Střípky balkánských vzpomínek

Jednou to přijít muselo…

Dnem, kdy opět vyrážíme polykat stovky a tisíce kilometrů, se zájmem objevovat nepoznané a pravidelně uléhat na tvrdou zem, se stává poslední čtvrtek druhého prázdninového měsíce roku 2010. Z rodného města nás počasí vyprovází tím nejlepším, co v repertoáru má, a tak první kilometry ukrajujeme, jak se na motocykly ze země vycházejícího slunce sluší a patří. Ve Valmezu doplňujeme proviant a už přejíždíme první dnešní hranice. Slovenskem procházíme jako nůž máslem. Co mně z něho utkvělo v paměti, jsou harmanecký zatáčky- fantastické svezení, jedno z mála, které jsme si cestou užili, široké pláně na jihu a romská vesnička Rimavská seč - polorozpadlé domy, na návsi plno cikáňat a malá policejní stanice obehnaná vysokou zdí s ostnatým drátem (do teď mě mrzí, že jsem nevytáhl foťák…). Z oblasti kolem Miskolce si toho moc nepamatuju, snad jen ty zbytečně dlouhý vesnice a nedozírnou rovinu. Ve městě jsme se trochu zamotali, ale nebylo to nic vážného. Můj záznamník se probral až nedaleko Tokaje, krajina se tam okulibě zvedá a svahy pokrývají jak jinak než vinice. Škoda jen že slunko už je dávno za obzorem a na focení tudíž trochu pozdě. Ve městě nacházíme za 5 éček kemp. To je snad poprvé za desetiletou moto-cesto kariéru, co nabídku podobného zařízení akceptujeme, inu jednou to přijít muselo. Noc to ale byla hrozná, nejen že se mnou tokajská hmyzí havěť neustále laškovala, ale aby toho nebylo dost, z nedalekého o poznání zaplněnějšího kempu se rozléhal takový rambajs, že jsme zabrali až před rozbřeskem.

Koňské povozy, toulaví psi a hlavně nebrzdit provoz

Dobrou stovku kilometrů k rumunským hranicím nám následujícího dne komplikuje jen ošklivá bouračka a mnohakilometrová kolona před ní, ještěže motocykly mají i tady svá privilegia. Jinak opět nic než rovina, kukuřice, slunečnice a hoooodně dlouhý vesnice. Do země Hraběte Drákuly vstupujeme u Satu Mare. Ve městě potkáváme první a na dlouhou dobu i poslední dobrodruhy na endurech, objevují se pravoslavné kostely a stovky metrů vyfrézovaných silnic, k jejichž opravě se evidentně už dlouhá léta nikdo nemá. Ťopovi se do hor moc nechce, a tak míříme na východ po hlavní silnici směr Baia Mare, Dej a Bistrita. Široká silnice s ucházejícím povrchem a jen občasnými zákruty vede širokým údolím lemovaným pásem nevysokých a převážně zalesněných hor. Většina vesnic, kterými projíždíme, působí poněkud chudě. Zašlé dřevěné ploty lemují cestu a téměř před každým z nich lavička a na ní besedující senioři. Najdou se ale i zástavby nových domků a vesničky k nerozeznání od těch českých. Koňské povozy jsou stále ještě frekventovaným přepravním prostředkem čehokoli a toulavých psů je taky dost, ale nejsou nijak agresivní, jen trpělivě čekají, co upadne od stolu. Co se týče dopravních předpisů, z těch si v zemi transylvánských Alp moc starostí nedělají. Pro osobní vozy je v obci často povolena sedmdesátka, což v praxi znamená jet devadesát a víc, jinak brzdíte provoz. A co na to policie? Je často vidět, ale světelné signály protijedoucích vozidel jsou spolehlivým varovníkem, takže kolem hlídky se jede předpisově a pár metrů za ní opět kilo. Musel jsem se tomu až smát, jak skvěle to funguje. Tak se nám první den představuje jeden z posledních přírůstků Evropské unie.   V odpoledních hodinách se silnice za městečkem Bistrita začíná zvedat a dostává, jistě zásluhou evropského společenství, nový povrch. V příjemně táhlých serpentinách okruhových parametrů si užíváme spanilé jízdy osamocených strojů přes sedlo Tihuta v nadmořské výšce 1200 metrů.

Tady nahoře je to hotová idyla okouzlující náhodné turisty nejen svou malebností, ale i minimálním provozem. V širokých ohradách se pasou koně, louky v mnoha odstínech zelené zdobí nažloutlé kupy sena a několik dřevěnozděných domků rozesetých po kopcích střeží z nejvyššího vrcholu obrovský železný kříž. Na opuštěném parkovišti vyhlídkové restaurace se v chladném odpoledni chvíli rozhlížíme po namodralých hřebenech okolních hor a opět sjíždíme do údolí. Za městem Vatra Dornei vjíždíme do odlehlého údolí, které by nás příštího dne mělo dovést až k přehradě. Opustili jsme hlavní silnici a na kvalitě cesty je to okamžitě znát. Okolní stráně se každou zatáčkou přibližují, až dřevěné ohrady na zelených lukách mizí úplně a my sevřeni příkrými zalesněnými svahy kličkujíce mezi výmoly, hledíme k řece a hledáme plácek k přenocování. Jeden takový nám vyfoukli kočovní cikáni, mají povoz s plachtou tažený koněm, přesně takový, jaký známe z pohádky o třetím princi. Kdoví, jestli umí také čarovat? Zkoušet to ale raději nebudeme. Nabízí se i malý kemp, kde však hraje dost hlasitě muzika, což nám po včerejší zkušenosti zrovna nevoní. Náš plácek se nachází o nějakou tu díru a zatáčku dál. Nejsme tu sice sami, ale palouk u řeky je dostatečně dlouhý, aby zde v naprostém soukromí přenocovalo i několik lidí. Večer trávíme klábosením u ohně, opékáním dobrot a popíjením oblíbených značek – báječné místo.    Počasí nám opět přeje, když se příštího dne vracíme na tankodrom k jízdě zručnosti, jež  naše pohledy zaměstnává žel bohu daleko víc, jak půvabné údolí, kterým právě projíždíme. Po několika málo kilometrech se znovu objevují prosté domky, louky s ohradami a políčka kukuřice, ale i moderní vila s kovaným plotem. Po malovaném mostě se šestadvaceti oblouky překonáváme záliv rodící se přehrady a s hladinou stále na dohled míříme na její opačnou stranu. Ve městě pod hrází u značně přelidněné pumpy dopřáváme strojům plné bandasky a sobě trochu odpočinku. Čeká nás jeden z přírodních divů této země – Bicazská soutěska. Od překročení rumunských hranic je to první zajímavost, snad i evropských rozměrů, kde se to turisty jen hemží. Často kolmé, místy i převislé stěny jakoby silnici, která se proplétá v jejich stínu, chtěly rozmačkat a kdekoliv je jen trochu místa, stojí stánek s cetkami všech možných tvarů, barev a velikostí. Jinak poklidný provoz viditelně zhoustl a dávat pozor je třeba i na časté sesuvy silnice, které střeží „bezpečná“ zábrana z nalámaných větví omotaných igelitovou páskou. Se špetkou zvědavosti, co cestou vzhůru ještě spatříme, vyjíždíme až do sedla nad soutěsku. Dostáváme se sice na úroveň horizontu okolních kopců, ale jelikož výhled není nijak oslnivý, děláme čelem vzad a vracíme se do centra této oblasti. Jsou tu mraky lidí, mezi nimiž jsme na motorkách, ještě k tomu v cestovním hávu, poněkud za exoty, neboť jsme široko daleko jediní.( Na obdobném místě v Alpách věc nemyslitelná ). Nejen tu, ale zatím po celém Rumunsku bychom podobně zaměřených napočítali na prstech jedné ruky a to by nám ještě minimálně dva zbyly. Stavíme mezi stánky a jdeme utrácet. Mimo jiné kupujeme i sladkou asi čtyřiceticentimetrovou „ rouru“. Chutná podobně jako domácí koláče, tudíž je ohromě žravá a za pár minut pryč. Do města se vracíme stejnou cestou a v motorestu hned vedle pohledného hřbitova s kaplí hodujeme u smažené ryby.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE