Honda XRV 750 Africa Twin (1995)

Cestovní teréňák na objevitelské výlety ve vyhlídkovém tempu. Klasika s dakarskou image. Je někdo, kdo nikdy neslyšel o Africe?

Více fotografii

Výška jezdce: 193 cm

První dojmy - ...Postávám u cesty někde na Vysočině a zírám na známou siluetu s mohutnou přídí, okovaným břichem a dvěma očima. Ani nemusí zrovna skákat přes dunu a pořád vypadá skvěle. Všechno tak nějak ladí. Třeba ty nesmyslné prolisy kolem světel. Nádhera. Jako tehdy na plakátu. Některé věci zestárnou, a vypadají zase dobře až po spoustě let, když si parta hipsterů řekne, že tohle bude teď děsně cool. Naleštěte Fichtla a střelte ho za padesát. Ale Afrika jako by nestárla. Jako byste potkali Cindy Crawford z černobílého platáku a pořád dneska vypadala na pětadvacet...

Recenze

Nikdy byste neměli potkat své hrdiny.

Tohle rčení původně varuje před zklamáním z lidských idolů, ale bylo mi jasné, že bude platit i na mechanické hrdiny z plakátů na zdech dílny začínajícího motorkáře.

S obdivem k Africe to u mě bylo nejspíš jiné, než u všech, co kolem stroje spřádají zlidovělé oslavné legendy. Také chovám bezmezný obdiv k jezdcům ze starých filmů o skutečném Dakaru (jako že se fakt jelo do Dakaru), ale je mi jasné, že s produkční motorkou mají takové stroje pramálo společného. Afrika se mi prostě vždycky líbila hlavně na pohled. A generátor image dobrodruha, kterou v sobě takový stroj má, byl příjemným bonusem.

Postávám u cesty někde na Vysočině a zírám na známou siluetu s mohutnou přídí, okovaným břichem a dvěma očima. Ani nemusí zrovna skákat přes dunu a pořád vypadá skvěle. Všechno tak nějak ladí. Třeba ty nesmyslné prolisy kolem světel. Nádhera. Jako tehdy na plakátu. Některé věci zestárnou, a vypadají zase dobře až po spoustě let, když si parta hipsterů řekne, že tohle bude teď děsně cool. Naleštěte Fichtla a střelte ho za padesát. Ale Afrika jako by nestárla. Jako byste potkali Cindy Crawford z černobílého platáku a pořád dneska vypadala na pětadvacet.

Jestli je z toho designu ještě dneska nadšených tolik lidí, jaká to musela být pecka tehdy v devadesátkách?!

Nikdy byste neměli potkat své hrdiny.

Zní mi to v hlavě a vybavuji si článek motoristického novináře o vysněné jízdě ve starém Porsche, která byla čirým zklamáním. Nedivím se. Přes dvacet let stará motorka určitě nebude žádný zázrak. Všechno to uživatelské nadšení stejně nejspíš plyne z toho, že Afriku si tehdy koupili borci, co na ní dodnes jezdí a jsou prostě zvyklí. Proč ne, tahle věc bude nejspíš jezdit, dokud bude benzín, nikdo z nich doteď nepotřeboval ABS a přecejen je pro ně jednodušší udělat očko na utrženém lanku plynu, než hledat který drát ze všech těch snímačů se zrovna uklepal.

Když jsem Afriku startoval před garáží, počítal jsem s tím, že všechno to historické dobrodružství bude dneska spíš těžko ovladatelná líná mrcha s podvozkem jako prosezený gauč, kde sem tam něco zaskřípe a zarachtá. Byl jsem připravený nebýt ani trochu zklamaný. Takže nejdřív pustit benzín, jako na Jawce... Afrika chytá na ťuknutí. Rychleji, než cokoli se vstřikováním v mé garáži.

Na většinu motorek jsem s necelými dvěma metry trochu kolohnát, ale tady si připadám docela adekvátně. Historická palubka přede mnou, klasika se samostatnými budíky, bude pro nás staré lidi pořád o moc hezčí, než displeje. A nezestárne. Úsměvně retro snad vypadají jen kontrolky s žárovičkami, prosvětlujícími členitá barevná sklíčka. Ale působí to na mě spíš tak, že tehdy si inženýři s podobně nevýznamnými detaily ještě hráli, poskládali spustu dílků pěkně přesně k sobě a přidali drobné, bíle lakované nápisy. Z takových detailů pramení nedefinovatelné dojmy poctivého zpracování. Jako když se kdysi dělaly palubní desky do aut ze dřeva jenom proto, že to bylo nejlepší dostupné řešení. Dřevěně pomalované rámování kolem displeje navigace dnešních aut proti tomu působí nepatřičně nesmyslně. Stejně tak, jako digitální tripmaster vzezření čínského rádia, který nad budíky plácli v Hondě.

Motor má odkrouceno lehce přes čtyřicet tisíc a bez překvapení tedy běží zřejmně jako nový. Řazení je lehké hondí klikání, a tak dále. Všechno zkrátka funguje. Jen pravá blikna chce z nějakého důvodu trochu času na rozehřátí, než spustí.

Vedu Afriku hrbatou okreskou a v duchu si říkám, že tohle je maximální offroad, kam kdy asi pojede, protože praštit s ní v kamení bych si neodpustil. Pocitově je to vysoká hubená koza. Ačkoli opticky se blíží spíš k cesťáku, pocitem lehkosti a snadnosti manévrů je to spíš enduro. Nikdy bych neřekl, že těch pár kilo, co jí dělí od Varadera, bude takový rozdíl. Tenhle stroj bych i v terénu přepral docela snadno. Že by něco ze všech těch legend byla přecejen pravda? Najednou je mi vážně líto, že přede mnou není nějaká ledabyle odložená písková duna. V písku by se jí určitě ani nic nestalo... Zdají se mi snad i proto tlumiče trošku tvrdší, než u velké sestry, protože to zkrátka není takový tank, jak vypadá a přes hrboly si trochu víc poskočí? Přesto se teréňák s jednadvacítkou vepředu do zatáček vede o moc jistěji, než poslední, relativně moderní a o moc lehčí enduro XT, kde se všechno tak nějak víc nejistě kroutí.

Když ke své hrdince přistoupíte připraveni na zklamní, je asi snazší odcházet s příjemným překvapením. Ale tohle svezení je i bez odpouštění vážně fajn! Jen to chce udržet nadšení v rozumných mezích, protože záhy zjistíte, že k tomu všemu, co dokáže zaškrcených pětatřicet kilowat v povedené architektuře kolem, to vážně mizerně brzdí. Do terénu to nejspíš stačí, ale nic na stíhací jízdu. Ona i spotřeba jde pak do výšin a na zrychlené přesuny tu chybí šestka. Ale co od ní chcete? Na sváteční objevitelské vyjížďky slunným počasím, kdy je lepší koukat i trochu kolem, než se jen soustředit na příští apex, je tu všechno v nejlepším pořádku...

Stojím před garáží a zírám na dvě oči na mohutné přídi, nad okovaným břichem. Rozsvítil jsem si obě, aby jí to víc slušelo. I teď za šera, po celodenním ježdění je pořád krásná. Holka z plakátu, co nikdy nezestárne. A vím, že i po spoustě let společného žití jí budu chtít vzít na výlet a budu se smát do helmy.

Protože nejlepší na téhle zelené Africe je to, že je konečně moje.

Pár detailů a bude jako nová.

...

Jo, je to vážně nostalgie.