Mototrip No. IV: Slovensko 2016

Den V - Zhruba dvě minuty a jste tam

Noc byla hotové utrpení. Kosa jak z nosa (dle recepčního teploměru mrzlo), v dáli štěkal pes jak potrefený, nahoře hýkal ten osel. A ještě k tomu na nás kapala kondenzující voda z plachty. Budík, který jsem si odhodlaně nastavil na 6.50, jsme úspěšně předběhli asi o 20 minut. Kamil se jde nahřát do sprch, já, se vzpomínkou na ledovou kávu v Polsku, urychleně vybaluji vařič a vodu a dávám se do díla. Za okamžik se nad horizontem objevují první ostré sluneční paprsky, mlha i teplota okamžitě začínají stoupat. Hned je to ráno snesitelnější.

Po krátké zastávce se snídaní v Zuberci podnikáme druhý pokus na Roháče. Z parkoviště odcházíme v 9.17, je svěží ranní chládek. Máme v plánu ujít okruh kolem Roháčských ples a vodopádu. Nasazujeme poměrně ostré tempo a tak předbíháme spoustu lidí. U Tatliakovy chaty zastavujeme, ale ne na dlouho, za chvíli opět brázdíme kamenitou stezku směrem k prvnímu plesu.

Počasí se opět vydařilo, což jsem rád. Ještě o půl jedenácté vidím na obloze měsíc. Stezka začíná nabírat prudšího rázu, takže nepatrně zvolňujeme tempo. Netrvá však dlouho a jsme u posledního plesa.

Je tu docela dost lidí, někteří si máchají nohy ve vodě, jiní svačí. Jedna paní prosí o fotku, Kamil se toho ochotně ujímá, já elegantně mizím ze záběru. Na rozcestníku stojí 1719 metrů nad mořem. Chvíli hledám parkoviště daleko dole pod námi a pak se vydávám trumfnout 1719 metrů, chci to pleso zachytit trochu z výšky. Než se vyškrábu hustě porostlým terénem na vhodný kámen, vidím rezavou plechovku od guláše a pár dalších odpadků. Divím se, že to těm lidem stojí za to.

Cesta dolů je ve všech směrech jiná. Když pominu logický fakt, že jdeme z kopce a ne do kopce, musíme také dávat pozor, kam šlapeme, abychom se neskutáleli jak pytle brambor, a taky se lidé stále ptají, jak je to daleko. Nikdy to pořádně nevíme, tak jim říkáme čas podle toho, jak na to vypadají. O hodinu níže nás čeká konečně Roháčský vodopád. Na ten jsem se těšil a nezklamal. Přes rachot vody se slyšíme jen pomálu, je tu hodně vlhko, takže se pomalu vzdaluji. Cestou dolů volíme taktiku "motivace" těch, kteří zvolili opačný směr okruhu než my. Myslím, že náš směr byl méně náročný, nahoru jsme stoupali pozvolněji. Ať se nacházíme kdekoliv, na dotaz "za ako dlho tam môžeme byť?" odpovídáme "zhruba dvě minuty a jste tam." Cestou si kupuji na památku turistickou známku, posléze nacházím na zemi euro a za chvíli jsme zpět na parkovisku. Celá túra nám trvala na minutu přesně 4 hodiny. Slunce neskutečně pálí a nás čeká cesta domů.

Měli jsme v plánu ještě navštívit Oravský hrad, ale bohužel jsme neměli štěstí, prohlídka začínala až za 2 hodiny. V tom případě volíme variantu "jdeme na oběd" a jak se řeklo, tak se i stalo. Na kančí guláš toho kance asi teprve lovili, docela jsem si počkal, ale povedl se jim. Čtvrtá hodina v dohledu, a pozorujíc projíždějícího maďara na starém BMW nasedáme na naše věrné mašiny. Čeká nás dlouhá cesta, Kamila tedy o dost delší. Žilina se pomalu blíží a ani dobré počasí nezachrání smutný fakt, že už se to pomalu blíží ke konci. Ve zmíněné Žilině, na jedné z ucpaných křižovatek, se s Kamilem loučím - od začátku jsme byli domluvení na volnějším plánu posledního dne, jelikož něco ještě má. Schovávám navigaci a doufám, že se z Žiliny vymotám - vždycky jsme se tu ztratili. Celou cestu na hranice si promítám všechny zážitky, a s vědomím, že jedu domů, a už i sám, mě ta cesta moc nebaví. Od Žiliny sesedám až doma, kde mě na mé narozeniny věrně vítá kočka, dožadující se granulí.

Zhodnocení dne

Tatry skrývají mnoho krásných míst, takže není nutné jezdit bezhlavě jen na Štrbské pleso. Po obědě už to bylo takové uspěchané, nervózní a únavné.

Závěr alias Gratuluji, jste na konci

Kdyby se mě někdo zeptal, jak hodnotím Slovensko jako cílovou destinaci dovolené, odpověděl bych asi takto: Pochopitelně je to země podobná té naší. Pokud nevyžadujete exotiku, Slovensko vás potěší. K navštívení je tu tolik míst, že bych neměl problém si dát Slovensko potřetí, počtvrté, popáté... - to je můj názor. Letošní trip, ačkoliv to v mém cestopisu nebylo možná vždy jednoznačné, jsem si náramně užil. Jsem velmi rád, že to se mnou Kamil absolvoval a byl spokojený (alespoň to říkal :-). Různé komplikace nebo nepohodlné situace k tomu patří, o to zajímavější ta cesta je a pak má člověk aspoň o čem vyprávět. A když už na to jeho paměť nestačí, může si pomoct fotkami nebo videem, které jsem také vytvořil.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE