Alpy trochu jinak

Tak jo, posilněn, vysprchován a zabalen můžu vyrazit na 007 Elements do Söldenu. Z Ventu je to na pohodičku cirka 20 kilásků, vlastně pořád z kopce. Kochám se krajinou a v pohodovém tempu sjíždím do vyhlášeného střediska. Obří poutače mě navádí se 100 % přesností k lanovce. Chvilku jsem si pohrával s myšlenkou jet co nejvýše nahoru po ose a zbytek dojít pěšky, nicméně zas tolik času na procházku nemám, tak volím klidnější a pohodlnější verzi výletu. Nutno podotknout, že i poměrně dražší, páč lupen na lanovku se vstupenkou na expozici Jamese je lehce přes padesát éček, to zas není úplně málo… No, vše jsem si prostudoval už předem, tak vím, co mne čeká.

James Bond je můj velký koníček, letos se mi poměrně dařilo, co se týká cestování po filmových lokacích mého oblíbeného agenta…a to ještě není konec roku!

Natěšen skočím do gondoly, ani si nevšimnu že je určená pro bikery, tudíž bez sedátek 😊 no, jo, zbrklouš, směju se tomu. Připravuju foťák a spokojeně sleduju ty krásný panoramata. Změna počasí je vidět, honí se mraky a teplota taky spadla dolů, do 20⁰C daleko.

Nahoře je poměrně frišno, ale dá se. Tak hurá dovnitř. Fronta tam úplně není, ale sám taky nejsem. Celá expozice vlastně prochází několika sálky, kde na plátnech kolem vás a někde i šikovně umístěných zrcadlech promítají dokument o tom, jak toto natáčecí místo vzniklo, komentuje to režisér Sam Mendez, potom filmová Moneypenny, která točila s Craigem. Jooo, vážně moc pěkně udělaný. Do sálu vás pouští postupně, abyste si celou reportáž mohli vychutnat od začátku do konce nerušeně. Mezitím můžeš počkat venku na vyhlídce. Já mám normálně husinu, jak postupně procházím expozicemi. Je tam i místnost kde jsou vystaveny různé Bondovy „hračky“, u nich je vždy cedule s popisem a spustí se vám na monitoru sekvence filmu kdy byla použita!

Pro fanoušky geniální. V závěru je vystaveno letadlo, s kterým ve filmu Spectre Craig pronásleduje padouchy právě taky v Söldenu, přistává v lese a torzem letadla ještě likviduje záporáky 😊 Tak tohle vážně stálo za to, vůbec toho nelituju, i když je mi jasné že 99 % z vás by si tohle asi odpustilo…Tak jo, něco přes dvě hodinky jsem věnoval prohlídce, teď ještě venku vylézt na pomyslnou špičku kopce, udělat pár obrázků a dolů, čeká mě ještě kus cesty.

Přiznávám, že jsem měl trochu obavy o zavazadla na motorce, jelikož nemám nic zamykacího, ale vše v pohodě. Na parkovišti u lanovky stojí můj bike přesně tak jak jsem ho tam nechal. Jsem v takové euforii, a možná i z toho se mi trochu rozjíždí bolest v palici, tak při popíjení vody abych nebyl navíc dehydrovaný přemýšlím o růžovém zázraku…ale jo, raději polknu jeden „ibáč“ než se pak v sedle trápit. Rozuměj, nejsem moc typ co do sebe jen tak něco láduje, i když je to určitě mnohdy pohodlnější. Ale je mi už přes pade, po čtyřicítce jsem začal brát pilulky na cholesterol, a před dvěma lety po pobytu ve špitále, kdy jsem nastoupil s „pohodovými“ hodnotami, tak mě propustili s vysokým tlakem 😊 😊 a od té doby beru i na tlak. Tak to myslím stačí a když není vyloženě zle, tak nic nechci, někdy možná i zbytečně se bráním různým přípravkům…ale je fakt, že po ibáči je během dvaceti minut pohoda. Sorry, jsem trochu odbočil.

Sedám na mojí Hondičku, pouštím navigaci, pro sichr si dávám ještě mobil do tankvaku a pouštím mapy jako zálohu. Už se mi párkrát stalo, že ne v úplně ideální situaci se mi navigace vypne, poněvadž se prostě přehřála…úplně miluji tu hlášku na displeji. No jo, rychle si člověk zvykne na tyhle pomocníky… Ještě před pár lety jsem jezdil podle mapy a zápisky s body průjezdu. Kamarád Kantor například tak jezdí pořád.

Jedu, pamatuji si, že při včerejší cestě z Ötzalu do Söldenu to byl v obcích samej radar, tak jsem zvědavej. Hele jezdím podle předpisů, občas, když si myslím, že můžu to někde trochu urvu…ale i tak, to prostě 100 % nejde podle mě uhlídat…vjíždím do obce, mám tam páďo, jedu koukám, sleduji okolní cvrkot a najednou třeba 58 ani nevíš jak…Na tohle jsou nejlepší kolony, nebo hustej provoz kdy jedeš za místňákem, ten určitě ví, kde, kolik může jet. No uvidíme.

Sjíždím u kruhového objezdu v Ötzalu a je to tady, TomTom vyjeď druhým výjezdem, Google mapy vyjeď třetím 😊 No to jsem přesně potřeboval. Jedu teda podle Tomtoma, ale hned na dalším kruháči, kde pro jistotu zastavuju a koukám do mapy projíždí skupina motorkářů z Německa no ani nevím, jak mě to napadlo, prostě momentální rychlé rozhodnutí a jedu za nimi.

Krásný silničky 3 třídy, úplně bez provozu, les, louky no krása. Jen začíná krápat. Ale mraky nevypadají nijak zle, auta, co občas jedou proti mně jsou suchý, tak pokračuji dál bez převlékání. Kochám se, parádní cesta, pak zas najednou prudká vpravo a zase to samý ale dolů…

Ukazatel paliva mi skočil na poslední dílek, tak až bude tankstelle, zastavím…Tohle je u tý mojí Hondy na hovno, že když jedete dlouho na rezervu, tak se vám denní trip potom s dotankováním vynuluje. Pro moje statistiky z výletu chci historii, rozhodl jsem, že tankovat budu, pokud to půjde vždy, než se mi rozsvítí hladový oko. (jinak standardně jsem chronický dojížděč rezervy, nemám rád tankování)

Benzinka pár kilometrů před Švýcarskou hranicí…Tak to vyšlo. Značky vybízí ke zpomalení, standart, ale tady vlastně opouštím EU…jo, policista mě zastavuje, obchází motorku a jen řekne Czech republik, hmmm, ok a můžu jet...No fajn, asi má Čechy rád 😊

Tak a jsem ve švajcu. Jedu na pohodu a co mě docela překvapuje, je množství oprav na silnicích. Hned za hranicemi jedna oprava vozovky za druhou, a tudíž je to samej semafor. Klasika, vždycky předjedu celou kolonu a stavím se dopředu, nikdo se šoférů s tím nemá problém, naštěstí. Občas se ke mně přidá i místní biker, tak je to stejný jak u nás, si říkám. Počasí se zase zlepšilo, obloha vypadá o mnoho lépe, než když jsem opouštěl Rakousko. Začíná mi kručet v bříšku, nejdřív jsem si říkal že zastavím ve dvě no teď je skoro půl čtvrté. Tak si dávám priority, až bude pěkný místo, až, až, až – za tohle se na sebe fakt vážně zlobím, proč se takhle blbě trápím v sedle…Ty jo, najednou zase samá zatáčka a stoupání, evidentně jedu někam nahoru... Jsem zvědav, co mě čeká. Začíná zase přituhovat a jak stoupá nadmořská výška přibližuji se i k mrakům, tak snad nebude mokro. Vyjedu a nahoře, zastavuju na Flüelapassu, dělám pár fotek. Koukám na skupinku s mopedy, jak pózují u cedule. Nic je mi fakt zima, skáču na mašinu a honem dolů.

Hle!!! Davos je přede mnou, ahááá… tady to mám v plánu někdy v zimě na lyžích, tak se sem snad ještě někdy mrknu. Už zas pohodová teplota, projíždím legendárním střediskem, kde si dávají rande i státníci z G7 a dlouhatánským tunelem to mastím dolů. Nutno podoktnout, že jsem byl mile překvapen „nepřítomnosti mýtnice“ a to musím napsat dopředu, že i na dalších dvou pasech to samé. Je to fajn, Švýcaři holt na mýtném z passů asi usoudili, že nezbohatnou, no na druhou stranu zase, dálniční známku prodávají jen roční, takže voni si to vyberou jinde 😊

Už mám fakt hlad, bude pomalu pět, tak zastavuju dole v údolí…sluníčko svítí, já vytahuji z brašny TUC a láhev vody…Tohle „jídlo“ jsem si oblíbil loni na cestě po Švédsku. Zaplácne to žaludek a při mých všelijakých problémech, kdy jeden z nich je potíž s polykáním je to ideální řešení.

Při pauze si všímám jednoho zvláštního detailu na „mejch“ navigacích… TomTom ukazuje dojezd do cíle o 100 km méně než Google. Aha, tvl no tak to je dobrý. Moje stará navigace, kde už nejdou aktualizovat pár let mapové podklady mě asi vede bůhví kudy, tak raději pofrčím podle géčka i když je to delší.

Dobrý, dopředu vám řeknu, v čem byl zakopaný pes… Při plánování cesty, jsem si do navigace dal i místa kterými chci projet (James lokace) a km mi to teda ukazovalo k dalšímu místu cesty. (ale na to jsem mezitím zapomněl) Takže ve finále to bylo skoro stejný...akorát, a za to bych se tedy nakopal, jsem minul Fürkastrasse, kde se i jeden úsek jmenuje James Bond straße a tam byly tam dvě filmový lokace… ale na to jsem přišel až večer v pelechu. Ono ty jejich strasse, co vedou horami a mají svoje jména jsou si hodně podobný, takže i když jsem jel přes Süstenstrasse a nahoru na Süstenpass tak jsem si připadal jako Sean Connery v Aston Martinu, když sleduje Goldfingera 😊 No nic zpět.

Projíždím na pohodu švajcem, v navigaci nastaveno mimo placené úseky, tak mě to táhne snad přes úplně všechny jejich města a obce. To je trochu otrava, hodně to protahuje časově cestu. Ale s tím jsem počítal. Další pass přede mnou a s ním i další tankování. No jo, už jsem od Rakous ujel víc jak 200 km, tak je potřeba. Chvilku zase vymýšlím, že zastavím až bude benzinka na mojí straně, ale jak jedu nahoru směrem k Oberalppassu, tak zajíždím pro sichr hned k druhému automatu na pohonné hmoty. Už se vidím, že kdybych nedotankoval, jak tlačím… a vynuluje se mi denní počítadlo a pak navíc když začně blikat rezerva, tak aspoň já podvědomě hodně zvolním. No a mě čeká další výjezd na pass, škoda si neužít serpentýny pod plynem. Tak jo, ve Švýcarsku stojí benál v průměru taky 2,2 ale CHF, co je ve finále skoro stejný jak v Rakousku. Dobrý, původně jsem měl obavy, že tu bude dráž.

Jedu, motorkářů přibylo no a na to, že je po šestý tak slušnej provoz. Další pass za mnou, dolů a sjíždím do Andermattu, města, kde je taky jedno místo ze scény s Goldfingerem. Super, snímek a jedeme dál. A tady se stala ta chyba… místo na Furkasstrase mě to vzalo druhou stranou hory na Sustenstrase. Ale jak říkám, vypadá to úplně stejně.

A ještě jedna zajímavost ze švýcar…hodně je tu vidno těch jejich „horskejch zubaček“. Je to sranda, když se snažíte v zatáčkách držet pěknou stopu a koutkem oka monitorujete, jak si to nad vámi valí ten červený vláček s usměvavými turisty. Tady při projíždění Andermattem vidím i velké nádraží a docela dost té horské železniční techniky. Teď při psaní mě docela mrzí, že jsem něco nevyfotil, k tomu Švýcarsku to myslím prostě patří stejně jak čokoláda nebo skládací nožík.

Slunce zalezlo za mraky a taky už je vlastně večer a jak jedu na další pass, začíná mi bejt fakt kláda. V helmě si furt brblám, že se oblíknu, ale to moje debilní druhý já furt říká, ještě dobrý, až vejš. Takže vždy zastavím, cvaknu pár snímků a místo toho abych si vzal pod bundu mikinu se raději trápím dál, sám tomu nerozumím. Chvilkami už to jde tak daleko, že si mi začíná klepat ruka na plynu 😊 a já pořád jedu dál, představuji si, jak tu běhal a jezdil Connery… tudíž jsem úplně mimo 😊 nahoře na Sustennpassu kde jsou zbytky sněhu u silnice už je mi kurva fakt zima, no do deseti stupňů daleko… A navíc si vzpomenu na kámoše Miloše, co má loď a při jednom z mnoha pokeců mi povídá, že už sebou manželku moc na vodu nebere, řekla mu, že už je nějaká „přeloďovaná“ směju se tomu i teď a říkám si, že už jsem taky dneska nějakej přepassovanej 😊Šup dolů do údolí pak do cíle něco přes kilo...

 

Dole je o poznání lépe. Při sjezdu z passu si všímám takových těch rour s foťáky, co mají v Německu nebo Rakousku na dálnicích, tak přemýšlím, kolik jsem jel a jestli fotí zepředu nebo zezadu…

Za chvilku přijíždím k jezeru Brienzersee, teplota pohoda, už je mi zase dobře. Google ukazuje dojezd nějakých 70 km a jsem na ubytování… Jsem už v klidu, na bookingu jsem avizoval příjezd mezi 20-21 hod, což by mělo klapnout…

Ještě ráno jsem si myslel, že mám pohodový den s nějakými 320 km a ve finále je z toho skoro 450 😊 trouba jsem, ale zvládám to. Podél jezera moc hezká cesta, kterou vzápětí zhruba za polovinou naruší brutální zhuštění vesniček s hotely a penziony, kde je to samá třicítka. Konečně konec jezera a městečko Interlaken, to si pamatuji z plánování a že už je to jen kousek na Stechelberg. Najednou je zase fakt vedro, jak kdyby pustili nějaký fén, a to je po osmý hodině. Tady to i dost „turisticky žije“ takže po průjezdu posledním horským passem, kdy jsem si místy připadal jako fakt, kdybych byl jediný, koho napadlo tam vyjet…sem tam auto, občas motorkář je pěkně rušno. Totální rozdíl oproti Rakouským a Italským passům, z nichž mnohé jsou i placené. I když to poslední v rakousích bylo taky pusté… Nevím, možná jsem si naplánoval cestu místy, kde je opravdu slabý provoz. A to na druhou stranu vůbec neva. Ono při plánování cesty a prohlížení dobových fotografií z natáčení Bonda, tam místy vedly v těch šedesátých letech, kdy se točil Goldfinger jen štěrkové silnice. A to jsme ve švajcu!

Za Interlakenem nějaký asi ošklivý karambol, odklání dopravu přes centrum obce, vidím i vrtulník…

Tak jupííí, přede mnou už cedule na lanovku do obce Mürren, kam je zakázaný vjezd autům. Nahoru jen lanovkou nebo po svých. Původně jsem měl ubytování tam, ale pak jsem ho zrušil, páč se mi nechtělo platit dvakrát lístek na lanovou dráhu. Mám totiž v plánu vyjet až úplně nahoru, tam je další lokace Jamese… A je to tady, příjezd na ubytování, po pár zmatcích v obci, kde jsou značky zákaz vjezdu jsem úspěšně v cíli. Paní v penzionu mi dává klíč od pokoje, hlásí mi snídani od 7:30 a jestli chci něco k jídlu tak rychle, kuchyně zavírá devět. No je ¾ tak se ani nepřevlíkám, házím jen tankvak a brašnu do pokoje, sedám, objednávám si tomatensuppe mit brot, pivko.

7.7 NAJETO: 446 km 

Konečně, ve finále to byl docela pernej den, ale skoro všechno vyšlo, jak mělo. Připojuji se na místní Wi-Fi, nejsme v EU, takže za data Vodafonu ty řachy platit nechci. Koukám na zprávy od parťáků, že dorazili všichni v pohodě. Miloš s Kantorem už mají dle fotek pěkně pod čepicí 😊

Jééé, tvl upomínka v kalendáři, táta má 75! rychle sms s omluvou a přáním, teď už jen do sprchy a spát.

Pátek:   

Budík v mobilu mi hraje melodii z Tajuplného ostrova, to znamená vstávat! Tak jo, tohle ubytování úplně na konci obce Stechelberg, kde mě včera večer znervózněly zákazové značky, které nakonec pro ubytované neplatí, jak jsem zjistil v restauraci, splňuje svůj účel. Je to sice nejdražší nocleh za celý pobyt, jako jediní chtěli platbu předem, ale na to, že tu složím hlavu jen na jednu noc – ok. Jsou tu společné sprchy i záchody, které mají perfektně čisté (pro 3 pokoje). Minimální rozměry cimry, ale ten výhled! Jo, nestěžuji si, jsem ve Švýcarsku a tady je prostě dráž. Snídaně dobrá, takový skromnější bufet, kávu nebo čaj či čokoládu servírují. Veselá příhoda, kdy jsem se trošku zastyděl – mají tam proutěný koš s vajíčky a vedle takovou várnici s vroucí vodou, ve které se už pár vajec nachází. Aha, usoudím, že ty, co se vaří jsou natvrdo a ty v košíku naměkko. Beru tedy jedno z košíku, poklepu, začnu loupat a ejhle, jsou syrová 😊 no nic, jsem okurka říkám si a s úsměvem se omlouvám servírce, páč mi vyteklo na stůl. No stalo se. Příjemná klasická hodinka na mojí snídani je pryč. Je čas vyrazit k lanovce do obce Murren a pak ještě výš!

Tak je tady půl devátá, udělám pár fotek a chvilku se kochám pohledy do okolí. Moc pěkný místo.

Zajímavý postřeh – je tu docela dost much asi díky okolním loukám, kde se válí dobytek? Každopádně mě to úplně trklo a uvědomil si, že poslední dobou mouchy nějak moc nejsou… Si pamatuji z mládí všelijaké mucholapky, plácačky 😊speciálně dětství na chalupě, tam jich bylo a teď najednou ve Švýcarsku, úsměvné

Startuji a jedu, těch pár kilometrů k lanovce se motor ani nezahřeje. Koukám jak ve výšce krouží paraglidisti a obdivuji ten jejich sport. Já bych na to asi nevlez, no oni zase možná na motorku. Parkuji na vyhrazeném parkovišti, nechávám Hondičku s bagáží zaparkovanou mezi auty, pro motorky jsem tu žádné zvláštní vyhrazená místa nenašel. Nevím proč, ale tady se o zavazadla bojím míň než v Rakousku, tak směle k pokladně.

Řeknu vám, že neprostudovat si to dopředu, tak mě cena lístku na lanovku položí. Četl jsem na netu nějaké recenze a nedivím se, že to pár lidí vzdá. Ono dát za lístek na lanovku přes 100 franků je mazec. A což teprve pár nebo celá rodinka, když si chce udělat výlet. Je tu sice možnost 50% slevy a to, když si zakoupíte tzv. Swisspass, ale kvůli jedné jízdě lanovou dráhou by se mi to opravdu nevyplatilo. Takže vím, že vstupenka na vrchol Piz Gloria bude stát skoro tři klacky, no ale točily tam Bonda, takže jedu.

Lanovka vcelku obstarožní, dočítám se, že to byla první lanová dráha tohoto typu ve Švýcarsku. Kabina je plná, tak a nahoru.  Pohledy dolů jsou dechberoucí. První zastávka a přestup na druhou gondolu. Teď už to v takové výšce nejede, spíš to kopíruje okolní terén, po chvilce další stop s přestupem, teď jsem v obci Murren, (tady jsem měl původně ubytko) už je tu takový menší terminál, je tady restaurace a shop se suvenýry, ale já jedu dál…takový přestup mě čeká ještě jednou.

Při poslední jízdě už jedeme mraky, jsem zvědav, jak bude nahoře? Po chvilce kabinka vyjíždí z mraků a vidím v dálce jasnou siluetu „observatoře“ na vrcholku hory Schilthorn. Taková zajímavost o tomto místě je, že filmaři z MGM, když točili film o neohroženém agentovi, na oplátku „zapůjčení“ kousku své země pro účely filmu, zainvestovali dostavbu budovy na vrcholku hory.

Mám úsměv ve tváři, můžu dělat z fleku reklamu na zubní pastu, jak jsem normálně absolutně happy! Vystupuji a už mě vítá svět Jamese Bonda. Tady ve švajcu se na expozici 007 neplatí nic zvlášť, je to v ceně vstupenky lanové dráhy. Navíc jsem si mohl objednat jen James Bond brunch, ale to jsem vzhledem k mému stavu s příjmem potravy vypustil 😊

Nádhera, nádhera, nádhera. Je krásně jasno, mraky se válí pod námi. Výhledy na švýcarské velikány jako Jungfrau a Eiger, paráda! Lidí tu pár je, tak běhám střídavě jak uvnitř po expozicích, kde jsou připomínky z natáčení, tak venku a vstřebávám ty úchvatné výhledy. Jak by řekli Homolkovi, to jsou ale panorámata.

Nic stálo to fakt za to, i když přiznávám, kdyby tam nebyl ten James, asi by mě ta cena odradila…

Koukám v kolik pojede dolů další spoj, a až teď si uvědomuji, že jsem si na začátku mého zběsilého pobíhání odložil u baru helmu s rukavicemi 😊 no to by bylo, kdybych jí tu zapomněl a přišel na to až dole u motorky… takže házím se do klidu, manželce tu koupím triko, magnetku na lednici a pak jdu do čekárny, kde si čas zpříjemňuji jak jinak než sledování sekvencí z filmu, který tu byl natáčen. (V tajné službě jejího veličenstva)        

Cesta dolu už byla taková klidnější, jen mi přijde, že se honí víc mraky, ale jen nahoře. Pod dva tisíce metrů n.m. je úplně jasno. Profukuji uši, vyrovnávám tlak, ta vejška je fakt znát.

Úplně dole tedy svižným krokem mířím ke stroji, už z gondoly jsem jej zmonitoroval, a obě zavazadla jsou v poho. Oblékám se, vyrážím k výjezdu z parkoviště. Koukám, že cenu za moto tu nemají, chvilku dumám, kamery nikde nevidím, závora třetinová, tak projíždím. Snad mi nepřijde dodatečně nějaký pozdrav…

Počasí opět letní, kus cesty teď pojedu stejně jak včera večer, musím projet Interlaken, dál podél jezera a až na jeho konci to dám vlevo, směrem na Luzern.

Cesta městečky podél vody docela v pohodě, jen oproti včerejšímu večeru je silnější provoz. Předjíždí mě skupinka čtyř motorkářů z Irska, no ty jo, mají to kus cesty domů.

Obecně k motorkářům ve švajcu…. Jezdí tu hodně němčourů, no a Helmuti mají jasné poznávací znamení – BMW GS a sem tam Africa 😊, Švýcaři, co vidím tu docela ujíždí na stavbách jak od Orange County a Italové, těch tu taky docela dost potkávám, ti už mají pestřejší motopark. Hodně je tu vidět můj stroj snů – DUCATI Multistrada… Občas potkám nějakou exotickou skupinku, jako ty Iry, pár frantíků jsem taky míjel…

Stavím na křižovatce, kde jsem včera přijel od Innetkirchenu, zapínám navigaci a zadávám pro sichr už jen cílovou destinaci Schwangau v Německu. Kopec nahoru, vždycky mě tenhle typ silniček pobaví, a navíc nahoru se mi vždycky jede líp než pak dolů z kopce.

Motám se provozem, pohodová jízda, občas akcelerace a předjíždím náklaďáky, kterých tu pár je. No je pátek, normální pracovní den vlastně, tak se není čemu divit. Cesta ubíhá v celku bez problémů až na občasné „kiksy“ mojí stařičké navigace. Prostě od roku 2013, kdy byla poslední mapová aktualizace se už pár silnic postavilo, takže to není úplně 100 % a musím používat víc hlavu, když mě to vybízí k odbočení a já před sebou vidím, že tenhle kus cesty bych měl jet pořád dál. To mě jen utvrzuje v tom, že už vážně nastal čas koupit novou. Před dvěma lety jsem byl i na pár prodejnách s navigacemi, že bych si zaplatil nové mapy, ale smolík. Můj typ už prostě nejde aktualizovat ☹ i když aktualizovat ano, ale ne mapy…. Speciálně hloupé to je u měst, kde před 10 lety ještě nebyly obchvaty a tunely, tak mě to vede zběsile jinudy. Párkrát se nenechám a jedu podle směrovek, ale občas poslechnu a pak se trochu motám po městě. Ne, fakt si koupím novou, slibuji.

Další velké jezero Sarnensee a stejnojmenné město a já se pomalu se blížím k Lucernu.

Průjezd městem je teda megaopruz… tady už je fakt provoz, klasický kolony před semafory, hustá doprava. Občas se proplétám mezi auty a beru to i vyhrazenými pruhy pro MHD jak u nás, ale snažím se neprudit místňáky abych nám neudělal blbou reklamu. Předci jen by se mi nechtělo diskutovat s místními četníky co je tady pro motorku ještě v normě…

Jak jinak, město se rozkládá podél dalšího jezera, těch tady teda mají požehnaně. Dokonce mi to nabízelo v navigaci i trajekt.

Opět se mi připomíná tankování, takže v okrajové části města beru plnou a jsem zvědav, jestli mi to vyjde až do němec. Ozývá se taky pupík, přemýšlím, co bych polknul. Nejraději bych sednul v nějakém mekáči, pár jsem jich dnes už míjel, dal si „čtvrtlibrák“ se sýrem, a k tomu bych hranolky s chutí máčel v majonéze – to, kdyby jel náhodou kolem Vincenct Vega, tak aby se divil podruhé 😊, ale spíš si koupím nějaký sendvič nebo něco takového a někde na pěkný lavičce u jezera se nadlábnu.

Zastavuji v místním supermarketu MIGROS zbylo mi pár CHF z placení pobytové taxy, platil jsem tady v eurech, ale vrátili mi místní měnu. No kupuji své oblíbené TUCky, tuzemskou minerálku a frčím dál.

Cesta není rozhodně monotónní, poměrně často to je do kopce a pak kupodivu zase z kopce, silnice se tu příjemně vlní, žádné dlouhé rovinky, no aspoň to nevybízí k nějakým akceleračkám.

Sedám v lesíku a dávám si přestávku se sváčou. Jsem kousek za Obersee a přemýšlím o tom, jestli jsem ve Švýcarech nebo v Lichnštejnsku. Stín, potůček a vedle zaparkovaný nějaký návěs, který trochu kazí mojí romantickou zastávku na parkplatze.

Navigace se mi opět vypíná, přehřála se, tak už ale toho bylo dost, zkouším ji odpojit, zapnout vypnout, otevřít futrál, aby se ochladila ale nic nepomáhá… musím prostě počkat, ona se zas probere. Naštěstí si pamatuji směr a nijak moc nepanikařím (ale vzteklej sem trochu byl) jedu dál, vím že to mám vzít směrem na Sankt Gallen a pak Bregenz a tam už jen kousek a budu v Německu.

Najednou zas pěkný panoramata. Vyloupl jsem se nahoře na kopci nad Bodamským jezerem. Tenhle flák vody, četl jsem, že je druhé největší v Alpách, má vlastně Švýcarské, Rakouské i Německé břehy. Sjíždím dolů k jezeru, chvilku jedu kolem vody a přejíždím ze státu do státu.

Vlastně tedy ahóóóój Švýcaři, bylo to u vás fajn. Teď mě ten můj TomTom zatáhl do centra Bregenzu, takže pak už ho zase chvilku ignoruji a jedu podle ukazatelů na bundes hranice.

A je tu zase podvečer, v penzionu mám opět nahlášený příjezd mezi osmou a devátou, a tak mě tak napadlo, nemusím kvaltovat, že bych si mohl dát další pauzu s nějakou dobrotou! A v Německu, kde tedy provoz oproti odpoledni znatelně poklesl zastavuji u REWE (u nás BILLA) a jdu pro nějakou mňamku. Kupuji si jogurtový nápoj, sladkou plněnou kapsu a ještě donuta. Venku sedám do stínu na zem k motorce, sem tam se někdo zastavuje a prohlíží si můj stroj, pak se nějaký děda chce pustit do hovoru, nicméně mám plnou pusu a k tomu to moje huhňání, tak to s úsměvem vzdává a spokojuje se s tím, že zjistil, že jsem z Prahy 😊

Zpět do sedla, už mám zase poslední dílek na palivoměru. Teď mě to hodilo na dálnici, jelikož jsem okurka a zadal jsem do navigace pouze mimo silnice s mýtným, no a v dojčlandu se za dálnice zatím neplatí…takže to pro příště. Do cíle 50 km, jen přemýšlím, jestli dotankovat nebo dojet.

No, takže to za mě vyřešila německá dálnice, kde benzínky rozhodně nemají tak hustě jak u nás a žádnou tankstelle jsem až do sjezdu na Schwangau nepotkal. Teď už na to peču, rezerva bliká, jedu se ubytovat a natankuji ráno.

Přijíždím k penzionu, takovej domek u silnice, který měl zřejmě vrchol své slávy v 80´ a tam evidentně zůstal. Ale pozor, zas má privátní parkoviště za domem, to kvituji. Rychle se nahlásit, už je zas po půl deváté.

8.7 NAJETO: 369 km

V penzionu paní s dětmi, v ruce třímá lísteček s mým jménem, číslo pokoje, snídaně od osmi a je fuč. Balím věci z motorky, jdu na pokoj, dávám sprchu a převlíkám se, těším se na nějakou polévku a pivko, abych klasicky zakončil svůj den. Jaké je ale zklamání, když seběhnu dolů do restaurace, kde mi dávali klíče od pokoje, ale už je zamčeno. Tak to je taková smutná tečka dnešního dne. Ještě že mi zůstalo pár TUCek a ten donut 😊 Válím se v posteli, koukám na zítřejší trasu a kde ráno natankuju.  K tomu chroustám krekry a v hlavě se mi honí chutě, když jsem teda v tom Bavorsku na nějaký vepřový koleno nebo mastný žebra, který bych spláchnul místním pivním speciálem…To všechno teda bohužel jen v hlavě, žel ústní dutina mi už nefunguje zrovna jak má. Usínám a v telce běží Chuck Norris, v němčině, úplně se mi vybavují devadesátý léta, video a jednohlasný dabing, tak to k tomuhle retro hotýlku patří. I když je to moje poslední noc, vůbec mi nepřijde, že zítra vlastně výlet končí.

Sobota:

Je tu ráno, koukám z okna, obloha zatím vcelku bez mráčku, tak to je fajn. Sbíhám dolů po schodech na snídani a jsem zvědav jaká bude. Obsluhuje starší pán, chce jen doplnit geburtstag do přihlašovacích papírů. Objednávám si kávu a dostávám to jejich klasický tasse kaffee v nerez konvičce, a to já úplně miluju, takže plusový body hned na úvod. Servírují talíř se sýrem a uzeninou, marmeládka, med a nezbytná Nutella, housky i chléb 😊 jako v pohodě. Po chvilce přichází i paní s dětmi co mě včera ubytovávala, aha tak to je rodinný penzion, dcerka pomáhá taťkovi nebo obráceně, to je hezké. Běží mi moje hodinka na jídlo, je tu i párek z Holandska, který tak nějak snídá hodně na pohodu jak já, a to jsem rád, že tu zas nebudu sedět sám. Tady to bude obecně víc v klidu, mezi největší lákadla pro návštěvu je tu hrad Neuschwanstein (takový ten jak z loga Disney) a to přímo vybízí ke klidné návštěvě. Taky bych se tam chtěl jednou podívat, no mám to v hlavě na někdy příště. Na minulých ubytováních, co bylo v horských střediscích, všicci se asi těšili na výšlapy v přírodě, takže šup šup, snídani měli za dvacet minut v sobě a jsou pryč. Do toho já, kterej tam pomalu přežvykuje tu jejich dobrou snídošku. Vždycky si pak připadám jako nějakej divnej padron…no nic

Zabaleno, naloženo. Do navigace si dávám první benzinku, hladové oko je neúprosné.

Mám plnou a můžu vyrazit na poslední zastávku výletu po Alpách. Volba padla na Zugspitze, nejvyšší horu Německa. Při plánování a vymýšlení trasy mojí letošní cesty jsem dlouho přemýšlel, kam to ze švajcu natáhnu než pojedu domů. Chvilku jsem měl v merku ubytování kousek od Freiburgu, kde jsem chtěl zavzpomínat na léto 2012, to jsem byl od firmy na školení právě tam a chtěl jsem se ubytovat i ve stejném hotýlku, kde jsem před 10ti léty strávil měsíc…potom přes Černý les a Bodamské jezero domů. Nicméně pak jsem si vzpomněl na nejvyšší vrchol v německé krajině. Párkrát jsem jel okolo autem z lyžování, jednou i na motorce, když jsem se vracel ze Stelvia. Tak proč se tam nepodívat, říkám si. Bude to vlastně i taková stylovka, kdy oba dny, co jsem na výletě osamotněl, jsem jel lanovkou na pořádný kopec, který neměl pod 2900 m. Tak jo, navíc to i kilometrově vychází líp, než kdybych to táhnul přes Freiburg.

Po vyjetí z města jedu po těch jejich rychlostních silnicích, provoz teda pořádný. Chvílemi kolony, ještě že mám moto a můžu se promotat dopředu. Vůbec mi to tady nepřijde blbý, někteří němečtí motorkáři mě dokonce mezi auty předjíždí. Zase chvilku Rakousko a pak zpět Německo. Cestou podjíždím lávku, která vede ze skály na hrad, ale fakt v pořádný výšce. To musím zastavit a vyfotit. Představuji si, že kdybych na to vlezl (jako že takový vylomeniny mám rád) a v půlce cesty dostal třeba závrat, co by člověk dělal…je to teda pro odvážný turisty.

Místy silnici poznávám, a i si pamatuji některé úseky, jedu směrem na GaPa a tam vede krásná cesta lesem, hele támhle jsme zastavovali na čůrání, když jsem byl s holkama na lyžích, jééééé, pěkná krajinka. Na motocyklu se to člověk užívá tak nějak mnohem intenzivněji. Moc se mi tu líbí, znovu rohlík ve tváři a užívám si to. K dolní stanici lanovky na Zugspitze jsem to měl ze Schwangau něco kolem 80 km, hodinka a jsem tu. A teď Němci a jejich dokonalost, parkoviště, kde mě pán ve vestě jasně naviguje na vyhražená místa pro moto, navíc zdarma. Mají tu i skřínky na uschování helmy, super. Kam s rakušáci se švýcarama hrabou 😊 prostě německá důslednost. Ale jako fakt.

Jdu na lanovku, je hezky, ale mraky se po obloze trochu prohání, navíc zrovna tak blbě že jeden pořádný si sedl i na Zugspitze ...

No, jsem tady tak jedu, třeba bude nahoře jak ve švajcu vzpomínám. Ani nehledám na netu webkamery, prostě jdu na to. Lístek nejlevnější, co jsem kupoval za poslední tři dny.

Nahoru vede víc lanových drah (dokonce i z Rakouska), já zvolil tuhle od jezera Eibsee, byla prostě při cestě. Moderní velká kabina možná pro 100 lidí se tiše sune nahoru. Projíždíme mrakem a bohužel v něm i zůstáváme. Vystupuji, procházím se po vyhlídkách a sleduju cvrkot. Tady je fakt turistů pořádná nálož.

Místní expozice, jak se stavěla lanovka a vlastně i zubačka nahoru je zajímavá, museli to bejt stejně řízci ti, co to stavěli před víc jak sto lety.

Jsme v mraku, chvilkami je vidět ale i dolů do údolí. Okolní vrcholky jsou mi teď bohužel odepřeny. No nic, možná kdybych tu hoďku počkal, oblačnost se posune, ale mě čeká cesta domů a není to zrovna úplně blízko, pořád to mám přes 400 kiláků, tak hop dolů a pojedu. Koupím v suvenýrech roztomilé triko pro vnučku a vzpomínám, že tomu není tak dlouho, co jsem vozil z výletů trička dceři... Nooo, čas běží, jsem už skoro dva roky dědek 😊

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE