S Kymcem do Ruska a Kazachstánu - 2. část

Opět v Rusku

Ráno u Alexeje bylo velice příjemné. Ukazoval mi fotky z dob kdy vlastnil Hondu 1800 Goldwing. Tohoto mastodonta ale vyměnil za pickup Toyota. Naděžda všem udělala na snídani ovesné vločky a já se poté šel balit. Během mého balení dojela Alexejova maminka a také přišla sousedka na kus řeči. Všichni tito lidé byly velice milí. Nakonec mi Alexej pomohl najít ve městě směnárnu a poté jsem se se všemi rozloučil a pokračoval na hranice. Na benzínce jsem utratil poslední Kazašské tenge a kolem 11 hodiny dojel na hranice.

Opět obrovské fronty naklaďáků a větší zmatek. Všechny jsem ale předjel a za hodinu byl už v Rusku. Zde bylo mnohem větší vlhko a opět krásně zelená krajina.
Blížil se večer a já hledal místo na spaní nedaleko města Bolshaya Glushitsa. Chvíli předtím ale pršelo a tak hlína byla podmáčená. Chtěl jsem projel kaluž ale až poté jsem zjistil, že je v ní spousta bahna. Zadní kolo zůstalo uprostřed kaluže a já tam stál. Trvalo cca 10 minut než se mi podařilo dostat se ven. Postavil jsem si stan a šel spát.

Chladné a vlhké ráno mi dlouho znepříjemňovalo jízdu. Prsty na nohou i rukou jsem chvílemi vůbec necítil. Až před městem Samara se vše zlepšilo. V tomto městě jsem si pořídil ruskou SIM kartu s internetem v přepočtu za 70 Kč a jel honem pryč. Byla ale neskutečně hustá doprava a byl jsem opravdu rád za malou a mrštnou motorku.

Směřoval jsem k městu Syzran. Toto město jsem večer objel a našel si spaní u cesty. I dnes byla půda hodně podmáčená a bylo obtížné najít dobré místo. Nakonec se ale vydařilo. Bylo sice slyšet velký hluk od cesty ale vlivem mé velké únavy jsem i tak rychle usnul.

Dnešní den byl jen nutný přesun na jih. Všímal jsem si ale krásné podzimní krajiny. Odpoledne mě překvapila obrovská kolona před železničním přejezdem. Všechny jsem předjel a poté pozoroval policajty a obsluhu závor jak se dohadují a nikdo nevěděl co dělat. Policajt dal příkaz zvednout závory, schovat vysunovací zabezpečení a nechal projet pár aut. Já jsem byl poslední který v tu chvíli projel. A to bylo velké štěstí, protože jinak bych tam trčel asi hodně dlouho.

Večer jsem za městem Saratov zastavil na benzínce a po chvíli přijel chlap na nové Hondě VFR. Pokecali jsme se a také mi řekl že byl na Kavkaze v létě a mou trasu ujel za 1 den. Mě to potrvá 3 dny a celkem jsem mu jeho stroj záviděl.
Opět spaní u cesty

Dnešní den bylo za úkol dojet co nejblíže k městu Volgograd. Ráno jsem doplnil potraviny a vodu ve městě Kamishyn. Počasí bylo už krásné a já si celý den užíval. Blížil se večer a našel jsem si místo na spaní ihned vedle obrovského melounového pole. Bylo to dále od cesty, takže tu byl naprostý klid. Mám za sebou už 11 300 km a tak přišel čas na další výměnu oleje v motoru. Spolu s údržbou řetězu to byla záležitost max 30 minut. Dojeli za mnou majitelé pole a upozornili mě ať jdu spát k jejich nedalekému příteli. Nechtělo se mi ale znovu balit věci a tak jsem zde zůstal. 

Ráno mě při balení stanu opět potkali majitelé pole a doprovodili mě za jejich přítelem. Dohromady zde byla parta 5 Rusů a jedna paní. Pozvali mě na čaj a něco malého ke snídani. Řekli mi, že zde pěstují melouny jen 4 měsíce v roce než přijde zima. A tyto melouny prodávají na trhy ve Volgogradu. Jejich vedoucí Sergej mi ještě poradil kde nakoupit olej do motoru a po rozloučení jsem pokračoval k městu Volgograd.
Zde jsem nakoupil olej a poté jel k dominantě celého města, k monumentální soše Matka vlast volá.
Tato 85 metrů vysoká socha zde stojí od roku 1967 a je znakem vítězství ruských vojáků proti německé armádě ve 2. světové válce. Návrší na kterém socha stojí se jmenuje Mamajevova mohyla a je zde umístěn Památník bitvy o Stalingrad.

Uchvátila mě práce ruských umělců na sochách v celém areálu. Navštivil jsem i sál s věčně planoucím ohněm ve kterém jsou umístěny i jména padlých vojáků. V průběhu návštěvy tohoto místa jsem prožíval obrovskou pokoru před hrdinskou odvahou ruských vojáků.
Opustil jsem Volgograd a dal jsem směrem k městu Elista. Blížil se ale večer a já našel místo ke spaní nedaleko města Ergeninskiy.

Tento den byl další den bez plánu. Směřoval jsem dále a projel město Elista a také město Svetlograd. Navečer jsem si chtěl najít pěkné místo na spaní.

To jsem našel až za městem Grachevka. Na levé straně od silnice byly vyšší kopce a pokoušel jsem se na ně vyjet. Nejprve kamenitá cesta, vhodná tak jen pro traktor a poté už strmé stoupání na kopec. Až do poloviny kopce to bylo bez problémů. Poté už stoupání bylo příliš velké. Motorka se zvedala na zadní, měla malý výkon a jen silniční pneumatiky. A smrad od spojky jsem cítil během chvíle. Nakonec jsem motorku vytlačil a vychutnával si krásný výhled. Postavil jsem stan, motorku nechal konečně odpočínout a já dělal fotky nádherného západu slunce.

Noc byla velice nepříjemná. Stále něco šustilo pod stanem a zjistil jsem že mám v podlaze 2 díry. A nad ránem byly zvuky až příliš blízko. Ihned vedle hlavy ve spacáku jsem měl myš. Takový výkřik leknutí a útěk ze spacáku jsem ještě nezažil. Myška měla jen hlad a já blbec si nechal ve stanu rýži a konzervu od masa. Poté už jsem dával vše ven.
Cesta pokračovala k městu Alexandrovskoye po krásné cestě s minimálním provozem. Dále od města Mineralnye Vody jsem směřoval po hlavním tahu k městu Nalchik. Zde už byla doprava rapidně hustší. Před městem Ardon jsem vjížděl do autonomní republiky Čečensko. Byla zde závora, plno policajtů a kontrolovali všechny kteří chtěli jet dále. Probíhalo to stejně jako na hranicích a to i přesto, že žádná země neuznala nezávislost Čečenska.

Na kraji města Ardon jsem našel příjemný plácek s výhledem na zasněžené vrcholky pohoří Kavkaz. Přiklusal ke mně pastevec na koni a během pár vteřin jsem poznal, že se posilnil alkoholem. Byl špinavý, smrděl a neměl jsem z něj příjemný pocit. Chtěl vidět můj foťák a mobil, ale řekl jsem mu, že nic takového nemám. Po chvíli jsem se s ním přestal bavit a odjel pryč.

Krásy Kavkazu

Ráno jsem dojel do města Vladikavkaz nakoupit si jídlo a benzín. Toto město je vstupní branou do pohoří Kavkaz. Cesta od města začala pomalu stoupat a měla spoustu zatáček. K hraničnímu přechodu do Gruzie jsem dojel během hodiny a byla zde obrovská kolona aut a kamionů. Je to totiž jediný přechod široko daleko a proto tudy jezdí spoustu aut. Všechny jsem předjel, zařadil se a prakticky bez problémů projel obě celnice.
Cesta nadále stoupala a já si užíval ty úchvatné výhledy na celý Kavkaz. Motorka tyto kopce zvládala překvapivě dobře, ikdyž pokles výkonu byl poznat. Přejel jsem passo ve výšce 2395 m.n.m. a začal klesat. Bylo krásné teplo, celou cestu jsem jel bez rukavic a plně si užíval kvalitní cestu, minimální provoz a úchvatnou přírodu.

Za městem Zhinvali jsem si našel místo na spaní pěkně v údolí a klidu. A až později jsem zjistil, že je zde i řeka. A i přesto, že měla silný proud a chladnou vodu, tak jsem se v ní vykoupal. A byl to skvělý relax.

Další den započal návštěvou hlavního města Gruzie, Tbilisi. O velkém množství aut nemá cenu se více zmiňovat. Jel jsem zde hlavně proto abych si vyměnil jejich peníze. Místní lidé mi poradili nejlepší místo abych se vyhnul pouličním šejdířům se špatným kurzem. Vše bylo hotovo a já vyjel dál na Marneuli, Bolnisi. Za tímto městem jsem projížděl krásný úsek, vyfotil se na vyhlídkové plošině s Gruzíncema a poté potkal cestovatelé na motorce Yamaha XJ600. Tito dva arménští kluci se seznámili jen pár dní před výletem a to přes internet. Jejich vybavení je úplně amaterské ale i přesto se vydali na cestu dlouhou 28 tisíc kilometrů po Kavkaze a dál do Ruska. Jejich cesta měla trvat 3 měsíce. Docela by mě zajímalo kam až dojeli.
Po špatné cestě jsem dojel k Arménské hranici, zaplatil 20 dolarů celní poplatek a pak byl trochu v odlišném světě. V Gruzii byly hory velmi vysoké, špičaté a porostlé malými keříky. Zde jsou už hory nižší, více zakulacené a pusté bez rostlin.
Ve městě Tashir jsem zastavil na výměnu peněz a na benzín. Zaparkoval jsem motorku blízko centra, během chvíle se kolem mě shlukl dav cca 10 chlapů a malým kluků. Otázky odkud a kam jedu už byli rutinou. Jeden z pánů se zeptal odkud jsem na cestu vzal peníze. Jestli mě nesponzoruje stát, samotné Kymco a že přece musím mít sponzory. Když jsem mu řekl, že jsem si našetřil peníze v obyčejné práci, tak konstatoval že jsem mafián. Urazil se, a šel naštvaně pryč.

Pokračoval jsem dále, našel si místo na odpočínek a zrovna tam byli 2 chlapy. Byli to hasiči a měli akorát odpolední pauzu. Pozvali mě na pokec. Dali mi trochu jídla, pití a taky jsem si s nimi dal 2 panáky vodky. Byli velice příjemní a ptal jsem jich i na Čečenskou válku. Ale až zde válka naštěstí nedorazila.
Blížil se večer a já jel hledat místo ke spánku. To jsem našel nedaleko města Kuchak v nádherné krajině a naprostém tichu.

Ráno bylo velice příjemné počasí a směřoval jsem k městům Ashtarak a Mastara. Za tímto městem jsem si dal odpočínek na vyhlídkovém místě na kopci. Poté má cesta pokračovala a já si plně užíval tuto nádhernou cestu. Projel jsem projel město Gyumri a jel dále na sever ke Gruzii. Na hranicích opět celní poplatek 20 dolarů. Dalších 20 km v Gruzii bylo utrpení kvůli velmi špatné cestě. Od města Akhalkalaki jsem pokračoval na Akhaltsikhe. Tento 70 km úsek bylo čisté a nefalšované motorkářské porno. Silnice mezi skalami, ihned vedle řeky a neskutečné množství zatáček. Nejdelší rovinka měla max 500 metrů a i na moji motorce jsem si tento úsek užíval. Toto byl z mého pohledu nejlepší úsek za celou cestu.

V městě Akhaltsikhe jsem doplnil benzín a vyměnil si všechny peníze na Turecké liry. Bez problémů jsem přejel hranice do Turecka a opět změna ve vzhledu přírody. Přicházel zde podzim a stromy byli krásně zabarvené. Pokračoval jsem neustále do kopců až byl pak najednou na dalším passu ve výšce 2550 m.n.m. Pro mě a motorku nový výškový rekord.
Už se začalo ale pomalu stmívat, tak jsem sjel dolů a u města Damal si našel místo ke spánku.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE