Střípky balkánských vzpomínek

40 statečných a 50 milionů let

Oblaka nad mořem dovolují jen stěží proniknout prvním ranním paprskům, přesto zanedlouho ustupují a dávají opět prostor životadárné síle nejjasnější z hvězd. Po snídani v písku se jen pohledem loučíme s šumivým příbojem, neboť ani jeden z nás nechce zbytečně pokoušet„démony“ včerejšího dne. Strojíme sebe i „Japonky“ a opouštíme další z řádky zajímavých míst.   Bulharsko nás vítá azbukou, prázdnou dezinfekční vanou a poněkud horší kvalitou silnic. Následující položka v itineráři nás přivádí na červenohnědý kus země vybíhající do moře nazývaný Kaliakra. Na jejím konci se nacházejí rozvaliny města, maják s vojenskou posádkou, ale i malá kaple. Pevnina tu končí v sedmdesátimetrových srázech, jejichž odstíny v sobě snoubí škály bílé, železitě červené a světle hnědé barvy. Vše je tu podřízeno turismu. Placené parkoviště (motocyklisté to ovšem mají gratis), restaurace s vyhlídkou na útesu i muzeum a pěšinu lemují stánky s rukodělnými výrobky, jako jsou krajky, korále a drobnosti ze dřeva. To všechno v početné záplavě zvídavých turistů, respektive turistek. Nejde totiž přehlédnout neobyčejnou koncentraci hezčí poloviny lidstva, čehož možný důvod můžeme hledat v historii, neboť až doma u monitoru jsem se dozvěděl, že toto místo je spjato s početnými bájemi a legendami, z nichž nejvýznamnější vypráví o čtyřiceti bulharských dívkách, které volily raději smrt skokem z útesu než padnout do tureckého zajetí. Ať už toto místo zažilo cokoli, dnes je tu nádherně a jen litujeme, že se nedá sejít k moři.  Jsme zpátky na cestě. Krajina je svěže zelená, ale jinak dost placatá a jen velmi zlehka se vlnící. Před polednem nás pohlcuje předměstí Varny. Stavíme při krajnici a než stačím vytáhnout mapu, přibrzďuje postarší pán na skútru a ve dvou jazycích nabízí pomoc. Na mou otázku „Pobiti  kameni?“, což je další ze zajímavostí tohoto kraje, nás okamžitě směruje z jedné silnice na druhou a na základě jeho navigace s drobným zaváháním  toto zajímavé dílko přírody opravdu nacházíme. Je to podivný kamenný les nezvyklých tvarů z jílu a vápence, jehož sloupy sice nedosahují osmimetrové výšky, jak sliboval turistický průvodce, přesto je procházka mezi usazeninami moře, které toto místo před 50 miliony let zaplavovalo, docela zajímavou záležitostí.  Po dálnici se vracíme do Varny a pokračujeme podél moře. Silnice často překračuje široké kanály a zálivy, kde na březích kotví malé bárky, ale i obrovské tankery a zaoceánské lodě. Je zde spousta hotelů, často nových a luxusních, a další přibývají. Zdá se, že Bulhaři nastávající expanzi turistického ruchu nehodlají podcenit. Však také mají co nabídnout. Dlouhé a písečné pláže lemují nekonečné řady hotelů a starobylá města mají kouzlo a staletou historii.

Labyrint malebných zákoutí

Jedno z nich se na sklonku dnešního dne chystáme navštívit. Leží na poloostrově propojeném s pevninou uzounkou šíjí a od roku 1983 je zapsáno na prestižním seznamu UNESCO. Uměle tvořenou cestu střeží větrný mlýn a vjezd do města rozpadlé hradby. Stojíme na jakési točně autobusů a zvažujeme co podniknout. Začíná se smrákat, na šmajdání po městě není čas, a tak bychom si ho rádi alespoň projeli. Všímá si nás chlapík, Ukrajinec, má v nedalekém Obzoru ubytovnu a nabízí pomoc. Aniž bychom se rozmysleli, zajistil parkování vedle policejní budky a když mu líčíme své plány, alespoň vysvětluje kudy a jak do města. Každý vjezd do centra je střežen závorou, ale paní v budce nad dvěma motorkáři jen mávne rukou a cesta do křivolakých uliček starobylého Nesebaru je rázem volná. Charakteristickým rysem zdejších středověkých domů je užší zděné přízemí, na kterém je přistavené širší dřevěné první, ale i druhé patro podepřené šikmými trámy. V uzounkých uličkách se tmavé nástavby místy přibližují téměř na metr a průjezd po kočičích hlavách mezi nasvícenými obchůdky tak připomíná cestu Zlatou uličkou v Praze. Kličkujeme mezi turisty,  jak se nám zlíbí a užíváme si večerní atmosféry prastarého města. Po několika minutách však v labyrintu malebných zákoutí ztrácíme směr a rázem nevíme kudy kam. Lidí ochotných poradit je naštěstí dost. Pobaveni a s úsměvy ve tvářích zastavujeme na malém náměstíčku, jehož dominantou je románská bazilika, odkud je to k hradbám už jen kousíček. Perlu bulharského pobřeží opouštíme za šera, cestu skrápí vlahý letní déšť a my se začínáme pro změnu poohlížet po nějaké střeše nad loží. V městečku Pomorie přímo u cesty nás zaujal malý kemp. Mají tu dvoulůžkový bungalov v přepočtu za 80 korun na osobu. No neberte to za ty peníze. Do standardu  tříhvězdičkového hotelu to má pochopitelně velmi daleko a evidentně nefunkční lednice v designu 60. let minulého století se nás taky nesnaží přesvědčit o opaku. Ale umývadlo, záchod a sprcha s teplou vodou tu jsou a víc nepotřebujeme.   Vůbec se mi nechce z postele. To tak je, když se člověk týden válí jenom po zemi, a proto i polévku vařím v horizontální poloze. Přesto jsme před devátou zpět na cestě, poměrně snadno projíždíme Burgas a míříme k městu Sozopol. I zde si dáváme kolečko přelidněnými uličkami, jsou podobné jako v Nesebaru, jen v zamračeném dopoledni nemají tak působivou atmosféru.  Chtěli jsme ještě pár kilometrů na jih, ale počasí nepřeje, je chladno a ke koupání neláká, otáčíme tedy a vracíme se do Burgasu. Čeká nás celodenní přesun k západní hranici.

 Zprvu po dálnici, následně frekventovanou dopravní tepnou mezi východem a západem země, projíždíme široké údolí lemované pásem nevysokých, tu zelených, tam sluncem vyprahlých kopců. Jakmile opustíme pobřeží, na obloze opět převládne modrá a po zbytek dne je nám věrným společníkem, stejně jako nepříjemný protivítr, jehož síla o více jak litr navyšuje spotřeby našich „koní“. Poněkud nezáživný přesun končí u města Pazardčik, kde se noříme do kopců jakoby potažených zelenou ovčí vlnou. Silnice věrně kopíruje meandry řeky a v několika sjezdech k vodě nabízí solidní místo k přenocování.

Klenot balkánského stavitelství

V horách bývá chladno a rilské podhůří rozhodně není výjimkou, zřejmě také proto, že po celou noc zůstala obloha bez jediného mráčku. Oproti včerejšku jsme dnes daleko dřív v sedle. Cesta uspokojivého povrchu se kroutí v rytmu říčního toku a ranní stíny zvolna opouštějí zelená úbočí. Bez delších zastávek projíždíme rozlehlá údolí mezi pohořími Pirin a Rila, ale i sedla v nadmořské výšce nad tisíc metrů a malé vesničky se špičatými prsty minaretů na vrcholcích hor. Silnice je místy natolik rozbitá, že stačíme sledovat jen metry asfaltu před sebou a díry ve vozovce jsou tak hluboké, až auta zastavují, aby je krokem projela. Není to bohatý kraj, i když potenciál turisticky zajímavé lokality určitě má, vždyť nejvyšší vrcholky dosahují téměř tří tisíc metrů. Početné skupinky horských nadšenců tu však nepotkáte, zřejmě to ještě nějaký rok potrvá, než turisté ze zahraničí najdou cestu i sem. O to víc je však jízda zajímavější, když potkáváme jen domorodé obyvatele. Tady tesaře co loupou kůru z pokácených stromů, tam starší paní s mulou a neúměrně velkým povozem nebo prodavače produktů z darů lesa u cesty.   Další zastávkou z početné řady zapsaných na seznamu UNESCO je v našem putování Rilský monastýr, nacházející se v samém srdci stejnojmenného pohoří. Cesta k němu vede ponejprve vyprahlými poli a následně zvolna stoupá jedním z mnoha nazelenalých údolí. Projíždíme několika vesničkami, jimž holé hřebeny nejvyššího z balkánských pohoří tvoří neobyčejně pohlednou kulisu, a téměř každý domek u cesty krášlí pergola s vinnou révou. Za jednou z mnoha zatáček nás konečně vítá parkoviště, kamenné zdi kláštera a malovaná brána jako malá předzvěst toho, co na návštěvníka čeká uvnitř. Velké nádvoří v několika úrovních obestupují  malované arkády a středobodem kláštera je pravoslavný kostel v byzantském slohu, jehož venkovní chodba je v klenbách vymalovaná výjevy ze svatých knih podobně jako Sixtinská kaple ve Vatikánu. Ani se nebudu pokoušet vás s tou nádherou seznamovat textovou formou, neboť existují daleko fundovanější prostředky jako například produkty kouzelného přístroje japonské provenience. Co mě mimo úžasných a skvěle zachovalých fresek překvapilo, je fakt, že za návštěvu balkánského klenotu stavitelství nežádají poplatek a vstup je omezen pouze volbou vhodného oblečení.

 Tím jsou vyčerpány veškeré opěrné body našeho putování a nás čeká už jen cesta na sever. Na periférii bulharské metropole „obdivujeme“ kolonie rozpadajících se chatrčí s množstvím talířů satelitních přijímačů, které hravě převyšuje počet komínů. Následuje několik minut zdržení na srbských hranicích a už naklepáváme své maličkosti na příšerné silnici „čtvrté cenové skupiny“ směr Zaječar. Slunko už je dávno za obzorem, když se za městem zamotáváme do objížďky a v domnění, že si rozestavěnou silnicí krátíme cestu, končíme v zapadlé vísce kdesi v horách. Ještěže šofér z „kinderkamionu“ ví kudy a nabízí pomoc. Evidentně se tu vyzná, neboť rozbitou silničkou tak akorát pro jedno auto letí, jako kdyby něco ukradl a my se ho stačíme sotva držet. V jedné vesnici, to už je tma jak v pytli, jsme zváni na pivko. Je mu docela slušně rozumět, ale jen proto, že měl kdysi za manželku Polku. Jeho parťákovi totiž nerozumíme ani slovo. Ještě drobné rady pro zítřek a po pár kilometrech se naše cesty opět rozdělují. Díky hoši.  Před půlnocí bereme za vděk i malým sadem u cesty, naposledy rozbíjíme tábor a v momentě usínáme spánkem spravedlivých.

Díky kámo

Budíme se časně a již před sedmou opět svíráme hefty.  Na rozestavěné cestě, k potěše všech zúčastněných, znovu dochází k setkání s našimi včerejšími průvodci. Prohodíme jen pár slov a loučíme se, tentokrát již zřejmě navždy. Za Budapeští stavíme na poslední nákup. S plnými košíky maďarských vín opouštíme kasu a do dnešních dnů mi je záhadou, kam tolik lahví Ťopa do těch svých brašniček nacpal. Zde se také loučíme, on spěchá domů a já slíbil návštěvu na Slovensku. Ještě chvíli si užíváme dálniční duet, ale před Komárnem se naše stroje definitivně rozdělují a pro mě tím naše cesta, ač daleko od garáže, ale přesto jakoby končí.

Díky kámo, bylo to fajn!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE