Víkendový úlet Yamaha FZS 600 Fazer

Vlastník	Fena-
Vloženo	16.9.2017
Aktualizováno	16.9.2017
Zobrazeno	2 605x

Víkend 11.08. - 12.08.2018
Pátek . Ráno už jsem to v kolbence nevydržela a poslala nedočkavou a zvědavou smsku osobnímu servisákovi, jakoožee kdyby byly nějaké novinky, takže číhám na informace. On je zlatej a má se mnou svatou trpělivost a odpověď byla okamžitá: motorka je hotová, odpoledne mi ji přiveze dom. A protože hlásili dešťovku a motka byla vyčištěná, předávka byla plánovaná za sucha. To je jasné přeci. Přiletěla jsem z práce a už na mě oba čekali u baráku. Hřebeček se ve slunečních paprscích doslova koupal, jak nablýskaný zářil. Ale tohle je prostě PAN SERVISÁK a v takovém stavu svoji práci předává. Vyřídili jsme formality a rozpoutalo se nekonečné klábosení. Potvrdilo se podezření, že klepání dělá spojkový koš, naštěstí tahle pocitová závada není pohřební, takže nebyl nutný výměnný zásah, který představuje finanční ranec. Měla jsem děsnou radost, že byl servisák po projetí nadmíru spokojený, jak jede, jak zabírá, jak se na silnici i v zatážkách chová, měl pro motku jen chválu. Probrali jsme olej, žárovky, spojku, palivo, technickou, lauf a další hromadu mých zvědavých otázek. Téma olej bylo celkem vtipný, protože „ještě zhruba tisíc kilometrů a pak uděláme olej a filtry“, tak jsem vyprskla smíchy, že tím pádem je pátek, tudíž po víkendu zavolám. Neskrýval úžas nad nájezdem, poněvadž v okolí žádný takový další blázen s plně rozvinutou úchylkou není.
Jestli jste někdo z mého revíru, můžu vám tohohle člověka jen doporučit: Tonda Sklenář, Hejnice . Je to šikovný chlapík, který je neskutečně poctivý, práce na motorkách ho baví a je to znát. Krom toho má za sebou závodní motokrosařskou životní etapu, takže, když ho na jakékoli mašině vidíte, jak ji projíždí, je to zážitek. A navíc, jak mu hřebeček mládne pod rukama s náloží, kterou mu dávám, je reklama sama o sobě nejlepší.
Sobota . Ráno je osvěžující, ještě všude mokro po nočním dešti, chlad, slunce startuje svoji pouť. Tradičně nulový plán, po obědě vyrážím směr Trutnov, kde máme na čerpačce sraz s mým člověkem. Před odjezdem z domu si ještě zvěčňuju hřebečka zalitého sluncem, protože takhle krásný bude jen do prvních hmyzáckých sebevražd. Rýsuje se trasa: zkusíme dobýt Šumavu a bez rezervace tam sehnat nějaké přenocování. No tyy kráááso, republika musí už ze mě mít strašidelný pocit, že se ji snažím obklíčit. Na pohodu vyjíždíme a já jsem rozhodnutá, že hřebeček přejde na plný oktany. Chci po něm výkony, musím mu dopřát kalorie. A jsem tuze zvědavá na efekt, od servisáka požehnání mám. Placatou krajinou (Česká tabule promine) se vyhýbáme Hradci Králové a před Chlumcem nad Cidlinou za obcí Nepolisy máme zajímavou zastávku – vojenský prostor s radarem ve tvaru přešité fotbalové meruny mě samozřejmě nadchnul, takže si ho rychle fotím a práskáme do koní, než od nějaký uniformy dostanu klystýr. Míříme na jih a já si vyškemrám, že to vezmeme přes Švihov, který mi při minulý toulačce nedopadl. Jasnééé, netrefila jsem odbočku v Čáslavi, už jsem se přiznala v posledním zápisu. Krajina mění svůj charakter, z placky je členitý terén s ještě členitějšími panoramaty, cesta se mění v zábavu a za všechno můžou všudypřítomné pahorkatiny – Hornosázavská, Vlašimská, Táborská. Ve Zruči nad Sázavou se spolehlivě odbourávám smíchy, protože si pobroukávám název města, jakože mi je něčím povědomý a naskakuje mi automaticky „Petr Bezruč – Slezské písně- Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem...“. Pro slzy smíchu nevidím na metr před sebe a z interkomu slyším, že Zruč a Bezruč mají společnýho leda prd. Za Zručí už je takřka divoká krajina, vrtá mi hlavou, kde je ten darebný Švihov, musíme být přece děsně blízko. V Trhovém Štěpánově rovnáme kosti a já v mapě zjišťuju, že jsme Švihov propásli po levé ruce, a přejeli „pouze“ přes Tunel Želivka, který přivádí pitnou vodu z úpravny vody pod vodní nádrží Švihov do hlavního města. Je nejdelším vodním dílem tohoto typu u nás. Zároveň je také šestým nejdelším na světě. Je dlouhý téměř 52 km a má kruhový profil o průměru 2,6 m. Voda pro tři čtvrtiny Prahy jím samospádem proudí od roku 1972. O tom, že takový skvost máme pod svými koly, jsme neměli ani tušení. No to snad není možný, já ten Švihov prostě neuvidím. Kolem osmé hodiny večer asi v půlce cesty mezi Táborem a Pískem za vesničkou Podolí I. brzdíme na čerpačce a z tabule se dočítáme, že se tam dá za pár kaček i ubytovat. Hrdinně jsme přesvědčení, že nějaký nocleh seženeme i kolem Písku, a pokračujeme. Valíme přes Písek a Strakonice a hypnotyzujeme každou možnost složit hlavu pod střechou, jeeenže ani Ň. To vypadá, jako by snad byla sezona v plným proudu nebo co, kdo by to řekl zkraje srpna. Před obcí Čkyně se vyloupne čerpačka s neuvěřitelným názvem „Božena Sladká“ a já vyhlašuju, že spací drby musíme zkusit sehnat u zdroje. Obsluha nás posílá do Vimperka do penzionu Terasa. Ten sice najdeme hned, ale je plno, v okolí je plno, všude je plno. Hodina je šílená kolem dvaadvacáté, hlad je ještě šílenější. Dáváme si gáblík a docházíme k závěru, že vlastně se nic až tak mimořádnýho neděje, poněvadž už jsme zvyklí na noční přejezdy skrznaskrz naší zemí. Kolem jedenácté v noci zabije vimperské ticho čtyřvál a před námi je zatraceně dlouhá štreka černočernou tmou. Pozornost a soustředění je na maximu, nikdo z nás se nehodlá osobně seznamovat se žádným kožichem, který se rozhodne přebíhat asfalt, když už konečně v záři světel vidí na cestu. Za Strakonicemi se napojujeme na D4 a zrychlujeme přesun směrem ku Praze. Tam se nepodaří trefit první nájezd s cílem hradecká D11, takže v nulovém provozu protínáme noční pražský život centrem, kde budíme značný rozruch. Se svojí pražskou spz si připadám jako exot, který si jede dokoupit něco zapomenutýho do obchoďáku. Městký okruh nás navádí na výjezd a dálnici na Hradec Králové. Před Sadskou zastavujeme na benzínce, je 02:31 hodin, liju do sebe horké kafe a užívám si ten pocit tekoucího tepla. Zjišťujeme, že tu nejsme sami. Na první úspěšný pokus přebíhá dálnici ve slušném provozu mrňavá myš, prokličkuje mezi stojany, naprosto placatá přilepená k podkladu prosviští skoro k nám, prohlídne si motorky a maže dál. Jsme z ní mrtví smíchy. Prostě takovej Jerry. Další sklouznutí ze sedla je až za Hradcem Králové v Černožicích, je 03:34 hodin. Dojíždíme do cíle, motor zaslouženě ztichne v 03:48 hodin. Ztuhlá, zkřehlá, spokojená, s mozolama od heftu, neusínám ale upadám do bezvědomí. Venku začíná svítat... Tyy kráááso, tohle byl totální masakroidní úlet...
Neděle . Probouzím se po pár hodinách spánku. Venku je zase parádní ráno, ale že by den voněl už preventivně a čistě teoreticky benzínem, to zatím ani v obrysech nevypadá. To se ovšem velmi záhy zvrhává. Rychlá domluva a v poledne vyrážíme ve čtyřech lidech (tři jezdci a jeden batůžek) na třech strojích: yamaha fazer, yamaha fjr, yamaha tracer. ProstěYAMAHA DAY!!! Tracer je vedoucím výpravy a určuje trasu, jsem na něj strašně zvědavá, ještě jsem neměla tu čest s ním jet. Olala, živá a svižná jízda, pocitovka jako hrom, tohle bude dobrá dávka. Až k Jilemnici okrajujeme podhůří Krkonoš, ovšem v Hrabačově opouštíme hlavní tah a odbočujeme do hor. No ty kráso... Zábava v sedle zvyšuje grády, krajina, příroda, typické chaloupky, skvělý počasí, začíná to být kombinace k nevydejchání. První zastávka „Rezek“ - hospůdka a penzion v jednom, dobrá kuchyně, parádní výhled, vládne neskutečná pohoda. Přes Rokytnici nad Jizerou se vracíme na hlavní tah ke státní hranici s Polskem do Harrachova, tuhle část jsem dostala jako bonus a doooprčic, to bylo úplně slastný – široká silnice, jedna zatáčka za druhou, přehledný, neděravý, neucpaný... mankote... V obdobném duchu s různě stupňovanou intenzitou vedla cesta až do Železného Brodu, před kterým jsem se zase zbořila smíchy při vjezdu do obce s názvem Držkov, kde jsem začala jásat, že už nikdy nechci žít nikde jinde, poněvadž bydlet v takovém místě je těžký alibismus pro moji prostořekost. Přes Hrubou Skálu jsme se propletli uzoučkou lesní klikaticí až do ve skalách ukrytého kempu „Čertoryje“, kde jako by se zastavil čas. Kafe, srovnání kostí, klábosení, klídek a pohoda. Ještě než opustíme nadobro tenhle kout, batůžek nám udělá parádní fotku pod skalní bránou. Nedělní podvečer je nemilosrdný a toulačku otáčí zpět civilizací k Trutnovu, dotankuju, poděkuju, rozloučím se a po osmé hodině večer se hřebeček rozletí k domovu. Posledních devadesát kiláků už nestíhám za světla, motor začně zklidňovat svůj tep ve 21:16 hodin. Jsem v naprostém tranzu, mám hlavu k prasknutí plnou zážitků, pocitů, vjemů, vůní, emocí, mravenčení v zatáčkách, adrenalinových proplachů, realita je v těžký mlze a já vím, že dneska v noci i přes velký spánkový deficit žádný odpočinek nebude. Musím počkat, až se to ve mně všechno usadí.
Jen si kontroluju, jestli fakt je to tak – jo jo, fakt je po víkendu motka zralá na olejový občerstvení. Tondu ze mě raní mrtvice, ale já ho varovala. A už se těším, jak mu s díky pochválím hřebečka, protože po vysokooktanovým žrádle letí jak nakoplá vosa, tak živě a divoce, až mě to překvapilo. A jako vždycky byl každý kilometr neskutečný zážitek...
Dnes (středa) už je motka nadopovaná novým olejem a filtry a zase předaná v překrásným naleštěným stavu. Tondo, díky za všechno...

Nooo... těžkotonážní motorkářský ústřel během 2 dnů... 984 km...

Sobota – 679 km
1.trasa: Žamberk, Třebechovice pod Orebem, Jaroměř, Trutnov, Vítězná, Dvůr Králové nad Labem, Miletín, Hořice, Nový Bydžov, Chlumec nad Cidlinou, Týnec nad Labem, Kutná Hora, Štipoklasy, Zruč nad Sázavou, Trhový Štěpánov, Vlašim, Louňovice pod Blaníkem, Mladá Vožice, Ratibořské Hory, Tábor, Písek, Strakonice, Volyně, VIMPERK, Volyně, Strakonice, Mirotice, Dobříš, Mníšek pod Brdy, Praha – centrum a městský okruh, Hradec Králové, Jaroměř, Trutnov

Neděle – 305 km
2.trasa: Trutnov, Mladé Buky, Svoboda nad Úpou, Janské Lázně, Černý Důl, Lánov, Vrchlabí, Valteřice, Hrabačov, Mikoláškův Mlýn, Dolní Vítkovice, Vítkovice, Rezek, Rokytnice nad Jizerou, Vilémov, Harrachov, Kořenov, Desná, Tanvald, Velké Hamry, Držkov, Loužnice, Železný Brod, Malá Skála, Turnov, Hrubá Skála, Čertoryje, Vyskeř, Lažany, Libošovice, Sobotka, Ohařice, Ohaveč, Jičín, Úlibice, Lužany, Lázně Bělohrad, Miletín, Dvůr Králové nad Labem, Žireč, Zboží, Kocbeře, Nový Rokytník, Trutnov, Jaroměř, Třebechovice pod Orebem, Žamberk