Yamaha FZS 600 Fazer (1999)

Víkend 03.08. - 06.08.2018
Dny jsou horké, cesty rozpálené, vzduch se jen mihotá, ze všeho sálá nekonečné a úmorné vedro. Už je čtvrtek a já ještě tenhle týden neosedlala hřebečka. Od pondělí se snažím dělat co největší optimistickou podporu kamarádovi motorkářovi kolegovi z práce, kterého v Rychnově nad Kněžnou v pondělí na kruháči sestřelil osobák, když se vracel z odpolední šichty. Říkám si, jak je to nespravedlivý, protože je to ten nejopatrnější z opatrných, jezdí ve výrazném motorkářském reflexním oblečení a helmě, po kruháči jel pomaličku a stejně ho tam sejmul debil, který si ho nevšiml, a chtěl proletět kruháčem rovně. Jako už tolik lidí a tolikrát ho podržely motohadry a helma, nicméně následky si ponese celý život – má za sebou dvě operace, které i přes veškerou snahu nedokázaly dát dokupy vylomené a rozdrcené pravé rameno, takže ho za pár týdnů čeká umělý kloub. Mladý kluk, který má život před sebou, chjo. Pořád mu držím tlapky. Nicméně ve čtvrtek navečer už se nedaly zkrotit abstinenční příznaky, takže do hader a do maštale. Hupsla jsem hřebečka ze střeďáku a jen to mlasklo. A kruci. Zadní guma na kaši – sekanec a hřebík. Takže zpátky na střeďák, hadry dolů a začít shánět gumu. Ještě večer jsem otravovala po telefonu svého pneuservisáka v Písečné s tím, že trvám na „pilotech“. Rezignoval, když mě slyšel, a prohlásil „ráno prohrábnu sklad, jestli tam tenhle rozměr náááhodou nemám, kdyžtak objednám, nová by byla v pondělí a přes víkend tam dáme nějakou mrdku, ať můžete lítat“. Hned v pátek ráno mi volal do práce, že novou gumu má skladem, takže odpoledne můžeme přezout. Juchůůů! Nestíhala jsem vůbec nic, takže jsem k němu přijela pozdě, přezouval motku po svý pracovní době, prožvanili jsme všechno možný, ukázal mi svoje motorečky a ještě uvařil kafe. Prostě pecka! Při odjezdu nezbytné varování „bacha jo, je to nová guma, musí se zajet, než se jí naloží“. Jasné. Poslouchat se musí, tož jsem ji hned svištěla zajet se zapadajícím sluncem.
Sobota . Neutuchající horolezectví rtuti teploměru pokračuje, před sebou mám další spalující den. Chtělo by to nějaký dobrý skutek. Balím a nakládám do kufru sklenice s medem, budu za medovou rozvážkovou službu. Směr mám jet úplně jiný, ale cestu od Litomyšle na Poličku si nemůžu odpustit. Protnu Svitavskou pahorkatinu a cesta mě vede mezi Českomoravskou vrchovinou a Železnými horami, kde je teplota snesitelná a vzduch fajnový, krajina krásná a provoz minimální. Na příjemno začínám vzpomínat s blížící se Chrudimí, kde slunce, rovina, asfalt a zástavba konají své. Opakuju si, že se musím dostat na Lázně Bohdaneč a Chlumec nad Cidlinou. Jeeenže na tahu mezi Pardubicemi a Hradcem mi odbočovací pruh, na který číhám, zastíní kamion a já ho míjím a polyká mě Hradec Králové. No tyyy kráááso, to byl teda dopravní a teplotní masakr. Ani nevím, po jak dlouhé době tuhle rozhycovanou a rozkopanou krajskou příšernost opouštím, ale byla jsem naprosto K.O.. Malá vesnička za Milovicemi je medový cíl, odlepuju ze sebe motohadry a prosím o velikánské kafe. Na obloze se šikují výhrůžné mraky, čas vyjet a ještě chvilku si užít. V Olešnici před Hostinným začíná pěkně lejt a nepromoky se vtipně a prakticky válí doma. Motohadry liják skvěle drží, nejslabší místo je sedlovka, na kterou stéká všechna nadílka z nádrže, takže zadek dočista skrznaskrz. Taky mně dochází, proč na mě od rána poblikávají auta – prdla potkávačka a já jedu jen na parkovačku. Sehnat žárovku H1 se mění v detektivku a přepadovky čerpaček cestou, Rychnov mě zachraňuje, vyměňuju žárovku, jo, to fakt bude lepší. Pro dnešek stačí, obchoďák se postará o bezpracný naplnění žaludku. Hřebeček je po lijáku špinavej jako čuňas, takže na prasáka jde i spát.
Neděle . Budíček brzy, ráno je tuze příjemné, teplota fajn, lidi chrápou, silnice zejou prázdnotou. Plán žádný konkrétní a rodí se mi v hlavě až během cesty. Nedávno jsem četla článek o vodním díle Švihov na řece Želivce a omrkla video, kde byly úžasné letecké záběry. To by mohl být dnešní cíl. Beru to oklikou, škrtnu o Krkonoše a stáčím směr k jihu. V Kolíně se hřebeček rozhodl, že prověří moji psychickou odolnost, a začal mi vyťukávat vzkaz, který byl nejvíc cítit při nízkých otáčkách klepáním do stupaček. Jsem si říkala „No ty krááso, to je fakt vtipný, co do vzdálenosti líp než v Kolíně morseovka nemohla spustit, aspoň že to není Kolín nad Rýnem. No nic, hochu, žádnej vadnej zázrak na Tobě nemůžu objevit, takže buď to dáš až dom nebo se rozletíš na kusy.“ A ze Švihova jsem nemínila slevit. Jenže Čáslav rozhodla za mě na kruháči uprostřed města – věděla jsem kudy mám jet, jenže směrovku z kruháče jakože na Tábor, do kterého to bylo zhruba 120 km, jsem teda opravdu nevyhodnotila jako můj směr a už mě to vedlo jinudy. Na kraji Podhořan jsem zastavila a zkoumala mapu, kde vlastně jsem a kam dál. Během pár snad vteřin mi za zadkem zabrblalo cenduro, zastavil u mě chlapík „Všechno v pořádku? Nepotřebuješ něco? Nějakej problém?“ = měla jsem hadry i helmu, sebemenší ženskej element v tom nehrál roli, jen jsem si potvrdila, že to zdravý jádro komunity jednoduše drží při sobě. A to je moc fajn. Když člověk bude zabořenej v motoru auta na kraji silnice nebo řešit ztracenou cestu, už vidím ty zástupy ochotných kolemjedoucích řidičů, jak nabízejí svoji pomoc. Dali jsme chvilku řeč, poděkovala jsem a už jsme každý pelášili za svým. Bylo mi naprosto jasné, že Švihov mi pro tuhle toulačku není souzený. V Hlinsku už jsem měla hlad jak herec a na žaludku uzel, vedro bylo úmorný, propast musela zaplácnout energetická tyčka a kafčo, v hlavě už byl náhradní směr, protože dom to rozhodně zralý zdaleka ještě nebylo. Chtělo to nakrmit duši a fantastická porce se servíruje při výjezdu z tunelu Hřebeč, takže tudy. Stále jsem ignorovala to cosi, co se mi přenášelo do stupaček, ale nezhoršovalo se to, a jízdu jsem nijak nehrotila. Taky jsem zjistila, že se co nevidět překulí najeté kilometry do kulatého jubilea, což se stalo při příjezdu na benzínku ve Svitavách, tudíž natankovat a zdokumentovat, jo jo hřebečku, už Ti tam naskočilo šedesát. Hřebeč na obzoru, teď to přijde. Vyjedete z tunelu a to, co se před vámi otevře, je prostě dechberoucí. Zábřežská vrchovina a za ní Jeseníky, členitá krajina ostře řezaná parádní viditelností, podvečerní nádech slábnoucího slunce, nádherný. Jen tam není kde zastavit, aby tuhle přírodní kulisu člověk ulovil do foťáku, o důvod víc se tam vracet. Na finále ještě za odměnu Laudon nad Lanškrounem a Vamberecký les, slunce jde na kutě, je čas na návrat.
Pondělí . Kolbenka a povinnosti jsou nemilosrdné. Během dne se mi daří sehnat hřebečkova osobního servisáka na telefon, popisuju mu, co na mě motka zkouší. Domlouváme se, že ji dnes ještě protáhnu, a zaměřím se na co největší podrobnosti – kdy klepe víc, míň, na vibraci, zvuk, prostě ji projedu pod drobnohledem, ať jsou informace co nejpřesnější, a do servisu v úterý. Dobře, dohodnuto. Vyjíždím skoro večer, je nezvykle chladnější vzduch, klid, na pohodu a příjemno, morseovka se ozývá takřka od prvních kilometrů. Po přejetí Suchého vrchu za křižovatkou na Orličky a Čenkovice musím, prostě musím udělat zastávku, která se protahuje snad na půlhodinu. A já tam jen stojím a jen se dívám. Do všech stran. Špičkový večer, který dělá z malé toulačky nabíjecí zážitek jako hrom. Ke sjezdu do Jablonného nad Orlicí se snad hodilo nafasovat slepeckou hůl. Slunko je tak nizoučko nad obzorem a celé serpentýny vedou proti jeho paprskům, vidím naprostý kulový, je úplně zbytečný dělat ze sebe machra. Takže jízda na pokoru. Jako obvykle mám potíže s návratem, takže ještě klikatice pod Lanšperkem a tradiční zakončení Vambereckým lesem , kde hned v jeho úvodu míjím v protisměrném pruhu čerstvě sraženou statnou srnu. Zamrazilo mě asi tak silně proto, že bylo vidět, jak se sice nevzdává, ale i přesto prohrává svůj boj o život. Na tahle znamení slyším, beru je jako vztyčený prst „dávej sakra bacha, žádnej návrat není samozřejmostí...“

Technická: Během sepisování téhle kapitolky byla dávno tma tmoucí a moje vycvičené uši postřehly tichounké zapředení. Mrskla jsem očima do okna a už jsem mazala ven. Afrika! Báječnou motoschůzi plnou pozorného naslouchání, skákání do řeči a výbuchů smíchu jsme i bez podpisu prezenčky museli skoro násilím rozpustit, poněvadž jsem prohlásila „ty kráso, ještě chvíli budeme žvanit a pak řeknu: kruci, už musím do práce!“. A vtipná tečka byla, že v momentě, kdy Afrika odpředla dom, končila v kolbence odpolední směna a hned mi přišla smska „Že u tebe byla Afrika?!?!?! Přiznej!“. To je huuustý... Jen na to další psaní byla pak šílená dřina se soustředit.

Hhhmmmm... horký, emocema a zážitkama napěchovaný dny ... 3 a kousek dne v sedle... 1029 km...

Pátek – 102 km
1.trasa: Žamberk, Písečná, Žamberk, Pastviny, Králíky, Bukovice, Štíty, Lanškroun, Ústí nad Orlicí, Libchavy, Žamberk

Sobota – 339 km
2.trasa: Žamberk, Ústí nad Orlicí, Litomyšl, Polička, Hlinsko, Ždírec nad Doubravou, Chrudim, Pardubice, Hradec Králové, Milovice, Myštěves, Hořice, Úlibice, Nová Paka, Dolní Olešnice, Nemojov, Dvůr Králové nad Labem, Jaroměř, Jasenná, Opočno, Bohuslavice, Dobruška, Vamberk, Žamberk

Neděle – 478 km
3.trasa: Žamberk, Vamberk, Dobruška, Bohuslavice, Nové Město nad Metují, přes hráz Rozkoše, Česká Skalice, Hořičky, Úpice, Trutnov, Nová Paka, Hičín, Kopidlno, Kolín, Čáslav, Heřmanův Městec, Chrudim, Ždírec nad Doubravou, Hlinsko, Polička, Svitavy, Moravská Třebová, Mohelnice, Zábřeh, Olšany, Štíty, Lanškroun, Ústí nad Orlicí, Vamberk, Žamberk

Pondělí – 110 km
4.trasa: Žamberk, Pastviny, Králíky, Suchý Vrch, Jablonné nad Orlicí, Letohrad, Lanšperk, Ústí nad Orlicí, Vamberk, Žamberk