Kawasaki Ninja H2 & Ducati Panigale V4: Rychle a zběsile

Kapitoly článku

Světla arény se rozsvěcí a první paprsky dopadají na dnešní bojovnice. V jednom rohu stojí těžká váha s pohotovostní hmotností 238 kilogramů, kterou urputně žene kupředu čtyřválec přeplňovaný kompresorem. Už při svém představení přitahovala zraky feťáků rychlosti díky svým 215 koním, pro letošek si ale ještě o pořádný kus polepšila. Vlastně skoro o tolik, kolik mají zelené čtyřstovky. Výsledné číslo s náporovým sáním je 243 koní, opakuji 243 koní. Přivítejte Kawasaki H2! V protějším rohu už se na souboj chystá také zástupkyně nižší váhové kategorie. Od bojovnice v zeleném ji dělí rovných 40 kilogramů, její atmosféricky plněný čtyřválec do V je ale také o něco slabší, v plné parádě ze sebe dostane 214 koní. Tenhle na první pohled výrazný výkonový hendikep kromě nižší váhy vyrovnává nejmodernější elektronickou výbavou, a i když jí to v boji může být prd platné, sex z ní přímo čiší. Tohle je Ducati Panigale V4 a zápas MMA na druhou, kde se proti sobě staví dvě váhové kategorie se dvěma naprosto rozdílnými přístupy.

Každá je jak z jiného světa

Porovnání těchto dvou motorek je zcela pragmatické, protože když to řeknu na rovinu, jsou vrcholem masírky. Něco jako když si na ježdění po Praze pořídíte nejnovější Lambo bez střechy nebo Medvěda Géčko se zvednutým podvozkem a obříma kolama. Kawasaki je extrémně odlišná od všeho, na co je běžná motorkářská populace zvyklá. Její hrany, záhyby, prohlubně, ostré hroty a výraz s otevřenou kapří tlamou si s ničím nespletete. Kdyby ani to nestačilo na přilákání dostatečného množství čumilů, je tu navrch ještě zrcadlový lak se zeleným nádechem a vykřičený trubkový rám v barvě žáby z amazonského pralesa. Třešničkou na tomhle dortu je pak nápis supercharged na motoru, který definitivně přiměje okukující prostý lid k zapředení hovoru na téma „co je to za exota“. Ve výčtu neuvěřitelných čísel pak hrdý majitel určitě nezapomene zmínit ani cenu 749 900 korun, teda kdyby se náhodou někdo zapomněl zeptat. Dost možná to ale bude rovnou 829 900,-, tolik totiž stojí verze Carbon. A že to je materiál velmi lákavý, o tom se vůbec nemusíme bavit.

Tady je H2 doma

Panigale V4 takový exot rozhodně není, jenže má na své kapotě šest písmen s velkým D na začátku, a ať už se vám to líbí nebo ne, je to pořád něco extra. Máte pravdu, co do výkonu by tady klidně mohla stát Aprilia RSV4 nebo BMW S 1000 RR, ale je to právě Ducati, která umí kolem sebe vytvořit tolik potřebnou auru výjimečnosti. A pak se na ní taky podívejte. Tohle je prostě ta správná italská supermodelka v zářivých šatičkách s perfektně vyrýsovanými linkami a bohatým rodokmenem, který se odráží jak na její technice, tak i cenovce. Verze S by se sem hodila ještě víc, ta ale pro novináře není k dispozici. Že si musíme vystačit s obyčejnou levnější verzí za 569 000 korun nám ale vůbec nevadí.

Za touhle holkou se otočí každý

Tolik na vysvětlenou, proč tady stojí zrovna tyhle dvě. A i když jsou obě na koukání moc zajímavé, dokonce i tady na hoškovickém letišti, byl by hřích z nich nevymáčknout všechno, co nabízí. Tím se dostávám o čtyři dny zpátky do minulosti. Je úterý, v mém krku je to jako po pozření papričky Habanero a dutiny v hlavě jsou ucpané jak pokladna Lidlu při letním výprodeji. Horečku sice nemám, zato síly a energie do života asi jako po týdenní kalbě. Ideální stav pro osedlání nesmyslně výkonné a drahé motorky. Ležení v posteli stav sice mírně vylepšil, pořád to ale není stoprocentní, nicméně práce volá a já musím do montérek (to je ale vopruz co, muset jezdit na těhle dvou motorkách :)))). Jako první mě čeká Kawa, kterou vyzvedávám. Už před prodejnou je při popostrkování znát, že je to pořádný kus bestie. Kila tu jsou, ale protože je celá nízká, jsou dole a rychle se ztrácí. S kypřejšími rozměry souvisí i jízdní pozice, kdy je potřeba se k řídítkům natáhnout o chlup dál než jsme v dnešní době u motorek s řídítky pověšenými proklatě nízko zvyklí. Bonusem pro dlouhány je pak prostorné sedlo a dokonce i nohy jsou v přirozené poloze. Hodně nemile mě ale překvapilo, že si v plném rejdu přiskřípávám ruce o nádrž. Sakra, tohle mohli kluci u motorky za cenu hodně slušnýho rodinýho auta vyladit líp.

Její výraz budí respekt

K týhle mašině je potřeba přistupovat se zatraceným respektem, v mém stavu to platí dvojnásob, takže jsem docela rád za chytrou elektroniku. V Kawasaki sice ještě nejsou tak daleko, jako některá konkurence, ale je tady režim s paraplíčkem, a ten i z téhle bestie udělá miloučké mourovaté koťátko. Dokonce si myslím, že to s tím vykleštěním v Japonsku trošku přehnali. Proklouznout Prahou je sice pohoda, ale při předjíždění na výpadovce mi výkon dokonce chyběl. No nic, stejně se celý klepu nedočkavostí, až zkusím, co doopravdy umí. Paraple je stažené, sbalené a pečlivě zahozené do kouta zatímco pravačka připravená na citlivou prácičku. Už ve středním pásmu je znát, že toho výkonu je tady prostě moc. Na běžné klikaté okresce si člověk bohatě vystačí s druhým a třetím kvaltem a i tak se dostává do nezákonných rychlostí blesku. Trošku škoda, že při prvotním otevření plynu motorka cukne. Chápu, toho výkonu je tu fakt ranec, ale vyladit by to šlo. V pomalejších zatáčkách a na klikatých okreskách to proto není úplně to pravé ořechové. Taky je dost znát váha a celkové rozměry, zkrátka to není žádný hbitý lehkonohý superbike. Ne že by se s ní člověk nějak pral, to ne, jen to zkrátka není ono. Kawasaki H2 si ale stejně nekoupí člověk, co každé odpoledne brousí kolena na oblíbené okresce. Hodně příjemně mě překvapilo nastavení tlumení, které si i s tím naším roztrhaným kobercem poradí moc dobře. Tady platí známá pravda, že hmota je pro boj s výmoly výhodou, ale se zbytečně tuhým tlumením by to taky nefungovalo. Vlastně to spolu s brzdami skvěle sedí do silničního zaměření motorky. Ano, i když je to „nesmyslbike“, je primárně postavený na silnici a ne na okruh. Brzdy jsou identické jako u Italky, ale mají naprosto odlišné nastavení. Počáteční zákus není kdovíjak jedovatý a pořádný účinek se dostaví, až když za páčku trošku vezmete. To je na silnici příjemné, nemusíte být pořád ve 100% bojovém módu.

Ta motorka je překvapivě vstřícná

Zakroucený okresky nejsou to správné teritorium H2ky, ale vyzkoušet jsem to musel. Mnohem lépe je jí tam, kde se silnice otevře. Pak můžete vzít za plyn naplno a prohnat ďábla skrz kompresor a motor. To zrychlení, jaké Kawasaki na jakýkoli kvalt a při jakékoli rychlosti umí nabídnout, to je něco neuvěřitelného. Otočte plynem nadoraz ve dvoustovce nebo při dvěstěpadesáti, a ona zrychlí takovým způsobem, o kterém se ostatním rychlým motorkám může jenom zdát. Ta mamutí síla motoru je něco neuvěřitelného. Veškerá hmotnost se najednou ztratí, dálnice se zúží a kamion co začal na horizontu předjíždět druhý kamion, se začne blížit nebezpečně rychle. Síla motorky je vážně extrémní. Co ale může mnohé překvapit, že vás nevyděsí. Pokud na to máte, můžete klidně na dvojku pořádně otočit plynem a užít výkon naplno. Jednak vás podrží nezbytná elektronika, ale i když ji máte nastavenou na minimální zásah, tak je motorka naprosto čitelná a stabilní. Přední kolo se zvedne tak nějak plavně a motorka se bez náznaku nervozity v řídítkách dere kupředu. Je vidět, že tuhle motorku stavěli s jediným účelem - aby se s ní jezdilo rovně a hooodně rychle. Nemyslete si ale, že je hračka tuhle motorku řídit. Pořád má na běžné silnici nesmyslný výkon a při neodborné manipulaci ho umí dát zatraceně najevo. Zapněte si launch control na nejhustší stupeň 1, otočte plynem nadoraz a pusťte spojku. Motorka půjde nahoru takovým způsobem, že se vykašlete na veškerou elektroniku a radši zaklapnete. Aspoň teda v mém případě. Na další pokus potřebovala motorka čas na oddychnutí, a ten jsme na letišti bohužel neměli. Škoda. Tak to zkusíme zase někdy příště.

Kompresor, který vás vyfoukne rychlostí blesku k další zatáčce, připomíná i ústí výfuku

S dobrým odpichem z místa v případě Panigale V4 to tak snadné nebude. Spojka je věrná tradici rudých strojů a její dávkování je kousavé a kostrbaté. Vytočte jedničku na šest tisíc a zkuste se svižně rozjet. Výsledkem bude pravděpodobně několik trapných přískoků, než se konečně rozjedete, a radostné zvedání předku na důvěře taky moc nepřidá. Kdo to ale má rád tvrdě a divoce, bude tady v sedmém nebi. Zatímco Kawa na trojku šíleně ale klidně zrychluje, Ducati stále chce zvedat přední kolo a v řídítkách je cítit neklid. Není to nic, po čem by vám vytryskl studený pot na zádech, ale k dokonalému využití jejího potenciálu potřebujete víc zkušeností, nebo míň pudu sebezáchovy. Motor Desmosedici Stradale je ale neskutečný. V nejnižších otáčkách se mu teda může po hladkosti H2 jenom zdát, to je typická nevrlá modelka po pátečním flámu. Jakmile přelezou ale otáčky 4000, máte v pravačce okamžitou palebnou sílu. Kdykoli od té doby otočíte plynem, začne se rafička digitálního otáčkoměru drát k omezovači neskutečnou rychlostí. Lidem s dostatkem šedé kůry mozkové mezi ušima by na silnici stačil omezovač v nějakých 8000 otáčkách, dál prostě většinou není potřeba točit, jenže za touhle hodnotou přijde ještě něco víc a Panigale se změní jen v rudou šmouhu.

O co víc budete šetřit přední gumu, o to dřív budete kupovat ty zadní

Ducati je původem okruhová motorka, takže má i o něco kratší kvalty a když to sečtete s chutí po otáčkách a okamžitou reakcí v jakýchkoli otáčkách, dokáže Kawasaki v pružném zrychlení zdatně konkurovat, možná dokonce o chlup překonat. Jenže pak se za strašlivého chrčení z kompresoru Kawasaki nadechne a nad hranicí dvou set kilometrů za hodinu Ducati ujíždí. Nikdy nezapomenu na ten zvuk, kdy se pár metrů přede mnou takhle Kawa nadechla. Strašidelné a dechberoucí. Podobně lahodné je syčení a štěkání turbíny na palubě H2, což samozřejmě platí i pro Italku s jejím hrdelním řevem. Když už jsme u těch maximálních rychlostí, Ducati ukáže 299 km/h, potom tři čárky a vesele jede dál, Kawasaki zůstane svítit 299 km/h a údajně by měl zasáhnout omezovač, ale ten jsem nezaregistroval. Podobně nezapomenutelný zážitek mi přinesl zajíc, co si to v relativní dálce pelášil přes runway nebo pták, který si rozhodl, že přeletí těsně předemnou na druhou stranu. Vše samozřejmě v rychlostech začínající dvojkou... Už jsem psal, že Ninja nemá se zpomalováním nejmenší problém, jenže po divadle jménem Ducati a návratu zpět mě reakce její páčky normálně vyděsila. Pouhá změna destiček dokáže neuvěřitelné věci, protože zatímco na Kawasaki jsou krásně dávkovatelné a progresivní, na Ducati jen lehounké líznutí páčky znamená nabourání do zdi. Účinek je od prvních sil omračující, dál už je to jen na vaší osobní odvaze. Podepisuje se na tom samozřejmě i menší hmota, kterou musí zpomalovat, hlavní podíl má ale směs obložení. Chcete jedové brzdy na Kawasaki? Kupte směs co je na Ducat. Stejně to platí i opačně.

Když se tyhle dvě potkají, nevěstí to nic dobrého

Letištní seance nám končí, je na čase se vydat k domovu. Na zpáteční cestu beru Panigale, kterou musím ještě vrátit. Rozum mi velí v tomhle stavu zamířit po dálnici směr Praha, ale sakra! Tuhle motorku pod sebou nemám každý den! Na konci Mnichova Hradiště proto otáčím a dávám si to směr Český Dub. Tady se okruhové zaměření a nízká váha okamžitě projevují, a já nemám nejmenší problém si s ní v dvojkových zatáčkách pohazovat ze strany na stranu. A že tady není prostor využít všech 214 koní? Nevadí. Adrenalinu mi poskytuje dost i tak. Ta motorka prostě jede vždy a všude, nemusím čekat na otáčky, můžu je nechat spadnout a pak jen otočit plynem. Pani se přitom čas od času zavrtí, tuhé odpružení poskočí, neustále odlehčuje řídítka, no, chce to zkrátka pevnou ruku. Taky je to ale zatraceně zábavný a adrenalinem nasáklý svezení, a když se silnice za Dubem otevře, otevírám i Panigale, ze které se stává hbitý projektil země – země. Do rychlých zatáček se sklápí strašně snadno, vzorně drží stopu a na výjezdu mi zase dává jemně najevo, že by byla vůbec nejradši, kdyby na ní nikdo neseděl.

Drobná Panigale zatáčky miluje

Je tu dálnice a nudný přesun do Prahy v lehce nelegálních rychlostech. Panigale s tím nemá žádný problém, ale i tady je znát její zaměření. Zatímco na Kawasaki se i při rychlosti kolem 200 km/h prakticky nemusím krčit a i při 230 je na palubě překvapivý klid, tady mám skoro celou cestu vzorně po závodnicku zabořenou helmu za malé plexi a pořád to není úplně ono. Padající kapky z nebe jsou sice malým vysvobozením pro ohnutá záda, zato se s blížící metropolí začíná ozývat zápěstí a ruce. Ani jedna prostě není motorka pro popojíždění městem a dojíždění za prací, na to je milion dalších, občas ale chcete udělat parádu v centru. Proto namačkáte nejmírnější palivovou mapu a jedete si to „užít“. Pro krásu se musí trpět. Na Ducati o chlup víc. Pružení je typicky sportovně italské, ale pořád lepší než to u těchto superbiků bývalo. Pozice je kompaktnější než u Kawasaki a i když jsou řídítka také sportovně nízko, jsou blíž, což mám radši. Navíc jsou krásně rozevřená a ani v rejdu mi nic nepřekáží. Co je ale pro machrování ve městě opravdovou lahůdkou, to je způsob, jakým topí. Ventilátor jede téměř v jednom kuse a sedět na ní v džínech je na bobříka odvahy.

Tak která?

Vracím Panigale, jsem šťastný, že jsme to všichni včetně řidičáku přežili bez úhony a přemýšlím, která je lepší. Obě jsou neuvěřitelné a každá úplně jiná. Kawasaki je pro milovníky čisté rychlosti. Nabízí pocit ze zrychlení a rychlosti v nejčistší a nejkoncentrovanější podobě. Potřebuje pro to ale trochu místa. Ducati je oproti ní divoká, vzteklá a nejezdí se na ní rychle tak snadno. Jenže díky tomu dokáže nabídnout hromadu adrenalinu i v mnohem nižších rychlostech a na utaženějších silnicích. Je tady jen na vás, co máte radši...