GR2JOR - 2010 - Tea for Tears

Tak nějak jsme se dostali až do Palmyry. Po menším průzkumu vybíráme hotýlek a jdeme (tentokrát poprvé všichni) na jídlo. Jídlo super a velbloudí maso superduper!

Ráno nejdřív konference nad mapami s hoteliérem, abychom upřesnili dnešní etapu.. ..

Prvním problémem se ukázal benzín, nenacházíme v celém Tadmuru (střední město) nikde bezolovnatý, a tak dávám poprvé do bavoráka obyčejný.

S Palmyrou končíme okolo jedenácté a odjíždíme. Cíl není jasný. Máme dvě volby. Buď pojedeme po asfaltu prostě do Damašku na obvyklou návštěvu města, nebo zkusíme projet tak jakoby paralelně podél irácko-syrských hranic, určitě nějaký kus i off road a pokusit se dostat do Suweida s pozdějším cílem Bosra. V tom případě potom z Bosry do Jordánska a Damašek nechat na cestu zpět. Tento plán B jsem oznámil Camels jakožto překvapení v Bagdád Café (na rozcestí dopravních tepen do Damašku a Iráku).

Musím znovu zdůraznit, že zmapování Sýrie a Jordánska není dobré, OSM free mapy jsou vynikající pro města, ale mimo jsou asi jako klasické garmin, Dokonce ani veliká papírová (nová) mapa nesouhlasí všude se skutečností, to jsme měli možnost několikrát si ověřit.
Na mapce z mapsource vidíte nahoře waypoint Bagdád Café a Suweidu dole. Přímá čára znázorňuje naši představu, ale žlutá ním radí jet přes Damašek. Sice tam vidíte nějaké okresky, ale ty vůbec neplatí. Na Google Earth jsem objevil jediné spojeni mezi těmito dvěma body, jakousi cestu, vede skrz měsíční krajinu a přes jeden sopečný kráter. Nejde asi o asfalt, ale nějakou kamenitou cestu, doufám pro nás schůdnou. Přes všechno pátrání po netu a hledání tracků jiných cestovatelů jsem neměl jasno, jak se tam dostat, ale existuje i fotka kráteru na panoramio, takže nějak tam přístup musí být….
Rozhodujeme se jet do Damašku, ledaže po cestě to nějak upřesníme a potom tedy bychom zkusili ten plán B. Já trval na tom, že můžeme alespoň zkusit, v nejhorším spacáky máme v případě, že nás přepadne noc a budeme pokračovat druhý den anebo se vrátíme, nemáme co ztratit. Názory v partě různé, nakonec se přiklánějí k mému (anebo mi prostě nechtějí zkazit radost) říkáme, že to risknem. To už ale byly asi tři odpoledne a poté, co jsme našli na jedné benzínce jednoho řidiče náklaďáku, který mluvil natolik anglicky, aby pochopil, co chceme zkusit (všichni ostatní nás posílají před Damašek).

Jeho verze byla takový trojúhelník po asfaltu, asi 80km a potom nějaká kamenitá cesta, pokud jsme pochopili dobře, a potom je opět asfaltka před Suweidou. Ale i on mi potvrdil ten sopečný kráter, který je asi tak v půlce cesty vzdušnou čarou.

S chutí se vydáváme do prvních kilometrů podle návodu řidiče, ale za chvíli vidíme odbočku jakési pouštní cesty, která má azimut přesně na ten kráter. Zatímco řidič nás posílá trojúhelníkem po asfaltových odvěsnách, já vidím off road přeponu přesně azimutem na kráter. Čili napřímo, podstatně blíž. Soudě podle tvrdého podkladu na zemi, je to jednoduché. Parta souhlasí a jedeme do poušti. Bylo to lehké a zábavné. Po nějakých kilometrech jsem byl hrdý, jaký jsem šikula, off road režim na GPS mi jasně ukazoval cestu a kilometry ubíhaly. Pouze pouštní cesta, zprvu přímá jak linka se začínala postupně klikatit a zmenšovat. Po dalších pěti kilometrech již cesta nebyla vůbec. Nevadí říkám si, azimut je azimut, waypoint je přenesen z Google Earth správně do GPS a cesta i mimo naznačenou je tady lehká. Prostě jedeš rovinou. Chceme asi padesát kilometrů ke kráteru, vše OK, jsem jako hrdina v čele. ALE, protože v praxi často bývá i ALE, ale najednou se začaly množit kameny. Nejdřív tu a tam, postupně houstly a zvětšovaly se. Začali jsme povinně objíždět celá pole, kde se projet už ani nedalo. Klikatíme, ale GPS nám stále dobře ukazuje cíl. Jízda je ovšem stále těžší, nejedná se už vůbec legrační jízdu, ale slalom mezi kameny. Nakonec se dostáváme do slepé uličky. Doleva i doprava i dopředu kamenitá plocha, dál se jet prostě nedá. Proto nás tedy řidič posílal po asfaltce, protože napřímo se to prostě nedá. Je nám to jasné všem, ale ani nám to nějak nevadí. Zkusili jsme to, nejde to, nic víc. Ostatně, jsme na dovolené, na výletě, jezdíme a to je fajn. Měníme plán, o nic nejde. Prostě jedeme těch pár kiláků opět zpátky, zaoffroudovali jsme a to se počítá. Z té kamenité pasti jsme vybloudili sice dost těžko, jedině přesně po stopách, kolejích jsme byli schopni najít cestu. Později dle GPS a už jsme si to zase kulili po poušti. Bylo kolem páté, ztratili jsme dvě hodiny, ale pojezdili a až se za půl hodinky opět dostaneme na asfalt, je to Damašku nějaká stovka, čili nic….

Po nějakých kilometrech vidím na GPS, že nám zbývá nějakých posledních deset kilometrů k bodu, kde jsme se dali do poušti. Nálada výborná, blbneme, točíme videa. Do té chvíle mám kameru všechny dny já. Nikos se nabízí, abychom si přehodili helmy, aby mohl natáčet i on a to i mě, který zatím na filmech nejsem. Výměna a pokračujeme v zábavě. Točí nás postupně všechny a v jednu chvíli vidím, že dává signál Mikovi, že ho zezadu točí. Mike zrychluje a potom, v tu chvíli jakoby před horizontem, začíná ztrácet přední kolo. Rozebírali jsme to potom mnohokrát, jak a proč se to stalo. Nedobrali jsme se jistého závěru. Jasné je, že si sedá a začíná i brzdit v pudu sebezáchovy a tím adheze předního je ještě menší…..až do konečného pádu

Zvou mě dovnitř, do střediska na kafe a čaj. Ale nejsem klidný a nemám stání, nemůžu jít dovnitř. Musím se něčím zaměstnat. Přebírám tedy Mikovy věci, ukládám je do svých bagáží. Jeho vnitřní tašky upevňuji nahoru na moje hliníkáče. Dobrý vynález BMW, říkám si. Dělám pořádek ve věcech. Je mnoho důležitých věcí, které nesmíme zapomenout. Papíry, nechal mi telefon, peníze, klíče, GPS, oblečení, bundu od munduru, náhradní díly. Kde je helma? Někde se ztratila, nakonec ji nacházíme na cestě z pouště, nějak vypadla z auta. Nakonec mi trvá dost dlouho, než jsem naložen plně Mikovými bagážemi, utaženy řemeny, vše pobráno a zajištěno. Jdu dovnitř, po šálku čaje konečně přijíždí z damašku džíp se třemi motorkáři a mají s sebou i ten náklaďák. Domluvy, telefony, organizace. Dost motorkářů prý jelo rovnou do nemocnice, naproti Mikovi a sanitě. V tu chvíli Ahmad, hlava těch tří z džípu má telefon. Otáčí se ke mně a říká, že zrovna mluvil s nemocnicí, s nějakým motorářem, co již dorazil – „broken neck, ruptured liver“ mi říká. Zlomený krk-vaz, roztržená játra. Polévá mě pot, klepu se. Ticho jak v kostele. Do pr@ele!!!!
A to bych přísahal, že s krkem celkem nic nemá, jenom pohmožděný. Ale pokud rentgen říká něco jiného, nezbývá mi nic jiného, než tomu věřit. Nemůžu ani mluvit. Rychle do nemocnice!
Jsme připraveni. Motorka naložena a přikurtována. Moje přetížená motorka zapíná napoprvé světla, můžeme vyrazit. Do nemocnice je to zhruba stovka, je zima, jedenáct večer. Jsme všichni vyčerpaní jak fyzicky, tak psychicky, hladoví, žízniví. Jakmile vyjedeme, třesu se zimou, ale kdepak teď zastavovat na přiobléknutí. Není čas na takový luxus. Během té hodiny cesty se mi honí hlavou tisíce myšlenek. Kdy konečně dorazíme? V každé větší budově vidím nemocnici, ale stále nic. Jsme na divném předměstí, spíš průmyslová oblast. Najednou zastavujeme před nějakou bránou, která vůbec nepřipomíná nemocnici. Aha, zavedli nás nejdřív do jedné fabriky, majitelem je jeden z komunity damašských motorkářů, zrovna dojíždí i náklaďák s motorkou. Aha, musíme pomoci s vykládkou motorky, náklaďák musí odjet. OK, pomůžeme, ale kde je Mike? A JAK MU JE?!!?
V tu chvíli má Ahmad opět telefon a říká mi, že Mike je v pořádku, že všechna vyšetření jsou negativní.
„Cože? A proč jsi mi předtím říkal ty jiné, špatné zprávy?“ skoro křičím
„Né, né, já jenom říkal, že měl dělat vyšetření na tato podezření“ mi odpovídá
Zda to popletl Ahmad nebo jeho kolega z nemocnice jsem se ho ani neptal a bylo mi bylo úplně fuk. Nemá to význam. Význam má jenom to teď a to teď je pozitivní zpráva. NEMÁ nic těch podezření a je prý docela fajn. Uffffffff!!!!!!!!!
That’s it!!!!!
Až doteď jsem vydržel ten nápor na nervy, modlil se, aby nezazvonil Mikův iPhone v mé kapse a neptala se manželka z Řecka, proč mám ten telefon já…. Do té doby jsem byl profesionál. Teď se mi podlomily kolena, stal jsme se obyčejným člověkem, kamarádem. Vyhrkly mi slzy a opřen o motorku jsem začal vzlykat. Přišel Thanasis a objal mě. To Ufffff určitě cítili všichni. Možná, že jsem byl víc vystrašený než kamarádi….. ze zkušeností. I Thanasis a Nikos samozřejmě nebyli klidní, pouze nečetli...... všechny možné scénáře.
Ale těchto sto mučících kilometrů, od první špatné informace až sem do fabriky, kdy to všechno nakonec dobře dopadá, těchto sto kilometrů, tuto hodinu nechci už nikdy zažít. Ta hrozná nejistota. Příšerný zážitek. Během těchto kilometrů jsem dospěl ke slibu, který bych splnil. Pokud se Mikovi cokoli stane, například bude operován, a přestože všechno dobře dopadne, já prodávám mašinu. Konec. Nebudu již motorářem. Udělal jsem pár cest, nabažil se. Ale tuhle zkušenost nemůžu znovu absolvovat. A ani bych to neudělal manželce, aby trnula tolik.

V nemocnici nacházíme Mika v podstatně lepší kondici, než když odjížděl sanitkou.

Oddychli jsme si. Mluvil jsem se sloužícím kolegou, překontroloval hotové rentgeny, krevní zkoušky, vše opravdu bez problémů. Kolem nás byla nejméně dvacítka motorkářů z Damašku. Neočekávaná podpora. A co dál? Musíme se zorganizovat.Přichází i policie, Mike musí dát zpověď. Co uděláme s Mikem? Ano, logicky by mohl jít domů, ale není to dobré řešení. Teď už jsou skoro dvě v noci, nemáme nocleh, nemáme nic. A pro jistotu, ať radši zůstane v nemocnici, pro klid duše. Nabízejí mi pro něj „special room“, což přeloženo do evropských poměrů je příšerný pokoj, ale ve srovnání se záchody, které jsem navštívil a nebylo kam šlápnout, to docela ujde. Koneckonců před pár hodinami jsme byli odhodláni na spacák v poušti, takže není potřeba dělat z toho vědu. Mike si lehne v klidu na postel a my ostatní pojedeme sehnat hotel a ráno ho převezeme do hotového zázemí. Ten jeho speciální pokoj sice neměl dveře, ale byl hned vedle sesterny a doktorského pokoje, takže cokoli bude potřebovat, bude hned na ráně. Mluvím opět se sloužícím personálem, jak doktorem, tak i sestrou a kladu jim na srdce, aby mi Mika dobře pohlídali. Nakonec se Nikos rozhodl zůstat na pokoji s Mikem, byla tam jedna postel volná na tom special čtyřlůžáku a tak zůstal ze solidarity s Mikem.

Vycházíme z nemocnice já a Thanasis plus dvacítka (teď již) kamarádů. U brány tři přeložené GS. Ahmad nasedá na Nikosovu mašinu a loučíme se s ostatními. Rozjíždíme se do nočního Damašku hledat hotel. Nic vhodného nenacházíme. Buď nemají volné dva dvoulůžky na pár dní, nebo jsou ceny přemrštěné, 300 Euro za pokoj. Rozhodujeme se s Thanasisem, že je již ke čtvrté ráno, že na to kašleme za tyto peníze, že to nestojí za to za těch pár hodin tolik peněz. Půjdeme se někam najíst, procouráme noční Damašek, nějak to pročkáme do rána. Ráno moudřejší večera. Ahmad stále s námi, nehodlal nás opustit, možná se mu líbil zvuk Nikosova Remus výfuku, jak se rozléhá spícím městem. Šli jsme se najíst všichni tři, pak nás zavedl do své kanceláře, kde jsme se natáhli na podlahu, a bylo postaráno. Stejnak jsme od rána pořád v motoristickém oblečení, za chvíli to bude 24 hodin v kuse, nic nám nevadí. Kolem osmé se budíme, zmobilizuju svoji kamarádku v Aténách, která je v cestovce a dává nám telefon na místní damašskou kolegyni, se kterou spolupracuje. Spojujeme se s ní a máme počkat nějakou hodinku, že něco sežene.To už jsme se přesunuli do kavárny s Arfanem, dalším fantastickým typem. Je to stavební inženýr, jako Nikos a budou si dobře rozumět. Dokonce se v Sýrii říká stejná legrace v jejich branži jako v Řecku.

Co prý je architekt?
Je to těžké určit, není ani dost straight aby mohl být stavebním inženýrem, ale ani tolik gay, aby byl designérem

V kavárně se motorkáři stále střídají, někteří přicházejí, jiní jdou za prací. Nejsme sami ani chvíli, všechno organizují. Nakonec jedou autem do nemocnice a přivážejí nám Nikose s Mikem do kavárny. To už je i zajištěný hotel. Jmenuje Farduz (Fardousse?). Nejdřív ale jdeme všichni, tak jak jsme, celá banda na jídlo.

V Damašku zůstáváme nakonec téměř čtyři dny. Celou tu dobu, nepřetržitě, jsou s námi Syřané. Nejenom pomáhali, ale v podstatě oni všechno zařídili. Návrat motorky není jednoduchá záležitost. Našli ta nejsprávnější řešení. Špeditérskou firmou počínajíc a konče potvrzením od policie a razítky o vývozu do karnetu. Doslova nás dojímali tou dobrotou a ochotou. Bedna na mašinu, převoz na letiště, překlady papírů, doslova vše udělali. Mezi tím vyřizováním jsme poznávali Damašek, někdy sami, jindy s nimi.

Staré město hned vedle Ommayad mešity je grafické, s mnoha malými krámky, bazar hned vedle, uličky a uličky.
Mike je postupně v pohodě, sice ho bolí celé tělo, jakoby ho zmlátilo deset chuligánů, ale je OK.
Mike zatím říká, že bude pokračovat v cestě, tentokrát jako můj spolujezdec, ale nejdřív musíme vyexpedovat motorku.

Podrobili jsme ho zkoušce, jak mu to půjde, když jsme se vydali na společný Harley-GS výlet. Mike měl roli kameramana. Jeli jsme za město asi padesát kilometrů do hor, Bludan se to jmenuje. Takové výletní místo na léto, kde je chladněji než v Damašku. Všichni Syřané choppery, většinou Harley Davidson, až na jedno varadero. A to harleyáci starého typu co se týká chování na silnici. Tomu výletu říkají vznešeně „Raid“.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE