Yamaha FZS 600 Fazer (1999)

Zasedání komise...mimo jiné...
10.-11.04.2021

Neuvěřitelný... Další víkend a další osobní volno. Musím zkonstatovat, že motoinfekce se podařila přenést na mládě v nebývalým rozsahu a zápalu. A když realizace kroskování probíhá u druhýho rodiče, ten první rodič má zákonitě osobní volno. A ten první rodič jsem přece já!! No to je prostě pecka!
Vím, že víkend by se mohl rýsovat, takže rozprostírám povinnosti už na dny na konci pracovního týdne, abych z volných dnů vytěžila maximum. V sobotu ráno opouštím teplej pelech ještě dřív, než když vstávám do práce. Je zvláštní, že, když člověk vstává brzy dobrovolně, nemá to vedlejší negativní účinky. Ve čtvrt na sedm ráno je na teploměru mínus jeden, pomalu ale jistě se u mě buduje averze na ukazatele teploty. Reviduju nákupní seznam pro staříčky, jedu dokoupit zbývající položky a frčím autem k nim. Odpracuju si tam, co je potřeba, odbourávám je průběžně svýma kecama, takže, když odjíždím, mají usměvavý čumáky a pohodu. Já letím zpátky do doupěte a už mi šrotuje hlava, co s dnešním dnem. Sakra, pořád platí ty uzavřený okresy a mě to v tom našem pořád dokola vůbec nebaví. Parkuju auto u doupěte a na telefonu se zahlásí zpráva. No tvl! Zasedání vláknový komise! V rámci koronáčových opatření je místo stanoveno absolutně mimo okresy všech zúčastněných, chichiiii, proč mě to vůbec nepřekvapuje. Byl to ten správnej impuls, kterej jsem potřebovala. Ani se nepokouším o čestný prohlášení, poněvadž mě absolutně nenapadá, co bych tam měla věrohodnýho napsat, aby se mi při jeho obhajování neprášilo i od motorky. Časově to mám skoro mimo možnosti dojet tam akorát. Nicméně si říkám, že počasí je v pohodě, takže, když komisi na stanovišti nestihnu, vezmu to oklikou zase zpátky. Hadry, pozor jo – umytá helma, hřebeček má hlas jak prase, prostě dokonalý. Na čerpačce rychle doplním nádrž, protože s komisí jeden nikdy neví, kde to skončí. Na jedenáctce se pověsím za osobák, kterej veze na vleku jakousi brusku nebo soustruh, a vůbec se s tím nepáře. Kdyby náhodou byly kontroly, za vlekem jsem krásně zašitá. Počasí nevypadá moc ideálně, ale radar hlásí klid vodním zbraním, tak si tý podezřelý barvy a shromažďování mračen přímo před sebou nevšímám. Žádný velký vedro teda není. Když míjím písák u Roudnice, snažím se vsugerovat si, že těma avizovanýma vysokýma teplotama se odpařuje takový množství z hladiny, že kvůli tomu už skoro nevidím přes mokrý plexi. No mě jebne. Užívám si toulání na lehoučko, takže nepromoky jsou v kufru v doupěti. Musím jet rychleji, třeba budu na průvanu líp usychat. Vjíždím do Chlumce nad Cidlinou, vím, že sraz je na benzínce „od západu“, tvl to jsou pokyny. Už z dálky je vidím a mám vysmáto pod celou helmou, stihla jsem to. Okamžitě dostávám přednášku, kde se jako flákám, kde mám jako svačinářka chlebíčky, a že konečně jedem, poněvadž už tam čekají věčnost. No to určitě. Písek už mně přetíká přes okraj cisterny a jsem zmrzlá jak sobolí hovno. A kam že to jedem? Chichii, jo ono se ještě neví. Je to úplně jedno, protože se žvaní první liga, zatraceně dlouho jsme se neviděli. Ty kráááso, to je den! Kdybychom to plánovali, stoprocentně by to nedopadlo. Předsedu vázaly povinnosti, takže bude udávat směr, odpojí se, až bude potřebovat, a zbytek si pojede kam libo. Dohodnuto. Jedu na druhý pozici a je to naprosto marnej souboj. Předseda na trase zná každej šutr na levoboku a drn na pravoboku, tudíž jede jak čuňas a totálně ho nestíhám. Cestou mě odbourává zodpovědnej přístup drtivý většiny populace k epidemiologický situaci a nařízeným nařízením. Náhubky by člověk spočítal na prstech jedný ruky, venku mraky lidí a nejlepší byl jeden bufet v plný předzahrádce hospody, kde to vonělo masem na sto honů, a dva stánky se zmrzkou s nekonečnýma frontama důvěrně kolektivně debatujících mlsných hladovců. Vůbec nevím, kudy jedeme, jen se snažím neztratit z dohledu koncový světlo předsedovy burácející motky. V Rábech zastavujeme, před námi se tyčí Kunětická hora a už zase meleme pátý přes devátý. Počasí dostalo rozum, žádná voda, dokonce je i trochu větší teplo. Za Holicemi nás předseda opouští, jedu první, cesta je jak víno a dá se pelášit na velikánskou pohodu. U Cerekvice nad Loučnou postává u služebního auta hlídka, je tam rychlostní omezení, tak podřazuju, na půlce silnice jsou zátarasy, protože protisměrnej pruh je zfrézovanej, a já na chvilku úplně znejistím, jestli se tam vůbec může jet tím jedním pruhem v našem směru, poněvadž jsem si nestihla přečíst ceduli u zábran, a přede mnou není ani noha natož kolo. Ale žádnej výstražnej zvuk orgánů se neozývá, takže jedem, a třicet to rozhodně teda není. Na kraji Litomyšle zastavujeme na čerpačce, vyrábíme kouřový signály, doplňujeme kofein a žvaníme a tlemíme se ostošest. Nemám ani nejmenší představu o čase a je mi to úplně jedno. Domlouváme další trasu a prořízneme krajinu na Svitavy, Opatov, Českou Třebovou a Žamberk. Před doupětem hřebeček ztichne s plížícím se večerem. Bože to byl den... Naprosto ztřeštěnej nápad a luxusní realizace... waauuu...
Jen se musím nějakým zásadním způsobem zbavit funkce svačinářky, to mi byl čert dlužnej :)
Je samozřejmý, že obsah zasedání komise je neveřejnej, takže zcela zásadní body programu podléhají ochraně proti vykecání a zneužití :)
Tak zase příště... a díky moc!
Poděkování patří i „pomáhat a chránit“ za toleranci, protnuli jsme hranici sedmi okresů naprosto nerušeně.
Nedělní ráno bylo krásný, do okna nakukovalo slunko a celej den před sebou. Tančící stromy prozrazovaly vichrno a ten debilní teploměr mě vůbec nezajímal. Trocha domácích povinností a šmírování v mapě. Dnes je poslední den zavřených okresů, času na venčení není moc, ale něco stihnu. Hřebečka krmím v Ústí nad Orlicí a pak to jedu zkusit přes Knapovec na Lanškroun. Když jsem tam byla naposledy, bylo to těžkotonážní asfaltový oraniště a test na montážní pevnost všech součástek a soudržnost páteřních obratlů a já se zařekla, že, dokud tady nebude opravená cesta, už tudy v žádným případě nejedu. Loni byla tahle propojka do Lanškrouna zavřená z důvodu „musíme to opravit“, tak jsem byla zvědavá. Tvl, půl cesty stejnej šrot, půl cesty novej koberec. Jestli něco z motky upadlo nevím, ale já jsem si připadala jak pokusnej kus ve výcvikovým středisku pro začínající maséry. Přes Třebovou jsem se vrátila a v Ústí nabrala směr na Letohrad. Chtěla jsem vyšplhat přes Suchý vrch, jenže cedule na Šedivci nekompromisně hlásila, že Červenovodský sedlo je zavřený. Důvod mě nezajímal, poněvadž by mi byl prd platnej. Tak zkrácená verze přes Jablonné nad Orlicí a Pastviny zpátky do doupěte. Bože, to je vopruz, vůbec mě ten okres nebaví!!! Ale až o půlnoci uzávěry okresů padnou, určitě to nepojedu oslavit noční safari přes půl republiky. Si počkám. Foťák jsem sice měla s sebou, jenže se mi nikde nechtělo zastavovat, už se tady na ty chronicky stejný místa nechci ani koukat, ani je fotit. Motek spousta a pozdravů spousta a tohle mi nikdy nepřestane dělat radost a vysmátou helmu. Takže dík za každý mrsknutí prstů od heftu, za obyč mávnutí nebo za nadšený gesta, který jsou jak zasalutování nebo pokyn pro Vikingy „Do boje!“. Fakt dobrý. Nejsem si jistá, jestli se hřebeček v maštali nezavřel zevnitř, aby měl ode mě chvíli pokoj. Neboj, hlásí zimní klimatickou křeč, a v tý by ani psa nevyhnal, natož stádo koní. Díky za víkend fejzříku...

10.04. 2021 – 247 km
Trasa: Žamberk, Hradec Králové, Roudnice, Chlumec nad Cidlinou, Tetov, Kladruby nad Labem, Břehy, Lázně Bohdaneč, Hrádek, Srch, Ráby, Kunětice, Sezemice, Holice, Vysoké Mýto, Svitavy, Česká Třebová, Žamberk
11.04. 2021 – 110 km
Trasa: Žamberk, Ústí nad Orlicí, Knapovec, Lanškroun, Česká Třebová, Letohrad, Jablonné nad Orlicí, Pastviny, Žamberk