Expedice Střední Asie - Kazachstán a Kyrgyzstán

Jezero Issyk-Kul má statut chráněné oblasti, a tak je po nás vyžadován poplatek za vjezd. Když si výběrčí uvědomí, že jsme cizinci, tak požaduje několikanásobně více než je sazba pro místní. Požadujeme ale potvrzení, a tak rychle mění názor a nakonec platíme bez potvrzení stejnou sazbu jako rodilí kyrgyzané.

Cestou k jezeru míjíme nádhernou přehradu na řece Ču, která už z dálky svítí v okolní vyprahlé pustině.
Největším městem na břehu jezera je Issyk-Kul. Musíme si zde vyměnit peníze a hlavně se zde silnice dělí na jižní a severní cestu kolem jezera. Centrum města tvoří široká ulice a velké tržiště. Pošta a banka je šikovně skryta v zapadlé ulici a tak nám jejich hledání zabírá trochu času. Před poštou jsme centrem pozornosti a scházejí se kolem nás dost divné existence. Všichni si s námi chtějí potřást rukou. Celkem rychle opouštíme město a zastavujeme až na odpočívadle za městem. Zde stojí několik zánovních aut a kapoty jsou plné lahví s alkoholem. Několik rodin z dobře situovaných kruhů si vyjelo za město trochu popít. Všichni jsou úplně namol, zrovna dopili poslední láhev. Loučí se s námi, a protože špatně chodí, tak raději sedají do auta a odjíždějí. Pěšky by určitě nedošli! Alkohol za volantem se zde nebere jako něco příliš špatného a policisté si rádi bokem přivydělají.
Za městem odbočujeme vlevo a volíme cestu po jižním břehu jezera. Mnozí nám ji nedoporučují, že prý zde nic není, jenom hory. Kvůli nim sem ale přece tolik tisíc kilometrů jedeme!
Po pár kilometrech se před námi poprvé objevuje hladina jezera ve výšce 1603 m.n.m. a okolní hory vysoké přes 5000 m. Je čas na nocleh a my zjišťujeme, že se nacházíme v zakázané oblasti. Hlídač nám oznamuje, že nás tu za poplatek nechá přespat a když mu slíbíme, že to neprozradíme jeho ženě, tak mu stačí pár drobných.
Voda jezera je nádherně čistá a taky studená. To ale nebrání rybářům vyrážet na noční lov pod ztemnělou oblohou. Úlovky jsou prý sice menší než dříve, ale pořád to jde. V horách se blýská a bouřky se docela bojíme. Hlídač nás ale uklidňuje, že tady se nic dít nebude, to by totiž bouřka musela jít z druhé strany. Žije tu asi dlouho, opravdu nespadne ani kapka.
Na celém jižním břehu jezera je jen několik vesnic, jinak je kolem nás neporušená příroda a obzor lemují bílé vrcholy Ťan-Šanu.

Do průsmyku

Nakrátko opouštíme břeh jezera a v městečku Barskoon odbočujeme na šotolinovou cestu směřující přímo do hor. Cesta velmi prudce stoupá a během pár desítek kilometrů jsme u závory ve výšce 3000 m.n.m. Zde se musíme zapsat u hlídače a oznámit do kdy se zdržíme a kudy se budeme z hor vracet. Vjíždíme do skutečných velehor a ztratit se tu není problém.
Cesta stále příkře stoupá a začíná se ochlazovat. Na náhorní plošině ve výšce bezmála 4000 m.n.m. nás obklopuje sníh. Pokračujeme několik kilometrů po rovině a na konci náhorní plošiny cesta opět příkře stoupá do hor. Cestu nyní tvoří koryto potoka, ve kterém jsou velmi ostré kameny. Vyjíždíme do průsmyku Suek ve výšce 4028 m.n.m. a naskýtá se nám nádherný pohled na centrální Ťan-Šan. Máme velkou radost, neboť dnes se nám podařilo zdolat náš výškový rekord 4028 m.n. Zůstali bychom tu déle, ale večer se blíží a my musíme jet dolů.
Tentokrát spíme kousek za závorou u jurty pod vodopádem ve výšce asi 2600 m.n.m. Je to velmi romantické místo, škoda, že večer prší.

Karakol

Ještě několikrát odbočujeme od jezera do hor a asi nejhezčí zastávkou je rozeklané srdce blízko sanatoria Jeti-Oguz. Okolní skály mají temně červenou barvu a je tu spousta jeskyní.
Takovouto krajinou přijíždíme až do Karakolu, města na východním břehu jezera a výchozího bodu většiny horolezeckých výprav do Ťan-Šanu. Město má velmi zajímavé centrum tvořené mnoha dřevěnými stavbami a samozřejmě tržištěm s turistickou třídu. V mnohém se snaží vypadat jako evropské turistické centrum, ale v jakémsi neuspořádaném a špinavém východním stylu.
Zde také začíná severní břeh jezera, který sloužil a stále slouží jako turistická oblast. Proti jižnímu břehu jde o úplně jiný svět plný betonových krabic a intenzivního provozu. Nejsme z toho příliš nadšeni a litujeme, že jsme se nezdrželi v horách déle. A tak celkem rychle míjíme známá města, která sloužila jako výletní místa sovětské smetánky. A vůbec jim nevadilo, že se u dna jezera se prováděly jaderné pokusy. Jezero je naštěstí tak velké, že i tyto zásahy přestálo celkem bez následků. V největším centru turismu v Cholpon-Ata mají plno pohledů a také leteckou poštu a tak domů posíláme pohledy. Později doma zjišťujeme, že jich přišla asi jen polovina.
Přijíždíme opět do města Issyk-Kul a máme za sebou cestu kolem druhého nehlubšího jezera světa v délce 800 km.

Po hedvábné stezce k Buraně

Do jezera se vlévá řeka Chuji, kolem které vedla v dřívějších časech jedna větev „hedvábné stezky“. Tato cesta směřuje na Biškek, hlavní město státu.
I přesto, že se jedná o hlavní trasa Kyrgyzstánu, tak na ní není nijak velký provoz. Kocháme se pohledy na řeku tekoucí hluboko v kaňonu. Vyjíždíme z hor, klesáme do údolí a krajina se začíná pomalu měnit. Okolí je plné zeleně a kolem cesty je spousta vesnic. Je to velká změna proti neobydleným horám. Ve městě Kant hledáme odbočku k nejznámější věži Kyrgyzstánu, k Buraně. Ukazatele ale neexistují a na cestu se musíme doptat. Silnice, která vede k této památce je velmi zanedbaná a nakonec se orientujeme jen díky tomu, že Buranu vidíme na mnoho kilometrů.
Když k ní přijedeme, nikdo zde není. S motorkami přijíždíme až těsně k ní. Po chvíli přichází průvodkyně a po zaplacení vstupného nám dává klíče od věže. Když otevíráme mříže a vstupujeme na schodiště, je nám jasné proč s námi nešla. Nevešla by se sem totiž na šířku! Schody stoupají velmi příkře a v naprosté tmě. Odměnou je nám nádherný pohled na okolí.
Tato strážní věž města založeného ve 12. století byla původně vysoká přes 40 metrů, ale do dnešních dnů se zachovalo jen 28 metrů. U věže je malé muzeum s vyznačenými památkami celého Kyrgyzstánu. Podle mapy jich je zde obrovské množství, škoda, že když jsme kolem nich projížděli, tak jsme si jich nevšimli. Na blízkém trávníku se volně válí množství unikátních tesaných kamenů zobrazujících většinou lidské postavy, patrný je na nich vliv nedaleké Číny. Tyto kameny by byly jinde za sklem v muzeích, zde o ně nemá nikdo zájem.

Biškek

Biškek je hlavním městem Kyrgyzstánu a za dob SSSR mělo název Frunze. Žije v něm přes šest set tisíc lidí a v mnohém se podobá evropským velkoměstům. Velký rozdíl je ale v šíleném provozu. Přejít silnici není možné a když se chceme zařadit do proudu vozidel je to o život. V našem názoru na místní řidiče nás utvrzuje řidič náklaďáku, který se nás s vyděšeným výrazem ptá, zda se na silnici nebojíme. On prý zde má velký strach. A co potom my, když nemáme kolem sebe tuny železa!
Centrum města je postaveno v socialistickém duchu a nejsou tu téměř žádné historické památky. Na místním velkém tržišti nakupujeme dárky a suvenýry z cesty, třeba tradiční pokrývky hlavy – kalpaky, výrobky z kůže nebo vyřezávané dřevěné krabičky. Potom opouštíme město a míříme na hranice.
Po průjezdu městem jsme velmi unaveni, a tak si musíme trochu odpočinout před příjezdem na celnici. Tak strašný provoz jsme ještě nikde jinde nezažili. Nejhustší provoz v Praze nám potom připadal jako cesta po okresce.
Na celnici jsme k našemu údivu odbaveni velmi rychle a nikdo po nás nechce ani úplatek. Prostě nádhera! Letos jsme tu první, ale loni tu prý projelo hodně turistů, bylo jich dokonce pět!

Alma-Ata

Alma-Ata leží v nadmořské výšce 1450m.n.m, a díky tomu je zde celkem příjemné klima. Město bylo při zemětřesení v roce 1912 srovnáno se zemí, a tak zde není mnoho památek. Ale zase jsou zde široké ulice a díky tomu je tu na asijské poměry dobrá orientace. Všude kolem silnice jsou hromady melounů a mnoho dalšího ovoce a při troše smlouvání lze vše nakoupit doslova za pár korun. Zastavujeme u centra a sledujeme ruch města.

Ve městě toho k vidění moc není, proto jedeme do Almatské rezervace, v jejímž centru stojí hora Talgar vysoká 4979 metrů. Dovnitř nás ale hlídač nechce vpustit a prý se tu nesmí fotit ani natáčet. Nechápeme proč a zklamaně odjíždíme.



Chceme se také podívat na kaňon řeky Caryn, který se nachází několik kilometrů od čínských hranic. Jeho nalezení je ale dost problematické, i když má ležet jen kousek od hlavní silnice. Odbočka bohužel není nijak označena. Z asfaltky musíme odbočit na pistu a po ní jet ještě dalších 14 km. Kaňon je zařízlý pod úroveň okolní krajiny, takže je vidět až na poslední chvíli. Je skutečně impozantní, jeho hloubka v některých místech dosahuje více jak 300 m. Večer rudá barva skal září v zapadajícím slunci. Pustou krajinou potom pokračujeme ke konci kaňonu, kde je velký jablečný sad, ve kterém dnes nocujeme.
Překonáváme podhůří Alatau a ač jedeme ve stepi, začíná být strašná zima a spouští se déšť. Za tohoto počasí míjíme unikátní rezervaci Altyn Emel, ale nemáme nejmenší chuť se zde zdržovat. Máme před sebou cestu na sever Kazachstánu a na ní jen několik dní.

Podél Čínských hranic

Nejdříve překonáváme řeku Ili, která je pro tento kraj stejně důležitá jako Žlutá řeka pro Čínu. Však zde ve městech žije již hodně početná čínská menšina. Celý zdejší kraj je dost chudý.
Mentalita lidí je zde jiná než ve zbytku Kazachstánu, nejvíce je patrná při našem vzájemném kontaktu. Nejdříve jsou velmi zdrženliví a jenom se na nás nenápadně koukají. Jakmile ale překonají ostych, tak se kolem nás shromáždí a dlouho nemůžeme odjet.
Projíždíme výběžkem jedné z nejsušších pouští světa Moikilkum. Cesta přes ní vede pouze rovně, okolo jen písečná poušť, občas s keříkem. Uprostřed této pustiny se najednou rozlévá slané jezero, ve kterém se koupou místní kluci, s bažinami a s plovoucím kafém. Opravdu příjemné zpestření v pustině.

Zakázaná města

Blížíme se k hranicím s Ruskem a před námi jsou až do roku 1995 zakázaná města Semej a Usť Kamenogorsk. Dříve se tu vyráběly atomové bomby a dělaly se s nimi pokusy. Po cestě projíždíme několika městy, ve kterých jsou zavřené továrny a prázdná sídliště, úplná města duchů. Není tu práce a lidé se odstěhovali.

Město Semej nás vítá průtrží mračen. Celé město je celkem nově postavené, centrum tvoří jen náměstí se sochou Lenina, muzeum a park. Nejvíc jsme ale překvapeni existencí supermarketu, ve kterém jsou k dostání potraviny skoro jako u nás.
Podél břehu řeky Irtyš jedeme do Usť Kamenogorsk, které je opět novým městem bez centra. Zajímavým zpestřením je zde požadavek obsluhy pumpy, abychom motorky k pumpě a od pumpy tlačili. Motocykly tam mají zákaz vjezdu, prý moc čoudí. Asi víc než staré moskviče a žigulíky!

Kazachstán

je nádherná, ale velmi rozlehlá země, kde se díky špatné infrastruktuře obtížně cestuje. Pokud jsme ochotni se s tím smířit, nabídne nám tato země nepřeberné množství kulturních a přírodních zajímavostí, které zatím naštěstí nebyly zařazeny do katalogů cestovních kanceláří.

Informace o redaktorovi

Radovan Jirků - (Odebírat články autora)