Expedice Střední Asie - Altaj a Moskva

Podhůřím Altaje k řece Katuň

Nekonečné roviny severního Kazachstánu se náhle zvedají a před námi se objevuje podhůří Altaje. Cestu po kvalitní silnici přes město Barnaul již známe z loňského roku, a tak volíme kratší vedlejší cestu přes vesnice přímo k jezeru Aja. Na hranici zjišťujeme stav cesty u švadlen, které jezdí každý den autobusem do Kazachstánu za prací. Doporučují nám ji, prý je celkem dobrá. Autobusy tudy jezdí celkem často. Avšak v první větší vesnici začínáme bloudit. Přihlížející pánové se hádají kudy je nejlepší jet. Nakonec vybíráme trasu podle pána, který se nám zdá nejdůvěryhodnější a šotolinovou cestou pokračujeme dál. Několikrát ještě bloudíme, ale už nám to nevadí, protože vesnice i okolní krajina jsou úžasné.

Při nákupu v jednom obchodě nám podavačky dávají na památku sklenici horského medu a pár sladkostí na ochutnání, když jsme se k nim přijeli podívat z takové dálky. A když slyší, že jsme z Čech tak prostě doma musíme pozdravovat Karla Gotta, je to jejich oblíbenec. Vždyť v tak malé zemi se přeci musí všichni znát!
K jezeru Aja přijíždíme až pozdě večer a jsme hrozně zklamáni tím, jak se to tu za rok změnilo. Před rokem celkem zapadlé místo, dnes spíše malé „Las Vegas!. Všude blikající neony, nově postavené herny, hotely, restaurace a diskotéky. Naše oblíbené místo z loňského roku je přímo atakováno basovým reproduktorem blízké diskotéky. Ráno rychle vstáváme a honem pryč.
Toto komerční pojetí Altaje naštěstí trvá jen do průsmyku Seminskyj, za kterým začíná Altaj taková, jakou vždy byla. Vesnice jsou sice chudé, ale skrývají v sobě zvláštní kouzlo. Jedeme po takzvaném Čujském traktu, cesta je pojmenovaná po řece, podél které převážnou část vede. Tento hlavní tah protíná Altaj a spojuje Rusko s Mongolskem.
Nocujeme v prvním malém lesíku, který se před námi objevil. Večer při pohledu na noční oblohu jsme překvapeni množstvím hvězd. Díky nízké vlhkosti vzduchu jich vidíme nejméně dvakrát víc než u nás doma.

Pod nejvyšší horu Beluchu

U městečka Inja má být most překračující řeku Katuň a umožňující cestu do Usť-Koksa. Most nacházíme až po hodině skrytý hluboko v údolí. Jedná se o provazový most přes který není jízda příliš příjemná. Za mostem se cesta mnohokrát rozvětvuje a nakonec vede po příkrém úbočí hory vysoko nad zpěněnými vodami řeky. Cesta se velmi zužuje a ve většině zatáček je křížek na památku zesnulého motoristy. Raději se obracíme a jedeme zpět na hlavní trasu. Vždyť dál projedou prý jen koně a motorkáři-kaskadéři!
Pokud tedy chceme jet pod nejvyšší horu Beluchu, tak musíme zvolit objížďku přes Usť-Kan v délce více jak 400 km. Druhá cesta do Usť-Koksa je již celkem dobře sjízdná. I tak se na ní ale střídá asfalt s pistou. Počasí se zhoršilo a začíná pršet. Pista sice trochu klouže, ale aspoň se nepráší.
Město leží v hraničním pásmu, které zde bylo zavedeno v roce 2003 kvůli pašerákům. Musíme kvůli tomu vystát frontu u brány, zapsat se do knihy a důkladně uschovat propustku. Máme na ní vyznačen počet osob a termín návratu. Za Usť- Koksa jedeme dále podél řeky Katuň a projíždíme přes nádherná údolí. Okolní hory se zrcadlí na hladině řeky. Projíždíme vesnicemi ve kterých žijí Altajci, velmi srdeční a milí lidé.
Přejíždíme přes první most a zastavujeme se v největší vesnici pod horou Beluchou Mylta. Zde jsme po postavení stanu u jednoho stavení pozváni na oslavu padesátin. Slaví je hlava rodiny pracující jako lesník. Sváteční stůl se od našeho velmi liší a je složen hlavně z dietních jídel. Podávají se zeleninové saláty, ovoce, různé pomazánky a hlavně výborné domácí mléko a tvaroh. Vše je velmi chutné a při přípitku vodkou jsme překvapeni tím, že jedinému oslavenci paní domu nenalije.
Jejich synovi, kterého před dvěma lety adoptovali, dáváme drobné dárky a na oplátku dostáváme plný pytel semínek ze šišek borovic, které jsou velkou zdejší pochoutkou.

Informace o redaktorovi

Radovan Jirků - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE