GR2JOR - 2010 - Tea for Tears

To Wadi Rum je zvláštní druh pouště jihovýchodního Jordánska a rozkládá se i na velkém území Saúdské Arábie. Písek je často od lehce načervenalé barvy až po purpurovou a typické jsou samostatné skalní masívy, neurčitým způsobem roztroušené po celém Wadi Rum. Veliké, ale přitom grafické. Obrovská plocha, dýchající na návštěvníka klidem a rozvahou, ale i vážností.Když se blížíte k Rudému Moři od severu, přibližně 30km před Aqabou se najednou mění poušť a za chvíli musíte odbočit na východ, abyste se po několika kilometrech dostali k hlavnímu vstupu do Wadi Rum. Nazývají ho Visitor Center a platí se symbolické vstupné kolem jednoho EuraV našich plánech původně bylo utábořit se tam někde a s odlehčenými motorkami křížem krážem projezdit celou oblast. Když jsme ovšem dorazili na místo, bylo zřejmé, že náš plán byl více než optimistický, že naše motorky není možné použít ve zdejším terénu. Šlo by o velký risk, zvlášť když, jak jsme se dozvěděli, nemá většina rozlohy gsm signál. GPS máme, ale v případě velkého problému, zapomenuti kdesi hluboko v poušti, nebudeme se moci dovolat žádné pomoci. A satelit nemáme. S opravdu velmi těžkým srdcem jsme se domluvili s jedním velmi mladým Beduínem, který má v hloubi 30km v poušti kempink, má samo sebou 4x4 a uděláme tedy s ním tu plánovanou expedici do hloubi pouště. Necháváme motorky na parkovišti v malé vesničce hned za Visitor Centerem, přenášíme bagáže do džípu. Za jiných okolností bychom byli ve velké deziluzi, že musíme odstavit motorky a zříci se řízení, tady nám to tolik nevadilo díky takové kráse okolí, že prvořadé bylo prostě nějak, jedno jak, se rychle rozjet dovnitř.Náš Beduín je jeden velmi chytrý, ale i vzdělaný, mladý člověk s výbornou angličtinou, který se po studiích rozhodl vrátit se na rodnou půdu a založit malou turistickou živnost. Hned ten první den jsme jeli na první vyjížďku, zastavili u pár skal, na pár vylezli a hlavně udělali „exkurzi“ u pravých Beduínů. Že jsou praví je bez pochyb, jedná se o jeho strýce. Ten sice nebyl „doma“, ale posadili jsme se v jeho stanu pro hosty a poznali jeho manželku (letmo) a jeho dcery (pouze slyšno). Měli jsme možnost pochopit způsob života kočovných Beduínů, jejich zvyky, tradice, přednosti a slabiny. Velmi trpělivě nám vše vysvětloval i podstatné zásluhy těchto nomádů na vzniku Jordánska a osvítil vztahy s Palestinci, kterých je dnes téměř třetina celkového počtu obyvatel. Po hodině povídání v klidu pouště, pijíc čaj a vleže, musím přiznat, že jsem pozměnil v mnoha ohledech svůj názor na tento „cikánský“ způsob života. Jakoby primitivní, ale zároveň ty nejbytostnější, zásady chování těchto lidí. Pochopitelně nejsme schopni pochopit a akceptovat všechno, nerozumíme si v mnohém, ale věřte mi, že tam, v poušti, kolem dokola ticho, mají slova jiný význam než napsaná na papíře nebo v jakémkoliv dokumentárním filmu. Sedíc ve stínu stanu, uklidněn již hodinovou pohodou, můžeš poprvé vidět z jiného zorného úhlu. Jiné je to v civilizaci, jiné na netu, jiné v knize, jiné v TV, a jiné u kulatého stolu diplomatického vyjednávání a úplně jiné je to tady „na živo“. Slova mají jiný význam ve městě a jiný v poušti. Slova jako: pomoc, druh, zrada, voda a mnoho dalších nabývají jiné, plnější a silnější náplně.
Není možné pochopit z Evropy, co vše je míněno slovem pohostinný, úcta k cestujícímu. Také čas je jiný, jiné jednotky a i jiný obsah. Doporučuji vřele všem lidem z Wall Street a Pentagonu měsíc dovolené v poušti jakožto povinnou službu dospělosti. A namísto na vojnu by měli všichni chlapci na světě jít povinně na tábor na půl roku do pouště a jsem si naprosto jist, že svět by byl naprosto jiný, přátelštější, lidštější.Po návratu do kempu jsme šli s Thanasisem prásknou sebou do písku prostě někde-kdekoliv a počkat si na západ slunce. Absolutní ticho a absolutní klid, jako vždy v přírodě. Nikos se vrátil, nutné tělesné potřeby ho hnaly zpět… Tam měl ale Thanasis jakousi známost. Možná jsme již hodně dní na cestě, možná pomohla ta romantická nálada západu slunce, možná má i jiné skryté sklony, nevím Každopádně “ Majka“ se mu líbilaA pořád ji přemlouval, ale byla nedobytná

Párek flirtujeVečer bylo jídlo, upečené na doutnajícím ohni v díře, vykopané v zemi a přikryté poklopem. Lepší název než opravdu „dušené“ si nedovedu představit, ale bylo i uzené.

Spolu s jinými lidmi v kempu, sedíme po jídle kolem ohně, který udržuje čaj teplý.
Následující den jsme chtěli udělat výpravu do hloubi pouště, ale i vidět některá z highlights Wadi Rum.
Začali jsme nějakými procházkami, průlezy a skálolezectvímK poledni jsme našli jednu velkou skálu, která poskytovala i dobrý stín. Zatímco Beduín se jal připravit nám jídlo, já měl chuť se trochu natáhnout. Nestačil jsem na to ještě ani pomyslet a už mi nesl deku.Thanasis chtěl ovšem vylézat na skály. Nikos ho pozoruje často zezdola.
Tady to ještě zvládá dobře

Potom šli sem.

Volám na Thanasise, že jednoho z Camels jsme již ztratili, ať neblbne. Dal si říct.
Ale po jisté chvíli vylezl na jinou, na tu naproti stěnu. To Nikos ho už jenom pozoroval a já podřimovalNajednou mě budí volání Nikose:
„Kosťo, Kosťo!!“
„Vzbuď se, Thanasis si něco udělal tam nahoře!“

Zablokoval si pravé koleno v pravém úhlu. Ale v tu chvíli se nacházel, jinak živ a zdráv, ve výši asi patnácti metrů nade mnou.. A na dost těžce (pro mne) přístupném místě. Nejdřív jsem mu zkoušel zezdola ukázat nějaký trik, aby se pokusil odblokovat koleno sám, ale marně. S Nikosem jsme se radili, co podniknem. Jeden zůstane tady a bude odhánět supy a pokusí se mu nahoru dohodit vodu a chleba, zatímco ten druhý půjde do civilizace pro nějakou pomoc. Například nás napadá zvláštní vojenská jednotka, požárníci, vrtulník, CNN, dlouhý žebřík, maminka a jiné blbosti.
Ok, nedá se jinak, než že musím vylézt k Thanasisovi já. Když nejde Mohamed k hoře….. Naštěstí ale nejsme sami. Náš Beduín pochopil, co se děje, sundává sandály a předbíhá mě jako kamzík. Během dvou minut je u postiženého, zatímco já bych potřeboval půl hodiny. Pomohl našemu kulhavému kamzíku dolů. Ještě že tam byl, bez něj bychom ještě doteď supy odháněli…..
Dolů a pak do stínu po jedné
Dole se podařilo deblokovat koleno, ne sice úplně, ale téměř do roviny, aniž ztratil možnost ohnutí. Je to jisté, jde o velkou škody na vnitřním menisku, utržený zadní kus se dostává v kloubu mezi třecí plochy a blokuje celý pohyb. Je jisté že zítra bude koleno nateklé, nebude možné jet to Aqaby, jak bylo plánováno. Plány? Ty vem čert! Vlastně, plány vzaly za své poté, co se Mike vrátil ze Sýrie do Řecka. Od té chvíle improvizujeme. A teď Thanasis v Jordánsku. Původně „Tea for Four“ se změnilo na „Tea for Three“ , možná se smrskne dokonce na „Tea for Two“

Uvidíme, nezbývá počkat, jak to bude s kolenem zítra. Jestli budeme mít trochu štěstí, bude moci nějak na tu nohu napadat a logicky i opatrně řídit až do Řecka. Pokud máme smůlu, povezeme ho jako spolujezdce to Ammanu, odtud letecky do vlasti, podrobí se operaci a po dvou až třech týdnech se opět vrátí letecky, aby si vyzvedl motorku a převezl po vlastní ose domů.
V tuto konkrétní chvíli nemůžeme dělat opravdu nic jiného, než naložit „mrtvolu“ do džípu na zadní sedadlo a pokračovat v předem navržené trase výletu. Průlezy a výlezy a kotrmelce v písku a pády do písku již absolvujeme jenom s Nikosem.

Thanasis je ale tvrdý oříšek, odolný, velmi dobře spolupracuje a hlavně, a hlavně…. Neztrácíme humor! Ano, je to trochu vzteku, ale i to je součást jedné adventure cesty. Jinak jsme mohli sedět pod Akropolí na cappuccinu.
Následující den koleno opravdu otéká, logicky se odkládá jakékoliv rozhodnutí o osudu kamzíka na zítřek. Máme ten přepych jednoho dne navíc, můžeme počkat. Ale jenom jeden den. Zítra buď „schopen“ nebo „neschopen“. Zítra musíme odjíždět v každém případě. K odpoledni se koleno trochu lepší, dává lehkou váhu, i když nic moc, ale i to je pokrok. Tak jsme zůstali celý den v kempu. Věnovali jsme ho spaní, chytání lelků a také přeorganizováním nákladu. Ještě i v případě, že bude Thanasis schopen řídit, je nutné odlehčit jeho motorku co možná nejvíce. Musí se rozdělit mezi mě a Nikose. Naštěstí se jedná o pravou nohu, ale i na křižovatce je občas nutné na chviličku opřít se opravou, abys zařadil jedničku..
Ráno je Thanasis v dostatečném stavu, aby osedlal svého koně.

Odjíždíme dost brzo, chceme mít čas před sebou. Vlastně ani nevíme, jak to půjde, zda bude moci. Jde o zkoušku, v nejhorším to dorazí do Ammanu a nasedne na letadlo. Pokud to půjde dobře, zkusíme dorazit do Damašku, kde jsme již dali avízo, že bychom dali společnou večeři.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE