reline_unor



S Kymcem do Ruska a Kazachstánu - 2. část

V předcházejícím díle mé cesty jste se mohli dočíst, jak probíhala cesta přes Ukrajinu a napříč Ruskem do Kazachstánu. V tomto článku se naopak budu soustředit na co nejlepší popis cesty dále. Nebude nouze o nepříjemné ale i krásné chvíle které se mi staly. Tak tedy, jedeme dál.

Kapitoly článku

Pár dní v Astaně

V sobotu 17.září jsem v ranních hodinách dojel do hostelu v Astaně. Majitel byl velice příjemný mladý pán, který zde bydlel se svou rodinou. Překvapilo mě, že je hostel naprosto prázdný a po dotazu mě bylo řečeno, že je zde turistická krize.

V průběhu dne jsem si dal do pořádku všechny věci které byly potřeba jako např. vyprat prádlo, udělat běžný servis na motorce, uklidit a uspořádat věci v zavazadlech atd... Dnes jsem do města nešel a sbíral jsem sílu na další dny.

 

Ráno jsem měl domluvenou snídani a ta mi velmi chutnala. Poté jsem ještě odpočíval, dělil se o své zážitky na mou facebookovou stránku, stahl si mapy do navigace a do města vyrazil až večer před 9 hodinou.
V centru města jsem nejdříve navštívil velkolepou mešitu Hazret Sultan Mosque. Přišel jsem právě ve chvíli kdy začala svolávat pravověrné k jedné z pěti denních modliteb. Poté jsem pokračoval dál kolem Náměstí nezávislosti, Paláce umění Shabyt, Paláce nezávislosti a Národního muzea. Toto vše je nové centrum města, které bylo budováno posledních 20 let a je neuvěřitelné co zde dokázali vybudovat. Navíc je toto nové centrum v noci nádherně barevně osvětleno a o to více vynikne krása zdejších budov.

Mé kroky postupně směřovaly kolem Pyramidy míru a souladu, dále pak ke Koncertnímu sálu a nakonec jsem došel na Water-Green Boulevard kde je k vidění Prezidentský palác a Bayterek Tower.
Už byla cca 1 hodina v noci a já mířil zpět na hostel, když mě najednou zastavil kluk v autě a chtěl abych se k němu posadil. A to se neodmítá. Sednul jsem do jeho Mercedesu, kluk se mi představil jako Džak a ukázal mi místa které bych jinak v Astaně nepoznal. Pozval mě na jídlo a čaj a nakonec jsme se ráno domluvili že se uvidíme. Odvezl mě k hostelu a já šel spát.

 

Ráno jsem opět posnídal chutnou snídani a zanedlouho dojel Džak. Říkal jsem mu, že si musím vybrat peníze a taky si koupit sprej na řetěz. Džak v tomto městě žije jen 3 roky ale i tak věděl kde co najít. Pomohl mi vše zařídil a po mé otázce proč mě tak pomáhá jen odpověděl „taky bych rád cestoval a ty jsi má obrovská inspirace“ Takovou pomoc udělal Džak vůbec poprvé. Odvezl mě na zpět na hostel a rozloučili jsme se.

Odpoledne jsem se už pomalu začal chystat na můj zítřejší odjezd. Sbalil jsem si nejnutnější věci, zapsal si zážitky do deníku a relaxoval u televize.

Dále po Kazachstánu

Den odjezdu z Astany. Po ranní snídani jsem nabalil motorku, vyfotil se s majitelem hotelu a jel směrem na město Karaganda. Silnice byla kvalitní, čas plynul rychle a já si večer našel místo ke spaní za městem Topar.

 

Probuzení do nového dne bylo velmi příjemné a já jsem se po nezbytném sbalení vydal dále. Silnice A17 vedla k městu Zhezqazghan a všímal jsem si stále menšího porostu v krajině. A pak to přišlo, první velbloud. Miluji pozorovat volně žijící zvířata a toto mě opravdu potěšilo.

V průběhu dne jsem potkal také Kazacha na motorce. Ten se z čistajasna objevil na svém letitém stroji, jenž měl své nejlepší roky dávno za sebou. Nerozuměli jsme si ani slovo. Po chvíli naskočil po motorce a pomalou rychlostí se vydal dál za horizont.
Spal jsem pár kilometrů od města Zhazqazghan.

 

Do města jsem dojel brzy ráno, jel si prohlédnout centrum města a poté doplnit palivo na benzínku. Zde jsem seděl pod stromem ve stínu a zanedlouho ke mně příšla stará babička, jestli si od ní nechci koupit pirožky. Četl jsem o tomto jídle mnohé a tak jsem si koupil 5 kusů. Pirožky jsou směs zelí a mrkve zabalené v těstu a chutnají skvěle.
Má cesta pokračovala po A17, ale tentokrát po velmi špatné cestě. Ihned za městem byl rozbitý asfalt s obrovskýma dírama. Zde měla úzká motorka obrovskou výhodu, ale i přesto jsem do několika dír vletěl. A vždy to doprovázeno velkou ranou do kol a podvozku. Poté se „silnice“ měnila z šotoliny, na písek a pak opět na šotolinu.

Celý den jsem se předjížděl s kazachama v Ladě až jsem nakonec u nich zastavil a šel si pokecat. Pro zkrácení dlouhé chvíle popíjeli vodku a já jim nabídl pravou českou slivovici. Ochutnali slivovici, hodili kyselý obličej a shodli se že je to koňak. Před rozloučením mi dali malou bílou kuličku a říkali, že se to dává do úst před pitím piva. Tu jsem si dovezl až domů.
Vyjel jsem dále a po pár kilometrech najel na krásný nový asfalt. Po 300 kilometrech nezpevněné cesty jsem byl opravdu rád.
To už se ale blížil večer a já ulehl vedle cesty do stanu.

 

Ráno jsem najel na asfalt, kochal se stále většími plochami písku a taky jsem nabral vodu ze studánky. Do města Kyzylorda jsem to měl 150 kilometrů a odpoledne jsem do města dojel.
Na benzínce ve městě jsem zjistil, že mi motorka i v tom náročném terénu žere jen 2,5 litru a dojezd na nádrž má kolem 550 kilometrů. Mezi městy Zhezqazghan a Kyzylorda to bylo 430 km a opravdu jsem se o nedostatek benzínu bát nemusel.

V centru města mě hlídal motorku majitel kadeřnictví a já si šel nakoupit. Došel jsem zpět k motorce a poté ke mně dojeli mladí kluci na motorce Yamaha YZF 600R Thundercat. Kluci byly trochu stydliví a něchtěli se bavit. Když jsem ale zjistil, že je řidiči jen 17 let tak jsem se začal jen smát. No prostě jiný kraj, jiný mrav.
Mé další kroky směřovaly k městu Bajkonur. Bylo ale už odpoledně a věděl jsem, že to nestihnu.
Nakonec jsem ulehl u města Dzhusaly. 

 

Město Bajkonur jsem měl jen 80 kilometrů cesty a během 1,5 hodiny jsem k němu dojel. Zjistil jsem ale že ikdyž město Bajkonur patří Rusku, tak do něj obyčejný turista nemůže vjet. Je k tomu potřeba zvlástní povolení a to jsem neměl. Ta samá situace je u kosmodromu Bajkonur kde jsem také jel. To nevadí. Je tady město Toretam které už je kazachstánské a zde jsem si nakoupil jídlo na pouličním trhu. Centrum tohoto města vypadá hodně zpustle, za což může všudypřítomný prach a zvláště písek.
Odtud jsem směřoval dále na západ po silnici E38. Potkal jsem zde další stáda velbloudů a udělal více fotek. V průběhu další jízdy jsem postupně dojel pána a mladou slečnu na motorce Ural. Zastavili jsme, chvíli pokecali a pak si opět jeli vytyčeným směrem. Oodpoledne jsem vjel do odlehlého městečka Qamystybas doplnit si vodu. Ihned vedle městečka je stejnojmenné jezero kde jsem chtěl spát. Chvíli jsem jezdil po pláži, zapadl jsem do písku a taky do hnoje kde se pase dobytek. Začal jsem stavět stan a v tu chvíli za mnou dojeli 2 mladí kluci na sajdkáře. Dali jsme se do řeči, já se svezl na jejich Uralu a pak mě pozvali k sobě na přespání. A to jsem neměl dělat.

Vytáhl jsem pálenku, dal si pár velkých panáků a oni měli jen 1 pivo. Pak je napadlo, že se můžeme jít vykoupat. Šel jsem do vody, jednomu z nich dal kameru a ten druhý kluk se nepozorovaně vzdálil a šel po peněžence. Po návratu z vody se během chvíle sbalili a odjeli. A výsledek ? Ukradli mě v přepočtu 350 Kč, za což můžu být ještě rád, protože jsem tam měl i dolary v hodnotě cca 5 tisíc. K tomu vymazali všechny fotky a videa na kterých byli zobrazeni. Se špatnými pocity jsem ulehl.

 

Nemohl jsem spát, bylo mě blbě a tak jsem se brzy ráno sbalil a odjel. Ale ještě předtím jsem jim na všech jejich chatkách zničil okna (jen síť proti hmyzu a igelit). Ještě mnou cloumaly emoce. Dnes už bych to asi neudělal. Ujel jsem jen pár kilometrů a únavou zastavil na autobusové zastávce a spal. Autobusy zastavovali, lidi chodili a já tam ležel jak naprostý zoufalec.
A taky jsem přišel na příčinu mé únavy. Pamatujete jak jsem bral 2 dny zpátky tu vodu ze studánky ? Tak ta byla na tuty špatná. Poslední dny mě trápila zimnice a taky průjem. Léky jsem u sebe měl ale na jejich použití jsem ani nepomyslel. At si tělo poradí samo.
Dnes jsem najel pouhých 85 kilometrů a dojel do města Aral. Zde jsem si nakoupil nějaké jídlo a na zbylou část cesty koupil SIM kartu. Bylo ale poznat že toto město má svá nejlepší léta za sebou.
Našel jsem si spaní nedaleko od města na kopci.

 

Probuzení do nového dne mě zpříjemnilo slunce a jeho žár. Pokračoval jsem směr sever stále po silnici E38. Jediným zpestřením v průběhu dne byla ranní nehoda kousek za Aralem.
Zde je totiž rovná krajina, dlouhé rovinky a vlivem mikrospánku vznikají vážné nehody. Nejednou se zavřeli oči i mě.
Po dnešních 520 kilometrech jsem na konci dne našel místo u cesty a postavil stan. Zanedlouho ke mně přiklusal kůň a na něm pastevec co hlídal svůj dobytek. Chvíli jsme pokecali, dal jsem mu ochutnat moji pálenku, pak mu půjčil na svezení motorku a on mi dal svého koně a nakonec mě pozval k sobě. Mezitím, než jsem si sbalil stan, tak on i s dobytkem došli domů a řekl přítelkyni že přijede návštěva. A zde jsem poznal Džamara, jeho přítelkyni Altyn a jeho bratry Koblana a Kolju.

Dali mi najíst, probírali jsme mou cestu, já se ptal na jejich život a také jim ukazoval fotky s českou krajinou. Naše země se jim moc líbila a Altyn si zamilovala písničky od Jarky Nohavici kterého jsem ji pustil. Sedli jsme k poslední lahvi slivovice a povídali si dál. Od Koblana jsem zjistil, že pracuje v městě Aktobe a že mají v práci jednoho čecha. I proto mi Koblan rozuměl prakticky všechno a komunikace s celou jejich rodinou byla jednodušší.
Všichni z nás byli už v podnapilém stavu a kolem 1 hodiny v noci jsme šli ulehnout.

 

Rána jsou zde velmi příjemná. Chlapi pustili na pastvu svůj dobytek čítající 120 kusů krav, ovcí a koz a pak jsme sedli na snídani. Poté jsem si prohlédl jejich domek. Elektřinu měli pomocí solárních panelů, topení zajištěno velbloudím trusem, vařili na plynu, vodu měli svou a jídlo pěstovali na poli. Jednoduchost sama. Altyn mi napsala vzkaz do mého deníku, se všemi jsem se rozloučil a pokračoval dál.

V městě Aktobe jsem zastavil u obchodního centra a šel nakoupit. Chvíli jsem seděl venku na parkovišti, pokecal s pár lidmi a cca po 2 hodinách strávených zde jsem pokračoval dál. Všímal jsem si jak se krajina změnila ze stepi na lehce kopcovitou přírodu.
Našel jsem si příjemné místo na spaní a vylezl zrelaxovat a povečeřet na nejbližší kopec.
Dole pod kopcem pracovali místní lidí na poli a nedaleko od mého stanu zaparkovali traktory.

 

Následující ráno přijížděli místní lidi opět pracovat na pole. Byl jsem ale na odjezdu a jejich pozvání na čaj jsem odmítl. Pokračoval jsem dál a před městem Zhympty začalo hodně pršet. Zastavil jsem na benzínce a byl za tento déšť opravdu rád. Nepršelo totiž okolo 20 dní. A celkově jsem za počasí moc spokojený. Zatím padaly kapky jen 5 dní.
Na benzínce ke mně přišel mladý kluk, a říkal že má doma Yamahu R1 a že mi v Aralu sežene ubytování. To by ale poslední slova, které jsem od něj slyšel.

Uvedl jsem do pohybu všech mých 10 koní a do Aralu dojel před svítáním. Zde ke mně přijeli pánové v terenních autech a když jsem jim řekl že sháním ubytování, tak zavolali svému kamarádovi Alexejovi. Tento rus mě vzal k sobě domů na nocleh. Jeho žena Naděžda je velice pohledná ženská. Spolu mají 11 letého syna Vladina. Nabídli mi jídlo, osprchoval jsem se v jejich koupelně, která spíše připomínala saunu a po chvíli šel spát. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (35x):
Motokatalog.cz


TOPlist