Pyreneje! Od východu k západu a od západu k východu.

4. den, pondělí 8. 7. 2019

Knížectví Andorra- země protikladů a tabáku

Z medvědího spánku mě probouzí strašnej hukot. Nejedná se o ten zvuk, kterej je vidět, ale o vodopád z přehrady El Passet, pod kterou spíme. Nocovačku jsme našli až za tmy a tak jsme měli ráno překvápko. Flek romantickej, ale s mou včelí alergií ne zrovna ideální. Jelikož jsme si ustlali přímo mezi několika desítkami včelích úlů, mohla z toho bejt spíš pěkná píchačka.

Hned k snídani si dopřáváme průsmyk Col de Puymorens (1915m n. m.), kde střízlivíme včerejší rumy a než se nadějeme, jsme na hranicích Andorry! Horský město a stejnojmenej průsmyk Pas de la Casa (2080 m n. m.) na mě působí trochu kýčovitě. Pastelově zbarvený domy na nás září již z dálky. Krom trafik, benzínek a nákupáků tu neni nic. Vlastně jó, málem bych zapomněl na zimní středisko, kterým to tu v zimě žije. Andorra je skiareály doslova posetá. Když už myslíme, že jsme nahoře, za další zatáčkou vykoukne nový stoupání. U cedule Port d´Envalira (2408 m n. m.) vydejcháváme tu smršť zatáček. Připadám si jak na Měsíci. Všude jen kamení a žádná zeleň. Voda, kterou pijeme, má snad víc kyslíku než vzduch, co dejcháme. Jarec i tak zvládá svý dvě cigaretky, než si udělám pár fotek.

Za horizontem už to zas valíme z kopce. Andorru protíná jedna hlavní silnice, kterou projedeš za hoďku. Je obalená vesničkami jak lízátko spadlý do mraveniště. Ha, Andorra la Vella, hlavní město. Moc pěkný! Jen mi trochu neladí ty protiklady. Na jedné straně krásné kamenné domy a kostely s horskými velikány za krkem. Na straně druhé shopping centra, wellness hotely a čerpačky, kam jen oko dohlédne. No jó, bez dépéháčka se to taky nakupuje. Jeden shop berem útokem. Jarec cigára, Miguel rum!

Málem bych zapomněl zmínit nekonečná políčka s tabákem. Rozumněj, v Andoře nepěstuješ na zahradě rajčata a ředkvičky. Pěstuješ si vlastní salát, jak tomu místní řikaj. Sám v pařníku.

 

Konečně Espaňol

Než bys řekl(a) tabák, jsme ve Španělsku. Celník s cígem v hubě na mě kývá hlavou, ať jedu. Průsmyk Port del Cantó (1730 m n. m.) si dáváme na uvítanou! Řikám si: „Tohle jsou ty Pyreneje? Jsem čekal větší kopce, né že to za Andorrou skončí.“ To jsem ještě nevěděl, co nás čeká. Vyhlášená silnice N260 je tu! Ty vole, to je jízda! Průsmyk Port de la Bonaigua (2072 m n. m.) má hodně velkej potenciál. Zřejmě i v zimě - sjezdovky, kam se podíváš. Cestu dolů nám trochu kazí silničáři opravující sesuv půdy. Je po dešti! Nás to naštěstí minulo. Ale krásně nám to vybarvilo ten kontrast úchvatné zeleně kolem a šeď kamenných vesniček, který nás vracej duchem do středověku. Kdybych tu jel na koni... Cyklisty oblíbená klikatice Col du Portillon (1293 m n. m.) nás vrací do Francie.

 

Jarec: „To byly jako celý Pyreneje, Migeli?“

Doháníme ten deštivej mrak, sakra. K zastavení nás přemlouvá palačinkárna v průsmyku Col de Peyresourde (1563 m n. m.). 12 palačinek za 6E? No nekup to. Cintáme s motorkáři z Dánska, jsou to sympaťáci.

 

Jarec: „Ty jsou jako my dva za dvacet let, co, Migeli? Škoda, že nejedou našim směrem.“

Miguel: „Ty nevíš, proč se řiká, pít jak Dán? Stačí, že tahám ze spacáku tebe. A ještě dva Dány?!“

Šplháme se k Col d´Aspin (1489 m n. m.), kde máme mraky doslova po krk a tak se zde dlouho neohřejem. Vyrážíme na nejznámnější, nejčastější a asi i nejobtížnější vejšlap Tour de France, Col du Tourmalet (2115 m n. m.), hned za rohem. Nekončící cesta nahoru se stoupáním jako prase nám vlejvá adrenalin do krve. Cesta dolů zase testuje přední gumy. Obstály. Pod kopcem tankujem opět předraženej francouzskej benzín, kterej musíš platit předem. Teda chtěli bychom tankovat, ale automat nebere cash a karty nám plive zpět. Obcházíme kolem jak mlsní kocouři, až nás zachraňuje místňák Pedro s doutníkem v koutku. Platí svou kartou a mě kasíruje o bankovky. Uf. Si řekneš, jó pohoda, natankuju na další. Ale v Pyrenejích to neni jako v Česku, že máš pumpu na každym rohu. Nepočítaje Andorru.

 

Další průsmyk v mlze a mracích, Col du Soulor (1474 m n. m.). Sem se musíme ještě někdy podívat, krajina jak z Avatara a nikde nikdo. To chceš! Z Col d´Aubisque (1709 m n. m.) nemáme vůbec nic. Mlha, mlha, mlha. Jsme rádi, že se trefíme na silnici.

Trocha duchařiny

Stavíme v lázeňském městečku Eaux-Bonnes, kde doslova chcípl pes. Vypadá to, jak když se tu zastavil čas. Dělám pár fotek a procházím se po kolonádě. Obdivuju zchátralé Kasino, vypadajíc jak z ňákýho hororovýho dramatu. Celá ta atmoška je tu taká divná. V tom slyšim ránu! Jarcovi spadla motorka! Běžim k němu…

 

Miguel: „Můžu si to vyfotit kámo?“

Jarec: „Tak ale dělej, ty šmejde!“

Ulomená páčka, rozbitej blinkr, trochu potuněný plasty… nic, co by neopravila Gafa. Motka je v pohodě, rychle pryč odsud. Šplháme opět do kopce, podél říčky, která je poseta přehradami s hydroelektrárnami, až vyjíždíme k přehradě Brousset. Odsud jezdí světoznámý vyhlídkový vláček Petit train d´Artouste, který brázdí trať, vedoucí na hranicích skal, nad údolími. Hodně úchvatnej zážitek! Původně jsme ho měli v plánu, vzhledem k počasí tuto perličku vynecháváme.

 

Pokračujem jakousi soutěskou, kde se po obou stranách tyčí horští obři, zahalení v bílém závoji. Podél silnice protéká říčka, u které zvažujeme nocleh. Impozantní! Nebyli bychom sami, několik obytňáků a dodávek už to tu zapíchlo. Jenže začíná pršet, zvedat se vítr, a to ve dvou tisících fakt nechceš. Začínáme toho mít plný brejle. Ha, vítá nás další známej průsmyk Col du Pourtalet (1794 m n. m.), škoda že v mlze a dešti.

 

Máme vytipovanej plácek o pár stovek metrů níž, u jezera Embalse de Búbal, kde je zatopená vesnice. Hodně zajímavý místo, když je upuštěná nádrž. Bohužel se k němu nedá sjet na silničních motorkách. Odbočujem na jinou vedlejší, vedoucí k vodě. Projíždíme rezavými vraty, které už dlouho nikdo nezavíral, až na konec cesty. Je tu betonovej parkáč pro 3 auta, kde začíná jakási stezka pro nevidomé. Chvíli váháme nad přespáním zde, je tu lavička a stolek, takže pro pekáče all inclusive. Ale to divno, co tu na nás dejchá, by se dalo krájet. Divnější, jak u toho kasína.

Jarec: „Tady se musela stát přinejmenším hromadná masová vražda.“

Miguel: „Už to nehul, kámo. Jedem k jezeru Búbal.“

Jarec: „Jó, u jezera Búbal, tam jsem pěkně bumbal, tádydádydá.“

Vracíme se pár km a stavíme na odpočívadle s dřevěným posezením. Po dvou soupravách (pivo a rum), nám večírek kazí buřina, který celej večer ujíždíme. Rozdělat stan a na kutě. Při bubnování kapek deště to jde samo.

Najeto: 461 km

Ubytování: nadivoko, parkplatz u jezera Embalse de Búbal (GPS: 42.706297, -0.315190)

5. den, úterý 9. 7. 2019

Pourtalet znova

Probouzím se do slunečného rána, jo! Chci se tu půlhoďku vrátit na Pourtalet a vidět ho znovu. No spíše poprvé, když bylo včera prd vidět. Jarcovi navrhuju, ať se ještě dospí. Je to kámoš, jede se mnou. No, spíš aby o něco nepřišel. Na silnici jsou ještě kaluže, nám to ale neva, a brousíme hlásiče náklonu. Stálo to za to! Neskutečná podívaná a parádní svezení! Pár fotek, suvenýrů, a jedem dál, zase do Španělska.

 

Tuto zemi zatim ochutnáváme fakt po kousíčkách, po necelé hodince opět míjíme hranice Francie. Col Somport (1640 m n. m.) v dešti nemá moc co nabídnout. Působí to tu na mě tak trochu depresivně. Mlha, déšť, liduprázdno...jen ta voda v přehradě je jak kakajíčko. A pokoukání na kamenný mostky, viadukty a vojenské pevnosti, všude kolem, je pro mě balzám na duši.

Bobřík odvahy

Snažim se udělat pár mlhavých fotek, přičemž se mi někde ztratil Jarec. Čeká nás výjezd na Col de la Pierre Saint-Martin (1760 m n. m.), tak jel ten nedočkavec asi napřed. Snažím se ho dojet. Pierre Saint-Martin je poskládanej z několika menších průsmyků. Stavím v prvním z nich, u cedule Col de Labays (1354 m n. m.) a zkouším volat. Nemám signál! Ke všemu se roztrhl další dešťovej mrak a žene se na mě obrovskej kombajn, kterýmu neni kam uhnout. Jedu, třeba Jára čeká nahoře. I v tom slejváku je tu fakt krásně! Taková malá Asie. Všude zeleno, kapradí a vůně čaje. I když, to už mam asi haldy. Další průsmyk, Col de Soudet (1520 m n. m.), ale Jarec nikde. Zkoušim znovu volat, úspěšně. Je to hodnej kluk, čekal dole na mě, zkoušel mi volat a psát, a nakonec vyrazil k dalšímu cílovýmu bodu napřed. Bohužel jinudy, po hlavní.

Jarec: „Tak se sejdem na dalším cílovym bodě, kámo.“

Miguel: „Járo, to ale pojedem každej sám dvě hodiny.“

Jarec: „Nou problém, bro. Aspoň si vyčistim hlavu.“

Miguel: „Oká, ale ty pojedeš pořád Francií a já Španělskem.“

Jarec: „No to né ty vole, chci do Španělska, koukej tam na mě počkat!“

Přijíždím do Skiareálu Pierre Saint-Martin, stavim u garáží pro rolby a čekám na parťáka. Fotil bych, ale neni nic vidět. Krom toho se mi mlží čočka foťáku a dotykáč si dělá, co chce. Chcípl tady pes. Nebo spíš kráva. Co je to za zvuk? Jdu se podívat odkud přichází. Strejda v pláštěnce stříhá ovce. V dešti? Asi to maj místo kondicionéru.

Dívky a slaboši tento odstavec vynechejte...

Stres a nepravidelná strava udělala svoje a mně se v břiše nejspíš líhne vetřelec. Přemejšlim, kam „to“ vyložim, ale wc nikde. K tomu ovčímu kadeřníkovi už to nedám a tak se vydávám na parkoviště. Co to je? Všude kolem je doslova nasráno od krav. To ti zrovna v týhle prekérce nepřidá, viď. Našel jsem si mezi asfaltem kousek zeleně, kde teda vykonám potřebu. To jsem ještě nevěděl, jak blbě jdou sundat promočený hadry a nepromok. Tolik námahy pro těch pár vteřin...

Hurá, Jarec je tady! Objímáme se jak milenci v texaskách a vyprávíme svoje zážitky. Né, kecám, seřval mě jak malýho parchanta. Jedem pryč z tohodle nečasu! Jedu s otevřenym plexi a ani pinlock to nedává. Ledovej déšť doslova kouše do tváří. Nepromoky jsou teď naše nejky. Letos jsme vybavení i rukavicema a návleky na boty. Stejně nejsme v suchu, ale hlavu si s tím nelámem, za pár hodin budem u moře.

Miguel: „Mě snad do ksichtu padaj kroupy místo deště.“

Jarec: „Prdlajs kroupy, to jsou regulérní rampouchy.“

Jsou místa, který z cest nezapomeneš, a tohle je teda jedno z nich. Jarcovi trencle určitě. Pod kopcem převlíkačka do čistejch a jedem.

 

Projíždíme pár menších průsmyků: Laza (1129 m n. m.), Remendia (1040 m n. m.), Ibaneta (1057 m n. m.), španělským venkovem, kterej se nedá slovy popsat. Trochu mi to připomíná Balkán a to konkrétně sever Řecka, kde nebyl problém potkat v zatáčce stádo koní, krav, ovcí, nebo koz. Španělé jdou s dobou, tady žene stádo krav pasáček na motorce.

 

V zatáčkovém ráji jménem Roncesvalles opalujem poslední zbytky poserproužků. Na konci týhle přepychový cesty nás nutí k zastavení vůně z pekárny u silnice. Boulangerie de la Mouline nabízí prvotřídní pečivo a kafe, který tě postaví na nohy i po celodenním broušení místních zatáček.

 

Ještě jedna stórka o zažívání:

Jarec se začal potýkat se stejnym problémem, jako já v průsmyku. Asi to pítí ze studánky nebylo úplně košér. Bohužel v pekařství nemají wc. Teda aspoň to Jarcovi tvrdila „žena za pultem“. Zkoušel na ní, jestli nemá třeba zaměstnaneckej záchod, ale radši dělala, že nerozumí anglicky. No já bych taky k sobě nepustil smradlavýho motorkáře. Jarec je známej tím, že „na medvěda“ (rozumněj do přírody) nekadí, a tak se vydal vstříc svému dobrodružství. Vlezl drze do vedlejších vrat na zahradu, kde je jakási keramická a sklářská dílna. Hned ho odchytla paní domácí a chtěla mu vstřícně ukázat její tvorbu. Ale spíš to vypadalo, že svojí tvorbu ukáže Jarec. Nakonec vše dobře dopadlo, Jára si odskočil k paní domácí na hajzlík, zaplatil jí za prohlídku a pohádky je konec.

Jarec: „Takhle se to dělá, Migeli. Civilizovaně a ještě dostaneš vizitku.“

Miguel: „Taky bych tě radši pustil na hajzl, než mít posranej koberec.“

Konečně móře

Kupujem domácí paštiky jako suvenýr a jedem k móři. Francouzskej venkov je tu jinej, takovej španělskej. Nepoznal bych rozdíl, kdyby tu nebyly francouzský nápisy. Co španělskej, koňské povozy se tu prohání po asfaltkách, jak v Rumunsku. Fakt Balkán hadr. Projíždíme průsmyky se zajímavými nadmořskými výškami, Col de Pinodieta (176 m n. m.) a Col Saint Ignace (169 m n. m.), kde už je cítit mořský vzduch a vůně hortenzií, který jsou pro tento kraj víc než typický. K dnešnímu předem naplánovanému cíli, Camping Faro de Higuer, dorážíme před osmou večer.

 

Kempům zrovna nefandíme, ale tady je to fakt pecka! Berem plácek těsně nad mořem a pozorujem západ slunce. S točeným ve skle! No romantika! Po západu se kamarádíme s místními barmany. José je z Ekvádoru a Martin (čti Martyn) je z Portugalska. Neuměj moc anglicky, tak je celkem sranda. Martin byl jednou v Praze a miluje českou kuchyň a plzeňský pivo. No a kdo ne, že. Jako chuťovky k pivu zde nabízí něco mezi našimi chlebíčky a italskou bruschettou. Nejvíc mě zaujal „chlebíček“ s opečeným kroupovým jelitem.

Bavíme se v angličtině:

Miguel: „Jak se řekne španělsky jelito?“

Jarec (na Martina): „V Česku, když chceš někomu vynadat, tak mu řekneš, že je jelito.“

Martin: „Ty jsi jelito!“

A máš to, Járo! Před večerkou zveme barmany na panáka. A to jsme sakra neměli! Takhle rychle a v takovym počtu to nevotáčí ani největší násoska u nás v nonstopu, když se mu narodí další děcko. Po dopití první lahve, otvírá Martin další. José se chytá za čelo. Teď jsme teprve v prdeli! Utíkáme na kutě, zítra nás čeká slaná koupačka. Popravdě? Moc jsme neutíkali. Nechali jsme si natočit ještě pár škopků na cestu a při šumu vodního příboje usínáme na lavičce vedle stanu. Nebo vedle lavičky?

Najeto: 382 km

Ubytování: Camping Faro de Higuer, Hondarribia, Španělsko. 27Euro/2 lidi, 2 moto, stan. (GPS: 43.391389, -1.793329)

Útrata v baru: 117 Euro!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE