Střípky balkánských vzpomínek

Nechval noci před ránem

Čeká nás Bacau, poměrně velké město s pochopitelně zahoustlým provozem a příšerným značením, které se křižovatku od křižovatky mění a my tak stále držíme dost nejistý směr. Nakonec se přece jen cedule Bucuresti ustálí na každém křížení cest a naše pochybnost tím definitivně ztrácí na intenzitě. Krajina se placatí a ztrácí zelenou barvu. Jen občasný strom a několik domů narušují nekonečnou přímku horizontu a cesta se stává nezáživnou. I taková má však pro Východočecha své kouzlo. Desítky kilometrů se silnice nepohne ze směru a obloha zlověstně potemní. Je na čase si opět najít to své místečko na noc. Po levici a příliš daleko se cosi třpytí, ale prašné cesty ubíhající tím směrem nás příliš neoslovují, a proto čekáme na další nabídku. Ta zanedlouho opravdu přichází. Přejíždíme most a pod ním řeka, u řeky písčitý břeh se stromy a cesta k němu. Na první pohled fantastické místo. Je tu auty i několik mladistvých, ale i tady stejně jako včera je spousta místa. Po trávě, ale i jemným pískem, se naše stroje proplétají mezi stromy až na místo jako stvořené pro nás. K písčitému břehu je to jen několik metrů, terénní nerovnost u ohniště vytváří posezení jak na lavičce a voda je překvapivě teplá a krásně čistá. To zas bude „večírek“ a opravdu byl. Říká se ale, nechval dne před večerem, v našem případě však platilo noc před ránem…   Od půlnoci pršelo. To by až tak nevadilo, Ťopa má stan a já igelitovou plachtu, horší bylo, že nám to cestu zpět na asfalt poněkud zkomplikovalo. V deseticentimetrovém bahně jsem s naloženou silničkou ještě nebalancoval a v rozbahněné cestě projíždět hluboké kaluže je taky docela zážitek, ale společnými silami to zvládáme. V mém případě s jedním malým karambolem, po kterém už vím, že z mazlavého jílu sám motorku nezvednu. Než vyjedeme na silnici, musíme ještě s petkama běhat ke kaluži a omývat brzdy, neboť v tom sajrajtu úplně vypověděly službu, ale jak už to bývá, alespoň je na co vzpomínat.

Trochu jiný svět

První dnešní kilometry jedeme opatrně, jednak to chvíli trvá, než se brzdy stoprocentně rozběhnou a doznívající déšť s mokrou vozovkou k rychlejší jízdě taky nelákají. Je pod mrakem, obloha šedivá a krajina nijak zvlášť zajímavá. Míříme nejkratší cestou k Dunaji do města Braila, kde by měl být přívoz. V ulicích se opět drobátko motáme, poutače se objevují velmi sporadicky a honí nás z jedné ulice do druhé. Naštěstí zanedlouho opravdu sjíždíme k vodě a brzy nacházíme i správné molo. Na železný ponton najíždíme mezi prvními, což nám dává trochu času se porozhlédnout. Je tu poměrně živo, evropský veletok šněrují tři menší přívozy pro osobní dopravu, dva velké katamarany pro náklaďáky a pod obrovskými jeřáby kotví menší, ale i zaoceánské lodě. Docela to odsejpá, auta rychle zaplňují prázdná místa a my se už za necelých deset minut pohupujeme na vlnách.   Na druhém břehu nás čeká trochu jiný svět. Krajina je daleko zajímavější, divoká a pustá, plná močálů a mokřin. Široké pastviny, na nich tu a tam pár kusů dobytka, lány kukuřice, ale i jiných plodin, lemují kopce téměř bez porostu. Lidé si daleko více všímají, zdraví nás a radostně mávají, jako bychom byli za dlouhou dobu jediní, kdo jejich evidentně chudší kraj navštívil. Do téměř sto kilometrů vzdálené Tulci jedeme prakticky každý sám, neboť co chvíli zastavuji, abych v hledáčku zachytil nějakou tu okulibůstku. Při jednom takovém hledání mě předjíždí stařík na povozu a cosi ke mně hovoří. Nemám sebemenší tušení, co mi chce, snad se zajímá o můj původ, a tak čistě intuitivně odpovídám „Ček republik“. V tu chvíli se jeho oči rozzáří, vrásčitou tvář ozdobí okouzlující usměv a reakce na sebe nenechá dlouho čekat: „Čechoslovákia“? Přikyvuji, on okamžitě stáčí povoz ke krajnici a chystá se sesednout. Ještě dříve, než tak ale učiní, třikrát se pokřižuje. Víra, jak už to u starších lidí bývá, je i v tomto kraji zřejmě hluboko zakořeněna. Z výrazu jeho tváře čiší otevřenost, laskavost a pokora - milý to člověk. Domluva je složitá, přesto si trochu rozumíme. Zve mě k sobě domů, to však s díky odmítám, neboť tu nejsem sám, což si asi myslel a taky ještě potřebujeme nějakou tu stovečku kilometrů ukrojit. Evidentně jsem ho zklamal, ale ne natolik, abychom se vřele nerozloučili. Sedl na vůz, znamením kříže poděkoval bohu a se zdviženou pravicí odjíždíme každý svou cestou – příjemné setkání a to nás zanedlouho čeká další. Opět jsem se o nějaký ten metřík zdržel a když Ťopu dojíždím, stojí u krajnice v obležení cikánské rodinky. Malí přičmoudlí caparti se strkají, aby zrovna je vyfotil a ti starší tomu jen pobaveně přihlížejí. Smůla, že i tady je jazyková bariéra značnou překážkou a já nejsem schopen z nich dostat ani adresu,  abych jim fotografie poslal. Nedá se nic dělat, musíme sem ještě zajet.

 V nedaleké Tulci naše cesta na východ končí a my nabíráme nový kurz, tentokrát kolem tušeného moře přímo na jih. Silnice se mírně pohupuje v přímém směru spousty kilometrů, domy téměř mizí, jen v dálce pozorujeme les větrných elektráren. Jinak je krajina pustá a nebýt stožárů elektrického vedení, oproštěna jakýchkoli stop civilizace. Je tu večer a my se opět rozhlížíme po nějakém místečku.  Nedaleko je k mání vodní plocha, žel cesty k ní nevedou, objeví se i osamocený hotýlek, avšak s přemrštěnou cenou, nezbývá tedy než ulehnout na zdejší hroudu, sice bez vody, zato místa je vůkol dost a dost.

Boj s démony

Jak už to na cestách bývá, vstávám časně a s obrazovým záznamníkem jdu prozkoumat okolí. Zlákal mě horizont směrem k moři, leč není z něho vidět více než jen další kilometry pustin. Nedá se nic dělat, na moře si musím ještě pár hodin počkat. Oklikou se vracím do „tábora“, který právě odolává nájezdu krav vyháněných na pastvu. Později se ještě objeví pasáček se stádem ovcí, několik povozů a jako z jiného světa kanárkově žlutý New Holland. Zkrátka je tu po ránu docela živo, ale náš poklid to nijak neruší. Slunko hřeje od prvních ranních paprsků a nebýt Ťopova opakovaného dřepění v trávě, zdálo by se, že nás dnes čeká další příjemný den. Opak je však pravdou, neboť mého kolegu se značným úspěchem přemáhá jakási střevní viróza. Při odjezdu se zdá být ještě fit, ale po necelé hodině jízdy na pumpě v Constantě už definitivně ztrácí úsměv i barvu a čekají ho zřejmě nejtěžší kilometry v sedle. Děsnou panelkou objíždíme město, zanedlouho míjíme překladiště zaoceánských lodí s obrovskými jeřáby v 2 Mai a už se konečně objevuje cedule Vama Veche a pro dnešek tím uzavírá Ťopovo silniční trápení. Byl to jeho nápad zajet právě sem a nyní, po osmnácti stech kilometrech, z toho prakticky nic nemá, to se tak někdy „zadaří“. Okamžitě zajíždí do stanu a na pár hodin mi mizí z dohledu. Škoda, ale tip to byl skvělej. Kemp bez poplatku přímo na pláži, obchůdky a restaurace na příjezdové cestě, to všechno jakoby se neslo v duchu 70. let minulého století. Žádné moderní stavby, převážně jen dřevo a rákos a i když je po sezoně, má to tu skvělou atmosféru. Moře je fajn, teplé a ne tolik slané jako Středozemní. Vítr vhání na pláž metrové vlny, čímž vytváří i nekonečný prostor k dovádění všech věkových skupin. Dostatečně usmýkán příbojem ležím pod rákosovým slunečníkem a pozoruji lidské hemžení, pak procházím celou pláž i přilehlé uličky, na malém výběžku do moře lovím opeřence na paměťovou kartu a jdu zjistit, jak to s parťákem vypadá. Je to špatný, prášky z domu nezabírají, a proto si na lístek vypisuji potřebná anglická slovíčka a jdu zkusit štěstí do lékárny. Slečna, ač ostrovní řeč ovládá, nad vypsanými slůvky jen nechápavě kroutí hlavou a nabízí Paralen. Tudy cesta k Jendovu zdraví nevede, a tak rozehrávám malou pantomimu, čímž vyloudím nejen její usměv, ale konečně i potřebnou pokroutku. S vítězným pocitem spěchám ke stanu a už jen čekám, co to s ním udělá. Než se k večeru Honzek v daleko lepší náladě vykulí ze stanu, zjišťuji, že i o mě se cosi pokouší. Zahnalo mě to ještě za světla do spacáku, kde se oblečen do všeho, co sebou vezu, klepu jako ratlík. To evidentně není normální, když pár metrů ode mne sedí  lidé v písku jen tak v plavkách. Zachraňuje mě až lékárna pana Tobka a za chvíli je mi o poznání líp. Na nějaké bendění v okolních barech se však necítíme a jdeme raději spát.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE