Expedice Střední Asie - Kazachstán a Kyrgyzstán
Text: Radovan Jirků | Foto: Radovan Jirků | Zveřejněno: 5.12.2005 | Zobrazeno: 24 472x
Ráno po celním odbavení vyrážíme po asfaltové silnici do prvního většího města za rusko-kazašskou hranicí, do Uralu.
Kapitoly článku
Seznamujeme se s novou zemí a vyptáváme se místních, kteří se jako vždy shromáždili u našich motorek, na stav cesty do největšího města země Alma-Aty. Dostává se nám ale naprosto rozdílných odpovědí – perfektní asfaltkou počínaje a nesjízdnou cestou konče. Je vidět, že se nám snaží pomoci, ale většina z nich asi nebyla dál než 100 km od města a tak prostě nevědí. Necháme se tedy překvapit!
Nakupujeme jídlo a pití a vyrážíme do stepi. Asfalt se pomalu, ale jistě začíná vytrácet. Většina aut jezdí docela rychle po pistách, kterých je vyjeto okolo hlavní cesty hned několik. Jsou ale písčité a na motorce se po nich jet nedá, a tak nám nezbývá než jet pomalu a vyhýbat se dírám. Musíme uznat, že pravdu měli ti co tvrdili, že je cesta velmi špatná. Ne nadarmo je místními kamioňáky označována jako peklo.
Postupujeme jen velmi pomalu a stany si na radu místních stavíme vždy u nějakých lidí. Spát ve volné stepi by po nás mohlo být nebezpečné. Jednak proto, že je tato oblast extrémně chudá a někdo by mohl zatoužit po našich věcech. A také proto, že se odtud v posledních letech díky nabídce ruské vlády odstěhovalo dost rodin do vysídlených vesnic okolo Moskvy. Své čtyřnohé miláčky si sebou nevzali a tito psi se stahují do smeček. O jídlo je ve vyprahlé stepi velká nouze a tak jsou velmi agresivní a nebojí se ani napadnout člověka.
K noclehu si většinou vybíráme kafé, jednoduché domky, kde vaří čaj a kde se dá odpočinout. Nevadí jim ani když tu chceme přespat, alespoň se něco děje. Jídlo si ale musíme přivést sami. Kafé jsou rozmístěna po 50 až 100 km. Voda, i ta na čaj, je z potoka a místní ji musí mnohdy dovážet několik kilometrů. V kafé bydlí většinou jedna rodina.
Jednoho večera jsme trochu neodhadli vzdálenost a začíná se pomalu stmívat. Jízda cestou plnou hlubokých děr je velmi riskantní, a tak chceme co nejdřív zastavit u nějakých lidí. Protijedoucí řidič náklaďáku nás ujišťuje, že to máme už jen nějakých pět, maximálně deset kilometrů. Ve skutečnosti je to třicet až čtyřicet a jedeme už za úplné tmy. Přijíždíme k několika domkům, ve kterých bydlí početná rodina i s velbloudy a slepicemi. Máme hlad a tak si v „restauraci“ dáváme čaj a maso s bramborem. Už při jídle vedeme dlouhou debatu na téma „co to asi jíme“. Podle kostí je to cosi mezi psem a beranem a v noci je klukům dost špatně.
Ráno musíme vstávat dost brzy, už před svítáním. Rychle balíme a vyrážíme, abychom si pár hodin užili „chládku“, tedy teploty do 30 °C. Během dopoledne se pak teplota vyšplhá k 50 °C. Na cestě chybí asfalt, díry hluboké až 3 metry nejsou výjimkou a není tu ani kousek stínu. Průměrná rychlost našich motorek je 15 km/h. Přes den odpočíváme u čaje v nějakém kafé a na další cestu vyrážíme až okolo čtvrté či páté hodiny.
![](/upload/images/cache/clanky/2005-12/3403/20100330130826-8345_jpg_resize_160x95__type_jpg_.jpg)
Aral
Pompézní branou vjíždíme do města Aral, které dříve stálo na břehu stejnojmenného jezera. Po hlavní a jediné asfaltové cestě, místy zaváté pískem, přijíždíme do centra. Je to docela malé a nehezké město a u malého tržiště a několika obchodů probíhá veškerý život. Celý region musí vláda dotovat. Ani se nedivíme, že je tu průměrná délka života jen něco málo přes 40 let!
Zastavujeme se v restauraci, okamžitě jsme středem pozornosti a dostáváme vlastní salonek. Motorky nám na příkaz majitele před vchodem hlídají a my si můžeme v klidu vychutnávat čaj a chladnou vodu.
![](/upload/images/cache/clanky/2005-12/3403/20100330130828-8370_jpg_resize_160x95__type_jpg_.jpg)
Od Bajkonuru k řece Syrdara
Cesta vede i kolem známého kosmodromu Bajkonur, ale bohužel z něj vidíme jen obrovské parabolické antény. Blíž jet nemůžeme, celá oblast je uzavřenou vojenskou zónou kam se smí jen s propustkou. Za tento kus země platí ruská vláda Kazachstánu 120 milionů dolarů ročně. To, že jsme v ruském vojenském městě, je vidět i na kvalitním asfaltu a novém vozovém parku.
Čtyřicet kilometrů od Bajkonuru se silnice zase zhoršuje a kolem nás se rozprostírá jen nekonečná step. Až po dlouhé době se objevuje první most přes řeku Syrdarju.
Voda z řeky zásobuje hlavně zavlažovací kanály pro pěstování bavlníku. Ty se začaly stavět v době Sovětského svazu jako gigantický projekt zúrodnění suchých oblastí. Myšlenka sice pěkná, ale nerealizovatelná. Během několika desetiletí došlo díky sníženému průtoku vody v Syrdarje k vysušení velké části Aralského jezera. Voda v zavlažovacích kanálech začala být kontaminována solí, takže na polích neroste nic kromě rákosu. Bavlna a ostatní zemědělské plodiny se pěstují jen na zlomku plochy. Tuto ekologickou katastrofu řeší odborníci z celého světa a říkají, že pokud se přestanou stavět další kanály, tak by se mohla situace vrátit do normálu během 300 let.
Města u cesty jsou sice velmi chudá, ale dá se v nich nakoupit výborné a levné jídlo. Lidé jsou příjemní a dobře se s nimi povídá.
Na tržištích kupujeme místní chleba, což je jakási placka a výborné ovoce. Mají tu několik druhů melounů a dýní za velmi nízké ceny. Vždyť třeba za kilo žlutého melounu jedna koruna je cena víc než pěkná! Chuť zdejšího ovoce se s naším nedá srovnat, je to prostě něco úžasného. Koupit masné výrobky si příliš často netroufáme, přece jenom je vedro a v masnách je maso pouze zavěšeno na hácích. Chladící zařízení sem zřejmě ještě nedorazila. V obchodech samozřejmě nechybí všudypřítomná Coca-Cola a tyčinka Snickers.
Informace o redaktorovi
Kapitoly článku
Jak se Vám líbil tento článek?
Motokatalog.cz