Yamaha FZS 600 Fazer (1999)

Long live victory!...
08.-09.05.2021

Málem to vypadalo, že budu mít utrum, ale nakonec...vítězství!!! Juchůůů! Staříky měla na starost poprvý na víkend ségra a mládě se nakonec v pátek večer taky přemístilo. Do zbývajícího pátečního času jsem narvala co nejvíc splněných povinností. Je teda fakt, že minulou kapitolu jsem ze sebe sypala do klávesnice do tří hodin sobotního rána, ale bylo to nutný, protože mi bylo jasný, že nový zážitky se do mě budou valit jako lavina. S tím následně souvisí trapnej pokus o budík o půl sedmý. Probrala jsem se z bezvědomí před osmou a hned mi bylo jasný, že venku se kosa drží zubynehty. Není kam spěchat. Ohlasy na poslední zápis v deníku na sebe nenechaly dlouho čekat. Ovšem nejvíc mě dostal hned ten první. Výbornej kamarád, od kterýho mám interkom, co zažil na vlastní plast popisovanou montáž mamutem, se hned ozval, že ty úchyty na helmu má taky, a že ho vůbec nenapadlo přibalit je k interkomům, když mi je posílal. Ty kráááso. Okamžitě mě hanba zfackovala. Takhle ten příběh úsměvný improvizovaný připevňovací akce neměl ani trochu vyznít!!! Nicméně všechno je k něčemu dobrý. Bleskově se rozbíhá provokativní konverzace. Provokativní proto, že v Českomoravský vrchovině je v devět hodin ráno 14 stupňů a slunce, a v doupěti je možná snaha o slunce, ale v deset hodin je ještě pořád s bídou šest stupňů. No krucinál, kosaaaa! Dvanáctá rozhoduje, neztratím přece volnej den! Když se na teploměr dívám se značnou tolerancí, mohlo by být i deset stupňů, žádná sláva, co naplat. Je den osvobození, takže to chce kapánek osobního nasazení. Sice jsme se to tak neučili, ale prej se osvoboditelé vítali šeříkem, poněvadž všechny dlažební kostky byly na barikádách. Letos už by nevyšel ani ten šeřík. Kolem doupěte díky jaru „v plný teplotní síle“ asi radši ani nepokvete. Vyhlašuju, že jedu směr Nové Město na Moravě, a dál se budeme domlouvat operativně, ale hned dostávám sprda, že hlášení přichází pozdě, protože kamarád výjezd odpískal, a ponořil se do práce na autě. V pohodě, v pohodě. Stejně chci jet ten směr, takže zlatý pravidlo „nechat věci volně plynout“. Strašně se těším. Z posledního tankování je v nádrži zbytek pětadevadesátky, takže nejdřív plnotučně naředit na čerpačce v Ústí, já do sebe kopnu kofein, poněvadž zastávky v plánu nemám, a šup šup ať už jsem v sedle. Do Poličky vyženu pavučiny z laufu, objížďka do Jimramova přes Jedlovou a pak ta parádní krajina, členitá cesta, počasí chladně krásný a vzduch voňavej...taju v sedle jak zapomenutej sníh a vědomě si užívám slast každýho metru. V Novém Městě mířím na benzínku a posílám hlášení, že jsem poblíž. Je to přesně akorát, domlouváme směr a cíl srazu, Transalp mi vyráží naproti. Hlídám si, kudy do Křižanova, a ta cesta je úplně boží. V obci samozřejmě minu domluvenou čerpačku, jedu se otočit do vedlejší vesnice a zastavuju na stanoveným fleku ve vesnici, kde plyne víkendový odpoledne očividně líně a pohodově. Transalp dojíždí během chviličky, máme radost, že se vidíme, úsměvy od ucha k uchu a překotně mluvíme ve snaze stihnout si vykecat všechno možný. Dostávám panely k uchycení interkomu na helmu, moc za ně děkuju a uvědomuju si, že o ně ve skutečnosti vůbec nejde, ale že nás ty kousky plastu nakoply k tomu, že se zase konečně srazíme. Věci se prostě dějí tak, jak mají, juchůůů! Svezeme se spolu do Žďáru nad Sázavou, zaparkujeme na benzínce a u kafe si povídáme a povídáme. Mám strašně velkou radost z toho, co se dozvídám, z toho, jakej je fantastickej den, prostě mi je luxusně. V Křižanově možná čas tekl líně, ale ve Žďáru jakoby práskl do koní. Loučíme se s pocitem, že tohle zase potvrdilo pravidlo „neplánovaný akce jsou nejlepší“ a slibujeme si zahlášení dojezdu do svých domovů. Já vím, že mám před sebou trasu, kde palivo poteče proudem. Zahryzávám Ždírec nad Doubravou, Hlinsko, Poličku, Litomyšl, Českou Třebovou...a prostě musím dát za odměnu Vamberák. U doupěte hned posílám slíbenou zprávu, že jsem v pořádku v přístavu. Skvostnej sváteční den, dobyla jsem kus území a o nepřátele nezavadila, jen o hromady motorkářů, co slavili osvobození úplně stejně jako já...
Neděle, v sedm hodin ráno je pět stupňů, proč mě to ale už vůbec nepřekvapuje. Doupě vypadá jako boží motorkářská nora, všude se větrají motohadry, tady se nabíjí telefon, tady interkom, tady dosychá umytá helma, to se mi fakt líbí. V rádiu tvrdí, že bude krásně a taky teplo a taky celkem větrno. A taky melou cosi o svátku matek. Mankote. Copak musí každej den bejt svátek něčeho? Takže z toho plyne telefon „nazdárek, krásný den matek!“ „no, děkuju, takže se samozřejmě stavíš“ „to teda nestavím“ „tak snad přijedeš aspoň na kafe ne?!“ „mám kafe v doupěti“ „pfff, tak si ho klidně vem s sebou“ „nevezmu, poněvadž k vám nejedu“...a je to. Uraženo. Jooo to se holt nedá nic dělat. Ještě jeden telefon, ovšem ten je zjišťovací, abych věděla, kolik si nadělím volnýho času, než se vrátí mládě. Olalaaa, mládě přijede až večer, juchůůůů! Honem k mapě. Na něco mám chuť, ale to bude muset být fičák. Mám neskutečnej hlad po jedenáctce. Trasař po zadaným itineráři píše čistej čas šest hodin a sedm minut, tvl to bude s návratem dost o fous. Hlavně, že si vždycky v neděli říkám „když vyjedu, tak jen kousek, ať stihnu ještě všechno, co stihnout mám“. Jenže hlad je hlad. V doupěti fofrem zmiznou všechny motoingredience a alou na benzinku v Žamberku doplnit krmení až do hrdla nádrže. Je fakt větší teplo, to si budu moct určitě dovolit víc v zatáčkách, jakože mám samozřejmě na mysli zodpovědnější průjezdy. První ne úplně plánovaná kotva je v Králíkách, poněvadž dva ranní škopky kafe byl tradičně úžasnej nápad, a u stromu na stojáka to prostě furt neumím. Od Bludova přes Šumperk až do Sobotína je to děsně nudný, jedna obec navazuje na druhou, třetí a nevímkolikátou, to se prostě musí jen přežít. Ovšem pak...pak výjezd přes Skřítek a emotivní orgasmus až do Opavy...waaauuu... Zastavuju na benzínce na kraji Opavy, dávám kafe, kolem burácí desítky motorek jak na severomoravským srazu, hřebeček se vydýchává a osychá na něm pot, obloha modrá, teplo neuvěřitelný, vítr drzej, mám myšlenky naprosto mimo realitu. Mrknu do mapy, abych věděla, jaký si hlídat směrovky, čas je neúprosnej, hřebečku pojď. Mířím na Litultovice, Moravský Beroun, Šternberk, těžkej luxus. Olomouc je v nedělním odpoledni kapánek přicpaná, ani nevím jak, ale daří se mi městem úspěšně prokličkovat až na poslední křižovatku. No jo no, nikdo není dokonalej, aspoň už vím, kde mají v Olomouci hřbitov, krematorium a Památník pobytu Římanů, chichiiii, což byl první flek, kde se dalo otočit. Taky potvrzuju, že epidemie koronaviru je určitě na ústupu, poněvadž před krematoriem nebyla fronta, ani kolona chladících vozů. Kousek po dálnici na Mohelnici, nechat za zády Jeseníky a upalovat přes Moravskou Třebovou, Svitavy, Českou Třebovou. Po týhle silnici jsem před pár dny jela s dodávkou a vlekem a musím říct, že motorka je prostě motorka, i kdyby padaly trakaře. Začínám upřeně sledovat ukazatel situace v nádrži, protože ručička vypadá, jako by padla na bitevním poli za svitu oka hladovýho jak obyvatelé Somálska. Na výpary dojíždím na benzínku v Ústí nad Orlicí, hřebeček málem sežral tankovací pistoli a já si nechávám po sto sedmdesáti kilákách stékat horký kafe do žaludku. Mám v hrudníku pocit, že mám za sebou intenzivní několikahodinovou masáž srdce od silnýho vichru, kterej na otevřených úsecích byl vskutku výživnej. Ale ještě musím stihnout finální Vamberák, finální tělesnej výplach, finální úlet. Dojíždím k doupěti v neuvěřitelným čase. Trasař před startem vypočítal 364 km v čistý jízdě šest hodin a sedm minut. Hřebeček natočil 369 km, dvoje tankování, dvakrát s pískem, dva kofeiny a celkovej čas šest hodin a patnáct minut. Hřebečku...budu-li romantik, seš okřídlenej Pegas...ehhmm, jenže realita...prostě lítáš jako okřídlený prase... Když jsem vyjížděla, libovala jsem si, že v noci konečně nebylo u nuly, přes den bude větší teplo a tudíž budou teplejší silnice. Tak si ze zvědavosti prohlížím gumy, jak nám to v těch zatáčkách teda šlo. No tvl! Mnoo...šlo nám to, hřebečku, opravdu moc dobře. :))
Potřebovala bych jeden den na povíkendový zotavení a taky na návrat hlavy do reality. Ty kráááso, to byl fantastickej víkend. Nikdy by mě nenapadlo a nikdy bych nevěřila, že mezi Fenou a Hřebečkem může vzniknout symbióza (z řeckých slov „spolu“ a „život“), tzn až takhle kladnej vztah a úzký soužití mezi dvěma organismy, když jeden má srdce splašený a druhej z oceli. Díky...

08.05.2021 – 289 km
Trasa: Žamberk, Česká Třebová, Litomyšl, Polička, Jedlová, Korouhev, Jimramov, Nové Město na Moravě, Bobrová, Moravec, Křižanov, Žďár nad Sázavou, Ždírec nad Doubravou, Hlinsko, Polička, Litomyšl, Česká Třebová, Vamberk, Žamberk

09.05.2021 – 369 km
Trasa: Žamberk, Pastviny, Králíky, Červená Voda, Šumperk, Skřítek, Rýmařov, Bruntál, Opava, Litultovice, Moravský Beroun, Šternberk, Olomouc, Mohelnice, Moravská Třebová, Česká Třebová, Vamberk, Žamberk