S Kymcem do Ruska a Kazachstánu - 2. část

Napříč Tureckem

Máme zde 48. den cesty. Neměl jsem v plánu jet k hoře Ararat ale včera večer jsem se rozhodl, že si tu zajíždku 300 km přeci jen udělám. Pokračoval jsem k městům Kars a Igdir. Pohoří Kavkaz už zmizelo a pohybuji se po planině. Přesně v poledne jsem zahlédl zasněžený vrcholek hory Ararat. Byl to další okamžik, kdy jsem si uvědomil, že se sny dají přeci jen splnit.

U cesty mě zastavila Turecká rodina a dal jsem si s nimi vodní meloun. Ze setkání vzniklo i pár fotek a poprvé jsem poznal pohostinost místních lidí. Dále jsem dorazil do města Dogubayazit a navštívil slavný palác Ishak Pasa Sarayi. Je to zde největší turistické místo a historická památka. Dle některých informací má palác více než 1000 místností. Nevím no, prohlídku paláce jsem vynechal. Raději jsem vyšplhal na kopec nad palácem a udělal pár fotek. Byli tam i mladí kluci co trávili volnou chvíli tancem a zábavou.
Šel jsem si do města koupit kebab a poté pokračoval v cestě. Před městem Agri byl vedle cesty plácek kde jsem zaparkoval. Po chvíli zde ale přišli místní turci s dobytkem. Táta, syn a poté jeho bratr a otec. Jeho bratr se jmenuje Turan a ovládal základy angličtiny. Pozval mě i k sobě domů, ale byla už velká tma a já nechtěl balit věci a stan.

Ráno jsem zjistil, že se objevují první problémy s motorkou. Z pravé strany motoru kde je spojka, začal pomalu prosakovat olej a k tomu mi něco začalo cinkat v motoru nebo výfuku. Nebylo to ale nic vážného, motorka měla stabilní výkon a chod. A tak jsem tedy pokračoval dál.
Má cesta směřovala na západ a větší přestávka byla až v městě Erzurum. Zde jsem našel internetovou kavárnu a napsal pár vzkazů domů a na moji facebookovou stránku. Směrem k městu Erzincan jsem projížděl hornatou krajinu a cca 40 km před tímto městem jsem našel místo na spaní.

V noci spadla teplotu pod 0 a já měl na stanu i na motorce tenkou vrstvu ledu. A chlad byl celé dopoledne. Prsty na rukou dostávali hodně zabrat a prakticky celé ráno jsem je necítil. Až v městě Erzincan se to zlepšilo a i slunce více hřálo. Cestou na západ jsem se zastavil v městě Sivas abych si v obchodech nakoupil jídlo. Zachutnal mi zde jejich vodní meloun a ten jsem si také koupil. Je to velmi šťavnaté a chutné jídlo.

Večer jsem projel město Kayseri a u vesničky Garipce našel místo ke spánku pod velkým kopcem. Měl jsem ještě chvíli čas a tak jsem vyšplhal na tento kopec. A nebyla to žádná sranda. Výšku měl více než 200 metrů a a ve svahu byly kameny. Naprosto zpocený a vyčerpaný jsem vyšplhal nahoru. Nahoře foukal velmi silný a chladný vítr, takže jsem udělal pár rychlých fotek a mazal dolů dřív než nastydnu. Celkově tato legrace trvala 1 hodinu a s naprosto unavenýma nohama jsem ulehl ke spánku.

Na dnešní den jsem se velmi těšil, protože byla v plánu návštěva města Goreme. Celá tato oblast se nazývá Kappadokia a je zde spousta skalních obydlí, klášterů a podzemních měst. Celé je to vyhloubeno v měkké lávové vyvřelině. Navštívil jsem jen Open Air Museum a naštěstí dojel velmi brzy ráno. Žádní turisté a ani autobusy zde nebyly.
Nemá moc cenu popisovat tu nádheru. Procházel jsem se po skalních útvarech, vklouzl do spoustu podzemních obydlí a to vše sám. Byl jsem zde 3 hodiny a za tu dobu stihl projít jen velmi malou část tohoto území. Až při mém odchodu začali přijíždět první autobusy plné turistů. Všichni z nich platili za vstup, já se tomuto naštěstí vyhnul.

Poté jsem pokračoval na Aksaray a Konya. V tomto městě jsem chtěl poznat kluka, který zde vyrábí motocykly Jawa. Na facebooku jej můžete znát jako Ali Totan a jeho šikovné ruce zde skládájí krásné a od originálu prakticky nerozeznatelné Jawy 250 i 350. Naše setkání ale neproběhlo, nedá se nic dělat. Jel jsem tedy dál na západ a našel si spaní nedaleko jezera. Byl zde naprostý klid.

Na dnes jsem si nachystal cestu mimo hlavní tahy a tak jedeme. Dojel jsem k městu Beysehir vedle něhož je také stejnojmenné jezero. A toto jezero jsem jel objet. Cestička se změnila, byla velmi úzká, měla spoustu zatáček a přitom zde byl jen minimální provoz. A i proto mě jízda velmi bavila. Po chvíli jsem našel plácek u pobřeží kde jsem zaparkoval a dal si chvíli na odpočinek. Jezero leží ve výšce cca 1100 m.n.m., mělo chladnější ale naprosto čistou vodu. Využil jsem toho a šel si zaplavit.

Čas plynul, já se sbalil a jel dál. Projížděl jsem malebnými vesničkami a natrhal si tašku plnou jablek ze stromů vedle cest. Vjel jsem na hlavní silnici č. D350 a jel dále k městu Egirdir kde je taktéž jezero. A zde se mi také velmi moc líbilo. Za městem jsem si našel spaní v sadu stromů.

Ráno jsem vyrazil k městu Denizli a kolem poledne do něj přijel. Po dlouhém hledání jsem našel internetovou kavárnu a opět napsal domů pár vzkazů. Po vyřízení všech formalit jsem směřoval k největší zajímavosti v okolí a tou byla oblast kolem města Pamukkale. Zde totiž vytékájí ze země minerálné prameny bohaté na vapník a vzniká zde naprosto bílá travertinová skála. Zaplatil jsem poplatek 35 lir (cca 280 Kč) a šel na prohlídku. Sundáte boty a plně si vychutnáváte ten příjemný pocit krásně uhlazené skály a stekající vody, která vám proudí přes prsty a nohy. Je zde spousta bazénků a míst kde si lze lehnout do této vody a ucítit její léčebné účinky.
Nic z tohoto jsem ale neprožil. Já blbec měl na sobě motorkářské kalhoty a v ruce tahal vysoké boty. No, byl jsem zde za exota.

Nastartoval jsem motorku a jel dále na sever. Ve městě Buldan jsem nakoupil jídlo a jel dál. A až o hodinu později jsem zjistil, že jedu bez rukavic a ani je nemám. Ve městě jsem je nechal položené na motorce a když jsem vyjel tak někde ulétly. No nic, rukavice se někde koupí.
Večer před městem Akhisar jsem našel flek ve zděné boudě v sadu. Byl tam sice prach a špína, ale byl jsem rád, že nemusím stavět stan. 

Ráno byl opět smět sever. Projel jsem města Akhisar, Balikesir a za tímto městěm se vydal k městu Can. Tento 100 km úsek jsem jel celé 3 hodiny a důvod byl jen jediný. Neskutečně uzká cestička v hornaté krajině a neuvěřitelné množství zatáček. Náklony, neustále plný plyn, brždění a také nekonečná zábava. Pamatujete na úsek v Gruzii ? Tak ten se může jít zahrabat. Toto bylo mnohem zábavnější a cesta naprosto prázdná. Užíval jsem si to plnými doušky.

Od města Can jsem byl během 1,5 hodiny v Canakkale a jel rovnou k přístavu. Zaplatil jsem 40 Korun za trajekt na evropskou část Turecka. Během 30 minut trajekt dorazil do přístavu ve městě Kilitbahir. Vylodil jsem se z trajektu a jel dál. Před městem Gelibolu jsem zajel do lesíka a postavil si stan. Společnost mi dělali potulní psi, ale naštěstí byli hodní a nechtěli mě sežrat.

Balkánská rychlovka domů

Poslední den v Turecku jsem zamířil do města Kesan. Bylo zde potřeba koupit rukavice a vodní melouny. V centru města se mě ujal jeden postarší pán a pomohl mi s komunikací v místním obchodě. Koupil jsem 2 páry obyčejných rukavic, ale účel splnili skvěle. Vodní melouny jsem koupil 2 abych je dovezl domů na ochutávku. Zátěž 10 kil šla hodně poznat. Poté už na mě čekalo Řecko.
Na hranicích všem zlepšil náladu mladý kluk co hrál na buben a krásně si pobrukoval.

Má cesta pokračovala na Alexadroupoli, Komotini a Xanthi. Za tímto městem jsem odbočil více do hor a během cesty ztratil 1 vodní meloun. Ani nevím kde to bylo. Ale určitě nebylo příjemné pokud někomu spadla 5 kilová koule před nárazník. Kousek od města Paranesti jsem si našel místo a postavil stan. Měl jsem více času a tak proběhla poslední výměna oleje. 

Ráno mě doprovázel menší déšt a za městem Drama jsem neodhadl pravotočivou zatáčku, vjel do protisměru a málem to narval do korby projíždějícího auta. Sjeté čínské pneumatiky dělají svoje. Musím se uklidnit.

Do Bulharska jsem vjel směrem k městu Gotse Delchev. Zde jsem doplnil palivo a pokračoval dál. Stále více a více jsem vnímal Balkánskou krajinu a velice se mi zde líbilo. Spousta kopců, zatáček a kvalitní asfalt. Dále jsem pokračoval k městu Blagoevgrad a odsud už do Makedonie.
Makedonie mě ihned uchvátila nádhernou krajinou a perfektními cestami. Projel jsem města Delchevo, Kochani, Shtip a za městem Sveti Nikole si našel místo na spánek.

Dnešní den bylo v plánu navštívit jednu zajímavou oblast v Makedonii a tak jsem tedy vyrazil. Za městem Kumanovo je odbočka směrem vpravo a pak dále k městečku Kokino. Kousek odsud je kopec který je považován za jeden z nejvýznamnějších megalitických observatoří na světě. Této skále je přisuzován nějaký nadpřirozený vliv. Zajímavostí je, že každý kámen má svoji přesně určenou polohu. Bylo zde cca 8 vědeckých pracovníků a pilně pracovali na vykopávkách.

Pokračoval jsem dál. Vjel jsem do Srbska, projel město Presevo a pak byl na hranicích do Kosova. Zde mě překvapil celník, který mluvil perfektní češtinou. Zaplatil jsem poplatek 15 Euro za povinné ručení a jel poznat tuto zemi. Přišli města Gjilan, Prishtina a Mitrovica. Nemohl jsem si nevšimnout určitých zvláštnostní v Kosovu. Na důležitých budovách je vlajka Kosova, Evropské Unie a Ameriky. Dále se zde platí Eurem, ikdyž Kosovo nepatří do EU. A na severu jsou ve městech a vesnicích podél cest Srbské vlajky. To vše ve mně vyvolávalo pocit, že Kosovo nemá určeno svou národní identitu a že je to spíše kolonie ostatních zemí.
Vjel jsem znova do Srbska, projel města Raška a Kraljevo. Za tímto městem jsem našel místo ke spánku

Tyto dny už byli jen rychlým tranzitem domů.
Napříč Srbskem jsem to vzal přes města Ljig, Obrenovac, Šabac, Novi Sad a Subotica, Vjel jsem do Maďarska a na hranicích si všiml obrovské zábrany proti migrantům. Spal jsem za městem Kiskunhalas.

Předposlední den.
Zvolil jsem směr Dunaújváros. V tomto městě jsem lehce naboural do policejního vozu. Díval jsem se do navigace a neubrzdil to do auta přede mnou. Z auta vyskákalo 5 chlapů policejních uniformách  a jeden z nich mě poprosil o cestovní pas. Vše bylo beze škod a tak jsem s obrovským štěstím pokračoval dál.

Začalo silně pršet a nepřestávalo až do večera. Pokračoval jsem na Székesfehérvár, Kisber a poté do Slovenska do města Komárno. Projel jsem města Nitra, Topolčany, Trenčín a jel do sve domoviny, do České Republiky. Zde jsem projel malebné Valašské Klobouky a pak jel k babičce a dědovi do obce Horní Lideč. Srdečně mě uvítali a konečně jsem mohl spát v teplé a pohodlné posteli. 
Nocleh jsem využil pro usušení mokrého oblečení, které jsem na sobě měl. 

Další den jsem už jen dojel posledních 40 kilometrů domů do obce Krhová u Valašského Meziříčí.
BYL JSEM DOMA

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE