Okolo Tater do Maďar

Další den ráno vstávám brzy. Na snídani jsem obdržel dle přání čerstvé langoše z místní vyhlášené výrobny (poprvé v životě jím langoše na snídani), a to pěkně s česnekem a sýrem. V 8:00 hod se loučím s kamarádem a jeho rodinou a vyrážím. Další mezipřistání je Gabčíkovo.
Toto vodní dílo je opravdu impozantní. Celá jeho velikost není zřejmá, protože není vidět celých 46 km2 vodní plochy. Ale když si uvědomím, že je rozdíl hladin před a za hrází 23 m, že do plavební komory může loď o délce až 230 m a že oproti jiným vodním dílů je celé zbudováno nad úroveň okolního terénu, je to gigant. A kdyby při jeho stavbě nevycouvala maďarská strana, mohlo dílo zasahovat až k obci Nagymaros a být tak o 40% větší co do rozlohy.

Hledám místo k parkování někde u krajnice, ale než stihnu slézt, je tu Security panáček a vykazuje mne na placené parkoviště. Naštěstí zde ještě není paní pokladna, tak neplatím.
Prošmejdím kde co, nadělám fotky a sháním potřebné razítko na památku. Nikde nic, tak nezbývá než zajít na zde sídlící Ředitelsví vodních děl Gabčíkovo-Nagymaros, kde mně s úsměvem „uspokojí“ nějaká slečna ze sekretariátu a ještě mi popřeje šťastnou cestu.Dalším mým cílem je přejezd Nízkých Karpat, které se táhnou od Bratislavy severně podél hranice s CZ. Konkrétně se těším na úsek Pezinok – Malacky, který slibuje spoustu zatáček v kopcích. Tak i bylo. Po výjezdu na hřeben koketuji u free piva ještě s myšlenkou strouhnout to do nedalekého Rakouska a pokračovat souběžně po druhé straně hranice (jedna cesta, čtyři státy! to by bylo něco). Nebe ale dnes vypadá úplně jinak jak předešlé dny a vypadá to, že už neudrží tak dlouho předpovídaný déšť, kterého se obávám. Tedy od Rakouska opouštím a snažím se najít co nejkratší spojnici domů. Tak to hrnu směr Hodonín, Uherský Brod, Luhačovice, Vsetín. Cesta zde nebyla už moc zajímavá, občas něco spadlo, kaluže na zemi a krajinu okurků a meruněk, které nabízeli snad co 100 m, jsem již znal.

Domů jsem dorazil okolo 16 hod. Unavený, špinavý, se ztuhlými rameny, otlačeným zadkem, s 1180 km na tachometru, ale přes to všechno nadmíru spokojený, že vše dobře dopadlo a že jsem to zvládl.
Je mi 40 a konečně si plním klukovské sny, o kterých jsem snil, když mi bylo 17. Už se těším, jak si tuto akci dám ještě jednou a na více dnů, protáhnu to až na Duklu, obohatím to o nějaké slovenské termály, zajedu i do zmiňovaného Rakouska a celé to bude více na pohodu a relax.
A taky doufám, že pojede i má paní, či některý z mích moto-kamarádů, aby večer u piva bylo s kým rozebírat nabyté zážitky. Ovšem kdo mi teď vypucuje mého skvělého, spolehlivě sloužícího Banďourka, to netuším...Pozn. autora – pucoval jsem ji já a trvalo to víc jak dvě a půl hodiny.