Írán 2019

Urovnávám si myšlenky a spřádám plán, co nyní. Vedle u stolu sedí banda smradů, kteří trošku provokují. Po chvíli je okřikne jeden z místních, mám za to, že se jedná o otce jednoho z nich, sedícího u stolu se skupinou chlápků, popíjející čaj a hrající neznámou stolní hru. První otázka, kterou mi hlava podsunula byla, jak je možné, že nemakaj, ale brzy tuto myšlenku vypouštím a snažím se koncentrovat na náhradní plán. Bylo již pozdní odpoledne, nemělo význam se někam ubírat. Vracím se zpátky do města Yukosova, kde si v jednom z hotelů zaplatím noc, o luxusu se mluvit nedá, ale relativně to jde. Cenu standardně stlačím dolů, snídaně je samozřejmě included. K večeru jdu do jedné z restaurací, která je tady vyhlášena. Turecká kuchyně mi sedí, samotná večeře neměla jako vždy chybu, o stylu a atmosféře nemluvě. Život v této oblasti je prostý a relativně tvrdý, příroda je krásná, kolem dokola lemující hory, na nichž je snadné rozpoznat ledovce. Okolí či strukturu města mi připomíná městečka v iráckém Kurdistánu, snad i z části samotný Irák, pokud pominu hory. Způsob života, styl oblékání se mi jeví také podobný. Po večeři se mi nechce spát, tak jdu do jedné z kaváren, kde si dám espresso. Dávám se zde do řeči s obsluhou. Připojím se na zdejší WiFi, abych mohl dát o sobě vědět domů. V hlavě to mám již srovnané, beru věci tak, jak nastaly. Napadlo mne, že bych to zkusil do Iráku viz severní část, ale nevěděl jsem, jak by to bylo s dokumenty viz vyřizování, platby apod. Nezavrhoval jsem ani Gruzii či Ázerbajdžán na severu, ale nevím, jestli by byl B-King vhodný pro místní dálnice. :-) Nakonec oba návrhy skrečuji a volím kvůli ženě kompromis. Pojedu jinou trasou zpět do Istanbulu a to kolem jezera Van podél pobřeží Černého moře. Na cestu potřebuji cca 2 dny, úkoluji ženu, nechť si na daný termín zabookuje letenku a přiletí na pár dní za mnou do Istanbulu, kde spolu strávíme několik dní. Původně byl takový plán i v případě úspěšného vstupu do Íránu. Ráno se probouzím v rozumnou hodinu a po snídani vyrážím směr jezero Van. Krajina kolem jezera je fantastická, cesta zábavná, relativně jsem měl tendenci jednoho dne campingu, ale časově bych byl ve skluzu. Chtěl jsem tam být o pár hodin dříve, abych tam zajistil ubytování, které jsem měl zmapované v průběhu zajišťování víza na íránské ambasádě. Aby vše časově klaplo, musel jsem jet do pozdních hodin. Na jednom z místních kopců se tyčí hrad, krajina je vážně super. Po západu slunce je v horách tma jako v pytli, provoz prakticky nulový, rozdíl v teplotě je také znát. Přemýšlel jsem, že bych zde někde rozdělal bivak na přespání, ale ve finále jsem od toho upustil. Poslechl jsem svůj instinkt a zvolil obydlenější oblast. Trochu mne začíná klátit únava, ale ještě musím někde natrefit na benzinu a poté to někde zabalím. Po několika kilometrech zastavuji na benzině, jejíž exteriéry a interiér by byly luxusní pro natočení pokračování nějakého z amerických hororů. Absolutní bomba, problikávající světlo, v perimetru několika km ani živáčka, pokud pominu obsluhu, která byla jako vždy v poho. Probral se fotbal duo Baroš/Ujfaluší, vypil jsem si dva čaje a odfrčel po vlastní ose. Mezitím jsem měl čest navštívit ve vzdálené budově toalety. Absolutní pecka, tady by nemuseli technici či kulisáci z Holywoodu hnout ani prstem. Velice rád jsem odtud vystřelil zpět k benzině, rozloučil se vyhledat přístřešek pro přespání. Po nějakém tom kilometru zastavuji na další z benzinek, u které se nacházel i menší obchod. Seskakuji a pádím rychle dokoupit vodu na vaření, poněvadž se již chystali zavřít. Vedle obchodu byly situovány menší přístřešky, které by mohli sloužit pro trhovce viz farmářské trhy v Čechách. :-) Ihned jsem dostal v hlavě impuls, že bych zde mohl v klidu uvařit a prakticky v některé z nich i přespat. Sotva jsem však dokončil myšlenku, vyběhli na mne dva čtyřnozí fešáci, kteří mi dali najevo, že jsem tady navíc. V jednom z přístřešků jeden z nich přespával. Po chvíli demonstrativního bafání a vzájemného oťukávání jsem dostal pro přespání zelenou. Snažil jsem se o kontakt, ale byla v nich vidět částečná nedůvěra.

Je možné, že k tomu měli své důvody viz minulost. Jakmile jsem roztáhnul spacák, uvařil klasiku ve formě těstovin v rajčatové omáčce, kde není co pozkazit a to hlavně, když má člověk opravdu hlad, nemá chybku. Prakticky jsem dostal dva hlídače. Jakmile přijelo natankovat auto, byli sborově uvítáni hlasitým štěkotem. Samotná noc byla častokrát prerušena, ale stále lepší, než být vybílen čorkařema. Pravda však je ta, že jsem měl veškeré cenné věci viz foťák, doklady, peníze u nohou ve spacáku. Ráno se probouzím trochu rozsekanej, vítací ceremoniál byl v noci na můj vkus trochu častěji, než bych očekával. Musím se trochu přemáhat, ale nakonec se přeci odhodlám. Opláchnu si obličej vodou z petky a zároveň zapaluji hořák, abych si uvařil ovesnou kaši. Svým způsobem jsem měl pocit, že jsem byl přijat do smečky, neboť se mi zdáli kontaktnější, ale stejně stále opatrní, důvěra tam prostě nebyla. Na rozlučku každému z nich hodím kousek sušeného masa a vyrážím směrem k pobřeží Černého moře. Jsem časově v předstihu, tak se snažím projíždět vesničky situované podél pobřeží, prakticky zabíjím čas, Istanbul již není tak daleko, žena má přiletět až večer následující den, tak pohoda. Hlavně jsem měl již vytipovaná ubytování z předešlých dnů, kdy jsem v Istanbulu žádal i vízum do Íránu, tímto jsem měl náskok a mohl se svým způsobem flákat podél pobřeží. Dovolenou bych tu trávit asi nechtěl, z části mi to připadalo jako v Bulharsku. Musím říci, že bylo opět docela teplo. Moc mne tento způsob trávení času nebaví, nazval bych to poflakováním, ale nic jiného nezbývalo. V pozdním odpoledni se začínám stahovat k Istanbulu, ubytování nacházím na kopci s výhledem na Bospor. Sice bych preferoval postel a sprchu, nějaký den již prasím, alespoň však ušetřím nějakou kačku na pobyt se ženou. Křížem krážem projíždím tamnější vrchol a hledám si vhodné místo na přespání.

Místní jsou trochu překvapeni, co tu hledám za štěstí. Když se vzdálím na okraj zástaveb, dostávám opětovně od místních čtyřnohých hlídačů upozornění, že tady vítán nejsem. Nakonec nacházím kompromis, ale stejně si mne ti čoklové našli a neponechali v klidu. Naštěstí šlo o několik demonstrativních návštěv, ale člověk neví, kam jsou schopni zajít. Výhled byl opravdu super, do toho cikády, prostě paráda. Ulehám unaven jako štěně podél mota, které mi tvoří hradbu, kdy mezi ni a sebe vkládám bágly. Ráno mne troubením  auta probouzí jeden z místních alias soused, kdy v jeho posuncích rozpoznávám, že jsem si měl ustlat uvnitř zahrady jeho domu. Nyní je to již prd platné, sbalím si věci, vyhoupnu do sedla a v dopoledních hodinách již smlouvám nocleh v recepci pro dva Čecháčky. Cena zajímavá, majitel a recepční v jednom je udolán. Sprcha, hodina siesty a upřesnění adresy hotelu, kam se má žena z letiště dopravit. Žádné rozmazlování, je svépravná, nakonec může pouze získat viz zkušenost a zážitky s místními. Čas a místo setkání domluveno, vyzvednu ji cca ve 20:00hod. v přístavu sekce boat taxi. Trochu se zde hledáme, menší tenze tu přece trošku je, nejedná se o nádraží Florenc v Práglu. Hustota lidí tu je přeci o něco vyšší, než jsme zvyklí. Chvíli se tam naháníme, ale nakonec vše dobré, v klidu se shledáváme, připadá nám to, jako bychom se neviděli týdny, mám na mysli pocitově.

 

 

Pobyt v Istanbulu zde rozpitvávat nebudu, ale pobyt zde oba hodnotíme prstem nahoru. Přístup, servis, ceny, památky, jídlo parádní. Ještě by to chtělo dva dny extra, aby se člověk mohl ulicemi plížit, ne honit, aby stihnul vše za krátkou dobu. Většinou náhody, se kterými se člověk potká, mají své kouzlo. Pobyt zde utekl jako voda, žena si odjela na letiště po vlastní ose a já se opět vyšvihnul do sedla směr Česko. Cesta docela zběhla, nejhůře hodnotím přejezd Maďarska. Bylo to dlouhé, úmorné, nudné, únavné ... V Bratislavě si dopřávám opět neskutečnou bouřku, až k nám na moravský sever viz podhůří Jeseníků. Podařilo se mi utopit telefon, alespoň jsem měl poté důvod zakoupit nový a hlavně výkonnější. Na základě neústupnosti a částečné drzosti se mi podařilo podojit samotný Vodafon, z čehož jsem měl principiálně upřímnou radost.  Mám zato, že nás telefonní operátoři oproti sousedním státům Evropy, jejichž HDP oproti našemu je sakra někde jinde, obírají dost, tak proč si pro jednou neprohodit role? Nový telefon přistál do tří dnů včetně balíku dat, anichž bych měl platit něco navíc viz měsíční platby. Tak abych to zbytečně nenatahoval a pozvolna ukončil, mrzí mne moc, že mne do Íránu nevpustili. Za pár dnů se nato dovídám, že šlo z íránské strany o přechodné opatření, kdy několik dnů nato prý nebyl problém vjet se silnějším objemem dovnitř. Nedokáži to však posoudit, zda-li jsem měl prostě pech, anebo narazil na íránskou nasranost vůči vyřknutým sankcím na Írán ze strany velkého muže s přehazovačkou jménem Donald. Tohle jsou již pouhé spekulace, jednoduše to tak muselo být. Tento rok (2020) jsem plánoval Libanon, Izrael, Egypt a z části Sudán. Pro změnu nám naordinovali Covid, tak byl člověk rád za to, že mohl pár dnů pobýt v Rakousku a poté na kolech v Beskydech. Bohužel se obávám, že příští rok 2021 zažijeme stejný scénář a otázkou je, jestli je celý humbuk kolem samotného Covidu na místě, anebo to pouze někomu hraje do karet, aby …

„Bohužel se moje slova o cestování v následujícím roce naplnila.“ :-(

A na závěr trocha pro pobavení o přístupu a jednání „zaměstnanců“ (vedoucí pí Masáková, řadová zaměstnankyně pí Madějová), kteří mají v pražském Autoturistu na starost karnety!!! Vratka kauce cca 50.000,- CZK za karnet ze strany Autoturistu se po ½ roce uměle protahovala, aby zapůjčenou hotovost drželi co nejdéle!!! Prakticky je to pro Autoturist luxusní bezúročná půjčka, a pokud si uvědomím, kolik lidí si požádá o karnet, nic výhodnějšího žádná banka neposkytne. Komunikace nulová, zatajování, zapírání, výmluvy, žádná odezva na maily, promiňte, snad tedy jednou. V rámci komunikace po telefonu obdržím odpovědi typu - nejsem v kanceláři, jsem ve městě, v bance, školení, čerpám řádnou dovolenou apod. Každý telefonát končil větou, že budu telefonicky vyrozuměn následující týden nebo v následující dny. Nikdy žádný hovor, krom jednoho, z jejich strany neproběhl. Psal jsem dotazy typu, jestli je něco v nepořádku, kdy mi zašlou zpět kauci, či je nutné něco doplnit viz dokumenty apod.! Pak to na mě některá z dam zkusila, že jedno razítko v karnetu je nečitelné, kdy jsem se ji hned nato opáčil, co to má společného s tím, aby mi vrátili kauci? Povídám ji, že s klidem může vznést reklamaci u Turků za nečitelnost jejich razítek. Pokud je karnet v pořádku a to očividně byl viz obsahující všechny listy, stránky a přílohy, nevidím žádný důvod, aby nebyla provedena transakce ve formě přeposlání vratky na můj BÚ. Opět žádné zdůvodnění či snaha o nastínění problému. To již ve mne začínalo vařit, frustrace a vztek v jednom, kdy jsem jednoho všedního dne již neudržel nervy na uzdě a řekl jedné z nich do telefonu pár peprných slov, té chvíle nakupující v Lídlu. Podle přítomných pohledů jsem zřejmě upustil páru více, než se ve společnosti patří. V životě by mne nenapadlo, že se tohoto jednání dočkám v Autoturistu, který byl pro mne seriózní cestovkou se zárukami a profesionálním přístupem. Bylo to jako zlý sen, v daný moment jsem částečně dokázal pochopit lidi, kterým v takové situaci jednoduše hráblo a byl průser na světě. Nakonec mne napadlo se spojit s některými z kluků na  motorkářích.cz, jestli v minulosti neměli stejné zkušenosti. ,,Bingo“, nebyl jsem v tom sám. Jeden z nich nějaký šialený Ostravák, míněno v dobrém, jemu moje velké díky, mi poradil zaslat předžalobní výzvu. Tak jsem také učinil, osobně doručil do Autoturistu, ponechal potvrdit převzetí samotnou Masákovou. Samozřejmě z mé strany došlo ne zrovna přátelskému verbálnímu projevu, ale bylo to doma. Zabralo to, do 3-4  pracovních dnů jsem měl peníze na BÚ. Do dnešního dne jsem však nepobral jejich jednání a neobdržel žádná racionální vysvětlení nebo omluvu, co to všechno mělo znamenat. Jedním slovem bych nazval jednání dam Masákové a Madějové … ,,žumpou!!!“

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE