Honda CRF 300L (2021)

No a pak, takhle kolem Mikuláše 2020, zazvonil telefon, ohlásila se Honda Lety a prej: „Sháněl jste to dvěpade, bude tříkilo, objednávky startujou teď a moc jich nebude, chcete to?“
Já: “Kdy to potřebujete vědět?“
On (důrazně): „Fakt jich moc nebude, je to na vás.“
Deset vteřin přemýšlím, hlavou mi proletí předsevzetí, že teda něco lepšího a ok, jdu do značkový.
O tříkile jsem měl načtený tiskový zprávy a popisy, tak říkám: „Jo, chci ji“.
A bylo objednáno, stvrzeno zálohou. Konto se finálně přejmenovalo na MPČITM (Moje Příští Čínská Indická Thajská Motorka).

Jasný, že mě zamrzely rozdíly evropský verze, kterou oholili o full LED osvětlení a podle různejch pramenů snad i o tři koně výkonu. Marketingový vychvalování o snížený tuhosti rámu pro lepší feeling a feedback bych ještě pochopil, ovšem chlubit se stejně sníženou tuhostí kyvky mi připomíná víc přiznání chyby, než výhodu.

Březen, za kamna vlezem, protože je hysterickej lockdown mezi okresama. Moje CRF čeká za hranicema dvou okresů, beru auto, vozejk, papír plnej fantazie na odražení policejně-vojenskejch hlídek a za romatickýho poletování sněhu jedu. Jedna hlídka byla zabraná jiným autem, druhá koukala vytrvale směrem do širýho pole, juchů! Domů mě už pustit (snad) musí!

Slečna Honda mi podává papíry venku, dovnitř nesmíme, aby nás to všechny nezabilo. Je kosa a připadám si, jak když kupuju ojetinu někde na autobusový zastávce.
Pak její kolega přitlačí CRF, neskutečně snadným grifem ji naloží a ukotví na vozík – než třikrát mrknu, má to hotový. Zpáteční cestu sleduju v zrcátku, jak motorka nadskakuje i s vozíkem jak na motokrosu…holt středočeský silnice drží setrvale styl. Tentokrát bez dozoru státní moci.