Írán 2019

Tři roky od cesty do Maroka utekly jako voda. Začínám koketovat s myšlenkou další cesty. Přiznám se, že v tom je i jiný faktor, jednoduše vymanit se od denní rutiny, stereotypů, nakopnout se, jednoduše vyčistit hlavu a opět zažít pecka pocit volnosti. Nějaká kačka se bokem za tu dobu našla, doma nikdo neprotestoval, což jsem bral jako požehnání. V hlavě mi stále šrotovalo, zda-li to není vůči rodině sobecké. Snad ne, dcera má vzhledem k věku svůj svět, s klukem a se ženou jsme plánovali na kola do rakouských Alp. K tomu jsem ženě jako částečný kompromis navrhnul, že by mohla během mé cesty přiletět do nějaké metropole na prodloužený víkend. Pořešeno, odsouhlaseno! Myšlenka cesty přišla velmi spontánně, ale stále jsem si nebyl zcela jist, zda do toho jít a hlavně, jakou vybrat destinaci. Byla zde samozřejmě i částečná pohodlnost. Evropu neberu, opět bych to tlačil někam na východ. Měl jsem na cestu max. tři týdny, napadal mne Omán, Libanon a ve finále Libye přes Alžírsko. Jeden z mých bývalých kolegů získal brigádičku v Tripolisu, tak jsem dostal myšlenku ho navštívit a dát si s ním kafé. Začínám nad cestou víc a víc přemýšlet, jestli do toho jít. Přiznám se, že by bylo přede mnou cca 14.000 km, které bych musel dát za 3 týdny. Maroko bylo kolem 9 tis. km za cca 14 dní, kdy mne při zpáteční cestě chytla kyčel a záda, jelikož jsem spal převážnou část mimo město na zemi, tak je zřejmě možné, že se to jednoduše vše sečetlo. Bylo to docela znát, ale první pomoc od české farmacie vzala za své. :-)

Začínám obvolávat alžírskou a libyjskou ambasádu v Praze. Hned u Alžířanů narážím, že potřebuji pozvání. Možná by se dal zajistit za poplatek nějaký kontakt, ale nakonec jsem od této alternativy z důvodu komplikací upustil. Libyjskou ambasádu jsem ve finále nekontaktoval na základě privátní informace z Libye, že se vstupem bude trochu problém. V hlavě mi šrotuje, kterým směrem se ubírat, nakonec po celkovém uvážení si začínám brousit zuby na Írán. Kalkuluji, zda-li se dá zvládnout za tři týdny, zjišťuji info v cestopisech viz motorkáři.cz, kde jsem si vyhlídl Tomáše, který tam byl se svojí přítelkyní cca 2 roky zpětně. Slovo dalo slovo, setkáváme se na Smíchově v jedné z místních kaváren, kde ho začínám vytěžovat, zda-li je vůbec reálné udělat okruh za tři týdny, abych tedy i něco kromě držení řidítek viděl. Dostávám od něj kladnou odpověď a doporučení, že by to šlo, ale samozřejmě Turecko musím přeletět. Ptám se na nějaké technické věci jako ubytko, místa k vidění, prostě na nějaké vychytávky, abych zbytečně neztrácel čas. Schůzka se odvíjela v pohodovém duchu a moje velké díky Tomášovi, že mne prakticky svým způsobem nakopl, že to jednoduše za 3 týdny dám. Sedám k mailu, pomalu začínám objednávat díly a doplňky viz kapaliny, filtry, destičky, pneu, boční brašny, nosič, nová řidítka včetně gripů, jednoduše standardní klasika před cestou.

Nepravidelně začínám dojíždět na Moravu, kde mám v garáži po otci zázemí a postupně přistupuji k technickým úkonům kromě ventilů, ty jsem ponechal mechanikovi. Začínám trochu studovat cestu a zajišťovat potřebné dokumenty viz vízum a karnet. Relativně logistiku neřeším, nějak to dopadne, ale mustr trasy si samozřejmě předem připravím, do Istanbulu určitě, poněvadž tam bude prostor viz čekačka na zhotovení víza. Čas letí jako voda a zjišťuji, že jsem určité věci mohl začít řešit dříve, tímto se trochu dostávám do skluzu a začíná ve mně bujet panika, když se dovídám, že získání víza na Zastupitelství Íránu v Praze nějakou chvíli vezme. Naivně jsem si podle mých dřívějších zkušeností myslel, že půjde max. o 5 pracovních dní. Jsem vzteklý a lamentuji, jaký jsem pitomio. Nezklamal jsem, to bych nesměl být já. :-) Mezitím se od Tomáše (viz posezení na Smíchově) dovídám, že Íránci nevpustili do země jednoho Čecha na základě vyššího objemu motoru. Ani v nejmenším jsem si nepřipouštěl, že by se mi to mohlo stát, či bych se tam nějak neměl dostat. Fakt je ten, že oficiální výše objemu motoru pro vjezd do Iránu je max. 250 ccm! Pokud však v minulosti projeli jiní, musím také. Určitá nejistota ve mně je, i kdy se snažím oddalovat negativní  myšlenkové pochody, zda-li to neskrečovat, abych nesmyslně neinvestoval čas a peníze do projektu, kdy úspěšnost zdárného vstupu s mojí kubaturou je 50:50. Přemýšlím, zda-li Írán nezaměnit za jinou destinaci, kde by to nebyl problém. V podvědomí si věřím, neúspěch si jednoduše nepřipouštím a kontaktuji chlapíka, co ho do Íránu nevpustili. Potvrzuje mi, že je to opravdu tak, jednoduše narazil na zmiňovanou kubaturu. Teoreticky měl snad choppera, který měl určitě přes 1000 ccm také. Řešíme společně způsob, jak se do Íránu dostat, zda-li to bude zkoušet ještě jednou. Napsal mi, že je tam možnost z arménské strany na omezenou dobu a nehorázný poplatek, což je samozřejmě nesmysl. On sám mi potvrzuje, že to již zkoušet nebude a pojede do sousední Arménie, což mne moc nebere, ale netvrdím, že to nemůže být pecka. Zkusil mi dát tip a to nejen on, že nemám vzít hlavní přechod, ale nějaký menší, postranní a to buď v severní nebo v jižní části Turecka. V hlavě mi to po letech šrotuje jako nikdy, dostanu se, nedostanu, podstoupit riziko, nepodstoupit?

Nakonec to uzavírám s tím, že i když se nakonec nedostanu, tak stejně chci vypadnout, alespoň se trošku projedu. V podvědomí se mi nechce věřit, že to nedám, musí být nějaká možnost. Taková raketa to nebude, převážně budu spát pod širákem, jíst na ulici, ubytování ve městech budu volit ve formě Jedových chýší, kde se budou vlnit i matrace. Nejdražší položkou bude přejezd Evropy a zakoupení doplňků, nové přilby, stará se již rozpadá, lepší nepromok a textilní bundu. Stejně jde o věci, které nutně potřebuji obnovit, neboť i samotná žena zkonstatovala, že jezdím jako asociál, což mi je vcelku šumák. Po telefonátu s íránskou ambasádou jsem ve finále usoudil, že si vízum opatřím v Istanbulu, které bych měl dostat snad ve stejný den, pokud o něj požádám v dopoledních hodinách. Nyní už jenom zařídit pozvání. Na internetu se ke mně dostal článek, že společnost pod jménem XY umí zajistit vízum či předběžnou žádost/pozvání za účelem jeho získání. Jako správnému Jewishovi se mi samozřejmě všimné platit nechtělo, ale pokud je tady garance pružnosti a rychlosti, názor přehodnocuji. Společnost nezklamala, komunikace velice solidní, o pružnosti ani nemluvím. Mám dojem, že jsem měl vše vyřízené do 3 pracovních dnů, neskutečné. Z mé strany doporučuji, vyplatilo se, peněz nelituji, super!!! Zbývá mi již pouze karnet, který zajišťuje český Autoturist, konkrétně nějaká paní Madějová. Tady za mne také palec nahoru a to na základě pružnosti a rychlosti vyřízení. Zhotovení karnetu již trochu podražilo a to na cca 5.000,- Kč, k tomu musí člověk připočítat tzv. vratnou kauci v nominální hodnotě 52.000,- Kč. Pokud vratka karnetu bude ok, kauce bude přeposlána zpět na bankovní účet, ale nebudu předbíhat, tohle již je jiná story viz závěr mého psaní. :-)  Tady musím dámu, která karnet zhotovila, opravdu vyzdvihnout, včetně jejího přístupu, kdy mi byly do karnetu uvedeny 2 válce namísto 4 apod. Byla to taková menší prevence, jednoduše je trošku na hranicích zblbnout ve spojitosti s objemem motoru. Zajisté však Íránci nejsou pitomci, když uslyší zvuk a vizuálně objem, i hlupákovi by bylo hned jasné, že se nebude jednat o 250 cm³. Karnet mám vyhotoven během pár dnů, zde opět palec nahoru. V práci mám vše zajištěné, doma ošetřit pár formalit, kdyby se stal průser, tak nechť nemají trable s úřady a prakticky mohu vyrazit. Přemísťuji se na Moravu, kde mě ještě čeká několik finálových úkonů, a mohu vyrazit. Ještě na poslední chvíli kontaktuji Dušana (fa Lojzo), zda-li by neměl nějaké postranní brašny. Slovo dalo slovo, odpoledne jsem si je vyzvedával. Moto je cajk, pouze ještě jednou vyselektovat nepotřebné věci ke sbalení.

Ráno vstávám cca v 06:00 hod., fixuji válec a vyrážím směr Olomouc, kde si vyzvedávám mikinu a nějaké triko u pana Nádvorníka (fa Nanospol). Maximální spokojenost, trička i mikina se osvědčily.  Průjezd přes Brno na Slovensko, Maďarska, Srbska, Bulharska je plynulý. Na hranicích se Slovenskem a Maďarskem nezastavuji, mám předkoupené dálniční známky z Čech viz Autoturist, tak paráda. V odpoledních hodinách sjíždím v Maďarsku z dálnice do menšího městečka, abych si zakoupil nějaké jídlo. Trošku problém, poněvadž je neděle a je všude zavřeno, snad prakticky i hospody. Projíždím hlavní ulici a narážím na Penny, které má otevřeno, spása. Uvnitř se radím u jednoho z nakupujících, kterou čabaju by mi doporučil. Po chvíli již sedím na parkovišti na obrubníku a tlačím čabajku s bagetou. Je teplo, společnost mi dělají cikáni s jejich polopojízdnou popelnicí, kde mají muziku na plný kule. Ještě menší ohýnek a bude to se vší pompou, ,,Dycky Most!“ Vše nakonec proběhlo naklid, zvedám se, skočím do sedla a vyrážím směr Srbsko. Tam se zastavuji na menší snack, kde potkávám dva kluky na choprech včetně jedné rajdy. Byli tak drsní, že na mne nemohli ani pokývnout, natož říci ,,Hey“. Po vypití kafe jedu až do pozdních hodin, kde si vybírám místo na bivak u jedné z benzinek. Není to žádná hitparáda, mám na mysli vhodnost místa, ale jelikož mám za celý den dost, rozdělávám bivak. Ještě jsem nenafouknul ani podložku, tak se již u mne sdružují volně pobíhající psi a dávají mi najevo, že je to jejich teritorium. Nasrat! Balit se nehodlám, menší zajódlování a byli pryč, pak už pouze z povzdálí na sebe párkrát upozornili, ale stejně štěkali celou noc. Jako prémii jsem k nim dostal maníka, kterého jsem potkal na benzině v restauraci. Důvěryhodně moc nevypadal obzvlášť, když se poté začal motat v mém perimetru. Obloha černá, ideální stav na slušnou spršku, naštěstí se jedná o pár kapek a jako bonus mravenečci s komáry. Výběr místa se mi opravdu povedl, ale již neřeším.

Ráno rychle spakuji věci, drapnu řidítka s vidinou večerního dojezdu, kterým je osmanský Istanbul. Jedu po trase, kudy jsme jeli s rodinou do BLG, tak nostalgicky zavzpomínám. Na jídlo se stavuji v jednom nově postaveném motorestu, jídlo naprostá pecka, mix. řecké, srbské, bulharské kuchyně, o ceně a nově vybudovaných dálnicích ani nemluvě. Za rohem mám Sofii, kde samozřejmě při vjezdu opět zakufruji a beru jiný směr. Z mého pohledu značení tragické, stejný scénář jako před lety autem, ale je možné, že za pitomce jsem tady nakonec já a ne tristní ukazatelé. No nic, musím to někde otočit, tak zastavuji u policejního auta v odstavném pruhu, ve kterém nacházím dva poliše, dress code byl spíše podoben pro údržbu dálnic :-), ale nic proti. Oprašuji českou ruštinu, něco snad i od nich pobírám a vyrážím směr dle jejich doporučení, stejně se nadále spoléhám na svoji intuici. Pozitiv, bingo, najíždím na správný směr vedoucí k hranicím (přechod Edirne) s Tureckem. Nějaká ta vzdálenost přede mnou ještě je, tak trochu pootočím plynem, večer chci být v Istanbulu a ráno, ,,hurá“, pro vízum. Na bulharské straně hranic je odbavení relativně pružné, prakticky i na té turecké, nějak si nepamatuji, že bych se tam zdržel. Na přechodech se vždy hrnu dopředu, prakticky předjedu kompletní štrúdl aut, kdy pokaždé mírným pokývnutím hlavy požádám řidiče předjížděného auta o rádoby souhlas se před něj zařadit. Nikdy se mi nestalo, že bych narazil, kdy i tímto prakticky člověk ušetří nějakou tu hodinku k dobru. Z mého pohledu se jedná o solidárnost, když mne vidí při venkovních teplotách v motooblečku. I na turecké straně je průjezd relativně v klidu, několik otázek viz např. národnost a je hotovo. Snad se mne ptali na drogy, ale mám dojem, že to bylo při návratu z íránské strany.    

 

Několik desítek metrů za přechodem je benzinka, kde tankuji do plna. Jelikož nemám s místní měnou prozatím zkušenost, člověk se v novém prostředí potřebuje adaptovat, tak mne samozřejmě ojebou na ceně. Ne nějak závratně, ale jde o princip. Jsou velice kontaktní, slušní, absolutně nic proti. Angličtinou se nechytám, tak alespoň s jedním z nich oprašuji němčinu. Dovídám se, že žije v Říši (SRN), jinak v současné chvíli tráví čas u rodiny v Turecku, předpokládám kombinaci návštěvy s dovolenou. Při druhém tankování na jedné z dalších pump na mne vystřelil cenu, která se mi moc nezdála v poměru s množstvím, kterou moje bandaska pojmula. Na sousedním stojanu právě tankoval benzin do auta jeden z místních a zaplatil stejnou cenu, ale za úplně jiné množství. Polohlasem vyjeknu: ,, K…a, to si snad dělá prdel!“ Jakmile mne spatřil pumpař, nemusel jsem prakticky vydat ani hlásku, vše si přečetl v mimice mého obličeje. Sám od sebe vytáhnul štos bankovek a předával mi je se slovy: ,,Sorry, sorry!“ Při každém tankování musí obsluha do systému zaznamenat spz vozidla a to nemluvím, že se dá okamžitě či dodatečně na rolce papíru zrevidovat množství litrů včetně ceny a spz vozidla. Vzal jsem si vratku, skočil do sedla a pokračoval směr Istanbul, více nebylo třeba řešit, jednoduše to zkusil. :-)  Krajina se mi líbí, čím více se blížím k Istanbulu, doprava houstne, provoz však je stále plynulý. Do města vjíždím hlavní tepnou kolem půl desáté večer, s úmyslem najít levné ubytko. Nemám navigaci, jednoduše nic, řídím se citem, podle výškových budov a k tomu vyhlížím moře. Letmo si vybavuji, že když jsem měl v minulosti navazující letecký spoj z Istanbulu do Prahy, nacházel jsem se v lokalitě náměstí Sultanamet a Blue Mosque nedaleko moře. Po několika kilometrech sjíždím k benzinové pumpě, abych se mrknul do mapy a zjistil, kde se vůbec nacházím. Ptám se obsluhy, která si s angličtinou moc netyká, až poté mi kluci doporučují staršího chlapíka, kterého ve snaze udělat dojem pozdravím ,,Salámu alajkum“. Hned nato od něj dostávám slovní nálož, že není Arab, ale Turek – Osman! Svůj přešlap stáčím na národnost a fotbal, tandem Baroš/Ujfaluši zde má stále váhu. Je mi s podivem, že naopak někteří Turci ,,Salámu alajkum“ preferují.  Ve finále se loučím, hlavu jak pátrací balón, ale nějaký nástřel směr centrum jsem pochytil.     

Doprava je tu opravdu hustá, směry dobře značené, je tma, orientace se stává horší. Přijíždím do místa, kde se nachází boulevard s obchody lepších značek, kde zastavuji a vyptávám se kolemjdoucích na levný nocleh. Někteří z nich jsou místní, jiní turečtí turisté, kteří sem přijeli oslavit právě probíhající svátky. O to hůře pro mne, poněvadž ubytka mého typu byly převážně obsazena a větší peníz za postel platit odmítám. Navštěvuji několik pofiderních hotýlků xté kategorie. Obsazeno! V jednom z nich mi nabízí bidlo v kukani 2,5m x 2,5m, kde se nachází tři postele, kdy jedna z nich je volná. Když tam na jedné z nich spatřuji obteklého Turka, o závanu nemluvě a při představě, že si nemám ani kam složit věci, radikálně odmítám. Scénář je všude stejný – full! Je třicet minut po půlnoci, začínám chytat menší depku, mám hlad, žízeň, pro dnešek jednoduše dost. Nacházím se u nějaké mešity s hradbami, kde oslovuji kolemjdoucího s telefonem na uchu. Asi hodinu tam se mnou formou telefonátů řeší moje ubytování. Svítá naděje, že se nakonec k něčemu dopracujeme. Dostávám tip a odezvu, že budu očekáván. Jelikož angličtina Turka neměla s angličtinou nic společného, musel jsem stejně improvizovat, ptát se průběžně na cestu. To, co jsem pochopil je, že k danému hostelu vedou koleje tramvaje a od zastávky je to prý kousek.      

Vydávám se doporučeným směrem, ptám se místních, zkouší mi pomoci, ale je mi hned od začátku jasné, že ví naprosté h…o. Intuice mi napovídá, držet se kolejí tramvaje, které vedou místy do jednosměrek, někdy musím i na tramvajový pás. Pražce jako u vlaku tam naštěstí nejsou J, ale neřeším, v případě odchytu tureckým polišem si věřím, že to nějak okecám. Nakonec se dostávám do místa, kde by se měl hostel nacházet, ale nic nevidím, je to dočista labyrint. Je tma, značení není ok, i když všude září neónové nápisy. Stále se točím dokola, mám již opravdu dost, kdy náhle před sebou spatřím skromný alias malý nápis hostelu En……… ,,Heuréka!“ Těším se, jak ze sebe shodím věci, dám sprchu, o vodě k pití nemluvě. Táži se na cenu, ta koštuje cca 400,- Kč/noc, plus bakšiš za parkovné ve dvoře. Za mne super, alespoň nemusím demontovat boční brašny. Fixace není časově náročná, ale nějakou tu chvíli si to přeci vezme. Beru si batoh a válec, který pohodím na podlahu mé kobky a vzápětí již stojím pod tekoucí vodou sprchy. WC je multifunkční, slouží zároveň i jako sprcha. Ideálka pro backpackery alias batůžkáře, nevhodné pro romantiky. :-) Přes den ideálně poznávačka, večer postel a sprcha, ideální pro budgetové cestování spojené s poznávačkou.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE