Mototrip No. IV: Slovensko 2016

Den I - Škoda, že to zabalil

Přišlo ráno. Budíku jsem se vysmál půl hodiny předem a po ranní sprše jsem dochystával poslední zbytečnosti. Sraz byl v 8 ráno na OMV v Kroměříži, což se hodilo, nádrž byla vyždímaná jak hadr.

"Čau, já jsem Honza. Ještě moment, sundám si rukavice..." Tímto započala moje konverzace mezi Michalem (Kawa VN800) a Kamilem (Kawa ER-6n). Po nenuceném rozhovoru o dnešních plánech mi Kamil připomněl, že jsem chtěl vlastně tankovat... Tak pojďme, nádrž uzavřít, tachometr vynulovat a směle vpřed! Následuje nudná pasáž, při které neregistruji žádné anomálie v plánu, takže ji vynechám.

První pauza je na kopci U Tabulí (Makovský hraniční přechod). Od Velkých Karlovic samozřejmě začalo poprchat, co by to jinak bylo za výlet. Někteří svačí, jiní odchází "napnout drát", jediný Michal nějak znervózněl a my následně taky. Objevuje se totiž první závada! "To jsme teda skončili brzo," mumlám si pobaveně. VNko při různých neznámých okolnostech nahodile zdechá. Shodujeme se, že to bude v elektrice, takže sedák musí dolů. K tomu je třeba stranový klíč, který mám v jedné ze svých bočních brašen. Po pár minutách snažení svírám balík nářadí a za chvíli už známe i problém - načaté kabely, vedoucí k zadnímu světlu, v kombinaci s vlhkem... Kamil ani Michal izolačku bohužel nemají, a tak je to na mě. Já, po zkušenostech z loňského tripu, jsem si tuto univerzální spásu pro sichr pořídil, avšak neprozřetelně ji schoval pod sedák, což znamená čtvrt hodiny odvazování všech zavazadel. Později jsem si tento úkon natrénoval a tak jsem minimalizoval čas balení na 2 minuty z cca čtvrt hodiny. Ale co, aspoň vzniklo téma konverzace. Po žádoucí izolaci kabelů se konečně balím. Tentokrát však chytře hážu pod sedák nedůležité věci a šedou univerzální spásu dávám do svého batohu na nádrži, jištěného vytahaným pavoukem a sílou vůle. Hodinové zpoždění se ještě dá. Sotva jsem zacvakl sedák, Michalovi opět utichá motor. Následně, jako bonus, nereaguje tlačítko startéru. "Dělalo mi to i po cestě," praví Michal dost rozladěným tónem, "nechtěla držet ani volnoběh!" To by vysvětlovalo, proč jsme stáli jak osli před vlakovým přejezdem u Hulína i přesto, že žádný vlak nejel. Jako anomálie mi to nepřišlo... 

Po další, téměř hodinové exkurzi chopperu je Michal, i přes naše přemlouvání, že to dnes nějak doklepem a v kempu to stopro spravíme, utvrzen v názoru, že nás opustí, nebude to riskovat a zavčas se vrátí. Docela nás to mrzelo, i když jsme se moc neznali, škoda. Nemá cenu to tedy natahovat, loučíme se a já s Kamilem frčíme dál na Slovenskou stranu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE