Jawa 660 Vintage: scrambler na domácí způsob

Kapitoly článku

Když jsem se po téměř šesti letech od posledního setkání s novinkou značky Jawa dozvěděl o tom, že na trh přichází další nový model z týnecké produkce, tahle zpráva ve mě vzbudila zvědavost. Od představení Jawy Sportard přeci jen utekla dost dlouhá doba, a tak jsem u Vintage očekával alespoň nějaký posun směrem vpřed. A musím uznat, že počáteční skepsi z prvních informací u mě nakonec přeci jen k jistému vylepšení názoru na práci návrhářů došlo. Po technické stránce se sice nic převratného nezměnilo, ale pokud jde o design, mám mnohem méně výhrad než při hodnocení zmíněného Sportardu. Ke klasice mají v Jawě zkrátka pořád blíž než k moderním křivkám a tvarům, a nebýt poněkud nešťastně zvolených výfukových koncovek, vypadá Vintage zdálky jako celkem pěkná retro motorka.

Pár nedostatků se objeví až při detailním pohledu, a přirovnávat kvalitu zpracování k renomovaným značkám je také přinejmenším přehnané - stačí se podívat na vyosený zadní blatník nebo hrubě opracovaný povrch spodních brýlí, který nepěkně kontrastuje s výrazně hladším horním můstkem vidlic. Těžko hodnotit, do jaké míry má vliv skutečnost, že se jedná o prototyp - rád bych věřil, že velký, a že první sériové kusy pojedou ke svým zákazníkům v dokonalejším stavu. Chápu že jde o pár sběratelských kusů, ale při ceně bezmála 180 tisíc korun snad není ostuda chtít odpovídající kvalitu.

Ani ergonomii není moc co vytknout - posez na dlouhé lavici je naprosto klasický, řídítka mají na scramblera optimální výšku a stupačky pod sebou nahmatáte nohama i popaměti. Těžko říct, zda tvrdost sedla má zvyšovat pocit autentičnosti, nebo je to spíš z nouze ctnost, ale slovo komfort rozhodně jeho parametry nevystihuje. Na druhou stranu, sedlo nabízí díky svojí téměř rovné ploše víc než dostatek prostoru, a také jeho výška má univerzální hodnotu. Přístrojovka je na klasickou motorku trochu moc barevná a digitální, ale to by mi vadilo míň než její uložení v téměř vodorovné poloze, která dost komplikuje každý pohled na tachometr.

Při vzpomínce na test Jawy Sportard musím vyzdvihnout citlivější volbu nožních ovladačů, protože řadička i brzdový pedál modelu Vintage mnohem lépe zapadají do celkového konceptu. Totéž platí o stupačkách s masivními gumovými špalky - sem se hodí mnohem lépe, než k moderně laděnému sportovnímu motardu. Trošku se zlepšila také kvalita páček, které u Sportardu vykazovaly značné vůle, ale to bohužel neřeší problém tuhého chodu spojky. Na její ovládání pomocí dvou prstů můžete rovnou zapomenout, a vzhledem ke krátkému rozsahu záběru je navíc třeba s ní zacházet velmi opatrně.   

Motor, podobně jako u Sportardu, potřebuje k životu vyšší otáčky, a v oblasti mezi volnoběhem a čtyřmi tisíci se chová velmi laxně. Ve chvíli, kdy se jednoválec konečně trochu sebere a začne podávat slibovaný výkon, se bohužel přidají také citelné vibrace. Duši z vás sice nevytřesou, ale na jízdním komfortu motorce také moc nepřidají. Představa delší jízdy v konstantním tempu tak není zrovna lákavá, a k celodennímu cestování neláká ani tvrdě nastavený podvozek. Přední vidlice i zadní centrál jsou konstrukčně dostačující pro stabilní průjezd zatáčkou, ale pohlcování nerovností není jejich nejsilnější stránkou. Po kvalitní asfaltce se dá celkem svižně upalovat, na rozmlácené okresce nebo kočičích hlavách však očekávejte horší zážitky, než jaké slibuje stavba ve stylu scrambler. Vepředu tento problém alespoň částečně zmírní větší kolo, ale zadní tlumič v kombinaci s tvrdým sedlem dává vědět o každém hrbolu. Manipulaci v nízkých rychlostech a na malém prostoru navíc ztěžuje omezený rejd řídítek.

Nejvýkonnějším prvkem podvozku tak jsou bohatě dimenzované brzdy. Za normálních okolností si vystačíte s přední dvojitou kotoučovkou, jejíž účinek se dávkuje mnohem snadnějí než zadní čtyřpístek ovládaný dlouhým nožním pedálem. Ten jde vzhledem k absenci protiblokovacího systému celkem brzy do smyku, a tak je s jeho potenciálem třeba nakládat velmi opatrně.

Když to vezmu kolem a kolem, napadá mě otázka, proč Jawa před šesti lety nepostavila na místo Sportardu rovnou model Vintage? V době, kdy platnost normy Euro 4 byla ještě v nedohlednu, se tahle klasika mohla vyrábět ve větších než šedesátikusových sériích, a zájem trhu by pravděpodobě byl mnohem větší. Vintage má proti Sportardu celkem povedený design, a přestože jeho cena je nadnesená - zvlášť když jí srovnáte s japonskou konkurencí -  fanoušci značky by jí jistě rádi respektovali. Testovaná verze Vintage S je se speciálním lakováním, které je za příplatek 15.000 Kč. Celková cena modelu S je 194.830 Kč.

Informace o redaktorovi

Jan Krajíček - Výška testovacího jezdce: 188 cm
Petr Poduška - Výška testovacího jezdce: 186 cm

Klady a zápory

+ naddimenzované brzdy
+ projev točivého motoru
+ použitelnost mimo asfalt


- na předsériovém stroji praskající boční schránky
- vibrace ve vysokých otáčkách
- slabě zřetelné kontrolky a sklon přístrojovky
- tvrdé sedlo


POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.32
Známkováno: 28x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist