Hej naháči! Kdo se posadí na trůn?

Aprilia Shiver 900-3. místo

Na srovnávačku těchhle devítistovkových naháčů jsem se těšil i kvůli tomu, že v červnu panovala tropická vedra a k takovému počasí samozřejmě skvěle pasuje vše nahaté. Bohužel hned první den, kdy jsem přebíral první kousek, kterým byla Aprilia Shiver 900, začal pořádnej liják a první chvíle pro mě tak byly doslova utrpením. Tím spíš, že jsem je absolvoval na dálnici. Během těchto kilometrů strávených jízdou v přímce jsem se trošku trápil ve chvíli, kdy jsem se na mašinu uvelebil pro mne přirozeným "naháčským" posedem. Pak mi přední světlo s palubkou posílalo větrné turbulence přímo pod helmu, ve které se mi pak roztáčela pořádná meluzína. Musel jsem se tedy buď víc narovnat a schytat tak nápor větru do hrudníku, nebo se naopak natáhnout v sedle co nejdál a za malinkatý kokpit se schovat. Protože mě čapnul opravdu brutální liják a asfalt byl pokrytý souvislým vodním kobercem, aspoň jsem vyzkoušel mód Rain, jehož výkon je z pětadevadesáti kobyl stažený na sedmdesátku. Hned jak jsem po tomhle vodním očistci dorazil domů, prohlédl jsem si aspoň Shivera pěkně v klídku a suchu garáže.

Na první pohled mě trošku zarazil vzhled, který mi na můj vkus připadal lehce nevyvážený. Opticky má mašina víc váhy na zadním kole, tím spíš, když jsem ho druhý den porovnával s Ducatím Monsterem a hlavně s MT-09 od Yamahy. K tomuhle pocitu přispívají zejména poměrně mohutné koncovky výfuků pod sedlem, které jsou navíc zakončeny zátkami, jež mi tak trochu připomínaly atrapy výfuků na dětských plastových elektrotříkolkách. Tomášovi se ale tyhle koncovky naopak líbily, takže si názor udělejte raději sami. To, jak je stanovisko na vzhled individuální, potvrdili i týpci, kteří v Hoškovicích proháněli nadupané káry a Shivera shodně označili za nejhezčí mašinu z celého trojlístku. Hodně si mi líbil rám, který se skládá se dvou částí a to ocelového svařence a hliníkového odlitku, kyvka s jednostranně uloženou jednotkou a celkové barevné ladění. Mašina je vyvedena v černo-stříbrné kombinaci, ke které skvěle pasují červené doplňky, jako je část rámu, pružina zadní jednotky či víka hlav motoru-taliáni mají pro tyhle věcičky zkrátka skvělý cit!

Druhý den jsem vyrazil na společné focení a porovnání všech motorek do nedalekých Hoškovic a mohl jsem se konečně pustit i do silničních klikatic, pro které je tohle devítikilo stvořené. Posed nezapře silničářské geny, kterými je protkána historie značky Aprilia. Sedíte tak poměrně vysoko, pro řídítka se pak musíte trošku natáhnout, k čemuž pomohou i poměrně vysoko a vzadu uložené stupačky. Mašina je v oblasti kolen krásně štíhlá a tvar i materiál sedla dovoluje krásně akční jízdu plnou pohybu. Řídítka mi hned padla do ruky, stejně tak i páčky, které si nekonfekční postavy případně můžou naštelovat pro svoje potřeby. Během jízdy jsem krátce vyzkoušel i další jízdní mód Touring, jenž mi ale připadal trošku zbytečný. Poskytuje také plný výkon, jen podávaný s plynulejším nástupem. Přesto si myslím, že devadesát pět koní nikomu ruce neutrhne… Přepínání jízdních módů je řešeno velice jednoduše, a to startérem, kterým při nastartovaném motoru volíte vámi požadovaný mód. Nedá mi to nevzpomenout si na endurové modely KTM (kolem roku 2004?), které kdysi rády popravovaly startér v případě, že jste si o něj lehce brnkli ve chvíli, kdy jste už měli nastartováno - tam soudruzi z Rakouska udělali celkem chybu. Tady je ale samozřejmě vše bez problémů a vy tak můžete bez obav volit a přizpůsobovat motorku svým požadavkům. Já jsem však drtivou většinu kiláků jezdit s módem Sport.

Celou cestu do Hoškovic jsem řešil zvláštní chování Shiveru-občas byl nedotáčivý, jindy zase padal do zatáčky. Tahle nepříjemná nervozita nakonec byla způsobena pouhou banalitou, a to lehce podhuštěnými pneumatikami Pirelli Angel GT. Jakmile Honza tuhle nesrovnalost napravil, Shiver se stal rovnocenným soupeřem oběma svým rivalkám. Hodně se mi na Shiveru líbila možnost vypnutí ABS. Ke sportovní motorce určitě patří možnost ovlivňovat a řídit si brzdný účinek bez toho, aby vám do toho zasahovala elektronika-u Aprilie zkrátka dělají mašiny pro sporťáky! Přesto se v mém pořadí Aprilia Shiver 900 umístila na čestném třetím místě.

Ducati Monster 821-2. místo

Během srovnáváku jsem na chvilku osedlal i Ducati Monster 821, kterou tak zmíním bohužel pouze velmi krátce. Musím zopakovat bohužel, protože už během těch pár kilometrů a zatáček mi naznačila, že bychom si určitě moc rozuměli! Posed "v motorce" mi dával skvělý pocit kontroly nad mašinou a byla z celé trojice nejstabilnější při vykružování oblouků na letištní ranveji, ale zároveň i nejhbitější při překlápění z jednoho směru do druhého. Motor mi připadal i o fous tahavější, nežli tomu bylo u její italské dvouválcové konkurentky. Také řečí čísel je výkonová převaha na straně Ducati (80 kW vs.70 kW), stejně jako výhoda výrazně nižší hmotnosti (180,5 kg suchá u Ducati vs. 218 kg pohotovostní u Aprilie), zatímco krouťák je naopak na straně Aprilie (90 Nm vs. 86 Nm).

Pokud by se hodnotily pouze jízdní vlastnosti, byla by nejspíš Ducati vítězem, ale i když původní Monstery měly vždycky ohromné kouzlo, tak nad těmi „dvojkovými“ mé srdce už nijak zvlášť neplesá. Mám pocit, že zatímco původní bombarďák skvěle pasoval k rockovému klubu na drsném předměstí, novému modelu by to spíš slušelo před vyvoněným barber shopem. Jeho největším problémem je ale možná pouze jen to, že bude vždy (podle mne oprávněně) srovnáván právě se svým charizmatickým předchůdcem. Jenže ruku na srdce-v porovnání s ním je bezpohlavní 90 % současné motocyklové produkce... U mne tak Ducati Monster 821 obsadil stříbrnou příčku.

Yamaha MT-09-1. místo

Možná je to tím, že jsem měl s Monsterem co do činění opravdu jen krátkou chvilku, přesto mám po téhle hoškovické porovnávačce svého jasného vítěze - stala se jím Yamaha MT-09! Byl jsem sice vždycky spíš fanouškem evropských motorek, ale po téhle mašině jsem pošilhával hned od doby, kdy se objevila na trhu. S velkou radostí jsem tak uvítal, že ji budu moct při tomhle testu vyzkoušet a navíc porovnat s evropskými konkurentkami. Když jsem tuhle Japonku viděl pohromadě s oběma italskými kráskami, hned mě zaujalo optické rozložení váhy-vše podstatné je u ní nahromaděné vpředu, zatímco zadní část vypadá štíhle, ale přesto hodně stabilně a energicky. Už na první pohled tak evokuje dojem nabušeného pitbulla s ohromným a svalnatým hrudníkem, namakanými rameny a malým, leč svalnatým zadkem. V kombinaci s matovou černou barvou provedení Tech Black (dále jsou v nabídce varianty Night Fluo a Yamaha Blue) tahle mašina má opravdu gaunerskou vizáž a udělá i z nejusedlejšího úředníka toho největšího pouličního gangstera. Vizáží působí trošku hranatě a industriálně, ale skvěle se to hodí k naturelu téhle mašiny! Je taková… řekl bych „rammsteinovitá“. Němčina také rozhodně není nijak zvlášť malebný jazyk, ale k hudbě téhle kapely skvěle pasuje-stejně jako neučesaný vzhled k pojetí téhle nula-devítky.

Nutno dodat, že motor nezůstává vzhledu nic dlužen a už jen po nastartování tenhle první dojem jen potvrzuje! Pokud vás totiž uchvátí její agresivní vzhled, jsem si jistý, že ani zvuk vás nenechá chladným. Chodím kolem nula-devítky, sleduju stroj, který vypadá, jako by ho konstruovali v NASA, poslouchám chraplák tříválce, který je stejně uchvacující jako zevnějšek a už se jen třesu na to, až si tuhle potvoru osedlám! V souladu s dojmy vizuálními i akustickými jde i posed, který je poměrně krátký-mám pocit, že sedím na motárdu s tím, že jsou stupačky umístěny trošku víc vzadu. To mi vyhovuje, přeci jenom jsem toho víc najezdil s offroadovými motorkami... Vše, čím mě mašina dosud naladila, zatím jen potvrzuje a zvyšuje tak moje očekávání. Když si navíc lehce vrknu plynem, štěkne krátká koncovka pod výfukem tak, že mi vstávají chlupy na těle i bez toho, abych ujel jediný metr!

Občas se v životě stává, že veškerá očekávání splasknou jak mýdlová bublina. Internetoví baliči jsou často zklamaní z toho, že ženská, se kterou si domluvili rande, v reálu není ani trošku podobná luxusní roštěnce z profilové fotky a dotyčná navíc všechno zabije ve chvíli, kdy poprvé promluví… Občas podobnou situaci zažijete i u mašiny, na kterou jste se hodně těšili, naladila vás svým zevnějškem, ale jízda na ní je jednou velkou prohrou. Naštěstí u Yamahy MT-09 se podobné rozčarování nekoná a moje očekávání byla vyslyšena a naplněna!

Tahle mašina je totiž jak zrozená pro stuntridingové řádění a z celého trojlístku má největší chuť našeptávat, svádět k lumpárnám a dráždit vašeho temného Mr. Hyda. Pokud máte pocit, že dvě kola jsou pro mašinu zbytečně moc a trávíte spoustu času s jedním kolem v luftu, případně se vám od toho zadního hulí jak z komína, Yamaha při těchhle hrátkách bude šťastná jak pes, kterému hodíte aport. Máte-li chuť se naučit jezdit po zadním, bude pro vás nula-devítka tím nejlepším učebním náčiním. Motárdová jízdní poloha, zátah a výkon motoru, ovladatelnost, skvělé brzdy-vše je prvotřídní! Tím spíš mi k pojetí téhle motorky moc nesedlo nevypínatelné ABS a myslím, že spousta majitelů jej nekompromisně vyřadí z provozu. Líbila by se mi u ní možnost, kterou využívají některá endura, kdy je hlídáno pouze přední kolo, zatímco se zadním můžete smýkat dle libosti. U Aprilie vypnout ABSko jde, tak proč tomu tak není i zde?

Oproti tomu, co nabízí „zbytek“ motorky, mi připadal trošku vyměklejší podvozek, který měl občas na letišti chuť se v zatáčkách rozhoupat, zatímco při zrychlování na silničních nerovnostech někdy mělo řízení tendenci k rozkmitání-tlumič řízení by se určitě hodil. Drobné houpání v zatáčkách ale nebylo nijak zvlášť nepříjemné nebo dokonce nebezpečné-při průjezdu zatáčkou se sice mašina lehce v bocích zhoupla, ale zatímco některé bajky občas mají tendenci tuhle houpačku zhoršovat a stěhovat se ven ze zatáčky, tady se při výjezdu vše naopak uklidňovalo. Možná jsem tuhle nervozitu neřešil tak jako moji parťáci i proto, že díky kilometrům naježděným v terénu a při flattracku mi neklidnější motorka nevadí tak jako ortodoxním silničářům, přivyklým precizní jízdě "po kolejích". Podvozek navíc umožňuje širokou škálu nastavení všech parametrů a tak si každý majitel po nějakém čase bude moct svůj kousek vyladit přesně pro svoje potřeby. Sice jsem neměl možnost vyzkoušet model SP se sportovním podvozkem, ale jsem přesvědčený, že musí být naprosto geniální! Velkým plusem je i quickshifter, který sice občas zařadí trošku hruběji, ale je už v základní nabídce tohoto modelu.

Pohotovostní hmotnost Yamahy MT-09 je 193 kilogramů a zatímco Monster je na tom +/- stejně, tak Aprilia Shiver má v porovnání s nimi poměrně výraznou nadváhu. S objemem 847 kubíků dává její tříválec výkon 84,6 kW a poskytuje točivý moment 87,5 Nm. Když se porovnají ceny všech tří motorek, je na tom nejlépe Aprilie Shiver  s cenovkou 230.900,-Kč. Základní verze Yamahy MT-09 o devět litrů vyšší (239.900,-Kč), ale stále jste bezmála o padesát tisíc níž, nežli je tomu Ducati Monster (289.000,-Kč )-a to je dost!

Moji parťáci to sice viděli trošku jinak, ale pro mne je zkrátka Yamaha MT-09 určitě vítězkou tohohle srovnáváku nahatých devítistovek. Ale o tom to je-každý máme svoje potřeby, pohledy a preference... Ducati mi sice nabízí jistější podvozek a hutný dvouválec, Aprilia neokoukaný a netradiční šmrnc podtrhnutý nejvýhodnější cenovkou, ale celkové pojetí, agresivní vzhled a hlavně skvělý zvuk a ohromný zátah tříválcového motoru vytočeného k deseti tisícům otáček, přerušovaný jen štěkáním quickshifteru, byl pro mne zkrátka návykový. Myslím, že je přesným ztělesnením profláknutého motorkářského klišé: "Když do pekla, tak na pořádným bajku!"

Informace o redaktorovi

Martin Hakl (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 180 cm
Tomáš Procházka (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 177 cm
Honza Zajíček (Odebírat články autora) - Výška redaktora: 183 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

Kterýho naháče byste si vybrali?

1. Aprilie Shiver 900
   Hlasováno: 50x
2. Ducati Monster 821
   Hlasováno: 38x
3. Yamaha MT-09
   Hlasováno: 57x

Hlasování

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE