Yamaha FZS 600 Fazer (1999)

Víkend 05.07. - 08.07.2018
Budiž pochváleni všichni tři „chlapíci“, díky kterým máme dva dny volna v červenci navíc, ačkoli je jim zem už dávno hodně lehká.
Čtvrtek – teplotní výpek jako blázen. Umyla jsem helmu, vyhřebelcovala hřebečka, vyčistila motohadry. Hmyzáci se prostě nepoučí, že tenhle boj nemůžou nikdy vyhrát. A rýsoval se plán. S výborným kamarádem domlouváme kafčo, přes rok jsme se neviděli, ale v kontaktu jsme pořád, naše telefonní hovory jsou většinou několikahodinové. Takového člověka přeju každému mít ve svém životě někde poblíž sebe. Cíl Nové Město na Moravě. Z Poličky na Jimramov objížďka po místních nábližkách, dojíždím se zpožděním, ale nikdo se na mě nezlobí. Na benzínce na dlooooouho zabíráme stůl pod slunečníkem a žvaníme a skáčeme si do řeči a vybuchujeme smíchy, pohoda provoněná benzínem. Mopídky se spolu sklouznou do Žďáru, kruháč naše cesty dělí, poslední gesto rukou. A já mám odtud trasu jako satisfakci za naklepaný zadek po zalátaných okreskách směrem sem. Silnice jako víno, provoz akorát, zatáčky na smlsnutí, sakra – užila jsem si královsky každý metr.
Pátek prošpikovaný bouřkovým bubláním na obloze mě drží doma, takže jen horká voda a stáhnout z hřebečka a helmy chcíplou havěť. Rýsuje se plán na víkendové dny.
Sobota – na počítači průběžně sleduju čtyři různé předpovědní radary, batůžek (nikoli humanoidní za sebe na hřebečka) je zabalený nejnutnějším. Směr dostává konkrétní obrysy: Šluknovský výběžek, tzn. severní Čechy, tzn, Národní park České Švýcarsko. Cesta je neskutečně jednoduchá. To se prostě jede 150 kiláků rovně, následuje pravá devadesát a dalších 130 kiláků rovně a člověk je tam. Dobře tedy, pár zatáček cestou bylo. Provoz je nad očekávání hustší a když sleduju nenadšené (lépe řečeno zkyslé) výrazy lidí v autech, napadá mě jedině, že absolvují povinnou cestu ke tchýni na rodinný oběd. Taky tímto děkuji všem řidičům, kteří motorkáře v naprosté pohodě pouští. Chovám se na silnici maximálně slušně a zpětné reakce jsou někdy až úsměvné. Uvolnila jsem před sebou místo do zipu mrňavému červenému osobáku (ani nevím značku) a ono se mi vzápětí vděčně snažilo udělat místo na předjetí a bylo mu úplně jedno, že zrovínka je silnice dost uzoučká a pruhy dělí dvojitá plná čára a platí zákaz předjíždění. Vymetalo pravou krajnici, až se mu prášilo za kočárem. Při nejbližší příležitosti jsem ho vzala, poděkovala mu a ono mě ještě probliklo. Když se chce, je na světě krásně. Cestou si užívám kvanta motorkářů a pozdravů, jednoduše miluju to gesto rukou, které stírá všechny rozdíly a utvrzuje sounáležitost komunity, hhhmmmmmm... Na místě se poměrně rychle daří naslepo najít nocleh, i když ubytovací kapacity praskají ve švech. Zarezervováno a na přepadovku čeká Hřensko. Pomalu ho projíždíme a pátráme po fleku na zaparkování. A pak se to stalo a já šla málem k zemi, nekecám. Hřensko je parádně opravené, určitě zažilo vodní peklo, domy mají s citem zachovaný původní ráz a najednou podél silnice dva placy a na nich totální zvěrstvo. Myslela jsem, že tuhle éru už dávno odvál čas. Prostě zarovnaný asfalt barevnými trpaslíky, žebráky, zvířaty, kryptoveverkami, shrekem... atd.. No tyyy krááááso! Já dostala na hřebečkovi tak příšerný záchvat smíchu, že jsem to málem položila, pro slzy jsem neviděla dva metry před sebe, nemohla jsem se ani nadechnout, na cucky jsem se odbourala vystaveným uměním. Po zaparkování jsem se tam musela vrátit, abych to viděla na vlastní oči, protože pevně věřím, že něco i jen podobného už nikdy neuvidím. Strašný. Následovala jazyková decimace, protože v ten den byla nejspíš vyhlášená hromadná sleva pro občany Německa. Vlezeme do jednoho obchodu s tabákem a u kasy prodavačovi se zúženými očními tvary říkáme o troje Marlborky. Podotýkám česky, jsem přece ve své zemi. Zakňučel vyšším hlasem „dreimal?“, což už mě namíchlo, a houkla jsem po něm „Doprdele mluv česky, seš v Čechách. Třikrát!“. Zamrkal, podal tři krabičky, zašišlal cenu. Multikulturní řiťolezectví. Na chodníku hrála hromada stejně očně zúžených dětí fotbal, mluvily čistou češtinou. Došlo mi, že tady roste nová „typická“ generace Čechů. Proč jen se mi to až tak nelíbí... Ještě mě zaujala v Hřensku jedna zvláštnost. Mají tam na zrekonstruované věži sluneční hodiny. Moc pěkné. Jen v odpoledních hodinách už dopadají sluneční paprsky na jejich zadní stěnu. A kde není svit, není ani stín, takže vlastně od odpoledne už tyhle sluneční hodiny „netikají“. Zajímavé. Skrze klikatice krásnou členitou krajinou a lesem ukončujeme toulačku v ubytovacím hnízdě. Jelikož s námi nepočítali, k jídlu je klasika – s vědomím rizika beru zavděk klobásou, pivo je skvělý- Březňák jedenáctka a žízeň větší než hlad.
Neděle – hnedle ráno na mě v plné palbě doléhá ono riziko večeře, kam se hrabe nemocniční klystýr. Nebe vymetené, slunce nabíralo na síle, hřebeček v jeho paprscích jen zářil, zabaleno a s neskutečnou střevní lehkostí a dětskou nedočkavou radostí houpnu do sedla. Sakra, je to droga. Trasa vůbec není konkrétní, první cíl Velká Amerika, takže směr jihozápad, podjet Prahu. V jedné vesničce míjíme hospůdku, před kterou stojí jak na přehlídce řada policejních motorek, hoši se určitě vraceli z harleyácké pražské megaakce a zastavili na gáblík. Okamžitě mně problesklo hlavou „no tyyy kráááso, tak tam u nich zaparkovat, vyfotit spešlmotosraz a fofrem zmizet, to by byl záběr“, což mě opět spolehlivě odbouralo. Nenápadný prašný a sluncem rozpálený plac vůbec nenapovídal, co na mě čeká po pár krocích za hustým křovím – Velká Amerika. Zkrátka pecka. Kdyby na dně lomu nestál mobilheim a Toika a dodávky, člověk by čekal, kdy se z nějaké strany vyřítí Indiáni, nebo kdy se ve větru kolem začnou kutálet ta americká klubka suché trávy. Obešli jsme ho a já byla odvařená z lidí. Tak nádherné místo, představivost tam může jet na plné obrátky a místo toho: špekaté slečny, které se snaží vymyslet a na chytrém telefonu vygooglovat, jestli by tam pro ně mohlo dojet tágo (taxík), znuděné děti, které se ptají pár metrů od auta, kolik už ušly kilometrů, a jestli náhodou nezačne brzy pršet, nastajlované dámy, kterým na žhnoucím slunci tekl metrákový barevný nános po ksichtě kamsi do pryč, zoufalí chlapi povinně absolvující rodinný program, páry, které mezi sebou hrobově mlčí. A do toho upocení smradlaví motorkáři, kteří se nadšeně zdraví, a přejí si vzájemně šťastnou cestu a kola dolů. Stojím na správné straně. Popojedem, krajina se mění na každém horizontu. Jestli mi předešlý den scházely zatáčky, tak neděle jich polyká na stovky. Pidizastavení před mostem přes Slapy, úžasná součást Vltavské kaskády. Pod Prahou najíždíme na plánovaně krátký úsek dálnice, což se jeví jako totální mýlka a masakr. Fatální zácpa. Sice jsem si v kolbence vyslechla, že jsem ta nejlepší ženská na světě, poněvadž mám koule na pravým místě, ale na prasácký předjíždění a kličkování mezi auty koule nemám. To prostě nedělám. Navíc v pravém pruhu každou chvíli proletí odtahovka pro další uvařené auto. Jen se modlím, aby vydržela spojka, a nespálila se. Dálnice rozkopaná a pro jistotu taky dva nejbližší exity. Únik z pekla se daří těsně před Prahou, rozjíždíme svižnější tempo (juchůůů), v Kutné Hoře další uzavírka, silný provoz je poznamenaný návraty z dlouhého víkendu, s Prahou za zády naštěstí teď už v protisměru. Poslední tankování v Jaroměři, s požitkem do sebe liju kafe, za obzorem právě zapadá slunce... nádherný. Dojíždím dom a chválím hřebečka s rukou položenou na nádrži, je 22:25 hodin. Ještě mi nedochází, že mám za chvíli vstávat do práce. Vím, že mi návraty do reality trvají, jsem v naprostém transu.
Sakra... to byly skvělý dny... 9 dnů v sedle...2528 km...

Čtvrtek – 246 km
1.trasa: Žamberk, Ústí nad Orlicí, Litomyšl, Polička, Jimramov, Nové Město na Moravě, Žďár nad Sázavou, Ždírec nad Doubravou, Chrudim, Vysoké Mýto, Litomyšl, Česká Třebová, Vamberk, Žamberk

Sobota – 286 km
2.trasa: Žamberk, Libchavy, Vysoké Mýto, Hradec Králové, Jičín, Mladá Boleslav, Doksy, Česká Lípa, Nový Bor, Česká Kamenice, Jetřichovice, Hřensko, Jetřichovice Všemily – Penzion KUBO

Neděle –445 km
3.trasa: Jetřichovice Všemily, Česká Kamenice, Žandov, Litoměřice, Mšené – lázně, Slaný, Chyňava, Bubovice, VELKÁ AMERIKA, Mníšek pod Brdy, Nový Knín, Čelina, SLAPY, Neveklov, Benešov, Říčany, Kostelec nad Černými lesy, Kutná Hora, Kaňk, Lázně Bohdaneč, Hradec Králové, Jaroměř, Opočno, Dobruška, Vamberk, Žamberk