GR2JOR - 2010 - Tea for Tears
Text: Doc | Zveřejněno: 3.8.2010 | Zobrazeno: 22 262x
Kapitoly článku
Cílem je z této trasy se dostat co nejdále. Z Cesme ovšem vyjíždíme po jedenácté.
Z Cesme do Izmir je to stovka po dálnici, uspává nás to. Jakmile dokončíme obchvat Izmir a pokračujeme po dálnici dál, začínám(e) se unavovat. Chybí nám spánek, podcenili jsme to. Navíc jsme předem rozhodli, že pojedeme 120km/h kvůli gumám, což na pozornosti na dálnici nepřidá. Děláme zastávku na benzin, cigáro a jídlo.
Po nějakých 200km končí dálnice, ale já už nevidím dopředu, začínají mikrospánky. To je poslední varování. Zastavuji u jedné pumpy a vysvětluji ostatním Camels svůj stav. Nikdo nechce zastavit, ani já ne, vždyť z předpokládané trasy jsme toho moc neukousli, ale nelze jinak, je to nebezpečné. Plácli jsme sebou do trávy vedle benzínky tak jak jsme byli. Já si našel takový trochu odlehlý altánek (jsem si myslel teda), měl dokonce kobereček. Přesně to, co potřebuje jeden vyčerpaný nevěřící . Alláh také odpouští, ne? Ještě že mi to nedošlo a hlavně, že jsem nikoho neurazil, nikdo totiž nepřišel…
J
ak jsem sebou prásknul dolů, okamžitě jsem tvrdě usnul na tři čtvrtě hodiny. Tak hluboce, že když mě budili, byl jsem opravdu nejdřív dezorientován na skoro minutu. I to je důkaz, jak byl spánek potřeba. Ostatní potvrdili, že usnuli také jako špalky, naštěstí tu pauzu udělali, protože to se prostě musí, to se nesmí riskovat.
Po této pauze nás čekalo typické Turecko v tuto roční dobu. Stálé a rychlé střídání na nebi, jednou jenom pod mrakem, jindy s prudkým deštěm a větrem. Teplota mezi 10 až 15 stupni. Přišly na řadu i nepromoky. Tak jsme, za dost obtížných podmínek, pokračovali až do večera.
Nebylo možné dostat se do takové hloubi Turecka, jak jsme si nejdřív přáli. Nepočítali jsme s tolika nepřízněmi dohromady. Spánek, počasí a opatrnější jízda nás vyvedly z programu. Kolem desáté, a za špatné viditelnosti na špatné cestě v tu dobu jsme odbočili do centra města, které bylo zrovna na cestě. Aksahir.
Ďábelská náhoda tomu chtěla, že hned napoprvé narážíme na ….známý….hotel. Jedná se o Otel Onder, to samé jméno, na které jsme narazili před dvěma lety v dalekém Erbaa, když jsme jeli do Iránu http://www.bmwgs.cz/forum/viewthread.php?forum_id=29&thread_id=1633
Ano, bylo to to město, kde jsme byli přijati jako Long Way Glamour. Majitel hotelu nyní v Aksahiru si myslel, že jsem asi blázen, když jsem mu říkal, že znám jméno Onder. Bylo mu to o to víc divné, když sám věděl, že řetěz hotelů má všehovšudy tři hotely, Aksahir, Erbaa a ještě někde v jižním Turecku. Když jsem ovšem sebevědomě řekl, že přece v Erbaa je Hotel Onder a popsal mu ho, zůstal stát jako solný sloup (Erbaa je strašně daleko od Aksahiru a celkově – jiným směrem). V tu chvíli nás asi měl za strašně zcestovalé. Nebo i jsme? Ať je to jakkoliv, měli jsme hned nižší cenu a lepší pokoj. „Vyhnal“ pomocníky, aby nám pomohli s taškami (odmítli jsme) a celou noc před hotelem strážili naše motorky (blahosklonně přijali).
Po sprše se Nikos chtěl natáhnout a odpočinout si, neměl hlad. My zbylí tři jsme vzali útokem místní tavernu. Velký sortiment jídel se nám líbil, ochutnali jsme snad všechno a bylo to výtečné, na konci jsme si dali ještě kiunefé (kdo jedete do Turecka, zapamatujte si to slovo a někdy to zkuste). Jde o smažený cheasecake, sirup nebo med okolo, někdy i se zmrzlinou. Neskutečné!!
Když jsme odcházeli, zamykali za námi dveře, byli jsme poslední. Couráme se směrem k hotelu (naštěstí pomalu díky narvaným náckům). Neušli jsme víc jak padesát metrů, když se námi řítil poblázněný Turek a něco křičel. ZAPOMNĚL JSEM SI V TAVERNĚ LEDVINKU SE VŠEMI PENĚZI. Neměl jsem v ledvince papíry, ale peněženku s více jak 3.000 Euro plus karty, iPhone, fotoaparát a jiné ….zbytečnosti. Celková ztráta by lehce přesahovala pět tisíc, kdyby Turek nebyl čestný – BRAVO!!!
Následující den jsme se dali hned z rána do práce. Rychle dohnat to, co dlužíme ze včera. Lehce jsme byli kolem desáté v Konya, velkoměstě, které jsme si tak zhruba vybrali na včerejší nocleh v plánování před cestou. Konya nás všechny překvapila moderní architekturou. Na periferii sice něco jako Jižní Město nebo Rozsek, ale v podstatně lepším provedení a velmi upravenými plochami, doplňujícími novostavby. Stále dětská hřiště, altánky, restaurace, posezení, tráva a stromy. Velmi upravené.
Cesta ubíhá dobře, zastavujeme asi dvakrát na benzín. Víte, GS polyká kilometry i při jenom 120km/h lehounce, aniž se unavíš a nutná zastávka na benzín se ti zdá, že tě zdržuje. Na druhou stranu, my dva s Mikem, kteří máme adve a bereme ob jednou aspoň máme čas na cigáro (já) nebo záchod (Mike). Nenásilně se blížíme k Adana, i když někdy klasicky i s nepromoky. Ale ubíhá nám to. Cesta je střídavá, buď zajímavá, nebo autostráda. Oboje je potřeba, aby byla dobrá nálada, ale i kilometry ubíhaly. Natáčíme dost videí, abychom se měli čím zabývat na autostrádě a řízení mělo nějaké dobrodružství. O to mimo jiné postaralo i jedno Q7 s tureckými značkami. Řidič s blátem místo mozku a kterému jsme se my blížili si začal hrát a jednou nás nechával předjet a podruhé projel kolem nás kolem dvoustovky doslova o fous. Inu, všude existují hloupí řidiči.
Konec v http://www.bmwgs.cz/forum/viewthread.php?forum_id=29&thread_id=7056&rowstart=40
Po nějakých 200km končí dálnice, ale já už nevidím dopředu, začínají mikrospánky. To je poslední varování. Zastavuji u jedné pumpy a vysvětluji ostatním Camels svůj stav. Nikdo nechce zastavit, ani já ne, vždyť z předpokládané trasy jsme toho moc neukousli, ale nelze jinak, je to nebezpečné. Plácli jsme sebou do trávy vedle benzínky tak jak jsme byli. Já si našel takový trochu odlehlý altánek (jsem si myslel teda), měl dokonce kobereček. Přesně to, co potřebuje jeden vyčerpaný nevěřící . Alláh také odpouští, ne? Ještě že mi to nedošlo a hlavně, že jsem nikoho neurazil, nikdo totiž nepřišel…J
ak jsem sebou prásknul dolů, okamžitě jsem tvrdě usnul na tři čtvrtě hodiny. Tak hluboce, že když mě budili, byl jsem opravdu nejdřív dezorientován na skoro minutu. I to je důkaz, jak byl spánek potřeba. Ostatní potvrdili, že usnuli také jako špalky, naštěstí tu pauzu udělali, protože to se prostě musí, to se nesmí riskovat.Po této pauze nás čekalo typické Turecko v tuto roční dobu. Stálé a rychlé střídání na nebi, jednou jenom pod mrakem, jindy s prudkým deštěm a větrem. Teplota mezi 10 až 15 stupni. Přišly na řadu i nepromoky. Tak jsme, za dost obtížných podmínek, pokračovali až do večera.
Nebylo možné dostat se do takové hloubi Turecka, jak jsme si nejdřív přáli. Nepočítali jsme s tolika nepřízněmi dohromady. Spánek, počasí a opatrnější jízda nás vyvedly z programu. Kolem desáté, a za špatné viditelnosti na špatné cestě v tu dobu jsme odbočili do centra města, které bylo zrovna na cestě. Aksahir.
Ano, bylo to to město, kde jsme byli přijati jako Long Way Glamour. Majitel hotelu nyní v Aksahiru si myslel, že jsem asi blázen, když jsem mu říkal, že znám jméno Onder. Bylo mu to o to víc divné, když sám věděl, že řetěz hotelů má všehovšudy tři hotely, Aksahir, Erbaa a ještě někde v jižním Turecku. Když jsem ovšem sebevědomě řekl, že přece v Erbaa je Hotel Onder a popsal mu ho, zůstal stát jako solný sloup (Erbaa je strašně daleko od Aksahiru a celkově – jiným směrem). V tu chvíli nás asi měl za strašně zcestovalé. Nebo i jsme? Ať je to jakkoliv, měli jsme hned nižší cenu a lepší pokoj. „Vyhnal“ pomocníky, aby nám pomohli s taškami (odmítli jsme) a celou noc před hotelem strážili naše motorky (blahosklonně přijali).
Když jsme odcházeli, zamykali za námi dveře, byli jsme poslední. Couráme se směrem k hotelu (naštěstí pomalu díky narvaným náckům). Neušli jsme víc jak padesát metrů, když se námi řítil poblázněný Turek a něco křičel. ZAPOMNĚL JSEM SI V TAVERNĚ LEDVINKU SE VŠEMI PENĚZI. Neměl jsem v ledvince papíry, ale peněženku s více jak 3.000 Euro plus karty, iPhone, fotoaparát a jiné ….zbytečnosti. Celková ztráta by lehce přesahovala pět tisíc, kdyby Turek nebyl čestný – BRAVO!!!
Následující den jsme se dali hned z rána do práce. Rychle dohnat to, co dlužíme ze včera. Lehce jsme byli kolem desáté v Konya, velkoměstě, které jsme si tak zhruba vybrali na včerejší nocleh v plánování před cestou. Konya nás všechny překvapila moderní architekturou. Na periferii sice něco jako Jižní Město nebo Rozsek, ale v podstatně lepším provedení a velmi upravenými plochami, doplňujícími novostavby. Stále dětská hřiště, altánky, restaurace, posezení, tráva a stromy. Velmi upravené.
Cesta ubíhá dobře, zastavujeme asi dvakrát na benzín. Víte, GS polyká kilometry i při jenom 120km/h lehounce, aniž se unavíš a nutná zastávka na benzín se ti zdá, že tě zdržuje. Na druhou stranu, my dva s Mikem, kteří máme adve a bereme ob jednou aspoň máme čas na cigáro (já) nebo záchod (Mike). Nenásilně se blížíme k Adana, i když někdy klasicky i s nepromoky. Ale ubíhá nám to. Cesta je střídavá, buď zajímavá, nebo autostráda. Oboje je potřeba, aby byla dobrá nálada, ale i kilometry ubíhaly. Natáčíme dost videí, abychom se měli čím zabývat na autostrádě a řízení mělo nějaké dobrodružství. O to mimo jiné postaralo i jedno Q7 s tureckými značkami. Řidič s blátem místo mozku a kterému jsme se my blížili si začal hrát a jednou nás nechával předjet a podruhé projel kolem nás kolem dvoustovky doslova o fous. Inu, všude existují hloupí řidiči.
Kapitoly článku
Jak se Vám líbil tento článek?