Suzuki GSX 750 F (2000)

S Karlem jsme měli v plánu podniknout nějakou víkendovku, jen nebylo jasné kdy a kam se pojede. Když se blížil konec srpna ke konci, ozvala se mi Eva, bývalá spolužačka, kterou jsem hrozně dlouho neviděl. Její dotaz "Tak co, kdy pojedem do Albánie?" mě celkem zaskočil, ani jsem netušil, že někdy seděla na motorce a vůbec že by měla zájem někam vyrazit. Zeptal jsem se Karla, jestli o tom něco ví... "Jo, já jsem byl s Evou nedávno v hospodě a nějak došla řeč na motorky a ona říkala, že by s náma někam klidně jela..." Tak už mi to bylo jasné. Nicméně, když jsme vyřešili, který termín se pojede, vyšlo najevo, že by Eva opravdu chtěla jet. Neměla helmu, rukavice, nic. I karimatku a spacák si musela půjčit, ale o to větší nadšení pro jízdu měla. Vůbec jí nevadilo, že jsem asi měsíc zpět měl nehodu
Výlet započal Karlovým příjezdem ke mě. Půjčil jsem mu staré cyklobrašny, které léta úspěšně používáme na všelikých motorkách, přeskládal tam veškerou svou bagáž a pak řešil, co s prázdným batohem. Prý ho nechce nechat u mě, že je to moc fajn batoh, má ho moc rád a že ho bude potřebovat. Dobrá. A tak jsme tedy vyrazili. Po příjezdu na nedalekou benzinku jsem došel ke zjištění, že jsem zapomněl staré stanové kolíky, velmi významný prvek k ukotvení naší budoucí střechy nad hlavou - obyčejné plachty. Mezitím, co Karel tankoval, letěl jsem zpět domů pro kolíky.
Cesta do Brna byla v duchu polňačky D1, sraz byl u Technologického parku. S vědomím, že povezu ženu, uskrovnil jsem se ve svých zavazadlech a nechal jsem tak jeden kufr prázdný z poloviny a druhý ze dvou třetin a modlil jsem se, ať to stačí. Kupodivu jsme nečekali dlouho. Eva se objevila na dohled již během pár minut. Její bagáž čítala menší batoh s věcmi, malý spacák a tzv. alumatku. Vlivem komunikační chyby jsem vzal karimatky dvě, nicméně když jsem viděl ten papír potažený alobalem, věděl jsem, že to ocení. Komediální scéna nasedání spolujezdkyně na motorku se nekonala, stačilo pouze popsat jí jak na to a než bys řekl "gé-es-iks-ef-sedumsetpadesát", seděla za mnou jako v křesle.
Trasa je následující - vyrazíme přes Svitavy na sever a pak se uvidí. To se později samozřejmě ukázalo jako dost špatná volba, jelikož tato trasa byla rozkopaná asi na dvaceti místech a všude samé kolony. Ty se sice daly často projet, ale vzhledem k tomu, že jsem vezl Evu a nebyl jsem zatím zvyklý za sebou někoho vozit, občas jsem to nechtěl riskovat. Postupně jsme se prodrali až do Hradce Králové, ve kterém jsme natankovali (já poprvé, Karel potřetí). Následně proběhl přesun do supermarketu za účelem nákupu večeře. Měli jsme v plánu přespat v kempu u vodní nádrže Rozkoš. Tam se nám opravdu podařilo dorazit, byť to bylo snad po deváté večer. Každopádně ještě nikdy jsem nenocoval pod širákem na malém poloostrově.
Druhý den naše cesta vedla směrem na Pec pod Sněžkou. V plánu bylo pokořit naši nejvyšší horu, mimo jiné i proto, že jsme na ní nikdo nebyli. Věděli jsme, že nahoru vede lanovka, nicméně já jsem zastával názor, že lanovka je pro invalidy nebo zhnilé jedince, tudíž jsem hlasoval pro výstup nahoru po svých. Jakmile náš konvoj spatřil frontu k lanovce a následně i ceník, bylo rozhodnuto - pojíme něco v místním bufetu a vyrazíme pěšky vstříc nekončícímu stoupání.
Asi po dvou a půl hodině chůze a Karlova zpěvu (který jsem, myslím trefně, nazval živý jukebox) jsme konečně dosáhli cíle. Nahoře bylo relativně chladno, zejména v případě, že jste přišli upocení po svých. Naše poslední zásoby tekutin byly v podobě Radegastu 12°, který Eva předešlého večera již nenačala. Prozkoumali jsme tento skalnatý vrch, zjistili jsme, že z polské strany vede sem celkem pěkná silnice narozdíl od české pěšiny připomínající hromadu kamení... Nicméně je to sport, udělali jsme něco pro své zdraví. Dále Karel nejspíš vytvořil mírné pozdvižení mezi zdejšími turisty, když se na nedalekém výběžku vrcholu nechal Evou fotografovat "na školkára" - kalhoty a spoďáry dolů a ukažme světu zadnici! Po návštěvě poštovny jsme usoudili, že už zde není nic zajímavého, vydali jsme se tedy zpět dolů na parkoviště. Cesta dolů byla přinejmenším o hodinu rychlejší. Byli jsme rádi, že jsme se stihli vrátit za světla, byť poměrně dosti spoceni. Během krátkého oddechu a popíjení kafe jsme řešili další plány. Hlavní cíl trasy, tedy Sněžka, byl splněn. Jeden z mých návrhů se ujal, proto jsem ještě musel stáhnout offline mapy jižního Polska do mobilu, aby bylo naše bloudění snadnější. Vyrazili jsme tedy prakticky stejnou cestou zpět na Českou Skalici, přičemž po cestě jsme tankovali. Respektive tankoval jen Karel. Ani si nepamatoval, že jsme opět jeli Trutnovem jako loni, když jsme jeli navštívit Adršpach. Z benzinky naše trasa vedla již jiným směrem, než dopoledne, a to směrem na Náchod. Na náměstí jsme v jedné z mnoha restaurací povečeřeli ve velkém stylu a i přestože byl kemp na Rozkoši blízko, nechtěli jsme se opakovat, jelikož to není náš styl. Nuže, vyrazíme na Opočno, u rybníku Broumar je, dle mapy, kemp. V důsledku rozkopané silnice se délka trasy pravděpodobně zdvojnásobila, tudíž jsme dorazili až po desáté hodině. To nám však nemohlo zkazit náladu. Prohlíželi jsme si doposud natočená videa z mé kamery a pokud jsme naším smíchem neprobudili kemp, nejspíš spí dodnes.
V neděli ráno jsem vstal první. Vlastně jako obvykle. A protože jsem nechtěl ostatní později zdržovat, vydal jsem se hledat sprchu ihned. Později se ukázalo, že jsem takto chvátat vůbec nemusel. Následujících několik hodin nám zabral přesun na flaškami od vína zaneřáděné náměstí v Opočnu, hledáním restaurace nebo nějaké výdejny snídaní a nakonec návštěva zámecké obory. Zde byla opravdu nádherná příroda a klid, nicméně zahlédli jsme pouze veverku. Kvapem se však blížily hluboké hodiny odpolední, proto bylo třeba pokračovat dále. V plánu bylo vyrazit omrknout Bludné skály v Polsku. Stejnou, avšak úplně odlišnou objížďkou ze včerejšího dne jsme se vrátili do Náchoda, kde Karel opět tankoval a kde jsem se potřeboval dále zorientovat v mapě. Také jsem dal kameru na přilbu Evě, abychom to více prostřídali a omylem se mi podařilo nějakým nedopatřením rozdrbat nastavení. Nevadí.
Trasa z polské obce Kudowa-Zdrój byla naprosto úchvatná. Dobrý asfalt, neskutečně fajnové zatáčky a v okolí pěkný les. Jel jsem první, Karel v závěsu se sem tam ztrácel, ale na rovinkách nás vždy dotáhl, jelikož jsme byli o dost těžší. Samotná cesta k Bludným skalám byla ve stylu cesty na Kohútku, tedy kyvadlová doprava dle semaforu. Akorát ten asfalt stál za pendrek. Parkování se platí, ale vlivem nějakého komunikačního nedorozumění jsme to nechali nějak vyšumět do ztracena a platili jsme pouze vstup do skal. Ten čítá jen pár zlotých, docela levné vstupné. Lze uplatnit i ISIC. Dokonce jsme zde potkali i fotografování svatby, pravděpodobně na nás budou mít nějakou tu vzpomínku na pár snímcích. Co se však týče skal, tak pro velmi objemné či vysoké osoby to může být velmi náročné, ne-li vůbec nezdolatelné. Pro nás štíhlé a krásné to však nebyl problém, naopak to byl výborný zážitek. Zejména pro Káju, který zde lítal radostí jako utržený ze řetězu
Dopravu nahoru a dolů řídili také místní rozpisy jízd nahoru a dolů. Při našem návratu na parkoviště jsme tedy asi půl hodiny čekali, až nastane čas. Rafinovaně jsme se nacpali na začátek kolony a usadili se poblíž brigádnice s vysílačkou, která se usadila v omláceném golfu či co to bylo a své nohy s gládama vyhodila na opěrku otevřených dveří. Blížil se čas odjezdu, přijížděla poslední vozidla a když se ve vysílačce ozvalo "motór", debatovali jsme co to je. Za okamžik přijel borec na motorce, přičemž Kája zvolal "motór!" a všichni, včetně slečny v gládách, jsme vybuchli smíchy.
Následující cesta na Radków se zdála být už o ničem, asfalt se zhoršil. Pak ale začal nový povrch a spousta dalších zatáček. Následující úsek byl opět výborný, ne-li ještě lepší. Pouze nás brzdil Kája, který jel první, zejména v zatáčkách. Nemohl jsem ho však předjet, protože na rovinkách nám opět ujížděl. Bylo v plánu pokračovat přes Klodzko, Zloty Stok a přes Javorník se vrátit do ČR a přes Jeseník, Šumperk a Olomouc zpět do Brna. Protože však čas běžel, Karel začal být únavou nevrlý a dokonce jsme se v Klodzku nějak zamotali, na benzince jsme se dohodli, že to vezmeme příměji na Brno, tedy z Klodzka na jih směrem na Králíky. Ovšem to by bylo moc jednoduché. Nedaleko za Klodzkem jsem si všiml, že za námi Karel najednou není. Zastavil jsem, dva zmeškané hovory. Volám mu zpět. Prý stojí pod mostem u krajnice a má závadu. Tak to tedy otáčíme a jedem za ním. Problém tkvěl v tom, že CBRku najednou všechno zhaslo, začalo prudce ztrácet otáčky a nic nefunguje. Bylo nám jasné, že to bude v elektrice. Hledáme hlavní pojistku, u ostatních není, tak ze zkušenosti se ptám, kde je tam relé startéru, obvykle bývá ještě u něj. A byla. Dokonce přepálená. Náhradní naštěstí měl, zkusíme ji vyměnit a CBRko šlape jak předtím. Tak to zase všechno smontujem, Karel nabalí bagáž zpět a jedem. Za chvíli se situace opakuje, naneštěstí na relativně dost dlouhém mostě. S vymáčknutou spojkou dojede co nejdál, já to odstavím hned za mostem a jdu mu pomoct tlačit, protože vím, že to není žádný med tlačit přes 200 kilo váhy několik stovek metrů.
Opět máme rozebranou Hondu a opět je přepálená pojistka. Karel už to vidí černě, já však říkám, že na to přijdem a v pohodě, byť s malou prodlevou dojedeme domů bez pomoci. Za nějakou chvíli je problém pravděpodobně nalezen. Ze svazku elektriky nad chladičem vede pár drátů, které zde zůstaly od původního majitele na nějaké speciální udělátko k ventilátoru chladiče. A tyto volně visí a nejspíš se chytají kostry a zkratují tak elektriku. Vytáhnu šedou univerzální spásu (izolačku), každý drát zaizoluji, zalepím to dohromady a přichytím ke svazku. Než to však unáhleně všechno zabalíme, Karel to jede projet. Za pár minut se vrací, letí celkem rychle. Zanedlouho za ním místní policie. Už si říkáme, aby nebyl problém. Za pár minut je Karel zpět. CBR funguje, policisté jej pouze zdrbali, že se otáčí na nějakém nefunkčním odpočívadle. Takže závada je vyřešená, můžeme to sbalit a vyrazit. Až na pár troubících, kolemjedoucích debilů se neudálo nic zvláštního.
Asi za hodinu se začalo rychle stmívat, do ČR jsme to stihli za šera a v Králíkách na Benzině už jsme byli svědky temné oblohy. Byli jsme už celkem utahaní, malá pauza to spravila. Dilema, zdali jet přes Svitavy nebo přes Olomouc, rozsekla zkušenost z pátku, tudíž jsme asi polovinu zbývající trasy do Brna letěli po dálnici. Nic záživného, ale po tmě je to stejně jedno. V Brně jsme se rozloučili někdy kolem jedenácté večer a Karel byl rád, že to s Hondou dobře dopadlo. Mě čekal ještě návrat do domoviny, takže opět po polní cestě první třídy D1. Nic už jsem nevybaloval, jen jsem si dal večeři a ulehnul jsem.
Takže zhodnocení: byl to moc fajn výlet, poprvé jsem měl pasažéra na delší dobu. Eva se nebála, dokonce se jí to líbilo, tak příště třeba pojede zas.