sebe. Silnice SS301 do Livigna je super, přestože už jí mám párkrát projetou! Doleva, doprava, nahoru, dolů. Projíždíme dva menší průsmyky passo del Foscagno (2291 m n. m.) a passo d´Eira (2208 m n. m.), a do Livigna přijíždíme kolem 21. hodiny. Nemůžem sehnat pivo! Otevřeny už jsou pouze restaurace, a tak se vydáváme hledat předem vyhlídnutej plácek na spaní. Už nekoupeným pivem zkaženou náladu nám ještě víc kazí cedule se zákazem vjezdu. A ke všemu se začíná smrákat, tak volíme nejjednodušší možnost, v podobě kempu, respektive parkoviště pro karavany, kolem kterého jsme právě projeli. Bez dlouhých vokecávek Jára smlouvá cenu 8 E na hlavu. Zmrzlí kolemjdoucí nevěřícně vrtí hlavou pod čím, že to spíme. My, zahřátí rumem, se usmíváme a ukazujeme palec nahoru.

Najeto: 467 km

Ubytování: Campeggio Mansueto - 24 E / 3 lidi, 3 x moto, 1 stan, GPS: 46.546869, 10.144700

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE