Po špuntu zase na kolech
Text: HonzaSuchy | Zveřejněno: 14.4.2022 | Zobrazeno: 23 496x
Kapitoly článku
Semmering, hřích v chrámu Páně a hodně kurwa
Ráno se od vedle ozývají všelijaké zvuky. Vlézám ke kolegům na cimru a nacházím Lefloše válejícího se po podlaze. Provádí nějaké prý životabudící cviky s tenisákem (?!), které okoukal od Zbyňka. Kde má tenisák zrovna teď strčený vidět není, raději se neptám, co tu celou noc
vyváděli. Zbyněk je ve sprše, prý mu Leflošovým vibračním chrápotem v noci vypadl jeden špunt z ucha a tak tam dospává.
Snídaně je pestrá a vydatná, ale musíme si trošku poradit. Úplně prťavé talířky, hrnečky a skleničky na džus ukazují, že Maďaři jsou škudliví a mají strach, aby si hosté příliš nenakládali. Tak holt běháme k maďarskému švédskému stolu za trpkého úsměvu hlídající Maďarky vícekrát. Ale ustála to statečně, holka jedna.
Pak už razíme honit stroje. Lituji, že jsem kozičku zaparkoval pod lípou, která přes noc vypustila nějaké šťávy, na které se budu celý den lepit. Musím si namazat řetěz a vyslechnu si chytré kecy šklebících se GS-kardanistů. Jet na Crossovi, tak se taky šklebím, jak si Lefloš prasí ruce, teď jsem s ním na jedné lodi.
Vedle parkující manželský pár z Brněnska vyrážející do Dolomit složitě startuje své krásné postarší guzziny, zvuky jsou to všelijaké, dlouho sytiči ladí otáčky studených hrnců trčících do stran. To i dvoutaktní diesel v potopené ponorce by startoval čiperněji. K trochu retro image Motto Guzzi to ale tak nějak pasuje.
Koukám, že Lefloš má na Traceru na brejlích předních vidlic nějaký podivný mechanismus, vypadá to jako zmenšená roznětka atomové bomby. Jeho legendou je, že první série Tracerů se při rychlostech nad stopade vlní a tento gerét je tlumič, který to prý potlačuje. Později prý yamaháci Tracerům prodloužili rozvor a chybu odstranili. Podle mě kecá. Sám si snížil výšku motorky, aby dosáhl nohama na zem a tím ji lehce zprasil. A hlavně, pokud se mu to má vlnit, tak se na tom nejspíš klepe strachy sám Lefloš.
Dnes hodláme udělat východní okruh. Vyrážíme z Mariazellu na sever po motorkářsky rychlé a atraktivní B20. Motory chrochtají blahem, gumy pláčou, že takhle brzo umřou. Klátíme se po zajímavých silnicích až k nějakému Gutenscheinu, parádní úsek je přejezd přes Ochsattel na B21. Při zachcávce si
kontrolujeme poserpruhy, každý vidí jen to, co chce vidět, tedy u sebe poserpruhy vymazané až na okraj vzorku a u jiných střed gumy sjetý na placku. Z Gutenscheinu vyjíždíme nahoru na blízký Mariahilfsberg, kafárna tu k Leflošovo a Zbyňovo lítosti není. Mám strach, že už bez své drogy dolů nesjedou. Tak to rychle musíme napravit, v městečku zase zpátky dole na náměstí nacházíme snad nejhůř vypadající kafevařírnu v celém Rakousku. Zkoušeli postavit na náměstí socialistický betonový kulturák okoukaný v Čechách a pak to nedostavěné někdo zprivatizoval. No hlavně, že tu uspokojí Lefloše a Zbyňu tou teplou hnědou vodou.
Při jedné odpočívce si moji tři kolegové vzpomenou, že mají helmy s kecafonem a že by to konečně mohli spárovat. Schubertky dvou géesáků spojení navážou, s jinoznačkovou Leflošovo helmicí se však pářit moc nechtějí. Někdo dokonce vytáhne písemný návod a začne ho luštit. Pak Véna zajásá, že Lefloše slabě slyší, ukáže se, že je to však přes vedle Lefloše stojícího Zbyňu. Jsem rád, že jsem této komedie v obyčejné nolance za čtyři litry ušetřen. Na motorce si užívám klidu a pohody, ještě tak, aby mi do toho někdo kecal či snad dokonce telefonoval.
Na úsecích silnic se v Rakousku začaly objevovat omezení na 70km/h platné pouze pro motorkáře. Už dříve jsem četl, že to v Rakousku začnou zavádět, cílem není chránit životy a zdraví motorkářů, ale sluch místních domorodců před zvuky do ruda rozžhavených akrapů.
Údolím Klostertal si to namíříme k řece Schwarza, podle ní pak do Raichenau an der Rax, kde natankujeme cisterny našich strojů. Zase tu řešíme ten Leflošovo zbytečný nešťastný kanystřík. Pak už míříme na Semmering, kde se těšíme na zajímavé stavby první evropské horské železnice se
standardním rozchodem dokončené již v roce 1854. Semmeringská horská dráha je v nejzajímavější části střídavě vedena poctivými kamennými mosty a ručně hloubenými tunely, obojí jsou různě zakroucené. Musela to být fuška vše tenkrát postavit, prý se na stavbě nepoužíval střelný prach, lopotilo se tam dvacet tisíc dělníků. V současné době už dráha kapacitně nestačí a pod celým horským masivem se od roku 2012 hloubí 27 kiláků dlouhý úpatní tunel.
Poté vyjíždíme právě kolem jednoho ze stavenišť nového tunelu na horské sedlo Pfaffensattel 1372 m.n.m, stojí zde vybydlený a vymlácený horský hotel vypadající jak po válce Srbů s Chorvaty. Uvažovali jsme s výjezdem na Stuhleck 1782 m.n.m., ale šotolinová cesta je uzavřená.
Pak už točíme údolími a přejezdy zpět směr na Mariazell, na konci cesty lehounce zmokneme, přinutí 
mě to vzít si na sebe bundu, jinak jezdím celý trip jen v tričku navzdory bezpečnostním pravidlům. Tak mi za tu motorkářskou nekázeň neukamenujte, nemám rád vedro, to raději riskuji stažení kůže hrubým asfaltem.
Lefloš se Zbyňkem o přestávkách zaníceně diskutují, kde všude se jim to smýklo či klouzlo, jak to hrnou. Protože jezdím za nimi, tak si myslím, že jim klouže jedině tak prdel po sedle, protože si tam strachy nejspíš přimázli hnědou. Faktem je, že přede mnou jezdící Zbyňa si zatáčky vychutnává a klopí je statečně, večer pak jistě študuje v aplikaci BMW, jestli dosáhl náklonů Valentina Rossiho. Snad při tom nespadne z postele.
Máme také platný pevný jezdící pořádek. První Véna jako führer, pak Lefloš, za ním Zbyněk a nakonec já s kozičkou, abych je prý nebrzdil. Vénu moc nevidím, ten prchá pořád kupředu, zato vidím některá divoká Leflošovo předjíždění. Zde na Motorkářích má pseudo Ferda Mravenec, vžívá se tedy občas do role hmyzu a zkouší se namáznout protijedoucím autům na čelní sklo. Já pak ze zadní pozice s rukou na brzdě okukuji, zda Leflošovo pomníček bude lépe slušet pravému či levému pangejtu. Díky bohu na pomníčky nedošlo, naše výtky sebevědomě odvážný Lefloš smazává, že vše bylo přece v pohodě. Mám hranu pohody posunutou asi moc konzervativně.
Vénu nechám u hotelu škodolibě zaparkovat géeso pod slintající lípou, nakonec se mi ho zželí, i když tím přijdeme o ranní zážitek s Vénovo nadáváním. Moje chyba, přišli jsme o hodně.
Po krátkém srovnání našich starých kostí ve vodorovné poloze vyrážíme pěšky do centra Mariazellu spatřit tu slavnou poutní baziliku, abychom jako poctiví ateisté pochopili proč městečkem proteče každoročně až milion poutníků. A
samozřejmě pak do hospody, to je zase naše poutní místo.
Mariazellská bazilika je nejvýznamnějším rakouských poutním místem, založena byla hluboko v 15. století. Lefloš zůstává venku, zapomněl si náhubek v druhých gatích. Zbyněk zkouší v pokleku na schodech vyfotit průčelí chrámu, vypadá při tom jako muslimský 
terorista maskující se nazrzlým přelivem a basebolkou na hlavě a chystající se odpálit bombu mobilem.
Vnější fasáda chrámu by už mohla dostat upgrade, uvnitř je ale vše v plné parádě. V přední lodi právě začíná mše, tak se protáhneme do lodi zadní. Varhany jsou v chrámu dvoje, asi historické stereo. V regálu s cetkami a papíry s křesťanskou tématikou vezmu český prospekt k chrámu, ať posbíráme nějaké informace. Venku pak zjišťuji, že jsem za prospekt měl hodit do kasičky pár drobných, katolická církev až tak dobročinná není. Poctivý Zbyněk se hodlá vrátit a přispět, zarážím ho, že bude spíš trapným se tam přes mši vracet a hlavně…. zrovna čtu knížku o plavbách, které objevovaly svět, kde je hodně o tom, jak se ve jménu šíření křesťanské víry plundrovaly nové světy, hubili domorodci a katolická církev se pakovala zlatem. K tomu se stále častěji vynořují důkazy, že katolické kněžstvo je koncentrátem všelijakých úchyláků a klér se k tomu samozřejmě nechce hlásit. To vše mi čistí svědomí hříšníka hřešícího přímo v chrámu Páně, i když ne úplně zcela a provinile po očku sleduji okolí, zda mi přijde někdo kázat o křesťanské morálce.
Pak kotvíme na terase gasthausu hned pod chrámem, zahodujeme si tedy pod dohledem Panenky Marušky. Přinesené pivo je dobré, ale teplé. Na naši výtku pingl hlásí, že mu to víc nechladí, přemlouváme ho, ať dá u příštích piváčů aspoň vychladit sklenice, což slyší zjevně poprvé, ale nakonec mu to dojde a polepší se. Chytřejším než luštění švabachu v jídelním lístku se ukazuje okoukat, čím se cpou lidi u vedlejších stolů a tři si objednáváme stylem Herr Chef, bringen Sie uns bitte, was der Mann von neben hat. Je to místní knedlovepřozelo a je to výborné. V Rakousku to mají opačně než u nás, což mě vyhovuje a Lefloše podivuje, na talíři je totiž jen malý knedlík a velká masa jsou hned dvě. Jen Zbyněk to jistí wienerschnitzelem s hranolkama, na přání majonézy mu donáší kečup. No hlavně, že se s pivem polepšili.
Z vnitřku našeho gasthausu se vyvalí čtyři chlastem značně zlomení Poláci. Že jsou to motorkáři lze snadno poznat podle pantoflí na nohou, když boty se jim do kufrů už nevešly a také nějakých motonápisů na tričkách. Ne že bych je chtěl zrovna poslouchat, ale jsou velmi hluční, vnímám proto i na padesát metrů, že v lidové polštině se každé mluvené slovo ukončuje jadrným „kurwa“. Klasické české „vole“ by k tomu bylo jen třetí ligou. Možná jako zbožní katolíci přijeli navštívit poutní místo Mariazell, rozhodně se tu ale zbourali jako pravoslavní mužici. Kdyby platilo, že za každé „kurwa“ se vymění jedna dlažební kostka, tak čtyři Poláci za deset minut předláždili celé náměstí.
Na terase před naším hotýlkem sedí kromě jiných manželská dvojice z východních Čech honící po okolí krásné červené HáDéčko. Kolegové zbystří, že mají před sebou flašku vína a zkouší sehnat Maďary a koupit si flašku také. Maďaři ale nefungují, dvojice má flašku ze svých zásob, borci jdou zklamaně se suchou hubou do pelechu.