Dobrodružství Centrální Asie

V hlavním městě hledám slušný hostel a okamžitě po ubytování začínám zjišťovat, co potřebuju pro vybavení uzbeckého víza. Mám velké štěstí, jelikož před dvěma týdny zavedli online žádosti. Vše je jednodušší, bez nutnosti navštívit ambasádu. I cena 20$ je více než přijatelná. Odesílám žádost, na jejichž vyřízení mají úřady nekonečně dlouhé tři pracovní dny. Ty trávím odpočinkem a prozkoumáváním města, které žije převážně večer, kdy vyrážejí celé rodiny na procházky ulicemi a rušnými náměstími, kde hraje hudba, tančí se, pije a povídá. Ono přes den se člověku nechce vytahovat nos z klimatizovaný místnosti. Už v 10 hodin dopoledne teploměr ukazuje 39°C. Většinu dne tak trávím v hovorech s ostatními cestovateli ubytovanými na hostelu. Třetí den už to nevydržím a opouštím město stále čekající na schválení víza. Od hranice mě dělí 150 kilometrů. Potloukám se nervózně po okolí v očekávání vyjádření k žádosti o vízum. Zítra mají poslední den na odpověď. Ten den zabíjím čas, jak se jen dá, ale hlavně v blízkosti wi-fi. abych mohl e-mail kontrolovat každou čtvrthodinku. To čekání začíná být nesnesitelné. Odpoledne pípne mobil ohlašující příchod pošty. S napětím ho otevřu a v záplavě endorfinů vykřiknu “ Jo, mám to!”. Šťastný jako blecha se vydávám zdolat uzbecký hraniční přechod. Ten se neobejde bez velmi důkladné prohlídky (kromě tělních dutin asi vše), včetně rentgenu. Dnes mě nemůže už nic rozhodit. Mířím na Samarkand a opět se stávám středem pozornosti, kdekoli zastavím. Do města přijíždím brzy ráno v době, kdy se zrovna probouzí. Pozoruji narůstající dění na ulici a spokojeně usrkávám kávu v malé útulné kavárničce. Následuje malá procházka po městě, výměna peněz a pak už rovnou k motorce a ven z centra. Projíždím kruháčem a co mé oko nevidí, přímo předem mnou je žlutý cirkus. Překvapivě mají poruchu jednoho z aut, které se snaží odtáhnout do blízkého hotelu. Pozdravím se s celou bandou výpravy trabantů, malucha a jawičky. Ještě chvilku klábosíme, než definitivně opustím město. Uzbekistán je v této části stále zelený a svěží. Na silnici si všímám mnoho atrap policajtů, které občas někdo vymění za živé, a to mám pak o zábavu postaráno. Při průjezdu jednou z vesnic vybíhá takový živý policajt s prstem mířícím přímo na mě. Ukazuje mi mojí perfektní fotku se spokojeným výrazem ve tváři a pod ní číslovku 79. Ptám se, jaká je zde povolená rychlost. Dostává se mi odpovědi, že 70 km/h. Okamžitě zkouším taktiku, že to není o moc víc, tak bychom na to mohli zapomenout. Na kus papíru píše částku, po které by ztratil paměť. Odmítám s argumentem, že tolik peněz nemám. Vlastně nemám žádné peníze, jen kartu (samo že hraju o čas). Ukazuje na mé GoPro a jakože „padárek“. Tak na to zapomeň kámo, myslím si a vysvětluju, že kamera má cenu 500$. To ho zaujme ještě víc. Vtu chvíli křičí ten druhý na toho mého. Okamžitě vybíhá s plácačkou a zastavuje velké, luxusní SUV. Změřená rychlost 120 km/h. Vede si řidiče za auto, kde dostává pěknou sumičku. Majitel je odbaven, sedá do meďoura a maže dál. Já zůstávám a házím smutná kukadla. Po asi půl hodině dohadování, ukazování fotek v mobilu a zmenšování částky, která maže paměť, nakonec mávnou rukou ukazující ať zmizím. Ušetřených 50$ utrácím v restauraci za skvělý oběd. Teda spíše malou část těch peněz, protože jídlo, které je mimochodem fakt výborné a je ho nášup, stojí pár kaček. S dobrou náladou a plným břichem se pouštím do dalšího ukrajování kilometrů. Krajina začíná být vyprahlá a silnice rovná jak pravítko. Hledám místo na zavěšení hamaky, což zde není vůbec jednoduché. Nakonec za jednou z vesnic u mostu přes řeku věším šnůry na sloup elektrického vedení. Zastavuje u mě chlápek s dětmi a upozorňuje, že most, u kterého dnes spím, je hraniční s Turkmenistánem a až ráno přijdou celníci, nebudou ze mě mít vůbec radost. Ujišťuju ho, že budu pryč, než dorazí. S moskytiérou na hlavě a rukavicích na rukou, chránící mě od dotěrných komárů, usínám pohupující se v teplém vánku noční stepi.

Západní Uzbekistán je suchý a vyprahlý. Do těchto pustých končin už jen tak někdo nezavítá, pokud nemusí. Občas potkávám obrovské soupravy vozící materiál na místa, kde se těží nerostné suroviny. Na moment se zastavím u bývalých břehů Aralského jezera, ale k vodě, jak bylo původně v plánu, se z důvodů technického stavu motorky nevydávám. 100 km od kazašské hranice je silnice jak tankodrom a potkávám zde Rusa z Petrohradu mířící na své Hondě Shadow do Tádžikistánu a jeho Pamír Highway. To už chce mít koule nebo být masochista, vydat se s takovou motorkou na pamírské cesty. Přechod probíhá vcelku v klidu a Kazachstán mě přivítá prašnou a rozbitou silnicí. Morálka začíná citelně klesat. Náladu mi trochu zlepšuje pěkný asfalt, který se táhne až do Atyrau, aby mi ji pak mohlo pokazit rozsypané ložisko zadního kola. Nechápu to, zastavím na jídlo, motorka je v pořádku, rozjedu se a zadní kolo lítá ze strany na stranu. Mám velkou kliku, že se tak stalo v civilizaci, a ne někde uprostřed stepi, desítky kilometrů od nejbližší vesnice. Ochotně mi pomáhá obsluha benzínky a kolem jedoucí banda španělsko-italských motorkářů. Společně jedou shánět nové ložisko, zatímco já se s velkým úsilím snažím dostat ven z kola to staré. Za chvilku jsou zpět i s ložiskem. Malý zázrak! Po hodině a půl od zjištění poruchy jsem opět na cestě. Až k ruské hranici si „vychutnávám“ monotónní jízdu, ze které mě vyvede buď zastávka na dotankování nebo sváču, což je ve většině případů slaďoučký meloun, který zde koupíte přímo z dodávky u silnice. Motorka je hodně unavená a začínají se objevovat drobné problémy. Tisícihran na řadičce už neplní svůj úkol tak, jak by měl a v Rusku se uklepal držák kufru. Po těch cestách mě to ani nepřekvapuje. Provizorně opravuju páskami a montpákou, než mě v Saratově vytáhne z bryndy ruský mechanik a svářečka. Ani baterka na tom není dobře, přesto že jsem kupoval před výpravou novou. Teď už si jen přeju dostat motorku domů. Opuštění Ruska taky nebylo úplně bezproblémové. Po předání deklarace k motorce za mnou přichází úřednice a vysvětluje jaký nastal zádrhel. Deklarace z trasy Altaj-Kyrgyzstán není uzavřena a jelikož si dokument nechal celník na hranici (měl mi ho vrátit, což jsem nevěděl) nemám žádný důkaz o tom, že jsem motorku vyvezl. Řeknete si, vždyť to, že jsem s motorkou teď tady, je pádný důkaz o jejím vývozu. No jo, dejte blbcovi funkci a vymyslí lejstro. Trochu to komplikuje situaci, ale paní je vstřícná a zkusí to nějak zařídit. Probíhá důkladná prohlídka úplně všeho. Při pasové kontrole jsou mi pokládány důmyslné otázky a paní za okýnkem se několikrát ujišťuje, že pán na fotce jsem skutečně já. Asi vypadám fakt blbě. Nakonec jsem propuštěn a mohu se vydat přes Ukrajinu a Polsko k domovu. 100 kilometrů od české hranice mě opouští zbytek zubů hnací hřídele. Nemohu uvěřit tomu, že hned u servisu. Domlouvám svářečku a vysvětluji, co potřebuji. Technické řešení už mám pro tento případ v hlavě. Odevzdávám 10$ za svár a podložku a mířím do Čech. Poslední noc trávím nedaleko Olomouce. Mohl bych dojet domů, ale nějak se mi ještě nechce. Rád bych si užil poslední noc výpravy v hamace a obklopen nádhernou českou přírodou. Po dvou měsících a 23 000 kilometrech jsem doma. Plný zážitků, které budu vstřebávat ještě pár týdnů a o které jsem se rád podělil i s Vámi. Díky, že jste jeli se mnou.

Informace o redaktorovi

Michal Prskavec - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE