Pyreneje! Od východu k západu a od západu k východu.

8. den, pátek 12. 7. 2019

Highway to hell

Ráno moudřejší večera, říká se. No nevim. Večer jsme byli oba chytrý jak rádia, teď nevim, kde jsem se včera svlíknul. Umíš si představit, jak se v tomhle stavu soukáš do kombošky? Ranní slaná koupačka, a jedem. S ohledem na počasí (40 stupňů ve stínu) berem opět dálnici jako nutný zlo, jak se přiblížit Francouzským Alpám. Doprava je na stupni minimálně 6. Jedem v levym pruhu stodvacítkou a furt se nám někdo lepí na zadek. Jenže tady neni kam uhnout, jak jsou auta narvaný na sobě. No prostě peklo! Stavíme na parkáči a marně hledáme kousek stínu. To sluníčko pere i přes stromy. Dokonce ani Jarec nekouří! No nic, to dáme...
Pevnost Port de Salses a (nejen motorkáři) profláknutej most Pont du Gard míjíme a necháváme na příště. Na čerpačce čučíme do mapy a s vyprahlým jazykem proklínáme toho, kdo vymyslel vývrtku, proto v Carpetrans sjíždíme z dálnice. Snad nás Francouzské Alpy trochu proberou a zchladí.

Podivuhodný zážitek

Valíme po luxusní silnici D94, která vede těsně podél říčky Aigues, soutěskou Gorges de Saint-May, kde se mraky místňáků máčí v peřejích. Když už vedrem téměř šilhám a mám chuť přeskočit betonový svodidla do tý řeky, do cesty se nám přimotá studánka s nápisem Latinsky něco ve smylu: ,,Turisto, napij se." Tak jó. Pijeme jak dva velbloudi.

Jarec smáčí hlavu v korytu, já se svlékám do Adamova roucha a přes parťákovy pohružky a vymlouvání, lezu do kašny celej. Já vim, nedělá se to. V tom přijel mladík dodávkou, načepoval láhev a odjel. Záhy auto otočil, zastavil opět u nás, a dal Jarcovi beze slov meloun.

 

Miguel: „Járo, to byl bůh. Když viděl moje Chorizo, tak tě taky chtěl něčím obdarovat.“

Jarec: „Spíš mu mě bylo líto, že jedu s takovym hovadem!“

 

Pár průsmyků na rozloučenou s Francií

Rychlej přesun přes Col de Palluel ( 802 m n. m.) střídá zpomalení na kozí stezku Col de Faye (924 m n. m.). Ach ty výhledy. Najíždíme na profláklou Route de Napoleon, kde si to kdysi štrádoval Napoleon cestou z Elby. Obdivujeme most přes jezero Lac de Serre-Poncon, Pont de Savines. Dál jako dvě rychlý střely z Embrunu do Brinaconu, kam jezdíme do Serre Sevalier lyžovat. Doporučuju! Jako bonbónek na závěr, Col du Montgenevre (1860 m n. m.), kde se loučíme s Francií. Chceš-li se dozvědět o Francii něco víc, klikni ZDE.

 

Ciao Italy

V plánu jsme měli přespat u pevností Forte Pramand nebo Forte Jaferau, kde nocuje spousta enduráků. Těšil jsem se tam jak malej kluk, ale máme ňáký pravidla, který prostě dodržujem. A tady byl jasnej zákaz vjezdu. K tomu šest stovek kiláků v zadku... tak jsme zvolili malej kempík opodál. Na závěr dne míjíme vojenskou pevnost Forte di Exilles, kde byl vězněn muž se železnou maskou.

Kemp Tizianella je plnej zarostlejch karavanů a chatiček, důchodců a dětí. Reštyka, patřící ke kempu, je na parkáči u benzínky, taky zajímavý. Pizza posypaná párkem a teplý pivo? No po tom dnešku je nám všechno jedno.

Najeto 662 km

Ubytování: Campeggio Tizianella, 16 Euro / 2 lidi, 2 moto, stan

 

9. den, sobota 13. 7. 2019

Rodinné shledání

Následující den jedem od rána závod s kapkami deště, to tu dlouho nebylo. No jo, Alpy. Z ČR nám jede naproti má manželka (Kachna) na R6, kterou má jen pár týdnů. Není to úplně cestovní stroj, k tomu si nevybrala zrovna nej počasí. 600 kiláků na mokru, to nechceš. Ale není to žádná prvnička, už má něco nalítáno. Samozřejmě co se motorek týče. Máme spicha u jezera Walchensee, kde jsme už nadivoko několikrát nocovali.

 

Jsme na tom skoro stejně, my to máme k Walchensee 550 km, narozdíl od Kachny, už máme 4 tisíce za sebou. Krájíme kiláky a čas po A4 na Milán, počasí se umoudřilo, tak za odměnu sjíždíme na koupačku k jezeru Lago di Como, kde už to známe z předchozích cest. To je bájo! Odtud po naší oblíbené štráse přes Malojapass (1815 m n. m.), kolem jezer Silsersee a Silvaplanersee, Svatýho Mořice, Zernez, do Nauders, na oběd. Pokud chceš vzít drahou polovičku na romantickej trip na motorce, určitě nevynechej tuhle silnici!

 

Vtip dne

 Zastavili jsme na oběd v restauraci Murtarol u jezera Silsersee. Luxusní zahrádka s dechberoucím výhledem. Koukám do jídeláku, ok, neni to levný, ale projednou to přežiju. Těšim se na typickou švýcarskou kuchyň, ale tady mají pouze mořské ryby a plody moře. Zvedám se, že pojedem. Jarec mě stydlivě přesvědčuje, ať si dáme aspoň kafe. Presso za 20E? Táhnu ho za ruku k motorkám a jedem.

Partičku supersporťáků, s kterejma se vzájemně předjížíme už od Maloji, necháváme ujet. Loučíme se a stavíme v Zernezu před restaurací Acla Filli, kde konečně uspokojujem panděra. Srnčí Stroganoff se špeclemi, to je typickej oběd ve Švajcu. Teď bych si dal jedno točený a pak šlofíka.

V Rakousku začíná slušně přituhovat a já už začínám mít obavy, zda mi to moje kachňátko někde nezmrzne. Po osmé večerní parkujem u Walchensee, a Kachna nikde. Zvoní mi telefon! Nezmrzla! S fialovými rty a drkotajícím hlasem mi sdělila, kde je.

Jarec: „Tak pro ní snad zajedeš, né?!“

Miguel: „A ty se mnou jako nejedeš?!“

Jarec: „Já vám zatim uvařim čaj a dám si rum.“

Kámoš!

Tak si ještě projedu dvakrát serpentýny nad Kochelsee, proč ne. Nabírám manželku do vleku a vracíme se za Jarcem. Zajímavý, přes kopec je krásně a sluníčko, kdežto u Walchensee to vypadá na konec světa. Já už se tady viděl v kempu na pláži, romantika při západu slunce. Ale né, oni dva si radši chrupnou flanděru pod celtou za bubnování deště.

Je to láska!

Přivezla nám nejen dobrou náladu a lahvinku dobrýho rumu, ale čistý a suchý trencle, že jo Járóóó. Po večeři při svíčkách (z ešusu) a lahvince Diplomatica, usínáme za bubnování deště, romanticky ve třech. Jarec chrápe jak medvěd. Kachna klepe kosu, až skřípe zubama. A já ve stresu, že na nás někdo příjde, páč minule tu ještě nebyly cedule se zákazem kempování, ne a ne zabrat.

 

Najeto: 565 km.

Ubytování: nadivoko, jezero Walchensee (GPS: 47.569793, 11.315363)

 

10. den, neděle 14. 7. 2019

Ráno...

Jarec: „Migeli, jakej zákaz kempování?“

Miguel: „Nevim o čem mluvíš.“ (smích)

Jarec: „Že tys ty cedule urval?!“ Už s tebou nikam nejedu!“

Cedule jsem samozřejmě neurval, ale tak nějak šikovně zamaskoval větvemi.

 

Cestu domů netřeba popisovat. Rosenheim, Pasov, Strážný, Strakonice, Praha-kde se loučíme s Jarcem, Čelákovice.

Najeto: 515 km

 

Bavily tě Migelovy plky? Počkej si na další, konkrétně jak jsme objeli Česko v době Koronové, nebo zatím nejnáročnejší vejlet, do Černobylu!

Díky za tvůj čas!

Finč 

#DvaPankaciTankujiSuper

PS: Hoď mi do komentů svůj názor, ať už dobrej nebo zlej. A hodnocení hvězdičkama. Díkes.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE