reline_unor



Mototrip No. IV: Slovensko 2016

Kapitoly článku

Den IV - Prohlídka začíná v 10, to stihnem

"Zdar. Ty vo*e, to je pěkná kosa..." Pomalu se stává tradicí, že naše spacáky nestačí na místní teplotní podmínky. Ten největší extrém nás však teprve čekal. Nabaleni do riflí a mikin se soukáme z pod orosené plachty. Bez okolků, jako druhý v pořadí, popadám ručník, žetony z recepce a jdu se nahřát do sprch. Sotva se vrátím, Kamil už je zpátky s čerstvými rohlíky. Vařím vodu na kafe a již tradičně probíráme dnešní taktiku boje s časem. Ten vlastně začíná už teď, Dobšinská ľadová jaskyňa otvárá v desať, takže sebou musíme hodit. To znamená, že už bych měl jít vázat popruhy. Přesně v 9.06 vracím kartu na recepci a začíná největší dostih v mém životě. Po dnešku efektivní metoda úspory času už nemůže být efektivnější. Včerejší lesní trasu jsme se rozhodli vynechat, bereme to po silnici č. 66. No byl to docela adrenalinový zážitek... V 9.43 nás kasíruje slečna na parkovišti. Nervózní z našponovaného času jdu tak rychle, že mi Kamil nestačí, a než mu "uniknu", stačí jen konstatovat "prohlídka začíná v 10, to stihnem." Pěkná makačka ten kopec, bylo to zralé chytit tam dole angínu. V 9.58 přicházíme na řadu u kasy, jsme rádi, že jsme to stihli. Protože to stálo za to! Prohlídka trvala necelou hodinu. Zaujalo mě, že se tu v historii dříve bruslívalo, mohl by to být super zážitek. Jeskyně se údajně mění rok co rok vlivem proudění vzduchu, takže ta sedmnáctimetrová vrstva ledu může být za rok úplně na jiném místě! Nenápadně dělám fotky bez blesku, protože desať euri je opravdu moc, a tak to není žádný šlágr, ale i tak jsem spokojen, co ten malý kompakt dokáže. Je tu konec prohlídky, loučíme se s průvodkyní a dostáváme teplotní facku.

Opět se blíží čas oběda. "Docela bych si dal pizzu," praví Kamil a já souhlasím, protože mě napadlo to samé. Sedáme a jedeme. No, jedeme - v serpentýnách to zdržuje kamion a není moc prostoru na předjíždění. Kousek před Popradem už vykukují za horizontem Vysoké Tatry. Přemýšlím, jestli zastavovat a udělat si fotku, ale než se stihnu rozmyslet, přijíždíme na předměstí, odkud už je vidět kulové.

Zasyceni pizzou opouštíme Poprad a já vzpomínám, jak jsme tu loni řešili prasklé lanko. Vjíždíme do městečka Svit a za chvíli už vidím motoprodejnu, kde jsem sháněl nové lanko. Kupodivu na Yuki CSR125 pasuje z Kawasaki KLR250. Vybavuji si každý detail... Odtud však vede úsek, který už neznám. Silnice se nepatrně klikatí, vlevo Nízké Tatry, vpravo Vysoké Tatry, nulový provoz a nádherné počasí, co víc si přát! Když už se pomalu dostáváme k odbočce na horní nádrž Čierny Váh, za jednou zatáčkou co nevidím: z louky nalevo se hrne stádo stračen přes silnici na louku protější. Než stíhám tasit alespoň telefon, už je skoro po podívané. Tak jedem dál, konečně nahoru. Doufal jsem skoro celou cestu, že nenarazíme na nějakou neošiditelnou závoru nebo protivného hlídače, ale ani jedno zde není. Tím lépe. Alespoň se tu můžeme promenádovat dle libosti. Je to parádní místo, výhled na všechny strany. Kolem nádrže je asfalt, takže se nedivím, že ta pěkná slečna, kterou jsem chvílemi pozoroval, nasazuje kolečkové brusle. Hned bych se přidal, škoda, že jsem si je nevzal.

Po půlhodině, kdy Kamil odpočíval na trávě a pozoroval svět pod sebou a já obešel skoro celou nádrž, pomalu nasedáme a řešíme co dál. Zásoby paliva se úží, což moc nekoresponduje s plánem jízdy přes serpentýny u Zuberce, takže sjíždíme do Liptovského Mikuláše na Shellku. Při placení kartou bezkontaktně mi slečna vesele hlásí "čudujem sa, že to po vás nechce pin, ľebo tu u nás je limit presne dvadsať euro, za ktorých tankujeťe, asi máte šťastie!" "Asi áno, díky." Nebojím se, že by si banka něco nepohlídala. Když ladím cíl naší cesty na navigačce, překvapuje mě, že je skoro vybitá. "To není možné," říkám si a docházím k závěru, že mi to buď nedobíjí nebo mi odešly USB zásuvky. Dál se tím nehodlám zaobírat, protože cestu znám z loňska, a tak jedeme vstříc serpentýnám.

Je skoro půl šesté a teprve přijíždíme na Spálenou dolinu. Dneska už to na vysokohorskou túru na Roháče nevypadá, takže to otáčíme a blížíme se k cíli - do kempu v Oravici. Ten mě překvapuje, respektive jeho správcová/majitelka. Neřeší nějaký zápis nebo poplatky, že prý "príde neskoro". Tak dobře no, nám je to jedno. Mezitím takticky zabíráme horní roh kempu v blízkosti vysokých porostů, abychom to neměli daleko na malou. Po hodině chystání ležení a bezcílného poflakování (rozuměj relaxace) diagnostikuji také závadu v dobíjení. Naštěstí je problém jen v USB zásuvkách, což elegantně řeším zásuvkami pro karavan opodál. Paní správcová stále v nedohlednu, takže padá návrh jít zadusit hladné žaludky nějakou večeří. Po ní a následné aféře s místním oslem (ano, mám na mysli skutečné zvíře) jdu já a Kamil s podupaným palcem na noze zpět do kempu. Slovenské pivo opět nezklamalo, ani ten český chmel, kterým se holedbají na podtáccích, to nespasil. Když překonáváme ohradu kempu, Kamil si všímá chlápka, který jde odněkud zespodu a nese si krygl s pivem. "Pravděpodobně jde z recepce," říká Kamil a ihned dodává "pojďme to okouknout." Tam potkáváme paní správcovou, která usměvavě říká, že placení vyřešíme ráno. Po debatě o tom, že otvírá v 8, ale my zmizíme dřív, správcová s úsměvem odchází. My chvíli učíme jejího šestiletého syna matematiku, konkrétně sčítání a odčítání na modelovém příkladě "platba za Radegast 12°", který nám tak skvěle načepoval včetně učebnicové čepice. Jdeme si vychutnat svůj denní příděl chmele na blízké houpačky a po druhém kousku to dnes balíme.

Zhodnocení dne

 Protože jsme dnes neplánovaně zařadili návštěvu jaskyně, nezbyl čas na túru do výšin západních Tater. Nevadí, zkusíme to zítra. Porouchané USB zásuvky neřeším, den to vydrží. Konečně normální pivo. Ten chlap, co si jej nesl, byl čech s rodinou na výletě. A kemp jsme nakonec nemuseli platit.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (38x):
Motokatalog.cz


TOPlist