Dobrodružství Centrální Asie

 

 Západ Ruska je plochý jak hruď čínské plavecké závodnice a silnice jsou převážně rovné s občasnou mírnou zatáčkou. Ano, je to nuda, ale s tím jsem počítal. Z monotónnosti mě čas od času vyvede docházející benzín nebo policejní hlídky, které mě naštěstí ignorují a vybírají si spíše kamiony. Jedna věc je zde zvláštní, a tou jsou ukazatelé vzdálenosti. Jedu na Ufu, cedule ukazuje 896 km. Po 5 km je další cedule, která říká do Ufy 900 km. O 10 km dále je číslovka 916 km. Tímhle způsobem tam letos nedorazím a já do Ufy fakt chci. Je pokročilá hodina, tak nezbývá, než najít místo pro stan a začít nový nevyrovnaný boj s komáry. Moskytiéra je jedna z nejlepších věcí, kterou si můžete při návštěvě Ruska vzít s sebou.

Následující den jsem přeci jen dorazil do Ufy. Cedule ještě mnohokrát ukazovaly nesmysly, ale nenechal jsem se odradit. Úspěch jsem chtěl řádně oslavit kávou, nedařilo se mi však najít vhodné místo. Pokaždé bych musel nechat motorku bez dozoru na parkovišti, což se mi nechtělo. Po hodince hledání slavím úspěch a objednávám si povzbuzující nápoj. Vítězství chutná hořce. Měl jsem alespoň možnost vidět město ze sedla motorky. No, není moc o co stát. Průmyslově naladěná Ufa mi nabídla pouze továrny, paneláky a smradlavé ulice přeplněné černě kouřícími traky. Určitě jsem musel minout tu hezkou část. Povzbuzen kofeinem se vydávám k městu Čeljabinsk. Zanedlouho se krajina začíná pozvolna vlnit a měnit v kopce. Neklamné znamení, že jsem dorazil k Uralu. Po dvoutisících kilometrech rovinek konečně změna. Údolí s horskými říčkami, bujně porostlé kopce, nádherně zelené louky a kamiony šplhající hlemýždím tempem nahoru, aby pak mohly stejnou rychlostí klesat zpět do údolí. Koukám kolem sebe a užívám si každý kilometr cesty, na kterou mi začalo svítit i slunce. Svět je najednou mnohem veselejší.

 

Ural je pás hor táhnoucích se v délce 2500 km od severu k jihu a v této části není nikterak vysoký. Jak se znenadání objevil, tak rychle zase zmizel a mě přivítala divoká, nekonečná Sibiř. 9. den výpravy je zatím tím nejnudnějším. Zdolávám obrovské úseky rovných silnic, kde se okolí prakticky nemění. Nelze si představit, jak obrovská tato země je, dokud si to nevyzkoušíte na vlastní kůži. I to je důvod, proč jsem se rozhodl celou trasu zdolat po vlastní ose. Mnoho lidí využívá vlak a dopravují se až do Irkutsku. Myslím si, že se připravují o zkušenost zdolat tisíce kilometrů v monotónnosti, která je nepodobná ničemu jinému. Hlavní ale je překonat se, vydržet sám se sebou a svými myšlenkami, což se může sice zdát jako věc jednoduchá, nicméně, věřte mi, že není. I každodenní boj s mračny komárů je důkladné prověření psychiky. Jsou večery, kdy mi jejich množství nedovolí ani v klidu se najíst a musím večeřet za svižné chůze. Chápu, že se taky chtějí nasytit, ale na mě si prostě nesmlsnou. Většinou to končí mým úprkem do stanu. Jednoduše idylka každého milovníka přírody a volného kempování. Do Omsku to mám něco přes 200 km. Ráno zvedám kotvy a vydávám se k městu najít slušný hostel. Mám několik tipů z netu, ale najít hostel podle adresy se mi nepodaří. Druhý pokus dopadne stejně. Až napotřetí to konečně vyjde. Pěkné, čisté ubytování s příjemnou obsluhou, za velmi příznivou cenu. Sprcha fakt bodla. Osvěžen, voňavý a zvědavý vyrážím na prohlídku města. Staré komunistické budovy společně s nově rekonstruovanými a rušné ulice naplněné auty od starých Lad po nejnovější Mercedesy. Trochu klidu poskytují písčité břehy řeky Irtyš, kde mnoho místních relaxuje a provozuje různé sporty a koníčky.

Večer se plní hostel chlapíky v uniformách. Co zde mají za úkol, se mi zjistit nepodařilo. Zastrčený v klidu společenské místnosti pracuju na prvním reportu z cesty a zálohuju zachycený foto-video materiál. Na příštích pár dnů se znovu vydám mimo dosah civilizace, do nekonečných dálek Sibiře. Sobotní ráno změnilo včerejší rušnou třídu v poklidnou ulici, která mi umožní pohodový výjezd z města. Vracím se do módu polykání kilometrů skrze krajinu močálů a březových hájů. Po celý den jsem měl před sebou stejný obrázek. Musím přiznat, že bych zde nechtěl žít ani náhodou. Daleko od všech vymožeností „vyspělé“ civilizace, kde pouze velká města, mnohdy od sebe vzdálená stovky kilometrů, mohou poskytnout zázemí, na které je Středoevropan zvyklý. Vesničky, které občas lemují hlavní tah, jsou jako komunistický skanzen. Často mi připomínají venkov mého dětství, včetně zemědělských strojů. A ti komáři! Tuny komárů trpělivě vyčkávajících na svou oběť.  Boj, který se nedá vyhrát. Každý večer je situace podobná. Najdu vhodné místo pro stan a ve chvíli, kdy to vypadá, že je místo bez dotěrného hmyzu, se situace rychle mění. Oni si vás najdou. Vždycky!

Ráno mě budí bubnování kapek na plachtu. Raději se zachumlám hlouběji do spacáku a pokračuju v podřimování. No nic, nemohu tady ležet celý den, nebo ano? Chvilku si pohrávám s touto myšlenkou, než ji zastrčím hluboko do sekce neuskutečněných skvělých nápadů. Za dozoru komáří hlídky balím mokrý stan a vydávám se k Novosibirsku. Hledám povzbuzení ve formě kofeinu a wifi. Moderní město nabízí vše, co promoklý poutník potřebuje. Teplo, kafe, něco na zub, elektrickou zásuvku a příjemnou, usměvavou obsluhu. Hned za periférií se začíná krajina zvedat. Mokřady vystřídaly louky a lesy. Silnice se taktéž trochu pokroutila a mě začíná cesta znovu bavit. Dochází mi, jak málo někdy stačí, aby se člověk začal znovu usmívat. Občas je potřeba si projít nesnázemi, nepříjemnostmi a nudou, aby člověk ocenil maličkosti, které život nabízí. Dodává mi to znovu dobrou náladu a chuť na nové dobrodružství. Silnice je často v rekonstrukci a během projíždění jednoho takového úseku cítím, jak mi plave zadek. Ostrý kámen si našel cestu skrze pneumatiku a prodřel díru do duše. Dříve nebo později to muselo přijít. U krajnice sundávám z motorky bagáž a pouštím se do opravy. Za půl hoďky jsem opět na cestě. Ne nadlouho. Záplata povolila, tlak utekl a prázdné kolo mě donutilo pustit se znovu do opravy na kraji silnice, kde kamiony lítaly přes stovku bez jakékoliv známky zpomalení. Když je po pár kilometrech kolo opět prázdné, nadávám, jak starej poustevník. Ještě, že mi Rusáci nerozumějí. Zkouším to potřetí, dávám větší záplatu, více lepidla a komáry vysávající mě pomalu dosucha, už vůbec nevnímám. Vždy u mě zastavuje několik projíždějících motorkářů s nabídkou pomoci. Žádný ale nemá kvalitnější záplaty, takže je s díky posílám dál. Tady si budu muset poradit sám. Přibržďuje u mě i Bělorus Andrei na „Africe“. Máme stejný plán cesty. Bajkal, Mongolsko a Pamír. Když odjíždí, loučí se se slovy: „Uvidíme se v Mongolsku!“ „To víš, že jo,“ říkám si pro sebe. To ještě netuším, že naše osudy se znovu protnou.

Velká záplata už drží! Teda, alespoň dalších sto kiláků. Když znovu povolí, plný zoufalství se rozhlížím kolem sebe a přemýšlím, co budu dělat. „To snad ne!“ vykřiknu v duchu, když se mé oko zastaví na azbukou napsané ceduli pneuservis. Tomu říkám štěstí v neštěstí. Chlapík lepí duši a když už je kolo sundané, mění také pneumatiku za novou, kterou s sebou tahám už z domova. Hned je motorka o něco lehčí a jízda příjemnější. Poslední noc před Irkutskem kempuju u lesa. Myslel jsem si, že nejprotivnější hmyz je komár. Objevil jsem však ještě o něco zákeřnějšího drobečka. Když jsem zaparkoval motorku hned na kraji lesa, ještě chvilku pozoruju okolí, zda teplo motoru nepřivábí krvesajce. Téměř žádní komáři, jen pár mušek, zaraduju se. Ne však nadlouho. Tyhle mušky, jak jsem brzy zjistil, se stejně jako komáři živí krví. Navíc mají schopnost zalézt pod oblečení a ranky po kousnutí poměrně dlouho a dost krvácí. Během pár minut jsou jich stovky. Ukrývám se do stanu a schoulený v klubíčku poslouchám narážení tělíček těch bestií do stěn. Chvílemi jsem měl pocit, že slyším slabé hlásky „zůstaň tam, jdeme si pro tebe“.

U cedule Irkutsk slavím malý triumf. Prvních 7000 km v sedle je za mnou. Teď už na mě čekají pouze samé bezva zážitky. Projíždím městem a hledám adresu mého hostitele Eugena, se kterým jsme se kontaktoval přes webový portál Couchsurfing. Evžen, jak jsem si ho pojmenoval, je „Ajeťák“ a pracuje z domova. Bydlí se svou manželkou a dcerou na sídlišti v malém 1kk, než dokončí rekonstrukci většího bytu. Trochu mě zaskočí, že nechává přespat naprostého cizince v jedné místnosti společně s jeho rodinou. Co když budu chrápat? V horším případě, co když bude chrápat jeho žena? Nakonec se ukazuje, že mé obavy jsou naprosto zbytečné a užijeme si spousty zábavy. Při kuchtění večeře a pozdější lahvinky vína. Ráno mi Evžen dá několik užitečných tipů, co ve městě navštívit. Nejdříve ale musím na mongolskou ambasádu požádat o víza. Kromě ruského víza, které jsem musel vybavit už v Čechách, jsem všechna ostatní vyřizoval až během cesty. Dělám to tak vždy, abych si mohl ponechat možnost měnit trasu bez výčitek, že jsem vyhodil peníze a čas za něco, co nebudu potřebovat. Rychlost, s jakou jsem byl hotov, mě příjemně překvapila. Za 10 minut jsem měl vízum v pase a mohl vyrazit na průzkum města. Kéž by to tak fungovalo všude! Žádná zbytečná lejstra a obstrukce. Proplouvám ulicemi, nenápadně pozoruji dění, nebo prohlížím zajímavosti a památky, které Irkutsk nabízí. Ve chvíli, kdy nasedám zpět na motorku, mě oslovuje chlapík se zvědavým výrazem ve tváři. Vyklube se z něj švýcarský motorkář, který zde čeká na svého parťáka, aby se společně vydali na cestu po Rusku. Zve mě na čaj, u kterého trávíme příjemnou hodinku v hovoru.

Následující den vyrážím na 250 km dlouhou cestu k Bajkalu a jeho ostrov Olkhon. Příroda v okolí jezera tvořená lesy a loukami, je vcelku kopcovitá a fakt mě baví. Čím více se blížím k vodě, tím ubývá lesů až nakonec zmizí úplně. Na ostrov mě přepravuje trajekt a za zvuku padajících kapek sjíždím z jeho paluby na písčitou cestu. Zapomeňte na asfalt, benzínky, či obchody. Jen já a příroda. Brázdím liduprázdné travnaté pláně, než objevím nádhernou pláž, kde hodlám strávit noc. Potkávám se zde i s organizovanou skupinou Němců, kteří s místním průvodcem objevují nádheru ostrova v terénních obytňácích. Stan postaven, vroucí voda bublá v ešusu, když vtom slyším blížící se zvuk motorky. Kluk na Africe se představuje jako Dimitri. Ptá se, zda může kempovat se mnou. Nemám s tím problém, alespoň procvičím ruštinu. Dimitri má namířeno do Vladivostoku a během večeře si vzájemně vyměňujeme zážitky z cest. Spíše tedy mluví on (je hrozně upovídaný) a snaží se přizpůsobit mluvu mým chabým schopnostem rozumět, jak to jen jde. Motorkáři i cestovatelé mají vždy společné téma, které vydrží na dlouhé hodiny. Navíc Dimitri je dobrý společník. Slunečné ráno přímo vybízelo k vykoupání. Potom, co jsem po vstoupení do vody zaťal prsty na nohou v pěst, raději rychle měním rozhodnutí na pouhé opláchnutí. Rád se otužuju, dnes mě to ale vůbec neláká. Nikam nespěchám, užívám si rána s hrnkem horké kávy. Po rozloučení se ještě projíždím po ostrově, než se vydám do přístavu, kde mě trajekt přehoupne zpět na pevninu. Počasí je nestálé a občas mi připraví nečekanou sprchu. Místní policajti mi zařídili i jednu ledovou. Hlídka mě posílá ke krajnici, kde zkoumá motorku. „Máš strachovku?“ ptá se jeden z nich. Chvilku se přehrabuju v paměti. Já přece vím, co to znamená, jen si nemohu najednou vzpomenout. Posílá mě sednout si do auta. Dochází mi, co bude následovat. Sedám si, když vtom mi to doklapne. Strachovka = pojištění. Vytahuju zelenou kartu, kterou si policajt prohlíží, zatímco utrousí „A co řidičák?“. Lovím i ten. „A co mezinárodní?“ Máš? No jasně a s úsměvem ho podávám. „Joj, na zadní straně není ručně vyplněné jméno v azbuce.“ rychle hlásí. To může být pokutička až do výše 2000 rublů. Ze mě vyjde jediné slovo „nět“, které následuje ještě několikrát po sobě. Mám čas a hodlám tuhle hru dohrát do konce. Když policajt vidí, že toto nikam nevede, podá mi řidičák se slovy „dej si to do kupy!“ a nechává mě jet. Trochu mi kručí v břiše. Tento neoblíbený zvuk zaháním čerstvě vyuzenou rybou přímo z jezera. Je to velká dobrota za pár rublů.

Posílen mířím zpět na Irkutsk a dále na jih okolo dolního cípu jezera. Krajina je zde poměrně hornatá a není lehké najít místo pro stan. Nakonec dávám za vděk malé louce u řeky, hned vedle Transsibiřské magistrály, jenž mi dělá společnost už od Omsku. Je na ní opravdu čilý provoz a obrovská souprava profrčí za děsného kraválu každou čtvrthodinku. Poprvé využívám špunty do uší a moc ten nápad vzít si je s sebou pochvaluju. Vesničky, kterými projíždím na své cestě k Ulan-Ude, jsou ospalé a všude je klid. Nespěchám, tu a tam zastuvuju a hledím na obrovskou vodní plochu táhnoucí se v délce 636 kilometrů a končící v nedohledném horizontu. Míjím občerstvení s výhledem rovnou na jezero. Zastavuju a u obsluhy si objednávám černé kafe za 35 rublů. Slušná cena, říkám si. Jakmile ochutnám, dochází mi, proč je tak levné. Horká voda obarvená na hnědo chutná příšerně. Objednávám si tedy mléko s nadějí, že to trochu spraví. Paní si řekne o 20 rublů, což je vcelku dost za mlíčko do kafe. Po chvilce mi přinese hrníček horkého mléka. Moje chyba. Dostal jsem, co jsem objednal, „Malako“. Usrkávám z hrnku horké mléko a kochám se pohledem na tu úžasnou krajinu v okolí Bajkalu.    

Během přesunu k Ulan-Ude mnohokrát zastavuji u kolejí magistrály a mlčky pozoruju projíždějící vlaky, zatímco mi hlavou běží myšlenky, jakou vzdálenost musí vagony plné zboží urazit a kolik lidského úsilí bylo vynaloženo na tuto stavbu. Je neděle a ulice posledního velkého města před Mongolskem zejí prázdnotou. Projíždím klidným předměstím a hledám tržiště. Trochu se ztrácím v ulicích. Pomáhá mi místní chlapík mongolských rysů, ze kterýho to táhne jak z likérky a posílá mě úplně na jinou stranu, než ukazuje mapa. Ignoruju jeho radu a jedu si po svém. Tržiště je v neděli odpoledne zavřené. Opouštím město, pokračuju dál na jih, dokud nenarazím na pěkný místo pro bivak, hned na kopci nad městem. Usínám s myšlenkou na zítřejší přechod hranice. Někde tam v dálce na mě čeká nová země, nové dobrodružství.

Informace o redaktorovi

Michal Prskavec - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE