Dobrodružství Centrální Asie

Vyrážím brzy ráno s nadějí, že se vyhnu velkému zdržení na přechodu. Ruská celnice je plná Mongolců čekajících na vyřízení papírových formalit. Celníkům nefunguje systém v počítači a nezbývá, než si stoupnout do fronty a trpělivě čekat. Mongolci jsou poněkud nervózní a neustále na sebe něco pokřikují, postrkávají se ve frontě, nebo přerovnávají a kontrolují své dokumenty během čekání. Po dvou hodinách vše opět funguje, takže jsem propuštěn na další stanoviště, kde mě trochu dusí spousty nesmyslných otázek, zatímco důkladně prohlíží můj pas. Oproti tomu mě mongolský celník přivítá s úsměvem a procedura je o poznání rychlejší. Ještě projet desinfekcí, koupit pojištění motorky a jedu. Jedu asi 30 metrů, kde mě odchytává paní a nabízí směnu peněz. Rychle přepočítávám kurz, který je pro mě poměrně výhodný. S tugriky v kapse a sluncem ve tváři pokračuju k Ulaanbaataru. Krajina, kterou míjím, je přesně taková, jak jsem si ji představoval. Kopce porostlé trávou, kterou spásají stáda koní, krav a ovcí. Jurty, kam až oko dohlédne. Hned první den mi tato země učarovala, a to jsem ještě pořádně nic neviděl. Lidé, které potkávám, mě zdraví, nebo jen udiveně koukají, ale vesměs jsou přátelští a milí. Pomalým tempem postupuju na jih a kochám se pohledy na okolní přírodu. Vtom v dálce vidím dvě mlhová světla typická pro BMW. Zdravíme se a já přemýšlím … Jsou to oni? Pár z Čech, se kterými jsem si psal na FB. Otáčím to a vidím, že oni taky. Radoš je na své velké cestě do Vladivostoku a jeho manželka mu přiletěla na měsíc dělat společnost. Momentálně objevují krásy Mongolska, než se vydají k Bajkalu, odkud bude, už sám, pokračovat až k vysněnému městu na východním pobřeží Ruska. Hodinku probíráme dosavadní zážitky, než se vydáme každý opačným směrem. Mě vítá předměstí Ulaanbaataru. Chvilku mi trvá prokousat se do centra a najít trochu zastrčený hostel. Postel tvrdá jak beton, voda pouze studená a internet neskutečně pomalý. Po pár dnech ve stanu mi to připadá jako Hilton. Smývám prach cest a současně se otužuji. Čistý a vyvoněný vyrážím objevovat život v Ulaanbaataru. Centrum města je úplně jiný svět, než zbytek země. Moderní budovy, obchodní centra, rušné ulice plné spěchajících lidí a mezi nimi já. Jako vysoký blonďák sem prostě nezapadnu, ať se snažím sebevíc. Místní jsou sice zvyklí na turisty, přesto na mě mnoho Mongolců kouká, jako by zrovna spatřili Yetiho. Kručení v břiše mi dává najevo, že bych měl něco pojíst. Zkouším místní občerstvovnu, kde vybírám z fotek vytvořeného menu. Paní za pultem ukazuju prstem na jídlo, které bych rád objednal. Naznačuje, že to ne. Ukazuju tedy na další obrázek. Reakce je stejná. Sakra, o co jí jde? Co má proti Evropanům? Na můj otazník v očích reaguje pouze přikrčením ramen. Ukážu na další jídlo, paní se na mě podívá a řekne „OK“. Najedený a spokojený se šourám k nedalekému komplexu budhistického kláštera. Vklouznu do jedné z budov, kde zrovna probíhá ceremonie. Sleduju mnichy odříkávající modlitby a zpívající typickým hlubokým hlasem. Kolem je mnoho turistů, ze kterých mám pocit, že to vše je pouze divadlo. Utvrzuje mě v tom i jeden z mnichů, který si uprostřed modliteb vytáhne z kapsy „smártfoun“ a začne si s někým povídat. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby to zde večír zapíchli, převlékli se a šli domů za svými rodinami. O kus dál stojí budova s obří sochou Budhy uvnitř. U dveří stojí chlapík v mnišském hábitu a kasíruje vstupné, což mi tolik nevadí, z něčeho musí financovat opravy. To, že vybírá pouze od turistů, bych taky přešel, ale požadavek trojnásobku vstupného za focení už fakt nedávám a s brbláním odcházím. Vždy jsem myslel, že budhisti nelpějí na materiálnu. To zde asi už dávno neplatí. Normálně při takovýchto výpravách muzea nenavštěvuji, ale dnes udělám výjimku. Do oka mi padlo muzeum dinosaurů, které mám rád už odmala. Expozice není velká, přesto mě dokázala přenést do doby před 65 milióny let, kdy tu vládli obří ještěři. Při cestě zpět do hostelu si dávám korejské jídlo, které se ukázalo být pekelným zážitkem.

Večer klábosím s lidmi z různých koutů naší planety zde ubytovaných, než se oni vydají pařit do ulic a já do postele. Opouštím hlavní město Mongolska a mám namířeno do Čingischánova komplexu asi 70 km východně od metropole. Hlavní podívanou je 40 metrů vysoká socha panovníka na koni. V okolí Čingischána je rozeseto několik menších soch mongolských bojovníků. Po prohlídce se konečně vydávám do divočiny mongolských stepí. V plánu mám projet okolo písečných dun parku Khogno Tarna, navštívit budhistický klášter Erdene Zuu a pokračovat dál do přírodní rezervace Orkhon Valley. Abych si užil písečné duny, jedu delší, zato horší cestou. O cestě se snad ani nedá hovořit. Mnohdy je jednodušší jet stepí, než ve vyježděných kolejích s roletou nebo hlubokým pískem. S motorkou se v takových podmínkách doslova peru a zdechliny koní či krav podél cest mi na náladě zrovna nepřidají. S velkou radostí to večer parkuju u zátoky říčky, proplétající se jedním z údolí, kde stavím stan, shazuju veškeré oblečení a s rozběhem skáču do vody. Koně, pasoucí se nedaleko, na chvilku zvednou oči od pastvy, nevěřícně kroutí hlavami a pofrflávají si, co to je za bláznivé stvoření? K asfaltu je to přibližně 50 kilometrů pískem. Nějak se nemohu rozhodnout, co je lepší. V nehlubokém písku se dá jet svižně, po roletě také, ale hrozí velké nebezpečí, že se znenadání objeví „louže“ jemňoučkého prachu, do kterého se přední kolo zapíchne a vtu chvíli letím na držku.

Párkrát se mi to i stalo, ale naštěstí jsem vše ustál. Pomalu se začínají objevovat první duny. Nejsou to ty klasické, jaké znám z obrázků Sahary, ale kopce písku sem tam porostlé trsy trávy a keři. Na nehostinné atmosféře pouště to vůbec neubírá. Po několika hodinách zápasení s pískem a vedrem jsem se prokousal k silnici, podél které stojí spousty turistických lákadel, včetně jízdy na velbloudovi. Paní, co mi jednoho přijde nabídnout, vysvětluju, že mám toho svého už pod sebou. Po asfaltu je to do města Kharkorin a zmiňovaného kláštera už pohodička. Zastavuju v malé restauraci, kde si objednávám polévku s knedlíčky. Je to silný vývar se spoustou masa. Jen mám někdy pocit, že do těch svých jídel rozemílají celé kozy s rohy i kopyty. Klášter je nádherné místo s atmosférou dávných časů. Jsou slyšet zvuky modlících se mnichů, vidět starodávné chrámy a cítit vůně kadidla. Bohužel i zde mají nesmyslný poplatek za focení, který je i na evropské poměry vcelku vysoký.

Duševně obohacen vyrážím do údolí Orkhon, přírodní rezervace, kde se vláda snaží udržet původní životní styl nomádů a jejich zvyků. Cesta je náročná, ale nádhera a rozmanitost této části Mongolska rozhodně stojí za návštěvu. Ani fakt, že se musím stejnou cestou vrátit zpět, mi tentokrát nevadí. Užívám si každou minutu, kterou zde trávím ve společnosti čisté, překrásné přírody, nomádských jurt a stád koní. Rozbíjím tábor hned u řeky a za zvuku bečících ovcí, hrkajících jaků a občasného pokřiku projíždějících Mongolů, si vychutnávám západ slunce. Ráno mě vítá ocelově šedé nebe. Rychle balím a snažím se ujet přibližujícím se nacucaným mrakům. Jestli začne pršet, tak mám na uježděné hliněné cestě o zábavu postaráno. Dešti zdárně unikám.

Ve městečku, odkud jsem včera vyjel, se stočím na jih a pokračuju skrze rozlehlé travnaté pláně. Jízda po nedávno uježděných, trávou stále pokrytých cestách, je pocit, jako jet po koberci. Sametově hladký. Občas se potkám s kolemjedoucím místňákem. Zastavíme a snažíme se komunikovat, což většinou znamená rozhazování rukama a pokyvování hlavou. Po pár minutách se s úsměvem vydáváme každý svou cestou. Odpoledne se kola motorky valí už po asfaltu, mnohdy dosti rozbitým. Nechápu, za co vybírají na mýtných branách, a kam ty prachy jdou? Cesta začíná pozvolna stoupat do 2000 m.n.m, kde se motor trochu vzpouzí. Přehazuju vzduchový filtr, který jsem speciálně upravil pro větší průchod vzduchu, což výkonu motorky jen prospělo. Nad obzorem vidím rapidně se přibližující černá mračna. Do nepromoku se mi nechce, tak zkouším voděodolnost bot a oblečení. Po půl hodince pořádného přívaláku je vše nacucaný jak houba, ale spodní vrstva zůstává relativně suchá. Vykukuje slunce, které s pomocí teplého větříku vrací vše do příjemnějšího stavu. Okolní krajina se rychle mění, začíná převládat písek a prach, přesto pohled na tento nehostinný kout země ve mně vzbuzuje euforii.

Najednou všechny ty útrapy a nepohodlí stojí za to. Projíždím údolím hojně posetým jurtami a zelená barva naznačuje přítomnost řeky. Voda je čistá a přímo vybízí k vykoupání. Snažím se pokaždé využít možnost se umýt a nabrat vodu do zásoby, obzvlášť když vím, že poušť je již nedaleko a toto je zřejmě na delší dobu poslední možnost užít si osvěžení. Asfaltová cesta vede dál skrze město, za nímž se rozplyne do rozlehlých mongolských stepí. Užívám si jízdu, když vtom začne plavat přední kolo. Bez nějakého většího stresu se pouštím do opravy. Vše jde bezproblémově, až do doby, kdy kolo nafukuji a plášť nechce naskočit na ráfek. Zastavuje u mě kolemjedoucí a nabízí pomoc. Spolu se vracíme do města, kde pár atmosfér navíc donutí dostat pneumatiku na správné místo. Dochází mi, že stačilo okraj pláště trochu potřít olejem, ale to už je teď asi jedno. Od chlápka v pneuservisu kupuju pár kvalitních (doufejme) záplat a vracím se zpět do stepi. Cesta je drsná a dává mi dost zabrat. K poslednímu městečku před velkou pouští je to 200 km. Tam chci nabrat benzín a vodu. Osud má však se mnou jiné plány. Jednotlivé cesty ve stepi, jdoucí souběžně v šířce několika kilometrů, se často rozebíhají do stran, aby se po pár kilometrech zase sešly. Mapa je zde vcelku k ničemu a navigace taky nepomůže. Ve většině případů ukáže vaši polohu úplně mimo zakreslenou cestu. Jediná možnost, jak se orientovat, jsou světové strany a pár viditelných bodů, jako je třeba pás hor. Země je vyprahlá a začínají se objevovat první písečné duny. Pomalu si začínám uvědomovat, že jedu špatně. Od správného směru mě oddělují duny, přes který se nemohu v žádným případě s naloženou motorkou dostat. Jedu dál na západ. Občas potkávám jurtu, kde se vyptávám na správný směr. Mongolové vždy jen pokyvují a ukazují, kam je zrovna napadne. Písek mě pohltil. Není jiná možnost než pokračovat a doufat, že narazím na silnici dřív, než mi dojde benzín nebo voda. Větrem nafoukané písečné jazyky mi postup značně komplikují. Ani počasí mi nepřeje a v dálce se objevují bouřkové mraky.

Pomalu postupuju kupředu a prorážím si cestu pískem, jak ledoborec zamrzlým oceánem. V hlavě mi naskakují pošmourné myšlenky, které se snažím honem zahnat. Vzduchem chlazený motor a spojka dostávají zabrat jak nikdy předtím. Jestli vydrží tohle, tak všechno. Jedna z bouřek si umínila omrknout toho drobečka dole na zemi a fofrem se přibližuje. Stavím stan a o chlup unikám písečné smršti. Kapek spadne jen pár. Když je po všem, vylézám ven, kde mi při pohledu na horizont padá čelist. Západ slunce vytvořil úchvatnou podívanou, a i když to není ještě zdaleka za mnou, jsem rád, že si tímhle vším mohu projít.  

Sypu písek ze stanu, bot, spacáku, vlastně úplně ze všeho. I cesta, kudy jsem chtěl projet, je zasypaná písečnými jazyky. Nezbývá než tohle písečné pole objet. Po dvou kilácích se dostávám na tvrdší podklad, po kterém pokračuju, než se konečně napojuji na hlavní silnici. V mapě je zapsaná tlustou rudou čarou, stejně jako silnice do Ulaanbaataru. Realita je úplně jiná. Jsou to opět jen koleje vyjeté v písku a prachu. Po pár kilometrech se dostávám k řece. Osvěžení a čerstvá voda uprostřed pouště přijde vhod. Místo, kde se řeka brodí, je vcelku frekventované. Zastavuje u mě jedno z projíždějících aut a z něj vyskáče mongolská rodinka, která se okamžitě druží. Malého kluka posadí na motorku, dělají si „selfí“ a jeden z usměvavých chlapíků přinese talíř s grilovaným masem, které mi nabízí k ochutnání. Nechci urazit a jeden kousek si strkám do pusy. Velká chyba! Žvýkačka s příchutí spáleného masa, vymáchaná v hromadě písku, mi skřípe mezi zuby a zanechává nepříjemnou pachuť ještě dlouho po tom, co je v žaludku. Snažím se to zamaskovat a odmítám další kousek s argumentem, že jim to přece všechno nesním. Trochu mě rozhodí informace, že k asfaltu je to ještě 120 kilometrů. No, kecali. Bylo to skoro 200. Roleta, kamení, nebo „kaluže“ jemného prachu dávají zabrat technice a já trpím s ní. Jestli mě Oslík doveze domu, dostane speciální péči.

Nezřídka přicházejí situace, kdy se vidím rozlámaný na zemi potom, co jen tak tak ukočíruju motorku lítající ze strany na stranu. Raději zmírňuju tempo, vždyť není kam spěchat. Nikdy bych neřekl, jak rád uvidím asfaltovou silnici. Ta sametová hladkost má uklidňující účinek na tělo i mysl. Opět začíná závod s černými mračny přede mnou. Jako by věděla, kam mířím. Vždy se přizpůsobí mé rychlosti tak, aby mě mohla skropit. Na chvilku zastavuju zkouknout, kam míří další bouřkové mraky. Náhle na mě huláká chlapík, co stojí se svojí motorkou u krajnice opodál, a zve mě na drink. Ze šatů vytahuje láhev čehosi a misku, zatímco se k nám přidává jeho kolega. Snažím se mu vysvětlit, že nemohu chlastat, když řídím. Nevypadá, že ho to příliš zajímá a nalévá mi. Nevím, co to bylo, ale málem mi to spálilo krk. Chvilku s nimi posedím a frčím dál. Po dalších 100 km se rozhoduju to dnes zapíchnout a najít místo na spaní. Všude okolo jen písek, prach a majestátní kopce v dáli. Sedím si tak u stanu, pozoruju západ slunce a hlavou mi běží myšlenky, jaké to muselo být putovat těmito končinami pouze pomocí koní, velbloudů nebo na vlastních nohou. Na motorce ujedu 250 kilometrů během jednoho dne, ale v dávné minulosti trval stejný úsek obchodníkům nebo cestovatelům třeba týden. Muselo to být nejen fyzicky, ale i psychicky velmi náročné. Projíždím okolo jezera Khar Us do města Khovd. U baráku, který vypadá jako restaurace, zastavuji. Uvnitř to je jako jídelna z osmdesátek a okamžitě se mě ujímá usměvavá paní. Objednávám si kávu. „No problem. A maso ne?“ ptá se. Je mi sympatická, proto si objednávám i gáblík. Typická hutná a silná polévka chutná skvěle. Člověk ale nesmí v žádným případě zkoumat, co v ní je. Vážně!

Spokojen opouštím ulice Khovdu skrze předměstí tvořené jurtami. Desítky mobilních příbytků mongolských soudruhů jsou rozesety po údolí, kam až oko dohlédne. Děti si hrají, rodiče posedávají na travnatém koberci a někteří odpočívají s hlavou na kameni v alkoholovém opojení. Úsměv z tváře mi trochu mizí hned za mostem, kde končí asfalt. V duchu se smiřuju s faktem, že k hranici vzdálené 250 km to bude už jen off-road. Vjíždím do mongolské strany Altaje. Cesty nejsou nijak značené a nevyplatí se ani držet pouze těch nejvyjetějších. Mně se to jednou vymstilo a zajel jsem si do údolí, které po 30 km končilo strží. Snažím se orientovat podle puntíku GPS a světových stran, což v této členité krajině není vůbec jednoduché. Při hledání té správné cesty, narážím na Bělorusa Andreje, které ho jsem potkal už v Rusku při opravě pneumatiky. Vzpomínáte? Při odjezdu hlásil, že se uvidíme v Mongolsku a já se smál. Stojí na druhém břehu řeky, kterou se právě hodlám brodit. Ukazuje mi nejmělčí místo. I tam je vody po pás a motorka chcípla. Pomáhá mi dostat Oslíka z vody ven. Směje se, ne mně, ale stejné situaci, kterou musel před půl hodinou řešit. Skupinově se sušíme a domlouváme společnou jízdu k hranici. Po chvilce se objevuje asfalt. Bohužel se po něm nedá jet. Silnice je ve výstavbě a je na ní spousty překážek bránících jakémukoliv provozu. Děsný pocit jet v prachu po totálně rozbitý cestě, když vím, že pár metrů vedle je krásný, nově položený povrch. Navíc se přidává průtrž mračen a kroupy. Stoupáme do sedla a je děsná kosa. Déšť rychle rozmáčel hliněno-písčitý povrch, který zpomaluje postup. Máme za sebou pár náročných hodin. Sjíždíme zpět do údolí a raději stavíme stan, než krajinu pohltí tma.

Ráno se společně vydáváme k přechodu, kde nás vítá kolona aut. Všichni čekají na otevření celní zóny. Po dlouhých 4 hodinách, kdy se kromě odjezdu celníků na oběd nic nedělo, jsme konečně připuštěni ke kontrole. Ruský přechod je 30 km od toho mongolského hluboko v údolí. I zde mě čekalo papírování a vyplňování někdy až nesmyslných formulářů. Kurňa, co je Rusákům potom, co dělám a kolik vydělávám? Andrej mi pomáhá s odpověďmi na otázky a do toho začíná pěkně lejt. Po další hodině, když celnice vidí, že mám dost, mi pomáhá i ona. Psychicky vyčerpán vjíždím do Ruska. Loučím se s Andrejem, který míří do hotelu a pokračuju dál, doufajíc v lepší počasí. Přestává pršet a silnici, sledující tok řeky obklopený nádherným údolím divoké Altaje, si začínám užívat. Unaven po náročném dni zajíždím k řece, kde stavím stan. Dávám si něco k snědku a zalézám do teplého spacáku načerpat energii na nový den.

Informace o redaktorovi

Michal Prskavec - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE