Yamaha FZS 600 Fazer (1999)

Víkend 19.07. - 21.07.2018

Waauuu... od 16.07. je v kolbence vyhlášená celozávodka a mládě je se svým taťkou u slané vody. Hhhmmmmm... to se přímo nabízí. Podmínka = splněná povinnost tohoto týdne což je, zazásobit se palivem na zimu. Snažím se úkolu zhostit hnedle v pondělí od rána a odpoledne je hotovo – čtyři tuny briket z tvrdého dřeva jsou navozené a naskládané v kůlně, slušná rozcvička, bolí mě celý člověk. Ještě vrátit půjčený vozík a teď teprve opravdu začíná volno. A taky přichází první deštík, který se mění ve slejvák bez konce. Nejdřív se raduju, poněvadž topivo je suché pod střechou, ale v úterý už se neraduju a ve středu už jsem celkem vytočená. Aaaale no táááák. Na monitoru naskládané prognózy pěti hydrometeorologických radarů, průbežně sleduju, jak je republika rozdělená počasím na dvě poloviny, nacházím se samozřejmě v mokré části. Na čtvrtek domlouváme se skvělým kamarádem kofeinový sraz, slibuje, že počasí objednal. Tak číhám, skoro celou noc ze středy na čtvrtek ještě pořád prší.
Čtvrtek . Konečně nic nepadá, vzduch je jak v prádelně, ověřuju si na dopravní mapě, kde jsou uzavírky. Záchytný bod máme stanovený těsně před Jičínem, takže automaticky vylučuju trasu od Žamberka na Hradec Králové po jedenáctce, protože bych nedorazila v psychickém zdraví, i když se snažím chápat všudypřítomné cedule „musíme to opravit“. Beru to přes Choceň na Holice, provoz jako prase, ale jen jedny semafory. Představuju si, že se Hradcem prosmýknu jako úhoř, to ovšem bere záhy za své, protože už před Hradcem začíná nekonečný seriál dopravních omezení a chybějících asfaltových běhounů. Napadá mě, že v rádiovém éteru pořád zní strašák v podobě rekonstrukce světelného kruháče na Brněnské a obavy z toho, jak se tím zkomplikuje doprava v krajském městě. Plošně rozoraným Hradcem se jim stoprocentně povedlo odpoutat pozornost od jednoho opravovaného kruháče. Projet po okruhu na výpadovku, neuvařit mašinu a sebe v motohadrech byl očistec a totální časový zářez. Po pětatřicítce na Úlibice se snažím dohnat časové manko, kolona je nekonečná, zase semafory. Dojíždím na benzínku... jooo, je to dobrý, stromík čeká. V tandemu se přesunujeme do Jičína a na dlouho zabíráme stůl na terase, žvanění nebere konce, pohoda za odměnu. Stromíku, veliký dík za všechno, bylo to skvostný. Prokličkujeme městem a kruháč naše cesty rozdělí, další směr vymýšlím v sedle. Zpátky se mi nechce ještě ani omylem, takže mířím ke Krkonoším, v Trutnově tankuju a zjišťuju, že krom pokročilé hodiny (už je po večerníčku) se přes hory snaží převalit cosi černočerného značné velikosti, co vůbec nesouvisí s nocí za dveřmi. Bleskne mi hlavou „kdo uteče, vyhraje“ a pobídnu koně na Úpici a v dobré víře na Náchod, jakože odtud to bude fofr. Jenže absence asfaltu a úroda semaforů pokračovala a směrovky objížděk mě poslaly ze Rtyně v Podkrkonoší do Hronova, z Náchoda zpět do Červeného Kostelce, takže žádný fofr se nekonal, ale člověk viděl kus naší nádherný země v rudém kabátě ze zapadajícího slunce. V Žamberku jsem dotankovala do plna a prostě jsem musela ještě udělat místní komínovku na Šedivec, Bredůvku a přes Nekoř zpátky. Dojezd dom ve 21:50 hodin bez dešťového cejchu.
Pátek . Mám v hlavě plán. Nemůžu zapomenout na jednu toulačku, která vedla přes Polsko, a skrze Ostravu zpět. Právě na ten úsek od Opavy se chci vrátit a to „chci“ je právě dnes. Po mokrém počasí už ani památky, teplota stoupá až moc, mám na hřebečka celý den, takže jde se na to. Přežijeme rozkopanou Českou Třebovou, ucpané Svitavy a polykám kilometry na hlavním přeplněném tahu na Brno, kde se na každém metru modlím, aby všechny součástky na motorce držely dostatečně pevně na svém původním místě, poněvadž to je tankodrom jedna báseň. Konečně jako vysvobození přichází odbočka na Boskovice, kde je povrch silnice a provoz jako balzám na duši. I tělo. Na začátku Boskovic tankuju benzín do hřebečka a kafe do sebe. Zjišťuju, že na další křižovatce je označena uzavírka průtahu městem, a směrovka objížďky je na úplně jinou stranu, než já potřebuju jet. Sonduju u obsluhy čerpačky důvod uzavírky a zdali se nedá projet jinudy. Určitě jsem nebyla první ani poslední zvědavec, takže paní naučeným pohybem sáhla pod pult, vytáhla ošmatlanou mapu města a začala mi vysvětlovat, že se opravuje jen jedna ulice, bohužel zrovna ta hlavní průjezdová, a že projet lze městem tudy, tudy, pak tudy, tady, a ještě asi třicetsedmkrát tudy a je to. Zhruba u sedmého „tudy“ jsem se začala těžce ztrácet, protože tam, kde měla paní prst, nevedla žádná silnice, stezka, polňačka a bojím se, že ani chodník, u některých „tudy projedete“ byla silnice slepá a ve finále „tady na světlech už budete vědět“ jsme na mapě byly v naprosté periferii uprostřed louky nebo pole, takže možná světly byl míněn zuřivý kombajn, který mě z toho pole žene ven. Bylo mi v duchu jasné, že zvítězila směrovka objížďky, ale obsluze benzínky jsem odkývala úplně všechno stylem, že přesnější navigaci jsem jaktěživ neslyšela, a už teď mám pocit, že Boskovice znám dokonale. Venku se k zahnání kofeinového hladu přidali dva motorkáři, kteří měli namířeno na Macochu, přetřásli jsme pár historek, vykecali si dnešní trasy, vydatně kolem sebe šířili pohodu a zase zazněla ta otázka „to jedeš takovou štreku sama?!“... pořád to všem připadá divný a to je divný... Apropo, ráda pozoruju lidi. Málokdy vidím někoho spokojeného, komu to kouká z čumáku. Ale nevídám přisraté, otrávené, znuděné a protivné motorkáře, i když jsou propocení, smradlaví, utahaní, rozlámaní, hladoví. Jsou prostě šťastný... Zvedám kotvy a poslušně odbočuju na objížďku, uzavírka Dukelské ulice je zdaněna třicetikilometrovou oklikou. Překrásnou krajinou Drahanské vrchoviny, kolem vodní nádrže Plumlov se napojuju v Prostějově na dálnici na Olomouc, těsně před ní doplňuju palivo a kofein a chladím sebe i hřebečka ve stínu. Příští zastávka bude za hodně kilometrů. Je čas hřebečkovi prohnat faldy, takže letím dálnicí přes Olomouc, Lipník nad Bečvou a Hranice směr Opava, exitem na Fulnek, přes Vítkovskou vrchovinu, projíždím Hradec nad Moravicí a v tomhle nádherném městečku vím, že se sem chci jednou vrátit, a mít na něj dost času. Má neskutečné kouzlo. Těsně před Opavou mě čeká objížďka, ale žádné drama, to jen abych nevyšla ze cviku. A tady začíná to, proč jsem dnes s hřebečkem venku – trasa Opava, Bruntál, Rýmařov, Skřítek, Šumperk. A ani trochu jsem se nezklamala. Podmínky velmi podobné těm z minulé toulačky, podvečer, příjemná teplota, klid na silnicích, navíc celou cestu stínil zapadající slunce mrak, dokonalá panoramata Nízkého a Hrubého Jeseníku, kterým proti obzoru vévodil ostře řezaný Praděd. Něco neskutečného. Zastávka v Šumperku, po dvoustovce kilásků necítím zadek, nechávám sebou protékat horké kafe a s očima přivřenýma ještě zpětně prožívám poslední úsek. Krajina se pomalu halí do blížící se tmy, vyrážím na finální část. Dojezd dom ve 22:05 hodin, hřebeček si zaslouženě odfrkl a ztichl. Tahle jízda byla zvláštní imaginární společností, kterou mi dělal kamarád (Afrika). Musel sloužit v práci, tak se se mnou toulal zprostředkovaně skrze reportáže v smskách, které jsem mu průběžně posílala. Máme to tak. Když jsem fachala v kolbence a on byl s Afrikou na vydařené pánské jízdě, posílal mi hlášení z úžasných cest zase on. Takže na věčnou oplátku...
Sobota . Budík se ozývá brzy. Je nesmírně zajímavé, že, když mám vstávat do práce, mám budíky dva a z toho je jeden ještě ve skleněné misce, aby drnčel fakt nahlas, a stejně to je prdlajs platné. Na sobotní ráno je v pozoru budík jeden a v momentě, kdy se rozjíždí, já už piju kafe. No, čím to asi bude, že jo. Dnes je sraz s mým člověkem v Jaroměři s úderem otevření prodejny Motomach3. Za drápkama mi zůstávají viset nepromoky, ukecávám slevu a pan prodavač mi ještě vyčistil helmu. Palec nahoru. Teprve teď vymýšlíme, jaký cíl ztrestáme. Zazní název „Karolinka“. Co to je, kde to je??? Nooo tyyyyy krááááso, to je za Vsetínem u hranic se Slovenskem!!! Beru papír, propisku a rychle si dělám itinerář odsouhlasené trasy. Tak tohle bude pekelná jízda, koně pod kapotou jdou do lehkých mdlob, nemarnit čas, vyrážíme. Hradec Králové bereme obchvatem na Lázně Bohdaneč, Pardubice, Chrudim, Ždírec nad Doubravou a Žďár nad Sázavou. Jela jsem tudy nedávno v opačném směru, takže jsem věděla, že tuhle štreku si užiju. A taky že jo, špica. Ve Žďáru napojit koně a sebe kafem, zastávky jsou minimální, vedro je čím dál výživnější a každé minimalizování proudění vzduchu kolem sebe je trestáno okamžitým propocením všeho na sobě. Pokračujeme svižně na Velkou Bíteš, za kterou nás dopravní uzavírka nepustí do Tišnova, takže oklikou přes Veverskou Bítýšku na Kuřim, Blansko a Drahanskou vrchovinou do Vyškova. Pauza na čerpačce a jak jinak než vtipná. U pokladny přede mnou se snaží platit pán a obsluha mu neúnavně i přes veškerý pánův odmítavý postoj nabízí všechny možné produkty. Výčet končí „kdybyste si vzal alespoň body za tankování“ a pán suše povídá „na body mám řidičák“ a to už jsem nevydržela a naprosto odbouraná smíchy jsem si utírala slzy a hlesla jsem „to máte celkem kliku, někteří jedinci už nemají na body ani ten řidičák“. Pán na mě významně mrkl, že jako „no konečně mám spojence“, a při odjezdu z benzínky na mě mával a zdravil mě tak spokojeně, že závěr je prostě jen jeden = usmát se člověka nestojí ani vindru, ale dokáže to zázraky. Vyškov si s námi lehce pošpásoval, když spustil hru na schovávanou s nájezdem na dálnici, ale prohrál na plné čáře, takže jsme trošku zrychlili přesun kolem Kroměříže, přes Otrokovice na Zlín a Vizovice. Další srovnání kostí bylo při vjezdu mezi Hostýnsko-vsetínskou hornatinu a Vizovickou vrchovinu v místě, kde se lámal horizont, nádherný kout země. A tradičně, sotva jsem se sklouzla ze sedla a rozhlédla, hned jsem objevila zajímavost, která určitě jen tak někoho o oko nebrnkne. Plácek, na kterém jsme spustili na chvilku kotvu, je vlastně rozlehlejší autobusová zastávka a kousek nad ní je hotel. Na bus zastávce nápis „Zastávka Syrákov“ a na hotelu „Hotel Sirákov“. Tož tady nejspíš došlo ke střídání pedagogického působitele nebo k většímu počtu absencí v češtině nebo zeměpise a nebo byl zakladatel hotelu šprýmař, v tom případě můj člověk. Tak jsem se tomu trošku podívala na zoubek. Syrákov je místní část na katastru obce Liptál a je to také sdružení obcí v okolí se sídlem v Liptále. Hotel Sirákov byl otevřen v roce 2003 po rozsáhlé rekonstrukci motorestu, který byl postaven v roce 1967. Kopec, který se tyčí mezi Jasennou a Liptálem, nerozděluje jen oblast Zlínska a chladnějšího Valašska, ale v názorech na gramatickou správnost i jeho obyvatele a okolí. Kopec ani ne s šesti sty metry nad mořem je však skutečným jazykovým oříškem. Co odborník, to jiný názor. Nakonec se však odborníci shodli alespoň v jednom: „Veškeré dohady jsou liché, protože to dnes už nikdo nemůže zjistit," ozývá se z jazykového ústavu. V tomto sporu není vítězů ani poražených. No to jsou teda věci. Hodiny jsou neúprosné, musíme valit dál. Za Vsetínem už je na dosah cíl cesty, přetínáme pomyslnou hranici CHKO Beskydy, noříme se hloub do Hostýnsko-vsetínské hornatiny a lehce se dotýkáme Javorníků. Krajina bere dech, je překrásná. Jsme u konce, sem jsme měli namířeno – vodní nádrž Karolinka. Byla vybudována pro zásobování Vsetínska a okolí kvalitní vodou. Voda z vodního díla patří mezi nejkvalitnější v povodí Moravy. Karolinka je horská nádrž a postavili ji v roce 1985 na jednom z nejlepších a nejčistších přítoků (Stanovnica), které se v povodí Moravy nachází. V povodí nejsou téměř žádné vesnice, jen sem tam roztroušená zástavba v zalesněných stráních. Je to místo dokonalého klidu, který člověka úplně prostoupí. Atmosféru umocňoval blížící se večer (cca 20:00 hod.), úplná absence ruchu civilizace a překrásná příroda. Až mě překvapilo, v jaké pohodě jsme byli, když nás čekala cesta zpátky, a noc takřka na krku. Rozhodnuto – plán je jasný: Rožnov pod Radhoštěm, Valašské Meziříčí, Hranice, Olomouc. Ještě to komentuji slovy „když sebou mrskneme, za chvíli jsme doma“. Tenhle drzý odhad vzal brzy za své. Stoupáme na Soláň (861 m.n.m.), jen tak pravou stupačkou škrtneme o divokou nádheru Moravskoslezských Beskyd a při průjezdu Rožnovem snad z každé zahrady prorážíme vůni grilovaného masíčka. ValMez nekompromisně utne romantickké cestování náloží dopravních uzavírek a totálně nesmyslných objížděk a značení. Snažíme se dostat do Hranic, směrovka nás vyvede za město, tam asfaltový povrch končí (prostě konec silnice), na kruháči nás směrovka stáčí zpět do ValMezu a přivádí nás opět na křižovatku, ze které jsme na objížďku vyjeli. A tak by tam mohl člověk kroužit do skonání světa. Na parkovišti hobby marketu si za našimi zády ve výbuchu smíchu zvěčňuju venkovní vystavené zboží (dětský dřevěný domeček, venkovní betonový gril a bazén bez vody) s tím, že zázemí by to nebylo špatný, takže bivak máme vlastně sehnaný. Hledáme tedy náhradní směrovku na Lipník nad Bečvou, jsme úspěšní a po několika kilometrech se objevuje na ceduli i název Hranice. Radost byla ovšem naivně předčasná. Ačkoli nešlo nikam z objízdné trasy odbočit, objízdné směrovky lusknutím prstu zmizely a my vjeli do Nového Jičína, tzn. úplně jinam. To už jsem byla nadoraz zbořená smíchy. Na parkovišti jakéhosi obchodu rovnáme kosti, je deset hodin, tma jak pytli, musíme popohnat koně na ostravskou dálnici a pelášit k Olomouci, na Zábřeh a do Žamberka. Je nám jasné, že musíme být co nejvíc vidět, takže rozbaluju čerstvoučké nepromoky s reflexními prvky a výrazně žlutými rukávy, a v nich vyrážím. I když finální úsek cesty byl technicky absolutně nenáročný, o to víc šponoval pozornost na maximum, obzvlášť na dálnici. Dojezd - hřebeček upadl do bezvědomí v 00:55 hodin ihned po vykopnutí bočáku. Fantastická pekelná jízda, která by se stala peklem, kdyby člověk podlehl různým ne zrovna ideálním okolnostem, a kdyby si nástrahama nechal zkazit náladu. Ale proto přece na těch dvou kolech jsme, abychom si ten svět ze sedla užili...

Safra...další báječný dny ... 3 dny v sedle... 1375 km...

Čtvrtek – 295 km
1.trasa: Žamberk, Choceň, Holice, Hradec Králové, Jičín, Trutnov, Úpice, Hronov, Náchod, Zábrodí, Červený Kostelec, Česká Skalice, Velká Jesenice, České Meziříčí, Dobruška, Vamberk, Žamberk, Šedivec, Bredůvka, Nekoř, Žamberk

Pátek – 405 km
2.trasa: Žamberk, Svitavy, Letovice, Boskovice, Rájec-Jestřebí, Sloup, Protivanov, Prostějov, Olomouc, exit Fulnek, Opava, Bruntál, Rýmařov, Šumperk, Králíky, Žamberk

Sobota – 675 km
3.trasa: Žamberk, Vamberk, Dobruška, Opočno, Jasenná, Jaroměř, Lázně Bohdaneč, Chrudim, Žďár nad Sázavou, Velká Bíteš, Maršov, Kuřim, Blansko, Vyškov, Zlín, Vsetín, KAROLINKA, Rožnov pod Radhoštěm, Valašské Meziříčí, Nový Jičín, nájezd 330 na D1, Olomouc, Zábřeh, Postřelmov, Králíky, Žamberk