Alpské jezírkování 2, aneb punkovej průlet švýcarskými průsmyky!

Den 3., neděle 3. 7. 2016

Vždy jsem si říkal, že ve světě se nekrade. U nás si člověk hlídá helmu, oblečení, navigaci, a vše sundává z motorky. Kdežto v Alpách jsem se nikdy o nic nebál a vše nechával, jak mi to odpadlo. Po návštěvě kempu v Livignu mám jinej názor. V noci mě vzbudil vítr, zvedající plachtu, tak jsem po marných pokusech zapíchnout kolík do škvíry mezi dlažbou, plachtu uzemnil kilovým balením krájené Vysočiny a spokojeně spal dál. Ranní probuzení nebylo zrovna růžové po zjištění, že Vysočina je fuč. Tak snad zloději nezaskočila, protože v tu chvíli jsem mu nic jinýho nepřál.

Probouzíme se do chladného a mlhavého jitra, ale svahy nad Livignem jsou už zalité sluncem. Já klasicky vařím snídani a společně s prvními slunečními paprsky tahám kluky ze spacáků. Dnes máme před sebou motorkářsky náročnej den, a tak nemá smysl se zdržovat.

Za zmínku stojí jen má ranní návštěva sprch: Nejprve jsem omylem zabloudil na dámské záchody. No stane se. Po nalezení té správné cimry se svlékám a jdu do sprchy. Pouštím vodu a nic! Zjišťuju, že musím zpět na chodbu, kde je automat. Oblékám se a jdu si ke stanu pro drobné. Na druhý pokus už jdu zdárně rovnou do pánských sprch, svlékám se a rovnou na sebe kydám sprcháč, abych ušetřil čas tekoucí vody. V Adamově rouše se vydávám s rukou mezi nohama na chodbu zjistit, že automat je na žetony a ne na mince. Do prčic! Přece nepůjdu namydlenej a nahatej na recepci rozměnit mince na žetony. Komicky se oplachuji v umyvadle a při pohledu na automat si myslím něco o prdeli.

Před odjezdem do hor ještě tankujeme bezcelní levnej benzín, já do FJRka dokupuju motorovej olej, protože jsem nezkontroloval hladinku a až červený hladový oko mě upozornilo, jakej jsem lajdák.

Vyjíždíme táhlou, zakroucenou silničkou, průsmykem Forcola di Livigno (2315 m n. m.), kde nás přibrdí pouze celníci, jinak ani nestavíme a vjíždíme konečně od Švajcu. Slézáme z motorek na parkplácku v dalším průsmyku Passo del Bernina (2330 m n. m.), kterej mi bere dech. Odtud se vám otevírají daleké pohledy do hornaté Itálie. Trochu škoda, že jsme se ošidili tím, že jsme přijeli přes Forcolu a neprojeli jižní stranu celou. Zde vysokohorská silnice klesá prudkými zatáčkami podél známé Berninské úzkokolejné železnice. Ta je z roku 1885 a proslavila se největším stoupáním bez ozubené pomoci na světě. Příště. Cesta dolů není tolik zakroucená a vede lesem z mladých borovic, takže není téměř na co koukat. Malý provoz nám to ale vynahrazuje a my pokoušíme místní četníky, jestli někde nečíhaj za bukem s radarem. Vlastně za borovicí. Asi nečíhali, teda aspoň do dneška mi žádná pokuta nedorazila.

Přijíždíme do St. Moritz, asi nejznámnějšího zimního letoviska a lázeňského města ve Švýcarsku. Nejvíc profláklého nejspíš Olympijskými hrami v minulém století. Potkáváme první hlídku četníků, a ne jen tak ledajakou. Několik aut, kolem kterých postávají příslušníci se samopaly na krku. My jsme je naštěstí nezajímali. Mořic je, až na hustej provoz a přehnaný policajty, moc pěkný městečko, s ještě hezčím jezerem St. Moritzersee. Dál projíždíme kolem jezer Chapférersee (odkud vytéká řeka Inn, která nás doprovází od prvního dne), Silvaplanersee a Silsersee, kde se chystáme za dva dny nocovat. Tak rovnou vočumujem plácek, kterej jsem si vyhlídl na Google mapách. Je to tu fakt moc pěkný! I když na koupačku v tý ledárně teda koule nemám.

 

V poledne přijíždíme k ceduli Passo del Maloja (1518 m n. m.), sjíždíme prudkej kopec plnej vostrejch serpentin a mizí nám zbytky poserproužků. Po silnici č. 3 s parádním asfaltem letíme jako vítr, mezi zelenými loukami posetými dřevěnými seníky. K zastavení na rovince za vesničkou Casaccia mě nutí na kopci se rozléhající přehrada Albignasee. Cvak, a hltám další dávku serpentin, zasejc do Itálie.

Kousek za hranicemi se rozléhá malebné středověké městečko Chiavenna, kde odbočujeme vpravo a míříme po silnici SS36 na sever, opět do Švajcu. Stavíme u jezera Lago di Prestone, vedle dvou anglánů s manželkama na FJRkách. V rámci pauzy na připevnění kamery se s nimi zdravím a fotím zátiší tří Yarušek. Po ujetí pár set metrů si v duchu říkám: „Co to tam leželo malého černého na zemi, nebyla to baterka do kamery?“ Cokoliv si půjčím od kámoše Vojty, zničím, a když to nezničím, tak (málem) ztratím! Otáčím to a jedu si vyzvednout baterku, kterou už mi podává anglicky mluvící motorkářka. Rozesmívám jí svou nekvalitní a vtipnou angličtinou: "Senk jů end najs tů mít jů." Točím plnej plyn, abych dohnal kluky, kteří se s tím asi nepářou, páč mi chvíli trvá, než je dojedu. A pak že já jsem dobytek.

 Silnice se začíná víc a víc kroutit a já závodím s "plechovkou bez víčka" od Mercedesu s Déčkem na eSPéZetce. Helmuta asi sere, že jsem rychlejší a nechce mě pustit. V každé zatáčce si najíždí do protisměru, abych ho nepředjel. Náš závod si vybírá první daň, kdy na jakémsi hrbolu ztrácím ešus, kterým málem sundávám dva cyklisty. Ti to naštěstí neberou jako úmyslnej útok a s úsměvem na tvářích slézají z kol a loví ešus v trávě mezi kameny. „Danke šén, au fídrzén,“ povídám a radši mizím pryč. Snad jsem tomu dojčákovi aspoň trochu nahonil ego, tím že jsem ho nechal vyhrát.

Přijíždíme k přehradnímu jezeru Lago di Montesplüga, které se rozlévá na italsko-švýcarských hranicích. „Tady bych chtěl mít rybářskou chajdu“, říkám si. Původní obydlí ve stejnojmenné vesnici podle mě ještě pamatuje praotce švýcara. Nádhera! V zápětí projíždíme dalším průsmykem, Passo della Splüga neboli Splügenpass (2113 m n. m.). Sjezd ze starou, původní poštovní cestou, severní částí průsmyku, je zas záživnější než ta jižní. Ty zatáčky jsou na sobě víc jaksi nahečmaný a už je tu cítit „to“ Švýcarsko.

Ve Splügenu najíždíme na hlavní silnici č. 13, která kopíruje dálnici E43. Kousek jedeme podél řeky Hinterrhein, kde řádí houfy kajakářů. Sakra, taky bych se s nima kousek svezl. Martin mě do interkomu atakuje prosbami na občerstvovací zastávku, kterou mu slibuju už dvě sedla, tak zastavujem na klobásu u malého bufáče na velkém parkovišti (GPS: 46.525999, 9.187805).

Já parkuju klasicky na prasáka, Martin vedle mě, jen Jára poctivka se řadí za českou Oktávku, parkující u kraje parkoviště. Volám na něj: „Ty vole neblázni, hodí tam zpátečku, přehlídne motorku a shodí ti to ze stojánku.“ Jára přikyvuje na radu moudřejšího a motorku staví vedle nás. Objednáváme tři kávy a tři klobásy. S nebíčkem v pusince (jak by řekl jeden můj teplej kolega a kamarád Roman) si přežvykujem tuhle místní mňamku, když v tom slyšíme ránu. Z toho zvuku mi málem zaskočilo! Helmut v penzi svým Mercedesem shodil Járovu Sůzu ze stojánku, a ještě jí kousek postrčil! Obcházíme havárku a kontrolujeme škody. Pár odřenin na plastech, odřenej kartér na motoru a rozbitej displej na GoPro kameře. Vyplašení důchodci chtějí volat cajty, na který se mi teda fakt nechce čekat a řešit pak, zda stála Sůza správně, nebo čí to vlastně byla vina. Takže radši smlouváme a Jára dostává od Helmuta 200 Euro odpustek. Bohužel až večer zjišťujeme, že má Sůza ohnutou taky pravou půlku řídítek. Děláme si srandu z Martina, že teď už to čeká jen na něj, startujeme a vyrážíme dál lovit bernardýny.

Stoupáme rychlými, přehlednými zatáčkami nahoru na passo del San Bernardino (2066 m n. m.) a já si říkám, že tohle je ten nejkrásnější průsmyk, kterej jsem zatím projel. Člověk tu nepotká nikoho jiného než výletníky (auto, moto, velo) a pár pastevců nebo sedláků. Ostatní provoz je veden tunelem pod kopcem. Stavíme u blankytně modrého jezera a nasáváme atmošku, která je zde nejen vidět, ale i cítit.

Fotíme sérii kýčovitých fotek jak z kalendáře, na zaparkovaných pramicích. Jak puberťáci. Čeští čopráci ode mě chtějí vyfotit, tak jim fotím taky pár přihřátejch snímků. Přemlouvaj nás, ať si serpentiny sjedem a vyjedem ještě jednou, že je to skvělý. Jenže my máme jiný plány. Sjezd jižní strany Bernardina do údolí Val Mesolcina je záživnější, rychlejší a podstatně delší než severní. A já už vím, že příště pojedu jižní stranu tohoto průsmyku opačným směrem (nahoru).

Dále pokračujeme po vyhlídkové silnici č. 13, kopírující třináctku dálnici a řeku Moesa. Míříme do Locarna, vyvalit špeky na pláži a spláchnout špínu v jezeru Lago Maggiore – německy Langensee. Na toto jezero a jeho okolí jsem se velmi těšil a o to víc mě zamrzelo, když jsme si to při tankování v Gordunu, kousek před Locarnem, rozmysleli a změnili směr. Vzhledem k našemu zdržení kochačkama, focením a langsamtempem, se posunul čas dojezdu až do noci, tak jsme trochu zkrátili původní trasu a vypouštíme Simplonpass a zmíněné jezero.

Po silnici č. 2, ani ne za hoďku míjíme ceduli Nufenenpass (2478 m n. m.). Stoupání z východu nahoru na Passo della Novena bylo rychlejší, než jsem čekal. Pár zatáček s velkým převýšením a s každým ujetým kilometrem o poznání větší zima. Možná to je pokročilou hodinou, možná únavou, brr. Západní půlka Nufenenstrasse je o poznání motorkářsky zajímavější. „Že mi tu trasu nejedeme obráceně“, říkám si po několikáté. Po silnici č. 19, podél řeky Rhony přijíždíme na kouzelnou křižovatku v osadě Gletsch. Můžeš si vyjet doprava na Furku, nebo doleva na Grimsel, udělat si kolečko přes Susten a Gotthard, nebo hodit zpátečku na Nufenen. Jako v ráji!

Odbočujeme vlevo a pravidelnými serpentinami, sešněrovanými jako šňůra latexového korzetu mé paní, vyjíždíme na Grimselpass (2165 m n. m.), kde stavíme u jezera Totensee, které není v mlze skoro vidět. Mlha by se dala krájet, že při čůrání nevidím ani svýho Ferdu. Byla zima a mlha nó, jinak je to velkej zabiják.

Při sjezdu severní strany Grimselu si připadáme jak v půlce minulého století. Betonové hráze, hydroelektrárny a další stavby komplexu Oberhasliwerke tu díky mlze a počasí, že by psa nevyhnal, působí až depresivně. Nadšenej Jára mi několikrát opakuje, že se sem musí určitě vrátit. No, tak snad příště bude hezky. Grimselstrasse značenou dvěma čísly 6 a 8, podél říčky Aary sjíždíme, jak strejda Piko svou ranní lajnu, a kolem sedmé večerní se blížíme k dnešnímu poslednímu cíli, jezeru Brienzersee.

V Brienzu kupujem pár chlazenejch a po chvíli rozmejšlení a strachování se, jestli můžem nebo ne, parkujeme motorky kousek od původně vyhlídnutého plácku, přímo na břehu jezera. Jára ještě s místním mlaďasem domlouvá spaní u něj doma, na což s Martinem přikyvujeme. Asi nám viděl do hlavy, a po chvíli se při představě jakej mu tři divočáci z Čech udělaj mejdan u bazénu, začíná vykrucovat. Tak zůstáváme u jezera pod širákem.

Voda v jezeře je víc než luxusní, tak jsme do něj hned skákli. Nikdy by mě nenapadlo, že je Jára (příjmením Sýkora) takovej milovník opeřenců. Když jsem viděl, jak se k němu slétlo hejno kačen a labutí, smíchy jsem se málem utopil. K smrti vystrašen vyskočil z vody, a utíkal se "svým" hejnem ke stanu, kde přečkal až odplují pryč. Při druhém pokusu se jejich "obcování" opakovalo. Až když Jára sundal trenýrky, se všichni opeřenci zvedli a s hlasitým řevem připomínající smích Honzy Krause, zmizeli za obzorem. Těžko se to popisuje, ale tahle ptačí story nás baví zbytek večera.

 

Najeto: 389 km.

Ubytování: nadivoko, GPS: 46.738901, 8.047961

 

Den 4., pondělí 4. 7. 2016

Ráno u Brienzersee je nádherné, štíty hor se prsí nad jezerem ve slunečním svitu, a okolí jezera vypadá jak z katalogu cestovní kanceláře. Škoda že my vstáváme s pěknou kocovinou, na kterou jsme si zadělávali do půl čtvrté ranní. Každej motocestovatel se ráno vypaří, jak pára nad hrncem, dřív, než vyleze sluníčko a opadne mlha. Jen my tři kanci prokalíme noc a ráno to podle toho vypadá. Při pohledu na hodiny u sbalené, nastartované FJRky jsem se až zastyděl a říkal si, že tohle nemůžu ani do cestopisu napsat.

Vyjíždíme až po 11. hodině!

Vracíme se pár kiláčků zpět. Zastavuji pouze na fotopauzičku u vodopádu, jehož jméno se mi zpětně nepodařilo dohledat. Fotky jsou bohužel neprezentovatelné. Focení proti sluníčku mi fakt nejde. V Innertkirchenu odbočujeme doleva na silnici č. 11 – Sustenstrasse. Neskutečný! Kocovina ze mě hned opadá a vypadám jak z reklamy na zubní pastu, s rohlíkem od ucha k uchu. Výjezd západní strany Sustenu mě zatím nadchl z celé cesty nejvíc. Sice poměrně úzká, ale upravená silnice bez velkého provozu plná rychlých zatáček, nabízí parádní svezení. Jelikož se rád kochám, tak během svižné jízdy stíhám vočumovat kamenité kopce a divoká údolí pod námi, kam bych teda vlítnout nepřál ani nepříteli. Ledovec Steingletscher po mé pravici mě donutil zastavit a udělat pár fotek, ještě před vrcholem průsmyku. V sedle Sustenpass (2224 m n. m.) leží ještě – nebo už poměrně dost sněhu. Naštěstí švýcarští silničáři nelení, jako ti naši. Nic proti, kluci.

 

Ve třetí zatáčce východní cestou ze Sustenu stavíme v restauraci Sustenbrüggli na kafepauzu. Moc pěkný tady! Pokuřovat si svůj oblíbenej tabák, popíjet výbornou kávu a k tomu poslouchat šumění potoka, protékajícího pod terasou, a vočumovat projíždějící bajky, obklopen nádhernými panorámaty. Prostě skvělý, doporučuju!

Východní stranu Sustenstrasse jedem ještě rychleji, možná nás žene gravitace, možná ta silná káva od Anity a Hanze, možná jsme konečně vystřízlivěli, každopádně, než mi z úst vyprchala chuť čerstvě mleté kávy, jsme dole. Na první křižovatce odbočujeme doprava na silnici č. 2, vedoucí z Luzernu a proti proudu nedospělé řeky Reuss, pramenící mezi sedly Furka a Gotthard pokračujeme k Andermattu. V létě je tu ráj motorkářů, v zimě milovníků zimních sportů. Zajímavé je, že je to také strategické místo s kasárnami, a garážemi vojenské techniky. Říká se, že hory ve Švýcarsku jsou prošpikované vojenskými bunkry a úkryty, které jsou stále funkční. A že každý (krom nevojáků, žen a dětí) má doma zbraně i munici, kdyby vypukla válka. 

Obří kruháč před Andermattem je další pohádková křižovatka, kde se kříží cesty na Sustenpass, Gotthardpass, Oberalppass a Furkapass, kam my zrovna míříme. Furkastrasse (č. 19) je asi nejprofláklejší a jednoznačně nejfotogeničtější silnice ve Švýcarsku. Namlsán předchozími průsmyky už těžko srovnávám, kterej se mi jel líp, ale Furkapass (2436 m n. m.) mě nabíjí akční náladou mimojiné i tím, že se tu kdysi proháněl i agent 007 James Bond. I když za heft tolik nervu, nestíhal bych se kochat nepopsatelně fotogenickým okolím.

 

Zvědavost a kručení v břiše nás přivádí k osiřelému karavanu uprostřed parkoviště, kde kupujeme u usměvavého chlápka švýcarskej špek s chlebem. Stylová svačina dodává šmrnc už takhle autentický atmošce. 

 

Při sjezdu z Furky se před námi tyčí nejvyšší vrcholky Bernských Alp. Míjíme v kopci zasazenej hotel Belveder, kterej se v Bondovce také objevil. Z jeho parkoviště je vidět na zbytek ledovce Rhônegletscher, kde pramení řeka Rhôna. Ledovec a jeho placenou atrakci - ledovcovou jeskyni, vynecháváme. Dál se před námi se rozprostírá dechberoucí výhled na Grimselpass, který jsme projeli včera. Západní část Furkastrasse je o něco méně motorkářsky zajímavá, ale dohání to neskutečné výhledy na protější vrcholky hor. Než se nadějeme, jsme opět v údolí, v Gletschi. Vzhledem k dnešnímu sluníčkovému počasí, se rozhodujeme vyjet si na fotografickou hodinku nahoru na Grimsel ještě jednou. Sice nás tahle sranda stojí skoro hodinu času, kterýho máme furt málo, ale stojí to za to!

 

Vracíme se již projetou Nufenenstrasse, opačným směrem, tentokrát bez kochání, pod plynem. Vaří se mi krev a adrenalin mi proudí tělem, jak když jsem poprvé viděl nahatou holku. Tím nemyslím báby kuchařky koupající se v potoce na skautském táboře, když mi bylo 7 let.

Pod Gotthardským průsmykem stavíme u zákazu vjezdu, kde se silničáři rozhodli, že nám překazí cestu. Rozmýšlíme, kterej směr z týhle zašmodrchaný křižovatky, je ten správnej. Čepráci na Bernardinu nám radili, ať určitě nevynecháme starou cestu z kočičích hlav, kde je opravdu na co koukat a není tam žádný provoz, protože všichni průsmyk berou po hlavní. Bohužel i my jsme najeli na tuto rychlostku a nezbilo než na krásně kroucenou starou kostkovanou silničku pokukovat se slzou v oku, shora z mostů, které jí „překračují“.

Ale i tak mě Passo del San Gottardo, neboli St. Gotthardpass (2106 m n. m.) baví. A co nás baví ještě víc, je bufáč v zatáčce s neskutečným výhledem, který se podle toho jmenuje Chiosco Panorama. Cpeme se grilovanou klobásou a užíváme si ta panorámata.

 

S plnými žaludky pokračujeme dál do Andermattu, a na již zmíněném kouzelném kruháči odbočujeme doprava po silnici č. 19 zvané Oberalpstrasse. Silnice se po pár stech metrech začíná opět kroutit a naskýtá se nám pohled jak z obrazu, kdy typicky červený vláček s námi závodí po kolejích podél této silnice. V jednu chvíli zajede do tunelu, v další nás překvapuje o kus dál, kde z něho opět vyjíždí, a po čase zase mizí do černý ďoury pod kopcem. Glacier express – ledovcový expres je jednoznačně nejznámější panoramatickou železniční tratí ve Švajcu.

Stavíme pod červeným majákem u cedule Oberalppass (2046 m n. m.). „Co tu dělá ten maják?“, říkám si. Sjezd východní strany tohoto průsmyku je strašně rychlej, pořád čekám další zatáčky, a nic. Po desítkách kilometrů se smiřuju s tím, že už je asi po. 

Čeká nás "nudný" přesun švýcarským venkovem, kde si můžeme my i motorky trochu odfrknout od zatáček. Na druhou stranu je zde pořád na co koukat a mě Švýcarsko víc a víc přirůstá k srdci. Kromě zastávek na doplnění vody ze studánek a tankování, jedeme pořád v kuse. Před Churem odbočujeme vpravo na silnici č. 3, mířící na jih, přes Julier. Po sedmé večerní už toho má Martin plný brejle a do interkomu už ani nemluví. No bodejť, vyrazit s tím jeho autobusem do Alp, a ještě k tomu s takovým magorem, jako jsem já. Na pumpě se rozmýšlíme, jestli to nezapíchnout dneska tady na parkovišti. Jsme s Járou dva proti jednomu v přesile a chceme ještě dnes projet Julierstrasse a bivak postavit u jezera Silsersee, které jsme si vočíhli včera. Kelímková káva nás všechny tři prohnala, tak že jsme nuceni využít veškeré zařízení této pumpy a nechat jïm zde tři suvenýry.

Slunce už zapadlá, začíná se smrákat a už i já si začínám připouštět, že zbytek dneška nebude žádnej med. S postupným stoupáním postupně přibývá mlha a ubývá teplota a viditelnost. O to víc mi stoupá adrenalin v krvi. Stavíme u cedule Julierpass (2284 m n. m.), kde se zmůžu jen na dvě fotky a ještě mizerný. Jára mě nepřestává překvapovat a pořád se směje. „Je to zase novej skill viď“, říká. Martin opět nemluví. A já už se bojim cokoliv říct, abych to zase neschytal, tak vypínám interkom a přidávám volume své mp3. Cestou dolů se s každým ujetým kilometrem začíná zase oteplovat a já si v duchu říkám, jak jsme to zvládli „se suchým dresem“. Průsmyk má parádní rychlostní nájezd z obou stran. Ze severní strany má delší nástup zatáček, kterej se ke konci zostřuje. Jižní strana je zatáčkově slabší, ale vynahrazují to parádní výhledy na lampami osvětlené městečko Silvaplana a stejnojmenné jezero Silvaplanersee, nad kterým ční též nasvícená pevnost Crap da Sass. Bohužel už nemám síly ani vybavení, abych to zdokumentoval. V Silvaplaně odbočujeme doprava a během pár minut, přesně v deset večer parkujeme motorky na plácku u jezera. Sice je to tu obšancované cedulema „No camping“, ale je tma jak v pytli a nám už je dnes všechno jedno. Dopíjíme zbytek tvrdýho a kolem druhé ranní jdem na kutě.

 

Najeto:371 km

Ubytování: na divoko, GPS: 46.413205, 9.713090

 

Den 5., úterý 5. 7. 

V půl šesté ráno mě budí německy hovořící hlas, kterej křičí: „Policáj“. Mně se v tu chvíli zvedá adrenalin a pumpa startuje jak po lajně jihoamerickýho sněhu. Dělám, že spím a kopu do vedle ležícího Járy, ať v tom nejsem sám. Po chvíli mi to nedá, vyplížím se ze spacáku, ale nikde nikdo. Nejspíš jel kolem nějakej vtipálek na kole, z auta na nás nebylo vidět. No ale pro sichr jsem z těch dvou spáčů sundal plachtu a kdyby přijeli četníci, budem tvrdit, že jsme teď přijeli a že se jdeme koupat. No asi jsem nebyl ještě střízlivej, když mě napadla taková ptákovina. Kluky tahám z pelechu až dvě hodinky na to, když už se slunce prodralo skrze mlhavé mraky. Skáču do jezera, brrr to je snad nejstudenější voda v celejch Alpách. Při mytí intimních partiích začínám pochybovat o svém pohlaví. Vypadá to, že dnes pojedu jako Eva.

 

Dnešní odjezd jsme oproti včerejšku trochu vylepšili a startujeme „už“ v devět. Od rána to vypadá na sluníčkovej den, tak snad nám to počásko vydrží a všechny průsmyky projedeme za sucha. Jedeme po hlavní silnici č. 27 opět přes Mořice, kde kluky ztrácím na kruháči. Tak mám aspoň chvilku času se pokochat na pláži u nádraží, než mě dojedou.

Záhy odbočujeme vlevo, a k snídani si dopřáváme průsmyk Albulapass (2315 m n. m.). Albula mě doslova učaroval. Nulový provoz, parádní silnice, rychlé zatáčky a hornatá krajina kolem jak z Vinetoua. V hospůdce Albula hospiz vysedává pár cyklistů a motorkářů, popíjející svou dopolední kávičku, jen my tři burani zase taháme energeťáky z tankvaků. Jdu si koupit nálepku do krámku vedle hospizu, pečlivě vybírám, čekám, čekám, čekám, volám: „Haló“, nic. Tak ještě chvíli čekám a po (nekecám) dvaceti minutách odcházím s nálepkou, kterou jsem prostě sprostě ukradl. S pocitem zloděje, co právě ukradl všechno zlato z Národní banky, honím kluky do sedel, startujem a mizíme pryč.

Cesta dolů (na sever) je taková venkovská. Tu seče sedlák trávu, tam zase okopává selka záhonek, přes silnici se občas přeženou, no spíše courají ovce, občas ňáká kráva – myslím zvíře. To mě prostě baví. Při podjíždění starého kamenného viaduktu vidíme, jak hoří les. Ba ne, to parní lokomotiva se mi připletla do ukázkové expozice. Kamenný most, protékající říčka, blbě čumící kráva a tahle mašina. Bohužel, než jsem zastavil a vytáhl foťák, vláček zmizel někde v prčicích, kráva se rozhodla, že celebritou nebude, a Jára, kterej chtěl fotku zpestřit, byl taky rychlejší než já.

 

Projíždíme kolem jezera Palpuognasee, které jsem si musel dodatečně vygůglit. Průzračnější azurovou vodu jsem viděl snad jen v Itálii v Lago di Carezza. Kdyby tady nebyla taková kosa, hned tam skočím. Severní polovina Albulastrasse je nekonečně dlouhej sešup s malými nepřehlednými zatáčkami v lese, tak jedu se staženou řití. Odbočujeme vpravo na Davos, kde kupujeme švýcarské suvenýry v sámošce a pomalu se se Švajcem loučíme. Projíždíme posledním průsmykem země s bílým křížem na rudé vlajce, Flüelapass (2383 m n. m.). Byli jsme tady s Járou už loni a už to tu trochu známe, tak za to můžeme pořádně potahat. Cestopis zde: http://www.motorkari.cz/cestovani/cestopisy/italie/alpske-jezirkovani-aneb-dva-pankaci-tankuji-super-32742.html

 

Tento průsmyk je od nás asi nejblíže, tudíž je nejspíš nejnavštěvovanější českými motorkáři. Alespoň podle poznávaček na motkách to tak vypadá. Nájezd zatáček je z obou stran sedla rychlý, se slušným asfaltem, kterej několikrát střídá cedule „Práce na silnici“ se skupinkami silničářů opřených o lopaty. Je vidět, že se blížíme k domovu. Krajina kolem připomíná scenérie z Hvězdných válek, tak čekám, kde na mě vyskočí Luke Skywalker nebo Darth Vader. Trochu pozitivní nálady tomu dodává říčka Susasca s několika malými, ale divokými vodopády. Na jaře se (podle mě) dá sjíždět na kajaku. Na vrcholu bavíme hosty sedící na zahrádce hospicu tím, že popíjíme studánkovou vodu z láhve od Jelínka a děláme že jsme vožralí.

Po sjezdu východní strany Flüely odbočujeme vpravo na Zermez, kde odbočujeme vlevo a míříme po silnici č. 27 k dalšímu průsmyku. Projíždíme kolem brány do tunelu Munt la Schera, vedoucího do Livigna. Zde jsem loni udělal chybu a objeli jsme s Járou Stelvio přes Livigno a Bormio, dál na Caterinu. Kdyby u cesty nestála cedule Pass dal Fuorn (2149 m n. m.) neboli Ofenpass, tak ho bez povšimnutí projedeme. Taková normální klikatá alpská silnička, nahoru a dolů. Jak na horské dráze.

 

Hned „za rohem“ vyjíždíme další krpál plnej serpentin, kterej jsme pokořili v sobotu. Na mysli mám Umbrailpass (2501 m n. m.), podle mě nejnáročnější průsmyk tohoto tripu. Spousta vraceček při 11% stoupání, úzká silnice a kolem stromy nebo příkrej sráz. Ale napodruhý už jsme se s tím tolik nemazlili. Trochu mi připomíná Mangartskou cestu ve Slovinsku.

Na Umbrail vzápětí navazuje Passo dello Stelvio (2758 bm n. m.), jakási Mekka motorkářů, kterou asi netřeba komentovat. Borci z Top Gearu ji nazvali nejlepší silnicí Evropy. No nevim, asi nebyli ve Švajcu. Pro mě tak trochu očekávané zklamání. Hlavně z množství lidí, jako na Václaváku. I když dneska bych spíš řekl, že na Václaváku je lidí, jako na Stelviu. Náladu mi spravila grilovaná klobáska v opečené housce s kysaným zelím a cibulí, kterou nám připravil Ital, mluvící vtipnou češtinou, v typickém tyrolském vohozu. Kdo byl někdy na Stelviu, tak ví...

Severozápadní cesta dolů je podstatně náročnější než ta Bormiácká. Úzká silnice s kamenými svodidly se kroutí jak já, když mám manželce odevzdat vejplatu. A třicítka vraceček může přivodit slabším žaludkům taky pěknou zvracečku. Ale jinak si sjezd ze Stelvia patřičně užívám, teda do chvíle, kdy začínají padat první kapky deště a první motorkář se válí na zemi. Stahuju půlky a snažím se důvěřovat Pirellkám, který mě do teď nezklamaly.

 

Kluci mi zmizeli z dohledu zrcátek a já stavím na krajnici u podivného obydlí, s ještě podivnější výzdobou. Přes silnici na mě haleká podivín, zalévající rajčata, ať jdu dál. Hned při vstupu po mě chce 1 Euro. Na což mu oznamuju, že nemám drobné, abych ho odpálkoval. On patřičně vybaven, mi vrací na padesátieurovku 49 Euro. Bylo mi trochu trapně. Ale co, tak jdu vokouknout ty jeho výtvory.

Nakonec jsem nelitoval, dokonce mě chtěl oženit s jeho dcerou, opalující se na lehátku. Chtěl jsem se s ní vyfotit, ale byl jsem slušně poslán k vodě. Tak jsem to zkusil aspoň na tajňáka, zezadu. Mezitím mě kluci dojeli, tak rychle pryč, než mi ta kočka v bikinách zabaví paměťovku.

Ve vesničce Spondigna si TomTom trochu neví rady s uzavírkou, a tak jedu podle instinktu, a nasávám atmosféru italskýho venkova. Přestože už míříme domů, stále si cestu vychutnávám naplno. Jen si nejsem jistej, co kluci. Po chvíli jízdy po paměti, narážíme na nám již známou silnici SS40 vedoucí kolem zatopeného kostela. Za tepla a sluníčka je to mnohem příjemnější svezení. Škoda jen, že už se blížíme domovu. Na první rakouský pumpě tankuju víc, než se vejde do prázdný nádrže. Buď jsem už jel opravdu na výpary, nebo na tý pumpě slušně vobíraj! Loučíme se s Itálií posledním kafíčkem a čeká nás tranzitní přesun přes Rakousko k jezeru Walchensee, kde máme vytipovanej plácek na spaní.Projíždíme kolem pevnosti v Nauders, kterou okukujem jen z venku a její návštěvu si nechávám na jindy. 

 

Při výjezdu z Landeckého tunelu (po ztrátě signálu GPS) omylem najíždím na dálnici a kluky ztrácím na rozcestí. Oni mají asi lepší instinkt a jedou správně. No nic, tak si projedu kousek dálnice a na prvním sjezdu to otočím zpět. Do interkomu jsem jim nestihl říct, ať počkají na místě. Cestou zpátky k místu rozdělení, je potkávám v opačném směru na dálnici. Tak na sebe jako paka máváme, a do interkomu jim hlásím, ať sjedou na prvním sjezdu a počkají. Asi neslyšeli, otočil jsem to opět znovu za nimi, sjedu na prvním sjezdu a nikde nikdo. Bez známky se mi nechce znovu na dálnici, a tak jedu po silnici č. 171, zaříznuté do svahu nad dálnicí, a kluky vyhlížím z dálky. Je to blbost je vidět takhle z dálky samozřejmě, takže to chcípám, volám Martinovi a domlouváme sraz v následujícím městě, kde se po chvíli hledání shledáváme u Mekáče.

Trochu nám to pokazilo náladu, nehledě na to, že už toho bylo dnes za ten den dost a my už mohli máčet nohy v jezeře. Místo toho se nás rozhodly zmáčet dešťové kapky. Kluci mě přemlouvají, ať zastavím a obléknem nepromoky. Já při pohledu na duhu před námi oponuju, že to nemá cenu, a nechávám je se do těch skafandrů pracně nasoukat. Po pár kilácích je po dešti. No, raději nic neříkám. Hurá, o hodinu později stavíme u vytouženého jezera.

 

Jezero Walchensee je opravdu parádní. Písčité a oblázkové pláže, průzračná voda, v povzdálí sluníčko zapadající kdesi v Alpách. Jezero je obšancováno cedulemi typu No camping a zákazy nočního stání, tak chvíli hledáme plácek na spaní. Čecháček, parkující zde s náklaďákem mi doporučuje jedno parkovišťátko kousek odsud, ale není u vody a to my nechceme. Takže se s ním loučím, mejdan nebude a parkujeme motorky mezi mladými vrbami na pláži. Skáčeme do vody, která je po tomhle náročném dni parádně osvěžující. Dopíjíme poslední zásoby chlastu a po půlnoci se všichni díváme do víček.

 

Najeto: 366 km

Ubytování: nadivoko (GPS: 47.569742, 11.315542)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE