Expedice Střední Asie - Ukrajina a jih Ruska

Kamenec Podilskyj

Nejkrásnějším městem Ukrajiny je Kamenec Podilskyj. Je rozložen po obou stranách řeky zařízlé do hlubokého kaňonu a vévodí mu impozantní turecká pevnost.
Toto město založené již ve 14. století je protkáno starodávnými ulicemi a spoustou kostelů. Na protějším břehu kaňonu se rozkládá turecká pevnost, která je s okolím spojena pouze jedním vysokým mostem.

Jen kousek za městem zase začíná rozlehlá rovina polí a luk a tak se rozhodujeme, že dnes přespíme u některého statku. Náhodně vybíráme jednu odbočku u autobusové zastávky. Nejbližší stavení je ale vzdáleno dobrých 10 km. Zastavujeme u něj a ptáme se zda tu můžeme přespat. Koukají na nás jako na marťany. Nakonec rozděláváme stan za nejzachovalejším statkem. Původně jsme chtěli nahlédnou alespoň trochu do soukromí zdejších lidí, ale ti jsou velmi zdrženliví a až těsně před setměním se jich několik osměluje a jde se na nás podívat. Na motorce sem asi opravdu mnoho cizinců nepřijede.

Krym

Nekonečná pole nás už vůbec nebaví a my se těšíme na nejznámější letovisko Ukrajiny, na Krym. Tento poloostrov obydlený již v paleolitu nabízí unikátní druh krajiny a nepřeberné množství zajímavostí.
Krym je autonomní republikou, a proto musíme před vjezdem do ní zaplatit za vstup (jakási ekologická daň) a pojištění ve výši asi 100 Kč. Naše představa bohatého letoviska se ale nekoná, kolem jsou stále jen nekonečná pole a chudá stavení.
Chceme se podívat na mnoho desetiletí, z vojenských a strategických důvodů, uzavřenou Arabatskou strelku. Jedná se o úzký pás pevniny, který se táhne přes Azovské moře. Na velmi malém území nabízí několik biotopů – třeba poušť, polopoušť či savanu.



Nocujeme v jakémsi kempu u moře, chceme si zase po několika dnech užít teplou sprchu. Spolu s námi je v kempu ubytována i skupina dětí z Moskvy, jakýsi „pionýrský tábor“. Okamžitě se stáváme středem zájmu, takové věci jako stan – kopule nebo baterka čelovka v životě neviděli. Mají velmi všetečné otázky, chtějí se s námi bavit a až za tmy se jejich vedoucím podaří dostat je pryč. My zatím ochutnáváme výborné krymské víno a až ráno po pořádné opici zjišťujeme, že má neuvěřitelných 21% alkoholu.
Ráno vyrážíme na cestu po Arabatské strelce. Jedeme po pistě a okolo nás se rozprostírá jen nádherné pobřeží tvořené obrovskými vrstvami mušlí, které někde dosahují až desetimetrové vrstvy.

K majáku

Kerčská úžina odděluje nejen Ukrajinu od Ruska, ale také Azovské moře od Černého. Největším zdejším městem je Kerč, odtud také vyplouvají trajekty do Ruska.
Přijíždíme do města a na jeho začátku nás chytají policajti. Máme průšvih, protože na sedmdesátce jedeme 75 km/h. Dlouze debatujeme, ale nakonec nic neplatíme. Turisty tu berou, stejně jako v celé Ukrajině, jako výborný zdroj příjmů.
Prohlížíme si centrum, které je typicky Ruského střihu, spousta betonových krabic a všudypřítomný nepořádek. Kousek za městem vyjíždíme k majáku, odkud můžeme sledovat jak Černé, tak Azovské moře. K majáku vede nejdříve panelová a pak už jen polní cesta. Chceme se na maják podívat, ale obsluha nás odmítá vpustit. Tak si obě moře prohlížíme alespoň z nedalekého kopce.

Ukrajinsko-ruské hranice

Hranice Ruska a Ukrajiny prochází středem Kerčské úžiny a překročit ji je možné jenom trajektem. Ten by měl jezdit teoreticky každé dvě hodiny, ale prakticky si jezdí kdy chce. Kupujeme si lístek na 16 hodinu, pro dvě osoby a motorku za 150 Kč. Na ukrajinské celnici jsme „požádáni“ o finanční výpomoc, prý jsme překročili platnost tranzitního víza. Údajně cestou tam prý platí jen 3 dny, ale zpět už 5 dní! Abychom tedy zůstali přáteli s pohraniční policií platíme 5 dolarů a můžeme najet na trajekt.
Za půl hodiny jsme už v Rusku a procházíme vstupním kolečkem, které trvá až do večera a je zakončeno velmi nepříjemně pohraniční policií, kde nám chybí správný řidičský průkaz. Večer se rozhodujeme, že druhý den ráno nahlásíme na policii ztrátu dokladů, abychom měli alespoň nějaké kulaté razítko, které ve zdejších končinách dělá divy.



Ráno přijíždíme do města Slavjansk na Kubáni. Seznamujeme se s náčelníkem policie. Po chvilce rozhovoru mu prozrazujeme že jsme z Čech od Jihlavy a on nám zase lámanou češtinou prozrazuje, že v Jihlavě dva roky sloužil na vojně. Jeho sestra si prý vzala Čecha a provozují spolu restauraci na Karlštejně. Rázem jsou z nás kamarádi, vždyť přece máme tolik společného! Získání kulatého razítka nám s pomocí jeho a jeho bratra zabere jen pár hodin, kdybychom ho nepotkali, tak by to trvalo minimálně celý den a kdoví jestli by se nám to vůbec podařilo. Nakonec nám dává telefonní číslo, abychom se na něj obrátili v případě jakýchkoliv problémů. V Rusku je holt potřeba mít svého policajta!

Informace o redaktorovi

Radovan Jirků - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE