GR2JOR - 2010 - Tea for Tears

Bez zvláštních problémů přecházíme hranice a vjíždíme do Jordánska.Amman jenom projíždíme, nezanechává na nás nejlepší dojem. Volíme menší město Madaba, je mezi Amman a Mrtvým Mořem. Je Velký Pátek a v pravoslavném kostele Sv. Jiří (Agios Giorgos) je mše. Je divné vidět snědé tváře v pravoslavném kostele a arabština dohromady s řečtinou v žalmech a klasickým kadidlem je nezapomenutelný zážitek. Hotýlek, často citovaný v různých fotoreportážích je přesně naproti kostelu.

Snídaně se servíruje za krásného rána na terase. Dnes jsme připraveni na velký den. Nálada se začíná vracet.Na Jordánsko jsem si připravil několik míst k navštívení. Nejdřív to, co je kolem Mrtvého Moře, samo sebou, že začneme zkouškou, jak potopit korek, ale máme i v plánu krásný kaňon s řekou, která ústí do Mrtvého Moře. Jde o Wadi Mujeb. Ale mám v menu i 300 zatáček G.H. Dneska bude pestro!Nejdřív jsou na programu zatáčky, libily se nám, tak jako super povrch asfaltu nové silnice.Mrtvé Moře versus Camels – 3:0Následuje Wadi Mujeb, zmíněný kaňon. Tekoucí voda je někdy i dost prudká. Vstup pouze se záchrannou vestou.V Jordánsku jsou dvě hlavní dopravní tepny, téměř souběžné, spojující sever s jihem. Západněji, blíže Mrtvému Moři probíhá stará obchodní cesta, dodnes jmenovaná jako King’s Highway. Jde o členitou cestu, probíhá horami a vesnicemi, zatáčky, prostě ráj pro motoristu. Můžeme ho přirovnat k lepší okresce vzhledem ke klasické autostrádě, která leží východněji a spojuje Amman s Aqabou u Rudého Moře. My, odjíždějíce od Mrtvého Moře, samozřejmě pokračujeme po King’s Highway, projíždíme jedny hory a stoupáme zatáčkami, které nás dovedou do Al Karak. Je to horské město s hradem (od toho i název) a přehledem široko daleko z hradu.My, pro změnu s výhledem na hrad, jsme si udělali i jednu zastávku.
Poté jedeme na jih do chráněné oblasti Dana, přitom se blížíme Wadi Musa (Petra).Dana je asi deset kilometrů stranou od hlavní cesty, všude samý piknik, děti se honí, prostě výletní místo Jordánců.Již za tmy se dostáváme do Petry, jinak Wadi Mousa. Nacházíme jednoduchý, levný hotýlek, spíš noclehárnu by se dalo říct. To byl první celý den bez Mika, Samozřejmě nám chybí, škoda, že s námi nebyl v kaňonu, solné koupeli, celkově na výletě. Uklidňuje nás ovšem, že se dostal v pořádku na ostrov k rodině.
Pro nás to byl po několika dnech v Damašku opět jeden plný den, mnoho změn v přírodě a i jezdecky jsme se nabažili.
Zítra jdeme navštívit Petru, musíme se vzbudit dost brzy, protože je víkend a čekají kolem 10.000 návštěvníků. Chceme vstávat v šest. To jsme si domluvili večer na jídle. Po jídle jsme vedle ještě viděli místního umělce turistických suvenýrů, tak jsme koupili pár dárků pro milenky, manželky, dcery. Jak kdo…. Stlačený písek ve vázičkách, design pouště, velbloudů a podobně, na místě se tvoří i jméno na zakázku. Inu, umění na Karlově Mostě….

Ráno se vzbudíme docela brzo a jsme mezi prvními u pokladny. Vstup na jeden den 35 Euro, nijak levný. Musím připomenout, že kromě docela drahých hotelů v Damašku, které drží dost „evropské“ ceny, ostatek Sýrie byl docela levná. Jordánsko je dražší, ale upravenější. Počínaje státními budovami na hranicích a lepšími cestami konče.Platíme vstup a nasedáme na koně. Tentokrát nikoli obrazně, ale doslova. Na koni tedy od pokladny asi tři sta metrů, k hlavnímu vstupu. Ale to jsme nevěděli, bylo to za zatáčkou, my si to představovali dál. Ani to nestálo za to. Já na koni neseděl nikdy, dokonce ani na oslu, pony nebo koze. Šlo o první kontakt. Dali mi jedno zesláblé, dle mého podvyživené zvíře s vyčvachtanými tlumiči. Nespíš jsem ideální herec pro LWR, ale ve westernech bych asi kariéru neudělal.

Dostáváme se ke vchodu, který se dost úzký, prochází se opět kaňonem, tentokrát bez vody.Následují sekvence fotografií je přesná, takto končí kaňon-vstup a otvírá se vám před očima první ve skále vytesaná honosná bránaTady někde se naše cesty rozešli. To proto, že návštěvník, normálně, pokračuje až k monastýru, ale ten je na konci a hlavně, vysoko. Ehm, ehm, někteří, když slyšeli o stovkách schodů a půlhodinách šlapání a lezení do kopce, vyhlásili sedací stávku... Asi ze solidarity k místním

Zajímavé.., tam kam měli jít nešli, a tam, kam se nemá lézt, se hrnuli, ale to až později, to předbíhám.

Níže podepsaný atlet vyběhl svižným tempem nahoru, dbaje na kontrolu dechu a dobrého poměru cigáro/vdech. Monastýr jako takový ani moc nestál za to, ale výhled je nezapomenutelný. Schodů bylo opravdu dost, nedoporučuji pro obézní, srdcaře a lenochy. Tak jak se blížíte nahoru, houstnou kiosky s občerstvením, čajem a suvenýry. Po malé procházce tam nahoře a pokochán výhledy jsem si sednul v jednom kiosku a dopřál jsem si kafe a ice tea. Bylo teprve devět ráno. Harmonie přírody tolik nahoře. Ranní klid. Zatím bez turistů, asi jsem mezi prvními dnes co vystoupili, je brzo. Plno stánků ještě zavřených, pomalu se budou připravovat, aby přijaly hordy upocených turistů masové produkce a prefabrikovaných dojmů. Dle katalogu cestovky.

Ale ti přijdou tak za dvě hodinky. Na mě se místní usmívají, ty ostatní později už jenom obslouží (a sedřou). Ráno je pro fajnšmekry.

Zatelefonoval jsem odtud manželce, synovi, poslal pár sms známým. Prožil jsem si tam takovou malou nirvánu, bylo mi moc dobře. Nevím, proč jsem se tak cítil, každopádně se mi zdálo, že čerpám sílu na pár let dopředu, že nabíjím vnitřní akumulátory.

S Thanasise a Nikosem jsme si dali rande u motorek. ¨
Dolů jsem utíkal, bral schody po dvou, po třech. V duchu jsem se smál těm, co funěli směrem nahoru a lapajíce po dechu se všichni ptali „How much?“. „Not so far“, odpovídal jsem jim méně, abych jim dodal kuráž…
Petra se postupně plnila skupinami, průvodci, hlasy. 10.000 lidí, deset ticích voňavek, ale i potů, křiku, klábosení. Babylon. Stoka smradů z tlustých podpaždí se hrnula směrem do Petry. Já šel naštěstí opačným směrem. Nic pro mě.
(ZASE jdeš proti proudu jsem si v duchu myslel, ale s oddechem a hrdostí)Přestože jsem se na rande opozdil o skoro dvacet minut, nic se nedělo, protože i kluci se zdrželi také přesně tolik. Konec s Petrou, je čas jet do Wadi Rum, což jsme všichni očekávali s nadšením. Pobalili jsme a vybírajíc co možná nejgrafičtější místní cestu, vydáváme se na jih. Po jisté době není jiné řešení, než se napojit na Desert Highway, po které jsme ujeli asi padesát kilometrů

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE