Pyreneje! Od východu k západu a od západu k východu.

6. den, středa 10. 7. 2019

Trocha erotiky

Těžká rána opilcova, říkám si. Na včerejším „Ekvádorském“ mejdanu jsme ochutnali snad všechny španělské pálenky a likéry. Ještě že nás dnes čeká půl den off. Kupujem na baru opečenou slaninu v rozpečené bagetě, fakt pecka! Martin prej ráno nevstal a José dneska tolik humorem nechrlí. Loučíme se, balíme svejch pět švestek a razíme na slanou koupačku.

 

Nejprofláklejší pláže v Biskajském zálivu jsou na stopéro v městečku Hondarribia. Motorky na parkáč, a zpocení v motohadrech si to štrádujem po palmové kolonádě k pláži. Otázka je, zda jsme větší atrakce pro turisty my dva, nebo holky opalující se nahoře bez. Žádná nuda pláž, kámo. Ale každá ženská, co tu je, a je jedno jak je stará, jestli jí je 18 anebo 60, tu má venku na férovku prsa. Puberťačky, maminky, babičky, v širokém věkovém spektru. To jsem ještě neviděl. Jarec mi bere z rukou foťák s teleobjektivem, že žádnej voajér Migel, ne ne ne.

Miguel: „Ty vado, tady je to docela pěkný.“

Jarec: „Jojo, hlavně ty kozy! Tady bych chtěl dělat plavčíka.“

Miguel: „Tady nedostaneš pauzu na oběd, tady máš dvě, možná tři pauzy za den, na honění.“

Jarec: „Tady plavčík musí bejt železnej zekon.“

 

Mrtvej venkov

Osvěženi po pětidenní mordovačce prdelí v sedlech, bodlo! A jedem zas o kousek dál. Po skvěle upravené silnici N-121-A, pěkně v tempíčku řežem zatáčky, do Pamplony. Stavíme u čerpačky Repsol, kterých je ve Španělsku požehnaně. Musim jednu vyfotit švagrovi, kterej je repsolák. V tom mi do záběru vběhne chlapík v červeném ohozu, zdobeném krajkami a dalšími serepetičkami. Co to je? Toreador? Je 10. července a právě tu probíhá Běh s býky v Pamploně. Každoroční tradiční oslava svátku Svatého Fermína, patrona Navarry, je světoznámá a přiláká vždy mraky turistů, což se podepisuje na dopravě ve městě. A jelikož my dva rádši bejka na talíři, než s ním řešit dopravní předpisy na křižovatce, mizíme raději pryč.

V plánu máme koupačku ve vodní přehradě Embalse de Yesa, přezdívané Pyrenejské moře. Obdivujem obří zdymadla a hráz, která zadržuje téměř 500 hektometrů azurové vody, která je snad pitná. Koupačku nám bohužel překazil plot s ostnatým drátem a kamerami na bráně.

Jarec: „Ty Migeli, nelez přes ten plot, vypadá, jak když je pod proudem!“

Miguel: „Neboj, Járo, vidim, že je to tu hlídaný jak poklad na Stříbrném jezeře.“

Podél jezera vidíme několik zřejmě vyvlastněných vesniček, v kterých je pěkně živo. Živo ve smyslu demoliční techniky. Buldozéry a bagry tu mají pré. Jinak je tu pěkně mrtvo. To jsou úplně jiné Pyreneje, než jsme dosud viděli. Žádná zeleň a kapradí, žádná vůně cypřišů. Místo toho se mezi piniovými borovicemi krčí pařezy stromů a zbytky obydlí minulých generací. K tomu smrad spálenýho asfaltu, kouř z nafťáků a všudypřítomnej prach. Tu a tam se na kopci objeví živé vesnice, ale jinak je tu mrtvo.

Zchátralé domy nejsou jen ve vesnicích, jsou roztroušené podél silnice i mezi polemi. Na rovinkách v interkomu polemizujem, jaký by to bylo některýmu z nich vdechnout život. Když v tom najednou cítím obří ránu do předku motorky, všude kolem lítá peří, jak když roztrhneš polštář. To jsem trefil snad orla, řikám si. Stavíme u krajnice a šroubovákem doluju z brejlí tu ptačí zabíjačku.

Za zmínku bezpochyby je taky „pan Semafor“, jak jsme ho s Jarcem nazvali. Nikde jsme s tím nesetkali tak hojně, jako tady „na západě“. Ať je to sebemenší oprava silnice, či obří uzavírka, na tuty ji neřídí světelná signalizace, nýbrž „pan Semafor“.

 

Opět civilizace! Jó! Turistické město Jaca má určitě co nabídnout. Mmj. Citadela de Jaca, která je dominantou města, kde najdeš muzeum středověkého umění Museo Diocesano. A hlavně spoustu krásnejch holek! Za celou jedenáctidenní cestu do Španělska jsme neviděli tolik krásy pohromadě. Teda zapomenu-li na dnešní ráno na pláži. Po tomhle horkym dni je tu ale na nás trochu rušno, tak vyprahlí berem útokem klimatizovanou sámošku. Zmrzlina na zchlazení a sociální lubrikant v podobě katalánského píva na večer. Ze zkušeností víme, že v horách se večer blbě plecháče sháněj.

Jarec: „Proč kupujem ty piva už odpoledne? Vždyť to večer nebude k pití!“

Miguel: „Lepší teplý pivo než studená voda!“

Ochutnávka středověku

Ahoj dvěstěšedesátko, už zase. Vyhlášená silnice N260, přes 500 kiláků dlouhá, motorkářská mekka, to je kořist tohoto tripu. Zatáčku střídá zatáčka, až se ti zatočí kebule a stáhnou půlky! Prostě porno, který každýmu motorkáři vyčaruje obrovskej rohlík na ksichtě. Potkáváme několik lanových mostků přes řeku (Rio) Ara, za zmínku stojí určitě Puente colgante de Janovas, který vede ke zřícenině stejnojmenného hradu.

Středověké městečko Ainsa, na soutoku řek Ara a Zinca, jsme měli v plánu jako nocležní. Parkujem motorky na okraji historického centra a chcem projít památky a trochu se tu pokochat. Vyhazuje nás prudérní kavárník, že špatně parkujem, tak se přemisťujem na záchytnej parkáč.

 

Prohlížíme nádvoří hradu Castilo de Ainsa a bavíme se (s) místním písničkářem. Kdo ví, kdo z nás má větší radost. Jarec jede taneční doprovod, já hulákám vokály. Refrén Mara mara mara mára, mi zní v hlavě do dneška! Že prej píseň o lásce. My mu vysvětlujem, že náš kamarád je taky Mára...

 

Bahenní lázně

Spaní v několika hvězdičkovejch hotelích není pro nás, a tak bereme milion stár hotel, v korytu téměř vyschlé řeky, za humny. No zas taková romantika to neni. Spíš bych to nazval milion mosquito hotel. Než jsem sundal helmu a rukavice, mám ruce samej bodanec. Ty komáři maj snad větší žízeň, jak my dva. Hledáme plácek na spaní tak dlouho, než oba utopíme motorky v blátě. Na milost berem travnatej plácek, s kamennými hradbami kolem, za velkou skálou.

 

Před spaním koupačka, jasně. K řece (rozumněj ke zbytku vody, co tu protéká) je to kousek, přece. Jarec jde napřed po kamenech u břehu, Miguel si to štráduje nejkratší cestou přímo k vodě. No ty vole! Po kolena v blátě, sandály v prdeli, a blátem jsem zasranej od hlavy až k patě, včetně ručníku. Místo abych se umyl, tak smrdim jak zdechlina. Jarec? Se mi z dálky směje, kámoš. No neboj, cestou zpět, čistej a voňavej, taky hodil prdeláče do hnědýho polštáře. Tohle spraví jedině litrovka rumu z Andorry! Ohýnek, opečená baskická klobása, katalánský pívo, co víc si přát? No určitě né rum La Negrita z Andorry!

Jarec: „To se nedá ani s Colou! Chutná to jak čistič oken s rumovejma pralinkama.“

Miguel: „To je první láhev, kterou si dovezeme z cest...“

Najeto: 321 km

Ubytování: nadivoko, v korytě řeky, (GPS: 42.394815, 0.151008)

 

7. den, čtvrtek 11. 7. 2019

Nejlepší silnice a hambáče v Evropě

První paprsky slunce nás tahaj ze spacáku, když v tom slyšíme podivnou ránu. Něco jako když hodíš placáka do bláta. Že by se Jarec šel vykoupat? Co to bylo? To nic, to jen Jarcovi zase upadla motorka. Teď se směju já, kámoš.

Po N260 uháníme skrz průsmyky Puerto de Bonansa (1380 m n. m.) a Port de Viu de Llevata 1230 (m n. m.), kde stavíme u cedule Bar. Obcházíme kolem jako hladoví psi, ale obsluha nikde. Škoda, je to tu pěkný. Dál přes Port de la Creu de Perves (1335 m n. m.), katalánským venkovem, krájíme zatáčku za zatáčkou. Už takhle dokonalá silnice, je jenom naše a pár dalších motorkářů.

Podél řeky Noguera Pallaresa se silnice schovává do tunelů, před kterými jsou odbočky na staré, původní silničky, vedoucí soutěskami po břehu řeky. Parádní podívaná! Krom několika horolezců tu není živáčka.

 

Kručení v břiše nás nutí zastavit na oběd v hospůdce Rubió, přímo u silnice, pod průsmykem El Cantó (1720 m n. m.). Jestli tady pudeš, dostaneš flákanec! Masa! Provozuje to tu mladá rodinka, která do toho dává všechno. Trochu jsem pana domácího pobavil svejma roztrhanejma kalhotama v rozkroku. Když na otázku, co ty kalhoty, jsem anglicky pohotově odpověděl jen: I have a big dick!

Jakej dick, takovej hambáč. Nejlepší španělská žranice ever! Prej, že nic jinýho nemaj, tak šup sem s tim. Takovej domácí karbanátek po katalánsku s hranclema a oblohou z avokáda a jablek. Mňam! Při žvejkání týhle dobroty sem přifrčela parta motorkářů, vedená kápem v kabrioletu. Určitě ví (jako my), kde dobře nacpat břich. Cestou kolem našich motorek, se pozastavují nad mými samolepkami na kufrech, radí se a gůglují, co že to ten Miguel všechno projel. To prostě potěší.

 

Ani nevíme jak, ale ocitli jsme se na kroucený silničce Gl-402 v průsmyku Coll de Merolla (1090 m n. m.). Kvalita silnice super, i na písek v zátáčkách si člověk zvykl, ale traktor sekající trávu za zatáčkou nám málem vykouzlil v gatích poserpruhy. Popravdě už se těšíme na kousek rovinky. Člověk se sem žene takovou štreku zatáčkama a pak jich má vlastně plný brejle. Valíme k poslednímu španělskýmu průsmyku, Col d´Ares (1513 m n. m.).

Jarec: „Áres byl bůh války, že jó?“

Miguel: „Jedeme bomby!“

Loučíme se s Katalánskem, ale i se Španělskem a vlastně celejma Pyrenejema. I slzička málem ukápla. Člověk neví kdy a jestli vůbec se sem znovu podívá. Ještě koupit ňákej ten suvenýr. Klobásy, vína, koření, klasika... ale tady jsme natrefili na jinou bombu! Migas – el pastorcico, jakési sušené kousky chleba v pytliku. Ptám se nakupující babičky, co že to vlastně je. Dostal jsem detailní recept ve španělštině, z kterýho jsem pochopil, že Migas je jídlo chudých pastýřů. Prostě chlebová pánev s přísadou toho, co dům, nebo pastýřova brašna zrovna dala. Jen Jarec/znalec se mi chechtá, proč vezu 3 tisíce kiláků domů strouhanku.

Pyrénées Orientales

Vítá nás Francie a její „Východní Pyreneje“! Země motorkáři zaslíbená. Kvalita silnic trochu polevila, ale pořád se kroutí jak žížala po dešti. Míjíme ceduli Col de la Seille (1185 m n. m.) a valíme stále a stále z kopce. Z příjemnýho horskýho vzdoušku se stává vedro jak v poklopci. V plánu jsme měli průzkum soutěsky Gorges de la Fou, ale v tomhle hicu bych radši dobrovolně skočil ze skály nebo se utopil v ledový vodě dole. Jedem k móři!

 

Berem hotel na pobřeží v Argeles plage a jdem si trochu zadovolenkařit. Motorky parkujem přímo na hotelové terase. Jarec trochu vyškolil paní recepční, která nás chtěla natáhnout, tak teď máme v ceně v.i.p parking a snídani. Slaná podvečerní koupačka, mořský potvory k véče, k tomu voňavý bílý vínko ze sklípka místní reštyky. Asi sud. Né-li dva. Uf.

 

Najeto: 433 km

Ubytování: hotel Les Charmettes, 70 Euro / 2 lidi, 2 moto. (GPS: 42.556022, 3.042417)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE