Kawasaki Ninja H2 & Ducati Panigale V4: Rychle a zběsile

Kapitoly článku

Kawasaki Ninja H2 & Ducati Panigale V4

Většina testů má za úkol představit motorkářské veřejnosti to nejnovější z toho, co je aktuálně na trhu. A pak jsou testy jako tenhle. Večeře s někým, koho potkáváš jednou za čas, rande po letech, možná sex s ex. A přesně tak je to i v tomto případě. Ne proti sobě, ale vedle sebe stojí Ducati Panigale V4 a Kawasaki Ninja H2. Motorky to nejsou nové, nicméně stále jsou plné ohně a síry.

Panigale V4
Panigale je prozatímním vrcholem vývojové řady. Strojem, který čerpal DNA z kořenů slavných a vavříny ověšených sportovních předků. Koukneš na ni a víš, odkud vychází a kam míří. O tom jaká je, jsme už párkrát psali: V4 poprvé, V4S v Mostě. Takže to shrnu jednoduše – je boží.

Ergonomicky jasný superbike s tím, že stejně jako u všech srovnatelných motorek ani tady to pro tělo už dávno není žádný středověk. Ovládací prvky hardwaru jsou na obvyklých místech a pohyb v menu je na klobouček. Standardně je protivný vakl na plynu a dost mi chyběla možnost rychle a jednoduše otočit řazení. Jsou zatáčky, ve kterých špičku boty pod řadičku nedostaneš, a kdyby se kvalty nahoru hodilo sklepávat dolů, že to jde viz BMW.

Vlastně poprvé se mi pod zadek dostala standardní neeSková verze, s "obyčejným" podvozkem. Není draze semiaktivně zlatožlutý, ale nemůžu proti němu říct ani popel. Funguje s jistotou tak, jak má a občasnému rozhoupání zadku se dá předejít aktivním řízením. Tj. nesedět na motorce jako zamrzlá paštika, řídit uvolněně a hravě, pomáhat si tělem a neprat se s řídítky. Potom se jízda stává plynulou a návykově snadnou. To ovšem platí obecně, furt a všude.

Brzdy s progresivním nástupem a masivním účinkem jsou stále vrcholem nabídky a ruku v ruce s dobře nastavenou elektronikou promění tvoje koruny na odpadní teplo bezprostředně TEĎ, aniž by do věci nějak negativně zasahovalo ABS.

Motoricky je V4 tak trochu podvod, který sice férově není s čím srovnat, objektivně je ale na špici supersportovních stíhaček a subjektivně jede jako blbě píchlá svině. Produkovaná síla je jako tropická bouře, která kromě nepodstatných milisekund potřebných na zařazení dalšího kvaltu nepolevuje a kterou zastaví až omezovač na šestce. V tu chvíli už je ale tacho dávno zaseklé na hodnotě 299... viz. video:

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

Ducati V4 už dlouho v mé virtuální garáži zaujímá místo v přední řadě. Na vysvětlenou – o tom, co v ní bude a co ne, nerozhoduje nic exaktního. Výkon, krouťák, historie, cenovka, technické fičury ani kouzla elektroniky tady samy o sobě neznamenají nic. Záleží jen na tom, jak mě ta motorka vezme za hercnu, jak moc se těším na každou další jízdu, jak často někam jedu mnohem delší za to ne vždycky lepší cestou nebo jak nerad ji po testu vracím.

S V4 pod zadkem je snadné zapomenout na všechny opruzeniny světa, na zdánlivě nezbytné povinnosti, na čas. Tak jako skoro všechny Ducati má i tahle schopnost jako pavučina tě omotat kouzlem okamžiku. Pohybuješ se časoprostorem a užíváš si všechno z bohatého jídelního lístku. Brzdy během náletu do každé další zatáčky, chroptění při odřazování, jistotu s jakou krouží po zvolené trajektorii, dravčí nenasytnost čekající na každé přidání plynu nebo i to, když pak někde zastavíš, sedneš si s cigárem do trávy a oči ti pořád kloužou po jejích křivkách.
Motorka pro srdcaře, týpky, kteří u televizí vždycky fandili jiným týpkům hájícím čest a slávu Ducati a je jedno jestli to byl král Carl, Frankie, Bayllies, Shakey, Nori, Checa nebo třeba Jirka Mrkývka. Pro věčné kluky, kteří před lety lepili po zdech svých pokojů plakáty ikonických rudých desmostrojů a teď si plní sny. Motorka pro maséry, kteří o jejích kořenech nevědí nic, ale přesto i je dostalo její charisma.

S tím vším souvisí to, co mně na ní vadí zdaleka nejvíc. Paradoxně to není motorka pro závodníky. Nezařaditelný nadlitrový objem motoru ji totiž navždy vyřadil ze startovních listin. Jo, je tady eRko, ale to už jsme někde trochu jinde. Na druhou stranu těm, kteří nemají závodní ambice, to může být šumák. Pro ně je vstupenkou do specifického světa za zrcadlem všednosti. A než se někdo zeptá na hodnocení face to face nejnovějšímu eReRu – myslím, že čistě teoreticky, pragmaticky a chronometricky pod jedním zadkem by tentokrát V4 možná dostala na okruhu napráskáno německou precizností, zarputilostí a odhodláním. Jenže ve chvíli, kdy nejde jen o čas, jsou ve hře i jiné než exaktní hodnoty a v tu ránu je Ducati znovu ve vedení.

Kawasaki H2 už také prošla redakčním testem. V porovnání se všemi sériovkami je z úplně jiného světa. Protože:

někdo si ji postavil jen tak, pro radost,
zdaleka nemá tak čitelný rodokmen,
na ni koukáš a nevíš, co si myslet.

Zatímco na fotkách vypadala divně, naživo je skvostná… Má v sobě něco z Newtonových fotek. Je chladná i dráždivá, syrová, s peklem ukrytým uvnitř, a přesto pronikajícím na povrch. Je odhalená, ale po cudnosti ani stopa, je až arogantní a přezíravě nad věcí. Je exkluzivní hračkou jen pro někoho a nestydí se za to.

H2, opuncovaná emblémem River Mark, je víc než cokoli jiného unikátním solitérem, oslavou invence, technologického umu a designérské odvahy a současně také důkazem, že i v pomateném světě diktátu menšin a černých čísel rentability má alespoň občas nárok na život i zdánlivě docela šílený a naprosto nesmyslný nápad.

Design je nepochybně originální a myslím, že víc než jakákoli jiná motorka rozdělí H2 publikum na dva jasné tábory. Jednomu se bez výhrad líbí, pro druhý je ztělesněním "děsné vošklivosti". Ale ať se zamlouvá nebo ne, nelze jí upřít velkolepý styl. Lak, na papíře i na monitorech celkem nezajímavý, je na živo fantastický. To se týká jak černochromově zrcadlových kapot, tak i zářivě zeleného rámu. Bomba. Nedají se přehlédnout detaily: brzdy Brembo, kované monobloky lechtané stejnojmennou pumpou, kovaná kola, vzadu na letmé kyvce, nápis Super Charged na hellgenerátoru, LEDkové svícení, výfuk – ten se tváří, že se na vrknutí plynem rozjedou lamely výtokových trysek jako u éra při forsáži. Nápady, kvalita a řemeslo, kam se podíváš.

Jenže ve finále o ničem z toho tenhle klenot není. Všechna očekávání, přístup k jízdě, speciálně té první i celou jeho existenci determinuje fakt, že jádro na písknutí produkuje ukrutné stádo koní, v současné verzi skoro 250. Ten výkon je monstrózní a zasluhuje respekt. Člověk kvůli tomu peklu už dopředu stříhá ušima a lituje zadní gumu.

Jízda samotná strašidelná není, tedy do té doby, dokud člověk alespoň občas proloží nadšené hýkání nějakou myšlenkou. Tahle motorka není o nekonečném drbání sliderů v zatáčkách, i když i to si nechá líbit. Tady to je o plynu a těžce opojné akceleraci a zpomalování… a zrychlování… Nejlíp stále dokola. Je to masivní, intenzivní a jen těžko sdělitelné, doprovázené rajským hvízdáním kompresoru (v podzemním areálu je údajně frézují z koulí Godzilly), tuberkulózním chrchláním a chrapotem a seismickým řevem výfuku, a to se musí slyšet naživo.

Jednoduchý pohyb pravým zápěstím z tebe udělá barona Prášila na dělové kouli. Je fuk, co je tam za kvalt. Jen to zachrčí, zapíská, zařve a máš z mozku bublaninu rozpláclou o páté dveře vzadu v kombíku. Tak přesně o tom je H2 a vteřiny po tom malém pohybu zápěstím jsou dostatečným důvodem pro její existenci.

Suma sumárum

Obě jsou nejen cenou na vrcholu segmentu. Mají punc exkluzivity, představují to nejlepší ze světa dvou kol a jízda na nich je terapií. Nudíš se? Chceš motorku a máš hromadu zlaťáků a chceš od té motorky prakticky všechno? Výkon vyšší než u kteréhokoli regulérního litrového superbiku, obratnost levharta a váhu gazely? Charisma a šmrnc? Dokonce i prakticky stejnou akceleraci a de facto vyšší maximálku než H2? Kup si V4 a nebudeš litovat. Nudí tě už i medvídek mýval a máš ještě o dost větší hromadu zlaťáků? Chceš od motorky pocit exkluzivity a oceníš styl, jakým dělá všechno, co dělá? Pak je H2 jasná volba.