Po špuntu zase na kolech
Text: HonzaSuchy | Zveřejněno: 14.4.2022 | Zobrazeno: 24 336x
Kapitoly článku
Salza, Erzberg, Hochkar a nález na trenkách
Ráno zase poctivá snídaně, vyrovnat účty a vyrazit. A že máme příště přijet bez Bookingu, že to je výhodnější. No, hlavně pro ně .... . To mám tedy obvolávat podniky v půlce Rakouska a zjišťovat, kde mají volno? Mě rezervace přes Booking vyhovuje a vždy to nějak klaplo. Nějakých pár procent ceny sem nebo tam, mě je to tedy šumafuk, zůstanu Bookingu věrný.
Dvojice na červeném H-D už vyrazila. Haryk startoval rozhodně s větší chutí než včera guzziny. Startujeme také a mydlíme po klikaté silnici pěkným údolím horské řeky Salza. Na jedné zastávce u řeky právě banda českých vodáků souká těla do neoprenů a dofukuje gumové rafty.
Malou cestovku provozuje již seniorní dvojice, paní v plastovém rodeu dnes dělá vůdkyni skupiny, pán veze mikrobus s vlekem a hodlá čekat v kempu ve Wildalpenu u flaštičky či dvou dobrého vína, než tam vodáci doplují. Lehce si stěžuje, že bába dnes schválně naplánovala delší plavbu až pod Wildalpen, tudíž pro ně bude muset zajet a vínko si odpustit. Akční Zbyněk svléká motohadry a hodlá si smočit tělo v čiré vodě s teplotou cca 12 stupňů. U nás teplovodních choulostivců tedy podporu nenalézá, řešíme, co budeme dělat s jeho motorkou, až ho proud stáhne o pár kiláků níže či Zbyněk umrzne. Ten se spokojeně bahní ve studené řece, my ostatní jen čumíme. Bystrá řeka Salza je vodáckým rájem a rozhodně tu splutí nelze pojmout jako opileckou jízdu známou z českých řek.
Hlavním cílem dneška je Erzberg, velký důl u Eisenerzu na železnou rudu. Co důl, tam se ubourává kopec! Erzberg je u motorkářů známý svým každoročním extrémním motokrosem, kdy se sjedou stovky krosových v dobrém slova smyslu magorů i magorů skutečných a pod dozorem tisíců čumilů zde zkouší objevit na jednu stranu vrchol svých riderských schopností a na druhou stranu dno svých sil. Poprava motorky v kotrmelcích je k tomu samozřejmostí. K tomu tam RedBull a pivo tečou proudem. Najděte si ERZBERGRODEO na Trubce, stojí to za to, je to skutečná ďábelská show.
V Eisenerzu zkoušíme zajet do blízkosti lomové části dolu, očekávaně dojíždíme k zákazu vjezdu, lom není odtud zblízka za stromy a haldami ani vidět. Chvíli spekulujeme, zda tam zkusit vjet, nakonec raději ne a naše 
rozhodnutí podpoří po chvilce ze zákazu vyjíždějící četnické auto. Do hovoru se s námi dává ukecaná místě znalá starší paní, zkouší vymyslet, kudy bychom se mohli více přiblížit, ale vždy to skončí na slovech aber es ist ein bisschen illegal. Sakra, nějak se na nás na tomto tripu lepí jen staré báby. Vlastně jako vždycky.
Vracíme se na hlavní silnici do směru na Leoben a po impozantní hodně do kopce vedoucí rychlé estakádě vyjíždíme na vyhlídku nad výsypkovou částí dolu. Pozorujeme dole jezdící mamutí sklápěčky, které jako brabenečci přemísťují nekonečné tuny hlušiny. Lomová část dolu není vidět ani odsud. Za
mnoho desítek let byla ukousnuta obrovská část kopce, hlušinou bylo zase zasypané celé vedlejší údolí. Stojí za to se sem podívat, do dolu se dá vyrazit na exkurzi na korbě mamuta. To by mě bavilo, tak snad někdy jindy.
Obracíme zpět a ve vedru hledáme nějakou hospůdku pro malý oběd, 
rozhodujeme se vyjet si na Hochkar, populární lyžařské středisko v 1500 metrech, bude tam chladněji. Hochkaralpenstrasse byla dle info z webů dříve placená, nyní stojí dole v Lassingu jen opuštěná budka mýtnice. Výjezd je místy po nové a místy po staré děravé silnici. Potkáváme dolů jedoucí nám známé červené HáDéčko a nadšeně se zdravíme. Nahoře zalézáme do klasické lyžařské hospody s terasou, foukneme si každý jednoho rádlera a vyzkoušíme různé knedlíkové polívky.
Dovolím si malou vložku. Crosse mám s DCT automatem. Čudlík pro ruční podřazování je na místě, na kterém má Stromek houkačku. Občas se zapomenu, že jedu na kozičce a omylem zahoukám, což vůdce Véna vyhodnocuje, že ho prcám, že blbě odbočil. Je z toho nějak nervózní.
Ještě k tomu Crosstourerovi s automatem. I na Motorkářích jsou různé kritické názory, jak si kdo automat vyzkoušel a jak by to raději nechtěl, že už to pak není motorka...... Tak já tvrdím, že to říká ten kdo automat nemá! Já jsem naprosto happy! Měl jsem už pět motorek se šaltpákou, hledal jsem tedy něco jiného a naprosto mě to nadchlo. Když nechci jet na automat, přepnu na rúčo a kvalty tam mydlím tlačítky. K tomu neřeším spojku, při zastavení odřadit, najít neutrál, opřít se jen o pravou nohu, abych mohl levou zařadit… pro mě tedy automat pohoda. V první generaci Crossů byly v automatu jen dvě volby, D jako normál a S jako Sport, pak to vylepšili. Déčko je furt takové dieselácké, pro kalbu se pak přepíná na S, které má v novější verzi Crosse tři stupně. Přiznávám, že S3 je snad jen pro cestu na kolech do pekla. Když zatopíš, tak dvojku to tam kope až v devadesátce. Na druhou stranu, i na kozičce V-Strom 650 si užívám. Vázne sice na výjezdech zatáček, koně chybí, také to má slabší brzdy. Ale jinak je to stroj strašně příjemný, výborně ovladatelný. Mám ji rád, kozenku mou černou, kterou díky Crossovi šidím….. Nakonec, kdysi v Alpin testu uznávaného německého časopisu Motorrad porazil V-Strom 650 všechny báwa a ducatky. Asi ne nadarmo.
Zbyňa zase touží zchladit své kosti v alpských vodách, slibujeme mu jezero Lunzer See. To se ukazuje jako těžký omyl, lidí je tam jako na.…., pardon, úplně plno. Je sobota a snad celé Rakousko vyrazilo na malé Lunzer See spláchnout pot pracovního týdne. Pryč odsud. Čas je dobrý, rozhodujeme zopáknout si výjezd přes průsmyk Zellerrain do Mariazellu a smočit Zbyňu v Erlaufsee. Nahoře na Zellerainu se na asfaltu mezi bicykly povaluje několik teenagerek zmožených dlouhým krpálem. Prý už mají dnes v nohách 160 kiláků a čekají na šéfa. Ten po chvilce za dívčího jásotu vytlačuje na vršek již vybité elektrokolo. Pohlížím na partu s velkým uznáním, mladé holky místo cigár a vošoustů drtí na kole alpské průsmyky…. tak je to správně, tak to má být….. ke smůle těch vošoustů….
Horská vydra Zbyněk si pak pochvaluje teplotu vody v Erlaufsee, zase kolem projíždí červený HD a vrací se k nám na pokec.
A pak už kalíme zase po nám již známé vynikající silnici z Mariazellu na sever a dolů z Alp. Jestli si někde chcete stříknout blahem do trenek, tak toto je to správné místo! Většinou táhlé zatáčky vyzývající k řádnému poklopení a protáhnutí motoru celým rozsahem otáčkoměru. I serpentýny jsou málo utažené a dá se v nich topit. Dávám kozičce řádně pod vocas, suzinka se opravdu snaží honit silnější oře, trenky vlhnou blahem. Jen pneumatiky si pobrečí, život se jim tu rychle krátí. Je to opravdu motorkářský masakr – Mariazell, Wienerbruck, Puchenstuben, Frankenfels…. Cesta druhým směrem nahoru je ještě lepší, kdysi jsem ji kroužil na ještě na čopru a ubrousil si kramfleky.
Jsem celý výlet lehce jezdecky indisponován nejen nevýkonem kozičky. Na Crossovi mám napevno přidělanou navigaci, kterou jsem na Stroma musel oželet. Na navigaci se dá sledovat, jaký mají blížící se zatáčky tvar a délku a podle toho se dá přitopit či přibrzdit. To mi trošku někdy chybí, i když jsem asi rider ostuda, napřed si zatáčku prohlížet na displeji a pak se v ní neposrat….
Třetím a posledním noclehem je Kammerhof v Hofstettenu už v rovině pod Alpami, klasický habsburkský rustikální hostinec. O našem zabookingování nemají ani šajn, ukazujeme jim naše 
beštétigung v mobilu, prý jsme měli zavolat přímo, sice na Bookingu inzerují, ale nakonec to nepoužívají. Ubytování ale není problém, každý se nastěhujeme do své minikomnaty, Lefloš se Zbyňkem už v noci nebudou upevňovat svůj vztah. Asi by také bylo blbé přijet domů k manželce a smrdět neznámým pánským pičifukem. Motorky jdeme strčit do sklepní garáže, kde má své bízy i šéf podniku. Do černé díry někde dole sjedeme popředu a až pak nám dochází, že na zpátečku vyjet nepůjde a budeme muset mašiny v úzké garáži nějak složitě otočit. Ale to bude starostí až ráno, jdeme teď posedět.
V salónu frčí nějaká zlatá svatba či co, sedáme na terasu a vybíráme ze tří piv. Punťu už jsme měli, volíme Kaisera, obsluhuje nás nějaká kuňkající asiatka. Jídlo je slušné, z Kaiseru se přechází na
vínečko, tedy až na mě, jako Plzeňák nejsem vinař a umím rozeznávat jen tři druhy - rychlý špunty, pitelné a moravské. Pak přichází na pokec šéf, bodrý Albánec či Kosovan dříve žijící i několik let na Slovensku. Je s ním docela prdel, mluví mnohonárodnostní hatmatilkou. Na náš dotaz, zda hospodu i nocleh zaplatíme až ráno najednou, že by chtěl hned, že má rád prachy pod 
polštářem, že se mu pak lépe spí. Podle mého má strach, že by nás ráno zkasírovala jeho stará a zkrátila mu kapesné. A zase slyšíme, že příště máme přijet bez Bookingu. Jsou tu všude ti ubytovatelé trošku vychcaní, Booking je jim dobrý k inzerci, ale platit provize se jim už nechce.