Kousek po Slovensku

PONDĚLÍ, 28.7. 2014

Autokemp Zelená Voda v Novom Meste je sice na mnoha webech prezentován jako zařízení, splňující přísné eurostandarty, ale vlastní zkušenost je "mírně" odlišná. V části pro stany je tráva spíš hodně pošlapaná než posečená, povalují se místy hromady odpadků a sociální zařízení je páchnoucí omšelá budova z dob Husákových, a to těsně po jeho zvolení. Z netěsnících kohoutů všude teče voda, praskají a opadávají obkladačky, WC příšerně smrdí a dveře musíte držet, aby vám nesedl do klína jiný potřebychtivý kempař. Petličky se podle stop v okopaném nátěru dveří evidentně někomu hodily doma. Noc vám bude zpestřovat produkce plážové diskotéky. Budova restaurace je zvenku na první pohled taktéž za zenitem a evidentně její většinová část slouží už jen jako nosič reklam. Vlastní restaurace je ale uvnitř velmi hezká, čistá, má dobré pivo a milou, příjemnou obsluhu - ať jen nehaním. Balíme. Počasí vypadá nadějně a my míříme k prvnímu vytyčenému cíli cesty - Čachtickému hradu. V Čachticích mírně bloudím, ale pak mě místní pošlou do úzké uličky konečně správně. Je děsný vedro. U motorky necháváme veškerou bagáž, i helmy. Půvabná slečna v budce u závory parkoviště si vybere 1,00 € a sama od sebe nabízí úschovu motohadrů v budce. To se hodí. Následně musíme cca 3/4 km pěšky, pochopitelně do kopce. Středověká stavba (vstupné za oba 3,5 €), kde údajně Alžběta Bátoryová - též zvaná Erzsebet Bathory alias Čachtická paní - vraždila mladé dívky pro jejich krev do vlastní omlazující koupele, je dnes už jen malebnou zříceninou. Jakubiskův velkofilm Bathory tento hrad učinil hvězdným, když jej nechal na počátku filmu "znovuvystavět" pomocí filmového triku do plné krásy, jako v r. 1600.

  Dnes už si to musíme jen představit. K dějinám hradu zde nemá cenu psát, to si každý dohledá na internetu nebo v knížkách. Je zde rozlehlá, leč velmi skromně zásobená prodejna suvenýrů. Kupujeme pohled a z Čachtické pošty poté následně posíláme domu (pohled a známka dohromady 1,1 €). Zřícenina poskytuje krásný výhled do okolí (viz panoramky v galerii). Při vycházení ze středověkého sklepa jsem viděl hradního ducha :-)) 
Za návštěvu stojí i tzv. Hradní vrch, přírodní rezervace asi 300 metrů od hradu, kde můžete vidět porosty bohatě plodících jalovců, borovice černé a ostatní teplomilné flory a fauny. Na parkovišti se s námi dává do řeči starý pán, dorazivší v novém terénním LandRoveru. Povídá, že je to super, když takle jezdíme, že taky jezdíval, měl prý Matchless a BSA a taky starý HD z r. 1948. Ale že už to k tomu prý není, věk je věk, a - cituji: "peňazí mám vela, žial, sú mi už teraz na nič". Popřeje šťastnou cestu, nostalgicky se usmívá a kouká jak startujeme a odjíždíme. Pozoruju u Anežky její výpadky v chápání slovenštiny. Vzpomínám např. na její dotazy, co znamená "fúzy", "požičať", "nech sa páči" nebo "dovi".  Inu, československé kořeny naší generace se nezapřou, na rozdíl od novodobých Češíků a Češek.
V okouzlení cizí zemí dočista zapomínám na zásadní problém. U motorky mi nefunguje signalizace rezervy a já nepočítám nájezd. Navíc jsem blbej, protože mě včera vůbec nenapadlo podívat se do nádrže ještě před hranicema a dotankovat v ČR..... no, ponaučení pro příště.  Projedu Čachtice, Nové Mesto, a po najetí směr Trenčín po 4,5 km motocykl zakucká a chcípne. Tak. Naštěstí je hned vedle jakási velká firma s parkovištěm pro zaměstnance. Dotlačím to tam a ptám se pána ve vrátnici, zda tam můžu motku na chvíli nechat. Není problém, pán mi ještě radí, kde nejblíže najdu čerpačku. Vydávám se na cestu. Nalézám v pangejtu PETláhev, a marš k pumpě. Ta je 4,8 km daleko. Děsnej hic, dusno jako v pařeništi a šílenej provoz v okolí Žilinsko-Bratislavské dálnice. Za neuvěřitelnou 1 hodinu a 10 minut jsem zpět i s benzínem, ovšem za cenu opruzenin, na něž neúčinkuje ani mast a z nichž mi později začíná téct krev. Anežka spokojeně sedí na sedadle, hraje hry v mobilu a hlídá motorku. Pán ve vrátnici kouká z okna, a hlídá obě. 
Dobrý, natankujem a jedem. Míjíme hrad Beckov ve stejnojmenném městě. Je to rozlehlá zřícenina mohutného hradu, ale máme jiný cíl, tudíž nestavíme. Míříme do Bojnice u Prievidze. U Trenčína, kterému se vyhýbáme, těsně míjíme obrovskou bouřku. Po asi 18 km však už je téměř jisté, že dalšímu řádícímu živlu se nevyhneme. Stop, a fofrem do nepromoků. Ó, díky prozřetelnosti... před cestou jsem koupil mě i holce nový holínky a vlečeme je sebou. Díky bohu. Na motorku sice obuv naprosto nevhodná, ale proti vodě jedinečná. V kombinaci s nepromokama z pracovních potřeb a pogumovaných rukavic vypadáme jako exoti - ale ať si všichni trhnou. Totiž to, do čeho následně vjedeme, je průtrž jako z amazonie. Potoky vody se řítí z nebe, auta při kraji zastavují, protože se vůbec nedá ject. Na cestě se valí proud vody, kapky velikosti malý štamprdle bičujou helmu a plexištít, takže není nic vidět. Rychlostí kolem 20 - 30 km/h se doplazíme do Bánovců n. Bebravou, kde to odstavíme do zastávky. Tam vyčkáme až to trochu poleví. Déšť poté skončí, ale až do cíle jedeme v plné dešťové zbroji - motorka nám neustále ochcává nohy vodou od kol. Laciná výbava opět obstála skvěle. Holka je úplně suchá, a já mám mokrý břicho od vody, co mi stékala z plexi na helmě po ovaru za límec. To ale není chyba pláštěnky. U Prievidze se mraky trhají, takže nám je dopřán pohled na jednu z nejkrásnějších staveb na Slovensku - Bojnický zámek na pozadí lesnatých kopců. Kemp je skvěle vyznačen, a tak až do recepce přijíždíme bez jediného zabloudění. Působí mimořádně sympaticky a také je . Navíc jsme jedni ze 4 hostů, z toho už je jedna motorkářská dvojice na VTX 1300 ze středních Čech. Vše čisté, udržované, stín borovic a smrků a nádherný klid. 

Cenově zcela v normálu (jeden nocleh se vším všudy 10,0 €). Rozhodujeme se pro dva noclehy. Potřebuji ulevit zničeným tříslům a zítra nikam nejedu. Dnes už nikam  ani nejdem, jen postavíme stan a dojedeme do Prievidze pro něco k jídlu. Ticho a čerstvý vzduch jsou balzám, takže Anežka surfuje přes WiFi na tom jejím Fejcbůku, a já spím jako zabitej během chvíle.
Trasa: Nové Mesto nad Váhom - Čachtice - Nové Mesto nad Váhom - Beckov - Trenčianská Turná - Svinná - Bánovce nad Bebravou - Nováky - Prievidza - Bojnice.
Celkově najeto: 139 km

ÚTERÝ, 29.7. 2014

Ráno dávám hlasovat, kam dnes půjdem. Buď si prohlédnout Bojnický zámek zevnitř, nebo jít do ZOO naproti zámku.

Protože jako velitel posádky nemám hlasovací právo, jsem drtivě přehlasován a další program bude ve znamení Bojnické Zoologické zahrady (vstupné za oba 6,0 €). Jdeme pěšky - moje krvácející opruzeniny nesnesou jízdu na motorce. O nic nejde. Máme to z kempu ani ne kilometr z kopce. Hýkání oslíků je dokonce slyšet slyšet až ve stanu. Pochopitelně obejdeme pohádkový zámek alespoň zvenku. Kupodivu, není zde nijak narváno, samozřejmě turistů oblak, ale vše je bez front, cpaní se, davů... třetina jsou Češi. Anežka si k snídani dává hnědou zmrzlinu, a pak v zoo ještě několik dalších.
Zvířata jsou v Bojnici neobvykle krotká; většina jich sedí v bezprostřední blízkosti návštěvníků, což je samozřejmě atrakcí pro děti, takže jich je u každého výběhu a klece houf. I když je vedro, je většina tvorů aktivních, takže venku lítá vlk, rys, medvědi, opice, prostě vše, co v jiných zoo v horku zpravidla chrápe někde ve stínu.
V zoo je krásně udělaná vyhlídka na zámek, kde se turisti fotí, nás nevyjímaje. Návštěva zahrady zabere celé odpoledne, takže zámek necháme na jindy. Ale mě to nevadí, důležitější je, že Anežka si to užívá.
Vracíme se křížovou cestou ke Kalvárii, která vede souběžně s pěšinou do kempu, ale z většiny jí tvoří schody a ne klouzavý jíl - ona totiž odpoledne opět přišla pořádná přeháňka.
V kempu si dáme večeři v hospodě, zatímco opět bouří a leje.
Moje nemocné partie sice chozením po zoo zrovna nepookřály, ale už je to lepší. Následuje pravidelná sms korespondence s domovským státem a jde se spát.
Dnes jsme nejezdili.

STŘEDA 30.7. 2014

Zato dnešek už byl primárně určen cestování. Museli jsme překonat značný kus cesty na střední Slovensko, neboť naším cílem byla Spiš. Začínáme pociťovat nedostatek času, neboť plánujeme cestu domů už na pátek. Duklu jsme museli vypustit ještě před odjezdem. Nevadí, dojedu si tam jindy. Ale Anežka se těší na ledovou jeskyni, a já jí nedokážu zklamat. Přehodnocuju cíle, a tak se rozhodneme, že ačkoliv Spišský hrad je to nej... ze Spišské oblasti, dojedeme na Spiš, přenocujeme, ráno se podíváme na hrad bez prohlídky a pojedem se kochat Tatrama. Tudíž vyjíždíme na trasu bez viditelného turistického cíle. Ale vůbec nevadí. Počasí tentokrát obrátilo, a straší mlhou a deštěm od rána. Riskneme jízdu bez pláštěnek, naštěstí se to vyplatí a nespustí. Mraky se roztrhají, nakonec je zase vedro a polojasno. Anežka má hlad, a tak nejdříve do Tesca na koblihy a čaj a pak už jedeme. Kocháme se hornatým krajem, provoz je minimální.  Z Turč. Teplic už to začíná být zajímavý. Silnice na B. Bystricu protíná Velkou Fatru v úžasných serpentinách. Je poměrně kvalitní, tudíž kolínkáři nebo sportaři by si to pořádně užili. Já se ale trošku bojím, přece jen se z kopce valíme jako bezmála půl tuny hmoty, a hlavně vezu dceru. Vykopnu do neutrálu a několik kilometrů (!) klesáme na volnoběh rychlostí kolem 60 km, raději se cpu na kraj k čáře, abych nazavázel, ale těch ojedinělých pár aut  nás bez potíží míjí.  Provoz je zde překvapivě slabý. Kolem se do stametrových výšek tyčí bílé skalní stěny porostlé lesem, nikde ani živáčka - nádherná příroda. Pak už to nevydržím a jdu si to vyfotit - jenže fotka to nikdy nedokáže tak zachytit. Kličkatá silnice vede až do Harmance, kde míjí ohromnou papírnu, zásobující celou bývalou ČSSR toaleťákem a ubrouskama. Dvouproudá silnice nás přivádí do metropole středního Slovenska, Banskej Bystrice. Město statečných bojovníků z dob povstání proti germánským okupantům však jen projíždíme a jedeme dál na východ směr Brezno. Silnice prochází těsně kolem pramene řeky Hron. Místo je turisticky upraveno, řeka vyvěrá pod mírným svahem v dřevěné budce. Voda je křišťálově čistá a ledová. Vidouc místní, jak si plní lahve a kanystry, plníme naší petku od limonády. Za chvíli jí vypijeme - přírodně vychlazená čistá voda je nejlepší pití.

Velmi viditelnou kulisou této oblasti jsou cikáni. Projíždíme vesnicemi, kde je všechno obyvatelstvo potmavlé, a podle toho to tam vypadá. Strach zastavit. Kupodivu, patrně jim někdo asi zastavuje, neboť v Telgártu stojí z obou stran cikáni okolo silnice, a všichni drží misky s kdečím, co nabízejí projíždějícím řidičům. Borůvky, houby, blumy, křížaly, atd. Míjíme natřískané parkoviště Dobšinské ledové jeskyně, ale ta není náš cíl, plánujeme navštívit Demänovskou. Po chvíli nás odbočka posílá do Spišské Nové Vsi. Stavíme na fotku přehrady Palcmanská Maša - voda se řítí přelivem hráze, je to impozantní podívaná. 

Ovšem následných 18 km je taky impozantní zážitek, jenže v tom horším smyslu slova. Silnice plná serpentin s předlouhými stoupáky a následnou jízdou na neutrál v délce několika km - jen kdyby nebyla tak rozflákaná Místy je stav katastrofální, je mi jasný, že co neupadne z motorky tady, neupadne už nikdy. Houfy rómů budují kolem cesty odvodňovací žlaby, čímž zaberou půl šíře. O 3 km dál Správa silnic frézuje a zaplácává ty nejhorší místa. Zpočátku mají značky, ale posléze jim dojdou, tudíž bez jakékoliv výstrahy letíte do jámy s šesticentimetrovou hranou, která zabírá celou silnici. V lepším případě tam zůstane rozhrabaná vyfrézovaná drť. V tom všem se kymácí tatry, autobusy a auta, takže všichni myškujeme a manévrujeme. Zprava je sráz snad do stometrové hloubky, absolutně žádné zábradlí, nic. Jsem z této silnice (vybrané původně úmyslně v očekávání pohledů na Slovenský ráj) hořce zklamán, jsem rád že je za námi. Kvůli sledování kam jedete není moc šancí prohlížet krásnou přírodu v okolí. Silnice 535 a 533 z Dobšinské Maše do Spišské N. Vsi doporučuju vynechat, kvalita je skutečně v hrozném stavu a na hranici použitelnosti pro mimoterénní stroje . Spišská Nová Ves je rušným městem, které nám dá pouze jídlo v Kauflandu, obklopeném početnými cikánskými hloučky, a pak míříme směr Levoča. Mám zde vyhlídnutý kemp. Bohužel, je dost pozdě, takže zastávku v nádherném centru historického města pod ochranou Unesco vynecháváme a hledáme kemp. Značení je tristní, tudíž chvíli poletujeme okolo Levoče, ale pak úspěšně nacházíme. Kemp je velmi hezký, přepečlivě udržován, všude je čisto. Paní majitelka nám to poté spočítá na 9,9 €. Součástí je velmi pěkná restaurace s pohlednou slečnou servírkou (Slovenky jsou krásná stvoření, skoro jako ty naše ) a tak si dáme klasiku - točený Šariš (mmch. - neměl chybu) a Anežka půllitr Kofoly. Večerní program je zase stejný - komunikace s domovem, Anežka na FB přes wifi, a spát.
Trasa: Bojnice - Prievidza - Nitrianske Pravno - Turčianske Teplice - Harmanec - Banská Bystrica - Slovenská Lupča - Brezno - Helpa - Telgárt - Dobšinská Maša - Mlynky - Novoveská Huta - Spišská Nová Ves - Levoča.
Celkem najeto: 279 km

ČTVRTEK, 31.7. 2014

Leje. Obloha jako z olova, na konec to nevypadá. Vyčkáváme. A počasí se moudří, za necelé 2 hodiny je po dešti. Balíme, Anežka je jako vždy plná "nadšení" z nekonečnýho obalování motorky báglama. No, ani já z toho nejsem odvařenej. Je mlhovito, to mě mrzí. Ale jelikož Spišský hrad je od Levoči kousíček, za chvíli se z mlhy vynoří silueta největší hradní zříceniny ve střední Evropě. Monumentální pohled. 

Obdivuji práci a nasazení středověkých stavbařů. Jak to zde muselo vypadat, když byl hrad v plném provozu, zastřešený, plný zvířat, lidí, kouřilo se z ohňů a v oknech se mihotalo světlo loučí. Nebo když jej obléhaly turecké voje (údajně marně)... Dojíždíme na parkoviště, máme ho grátis a chlapi v budce ožijí, když vidí, že jsme Češi. Dají se do řeči, a tak od nich za českou kovovou padesátku kupuju malý magnetický obrázek hradu, aspoň máme něco pro mladší dceru, která je s mámou doma. Bohužel, později sem ho ztratil ještě ten den :-( Jdeme ke hradu. Zblízka nemůže člověk pojmout jeho velikost. Vstup na první nádvoří je zdarma, dál už se platí. Chvíli se procházíme v okolí a pomalu se připravujeme na odjezd. Anežka si jde pohladit k nějaké paní tři obrovské vlkodavy, paní jí to dovolí. Velepsi jsou evidentně domácí mazlíci. Na parkoviště přijíždí parta motorek. První, co sme potkali. No - samozřejmě Češi, resp. Moraváci, z Brna a okolí. Prohodíme pár slov, popřejí nám šťastnou cestu a jedem. Po silnici E 50 dojedeme až do Popradu. Pak míříme do Kežmaroku, kde si dáme něco k jídlu. Trochu sem to zmotal, Kežmarok byla zbytečná zajížďka, neboť naším cílem je Tatranská Lomnica. V Kežmaroku nám na křižovatce uletí ze zavazadel ručník - slovenští řidiči v pohodě zastaví, celá křižovatka je zablokovaná a pouští Anežku, která ho běží sebrat. Čumím, tak tohle bych nečekal. Anežka poděkuje, a já chci učinit zde totéž - třeba sem někdy někdo z nich zabloudí a bude to číst. První pohled na Tatry přichází před Popradem. Pro nás oba je to životní premiéra, a je to zážitek na celej zbytek života. Majestátní štíty se skrývají v oblacích. Tento moment též zachycuji foťákem, a fotografii jsem použil do úvodu tohoto cestopisu. Po cestě z Kežmaroku do T.Lomnice je panoráma Tater větší a větší. Jedu schválně pomalu a co nejvíc u kraje, abych nezdržoval ostatní řidiče. Provoz je ale mizivej. Anežka si to filmuje na mobil.

 

V Tatranské Lomnici je hodně turistů, ale oproti zimě je to určitě jen slabý odvar. Poté projíždíme celé Tatry po známé silnici 537 až do Liptovského Hrádku, kde se nachází památník padlým vojákům z nejrůznějších válečných konfliktů posledního století..

 To však předbíhám - před tím ještě musíme projet zbytkem Tater. Neustále fotím, Anežku už nebaví věčně vystupovat, tak už zůstává na motorce. Když dostaneme žízeň, naberu do petky vodu z potoka. Voda je křišťálově čistá, ledová a má výbornou chuť. Nikdo se z ní nepos..., a pili jsme jí vydatně. Popisovat nádhernou přírodu, to nemá smysl. Je neustále na co koukat, prostě krása, to se musí vidět. Bohužel, dodnes jsou všude patrné následky ničivé přírodní katastrofy, kdy v r. 2004 orkán zdevastoval velkou část tatranských lesů.  Příroda se však zotavuje, lidé vysázeli nové stromy, a všude už nastupuje nový život. Zanedlouho budou Tatry opět porostlé krásným horským lesem. Silnice je třídou totéž, co ta Spišská hrůza včera, ale kvalitou je naprosto perfektní. A i zde se dá vykopnout kvalt a sjíždět třeba 6 km v kuse.

Liptovský Mikuláš mě vystraší. Ne město (i když velké s hustým provozem) ale motorka, která se v kolonách rozkucká, škube, a nejede. Pane bože, hlavně nás tu nenech. Vypleteme se ven z města, stav se trochu zlepší, ale motor evidentně není v kondici, je cítit, že jeden z válců nemaká, jak má. Jedeme samozřejmě špatně, takže zpět do městské džungle, ale pak nacházím správnou odbočku. Trochu nepochopitelné značení, furt jen "Jasná". Později zjišťuji, že jde o zimní středisko pod Chopokom v Nízkých Tatrách. Cesta je ale správná.
Kemp je hezký, rozlehlý, na kraji Tatranských lesů, čisto. A opět velmi pohledná slečna recepční (spočítá nám to na 13,0 € - je to nejdražší kemp během našeho pobytu na Slovensku), která se po zjištění, že jsme z Česka, dává sama do řeči, a dští síru na Eura. Máme být prý vděční za koruny, a chránit je jako oko v hlavě. Tento názor sdílím, tudíž si chvilku pokecáme o životě "tam u nás" a zde, rozloučíme se a jdeme se ubytovat. Anežka si vymíní, že budeme spát pod plachtou, a ne ve stanu. Stavíme tedy jednoduchou kostru ze 

stanových tyček, plachtou je přetáhneme i s motorkou, zafixujeme gumicukama a jde se spát. Vysoké Tatry jsou ve výhledu, a nad nimi bouřka, kde se blýská a duní hrom. Úchvatný pohled. Vše ale táhne kamsi do Polska, noc je úplně klidná, bezvětří, mohutná rosa a vzduch který se kvalitou nedá popsat. Chrápu jako žok, Anežka si píše s mámou na FB a během chvíle spí taky.

Trasa: Levoča - Spišský hrad - Levoča - Poprad - Kežmarok - Velká Lomnica - Tatranská Lomnica - Nový Smokovec - Vyšné Hágy - Štrbské Pleso - Pribylina - Liptovský Hrádok - Liptovský Mikuláš - Demänová - ATC Bystrina.
Celkem najeto: 194 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE