Írán 2019

Ráno vyrážím směr íránská ambasáda, kdy se při oslovení jednoho z místních prodejců dovídám, že je to nedaleko. Absolutní pecka, ideální stav, nemusím hned zjišťovat systém fungování veřejné dopravy, který se osvědčil, když za mnou při zpáteční cestě doletěla žena, abychom probádali Istanbul. Po cca 10-15 min. chůze se nacházím u vstupu do íránské ambasády. Počítám s tím, že při troše štěstí bych mohl vízum získat ještě dnes a odfrčet směr turecký Kurdistán sousedící se Sýrií a Irákem. Tato naivní představa mne hned vyléčila po první větě s úředníkem u vstupních vrat, který mi dal svojí arogancí a mluvou jasně najevo, že je otevřeno od 14:00, tímto bylo po diskuzi. Snažím se mu osvětlit, že ho potřebuji ještě dnes, nejlépe hned. Jsem zmaten, lidé chodí dovnitř/ven, jsem neodbytný. Stejný úřada mne vyzývá k opuštění ambasády, ukazující na protější budovu. Zmatek, absolutně nechápu, co bych tam měl dělat. Čekat do 14:00? Po druhé stránce, jestli vízum vydají na počkání, byla by to pecka, alespoň jsem se dočetl, že to snad možné je, ale obávám se, že výše poplatku nebude sice smrtelná, ale strašidelná rozhodně. Vcházím do budovy naproti ambasády, kdy mi stále není jasné, zda-li se jedná o detašované pracoviště či nějakého komerčního zprostředkovatele. Je zavřeno, musím posečkat cca 30 min., než dojde k jejímu otevření. Po příchodu se táži a osvětluji svoji situaci, kdy předkládám e-žádost. Měl jsem obavy, že informace nebude objektivní. Dostávám kladnou odpověď, že je vše ok, abych se dostavil ve 14:00 na konsulární oddělení. Poděkuji a pomalu opouštím kancelář. Mám za to, že se tady jedná o komerční službu s vyřízením žádosti o vízum. Jelikož mám vše v pořádku, více se již nezajímám. Nepřekvapila by mne propojenost s ambasádou, že si na tom někdo udělal menší přivýdělek, ale jednalo by se z mé strany o spekulaci. Jelikož mám vícero času, jdu se podívat do Grand Bazaru, kde si ve směnárně zjišťuji aktuální kurz. Zboží všeho druhu, kolikrát těžce rozpoznatelné od originálu. :-) 

 

Hodiny běží, obcházím v mém perimetru hotely, který by nám s Luckou posloužil při mém návratu jako azyl pro poznávačku Istanbulu. Na přespání není nutnost 5 hvězdiček, ale krypta v kombinaci s Jedovou chýší to být také nemusí. Ve finále jsem našel relativně super ubytko 20 m od mé stávající ubikace. Blíží se 14. hodina a svižným krokem si to razím k ambasádě a zase nadoraz, žádná časová rezerva. To jsem celý já a to nemluvím o davu před ní. Ve 14:01 hod. se zpřístupnily vstupní dveře. První myšlenka, co mne napadla, že tento dav nemohou odbavit ani za týden. Mám s sebou batoh, fotoaparát, které musím z důvodu bezpečnostní procedury ponechat v jedné z místností, což se mi vůbec nelíbí, poněvadž není pod kontrolou a nerad bych se dočkal toho, že až se vrátím, bude kamera s batohem fuč. Bohužel musím zariskovat, odkládám batoh a šinu si to do útrob konzulárky. Masakr, někteří sedí, další stojí, je tady i chytrá mašinka na určení pořadí. Někdo si tiskne lístek, druhý to neřeší, tak předpokládám, že to tady jako u nás zřejmě nefunguje. Bingo! Okolnosti mne nutí, jelikož musím mít vízum nejpozději následující den, abych kopal sám za sebe a trochu ukázal lokte. Razím si v davu cestu k přepážkám, kde se seznamuji se dvěma Frantíky, cestující kolem světa. Ti to mají na praku, nejsou časově vázáni, tak mají pohodičku. Byli jsme tam jediní Evropani. Dal jsme se do řeči s jedním z nich, tak mi vyprávěl, že se na všechno vysrali a prodali, co mohli, kdy veškeré peníze zainvestovali do cesty jejich nesmrtelnou dodávkou VW T1 z éry hippies. Druhý Francouz moc nekomunikoval, pokládal jsem jim nespočet dotazů spojené s cestou a také s vízem. Potvrdili mi, že je moje úvaha správná, pořadník neexistuje, zaleží, jaké má člověk kuliska. Nato, že je již 15 min. po otevírací době, začínají teprve docházet úředníci, překládající dokumenty včetně pasů z místa na místo. Systém procedury ,,zero“. Neskutečné, po chvíli přichází tea boy s podnosem servírující každému z nich skleničku čaje. Trochu mne začínají prudit. Po 25 min. začínají úředníci komunikovat, vypadá to tady jako na trhu. Nato, že jsem přišel jako jeden z posledních, jdu na řadu jako druhý. Čekám, kdo se do mne z ostatních přítomných obuje. Překvapivě klid, mezi úředníky spatřuji člověka, který mne ráno vypoklonkoval ven. Vysvětluji jednomu z nich, že potřebuji vízum. Předkládám pas s pozváním či vystaveným e-vízem přes nejmenovanou společnost v Praze. Vše vypadá ok, informuje mne, že si mám přijít pro vízum zítra a přestal se mnou dál jednat. Nevzal si žádné údaje, ani pas. Jak si mám ,do ,,prd…“, přijít zítra, když si nevzal žádné údaje včetně pasu! Zítra opět dorazím a řekneme mi pozítří? Nato se vracím zpět pro změnu k jinému oknu a natvrdo vrážím pas s e-vízem do rukou druhého úředníka s omluvou, že potřebuji vízum. Čekal jsem neskutečnou sodu, ale nic nepřišlo. Zřejmě mají k Evropanům trochu jiný přístup než k lidem původem z Asie, Afriky apod. Nato si bere můj pas, zhotovuje si kopii včetně e-víza s tím, že mám zítra přijít cca v 16:00 hod. Povídám mu, že neexistuje, že musím ještě dnes odcestovat. Stejná odezva, zítra a vystavuje mi doklad na úhradu poplatku 75 USD či EUR. Sám si již nyní nejsem jist. Posílá mne do banky sousedící hned s ambasádou, kde se dovídám, že nemohu platit kartou ani cizí měnou viz USD/EUR a směnu na jejich měnu mi také neumožní. Hlava mi to nebere, ale je zbytečné to dál řešit, čas běží jako Emil Zátopků. Jsem vzteklý, nešetřím slovy, která mají do vyjmenovaných slov hodně daleko. Stejný scénář v dalších dvou bankách, k tomu i směnný kurz je méně výhodný než v samotné směnárně, tak nečekám a beru ji útokem, stejná jako dopoledne v Grand Bazaru. Super je to, že mne dopoledne napadlo vůbec nějakou směnárnu pro případ rychlé směny vyhledat. Ušetřil jsem tím trochu času, směnný kurz tam byl mimochodem nejlepší, co jsem kde viděl. V bance provádím platbu a s potvrzením již stojím na přepážce u úředníka na konsulárním. Přebírá doklad o úhradě a na oplátku přebírám potvrzení pro vyzvednutí pasu s vízem pro následující den.

 

Odcházím, potuluji se po okolí, abych získal lepší přehled. Čas běží, mám docela hlad, nechci žádný fastfood, zabočuji do vedlejší uličky, kde si v jednom obchůdku kupuji bagetu, sýry. Kolem 2 a.m. hod. ulehám do postele. Následující den si trochu dávám dohromady itinerář cesty, jestli jet vrchem kolem jezera Van, anebo spodem směr Adana podél hranic se Sýrií a Irákem. Dělám dobře, vybral jsem ve finále cestu na jih. Pomalu si připravuji věci k odjezdu. Zajdu si na oběd a poté na čaj. Pro dnešek již stojím u přepážky s ostatními žadateli v předstihu. Přebírám zpět cestovní pas a lejstro formátu A4, které slouží jako vízum. Trochu panika, s tímto typem víza mám dočista nulovou zkušenost, tak se dotazuji, jestli je to ok, aby se mi na hranicích nestalo, že mne tam nevpustí na základě nekompletních dokumentů. Dostávám kladnou odpověď, že je vše ok, stejně mi to nedá, jdu za druhým, ten mi to potvrzuje a oslovuje pro kontrolu kolegu, co mi vízum předal. Tady trocha narážím, dostávám sprchu, proč oslovuji jeho kolegu, když mi vše řádně osvětlil. Nešetřím omluvou, přebírám pas s vízem a prchám z ambasády směr Jedová chýše.:-) 

Rychle si zabalím zbytek věcí, osadím vak na moto, zaplatím parkovné a vyrážím na jih směr Adana. Jak bylo po celou dobu relativně jasno, tak to v současné chvíli říci nemohu. Uklidňuje mne kvalitní nepromok od Scottu. :-) Po cestě dělám ještě pár fotek Bosporu.

 

Průjezd odpoledním Istanbulem nebyl nic moc, ale stále to nějak šlo. Po cca 1,5 hod. přejezdu Istanbulu jsem již na hlavním tahu směrem na jih. Počasí se rychle mění, věřím a doufám, že se bude jednat o malou spršku, tak ponechávám nepromok ležet ladem. Ve finále se sprška mění na vydatný déšť. Zastavit někde, anebo pokračovat dál po trase? Volím druhou možnost, nahazuji na sebe nepromok, přichází jeho první křest. Místy prší tak vydatně, že auta zatavují u krajnice. Snažím se dál pokračovat, voda mi teče za krk, rukavice jsou durch mokré. Nepromok držel chvíli, posléze to vzdává taky. Začínám cítit, jak mi pod ním vlhne oblečení. Trochu cítím zklamání, když si uvědomím cenovku, ale na jeho obranu, nejsem durch, což svůj účel relativně splnilo. V suchu v tomto případě nezůstanu nikdy a to obzvlášť, pokud má být alespoň trochu prodyšný. Přesto dál pokračuji směr Ankara, Adana.

 

Počasí stojí stále za h.…, kdy se vydatný déšť střídá se sprškou. Chvílemi to vypadá i nadějně, že by se počasí mohlo umoudřit. V odpoledních hodinách přestává pršet, ale je relativně chladněji, tímto zastavuji na benzině, abych dal na sebe nějakou teplejší vrstvu. Je už tma, mám hlad a padá na mne únava. V jednom z místních kiosků si dávám teplou polévku s chlebem, která mi pomohla se trochu nakopnout. Byla v danou chvíli maximálním luxusem, doma bych možná nad ní ohrnul nos. Je nevídané, jak se člověk za určitých podmínek dokáže uskrovnit a vážit toho mála, jako v mém případě obyčejná teplá polévka. Obsluha mi automaticky donesla čaj, který zde nemá chybu, poroučím si ještě dva extra. Zaplatím, poděkuji a ubírám se pomalu ke stroji, rád bych ještě ujel nějaký kilometr. Chci se na hranice dostat co nejdříve. Pomalu, když již finišuji s balením a chci osedlat oře, uslyším za sebou vytuněný zvuk výfuků. Že by? Bingo, při pohledu na něj žasnu, jestli se ,,neposral“, jinak to napsat nelze. Už vzhledem k tomu, kde jsme se nacházeli, musel mít nějaké km za sebou, ale vzhledem k poloze i před sebou. První věcí bylo, že jsem ho začal skenovat. Jednalo se chopper, obsah motoru asi cca 1000 cm³, frajer na nohách mokasíny bez ponožek, přetáhlé igelitovými sáčky, džíny s oky jako pěst. Mám na mysli díry a nahoře kožená bunda podobná křiváku, tímto absolutně nulová tepelná izolace, o vlhku či dešti ani nemluvím. První moment mne napadlo, že se vrací z okolního výletu do nějakého přilehlého města, poté si uvědomuji, že v širokem okolí tu nic není, tak se vypravím k němu, abych se dotázal, odkud a kam jede. Tak mi potvrdil, že se vrací do Ankary a jede z jihu od Adana. Polknu, trochu mne poleje, když uvážím, v čem jedu já, mám na mysli oblečení v porovnání s jeho. Myšlenky o nějakém nekomfortu a počasí zažehnány a na jeho adresu mu vypíchnu moji poklonu. Poté jsem se musel ještě chvíli tlemit, když jsem jako plačko pyskoval na nepromok od Scottu a poté potkám frajera vyfiknutého v oblečku vhodný tak na večerní bigbeat na jednom z letních večerů na jižní Moravě. Zdecimovaný a nakopnut si to šinu dál směrem k syrským hranicím. Jedu ještě cca 2 hod., kdy zastavuji na jedné z dalších benzinek v úmyslu přečkat noc, zn. ideál někde pod přístřeškem. Zastavuji a jdu přímo k jedné z restaurací xté kategorie požádat, jestli bych si tam někde v rohu nemohl rozdělat spacák. Majitel mi dává zelenou, ale nakonec jsem se odebral na kutě do přístřešku sloužící jako mešita pro pendlující muslimy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Neudržované koberce neřeším, prasím a docela znaven ulehám do spacáku, na jehož dno pokládám foťák, kameru, doklady, vše potřebné, co nepotřebuji zcizit. Během noci tam přichází lidé se pomodlit, vždy procitnu a poté zpět upadám do klimbu. Jedno ze světel spolu s kapkami deště prodírající se skrz plechovou stříšku mi narušují spánek, ale neřeším, ,,Dej Bůh za tento Hilton!“ Ráno se probouzím v rozumnou hodinu, obloha zatažena, jednoduše pochmurno, vypadá to na další slejvák. Protáhnu si záda na základě mé osvědčené sestavy a jdu zpět do vlhkých věcí, závan z nich má do Chanel Coco  hodně daleko. Fixuji věci na moto a jdu do restaurace, kde si kupuji snídaní ve formě obloženého talíře jako odplatu za poskytnutý azyl. Jídlo nemělo chybu, jako celá jejich gastronomie. Po snídaní se loučím s personálem a pokračuji směrem na jih.

 

V pozdních večerních hodinách jsem dorazil na jih do jednoho nejmenovaného města a zastavil na jedné z místních benzinek. Připojuji se na wifi, místní obsluha mne svým způsobem ignoruje, až poté, kdy si kupuji colu, začnu popíjet a tlačit BeBe sušenky, začíná vzájemná konverzace klasickým, kdo, odkud, kam apod. Opět se rozhovor stáčí na kopačky Baroš, Ujfaluši. Jde o ověřenou značku, která vždy prolomila ledy, ale také o to, že jsem Čech, což nikdy žádného z místních špatně neiritovalo. Nacházím se prakticky v tureckém Kurdistánu, což mi potvrzuje i personál benziny. Je něco po půlnoci a je nesmysl měnit lokalitu pro dnešní noc, tak se s nimi domlouvám, zda-li zde mohu rozbalit bivak. Dostávám požehnání, pouze mne odkazují na zadní trakt benziny. Ráno klasicky vstávám něco po sedmé hodině, než se zabalím, udělám očistu a kaši, hodinku to vždy alespoň vezme. Rozloučím se a pokračuji v cestě podél syrských a iráckých hranic. Krajina vyprahlá, terén ve formě absolutní placky jako u nás Haná. Města, architektura, prostředí identické jako v Iráku, životní úroveň zde bude nižší než v jiných koutech Turecka. V nádrži mám prázdno, jedu na doraz. V dáli spatřuji pumpu, tak se mi docela ulevilo. Po příjezdu se mi pikolík snaží osvětlit, že benzin není, což mne docela omylo. Naštěstí několik kilometrů dál by měla být další. Rozloučím se, ale stejně trochu našponovanej jsem. Po několika kilometrech opravdu spatřuji benzinu, již z dálky mne však zaráží, že tam nevidím žádné auta, což mi po příjezdu k ní dochází důvod absence vozidel. Benzinka již nějaký pátek není v provozu, tak se jdu alespoň odlehčit, když kousek ode mne spatřuji ležet psa. Po celou dobu se ani nehnul, což mi hlava nebrala, tak jsem nakráčel k němu, jestli je ok. Ten se již zřejmě nepohnul delší čas a ani již nepohne. Psi tu na růžích ustláno nemají, žijí ve smečkách na ulicích, mimo město a jsou závislí na tom, co naleznou na skládkách nebo či se nenajde nějaká spřízněná duše, která jim něco pohodí, o servisu veterináře ani nemluvím. Pěkný pohled to kolikrát opravdu není, většina z nich je v zuboženém stavu, je mi z toho docela smutno, ale nic s tím bohužel nenadělám, pro tyto končiny je to typické viz Irák, K.S.A., Sýrie apod. Vyšvihnu se do sedla a jedu oslovit další z možných benzinek. Nevidím to růžově, ale po několika kilometrech přeci přijíždím k benzině, kde mi slávoslavně oznámují, že benzin mají. Oddychnu si a liji do plna.

Nemám obavy, že bych v okolí od nějakého místního farmáře nesehnal nějaký ten litřík na dojetí, ale nechtěl jsem se časově zaseknout a hlavně nevím, v čem mají místní benzin uskladněn. Je dnes hodně teplo, cítím docela i únavu, nastal čas oběda. Dostávám pozvání na čaj do útrob benziny, kde se nachází personál a zřejmě majitel s jinými chlápky. Podstupuji křížový výslech, vše probíhá v přátelském duchu, finále se stáčí k fotbalu ke značce Baroš&Ujfaluši. Debata má opět stejný obsah, nebaví mne, ale užívám si na chvíli klimošky a čaje, který je jako vždy excelentní. Po vyčerpání témat se omlouvám, že musím dál pokračovat v jízdě a loučím se. Ještě si vedle zaskočím do restaurace na oběd a kávu, kdy poté dál pokračuji v cestě.

 

Projíždím podél hranice se Sýrií ohraničenou strážními hláskami a ostnatým drátem. Po ujetí několika kilometrů projíždím městem, na jeho začátku podstupuji kontrolu na checkpointu formou kratšího briefingu - kdo, co, kam, odkud, proč apod. Jedná se o skupinku policistů mladšího věku, kdy jeden z nich má také moto. Debata se stáčí k motorkám, fotbalu, postupně se menší vzájemná tenze uvolňuje, dostávám vodu, společné selfie :-) a požehnání k cestě. Zkusil jsem si rýpnout, jestli se již nenacházím v Kurdistánu, tak se na mne jeden z nich důrazně opáčil, že se nacházím v Turecku. Jednoduše z něj vypadlo, že žádný turecký Kurdistán neexistuje a ani ten irácký. Existuje pouze Turecko a Irák. :-) Místní to však cítí trochu jinak. Otázka ve spojitosti s Kurdistánem je tady stále citlivé a nevyřešené téma, jednoduše tabu. Loučím se, chystám se opřít do řidítek směr Hakkari do města Yuksekova, za kterým se již nachází hraniční přechod do Íránu. Za městem Sirnak se dostávám do hor. Je to nádhera, projíždím jednotlivé průsmyky, místy již má povrch silnice do tarmacu daleko. Pro B-Kinga bych si představoval něco jiného, ale dáváme to s noblesou. Místy jedu krokem, trochu mám respekt, abych zde zbytečně neměl defekt, což na štěrku s ostřejšími kamínky je dříve než na nové boty. Projíždím jednotlivými checkpointy, kterých není v horách zrovna málo. Mám za to, že to tady drží ve svých otěžích namísto policie armáda. Na žádném z nich jsem se nesetkal s nevolí či nevraživostí, pokud tedy pominu jednu z motorizovaných patrol. Tady mne trošku proklepávali, ale hlavně, jestli nemám u sebe nějaké železo (zbraně), v jiném případě drogy. Musel jsem otevřít k nahlédnutí jednu z postranních brašen, zbytek zůstalo u důvěry. Standardně proklepli doklady a odfrčeli. Do přátelské atmosféry to mělo daleko, jinak v jiných případech to nemělo chybku. Sjíždím do jednoho z údolí, kde se nachází jeden z checkpointů. Prostředí tam nemělo chybu, opravdu krása. Tady musím držet lajnu, není jako obvykle možné přeskočit několik aut dopředu, nebylo by to tady asi na místě. Jeden z vojáků si to tady striktně koordinuje. Již na dálku podle chování místních bylo cítit, že mají sjednaný respekt. O místních dětech se to říci nedalo, parchanti přidrzlí doráželi a byli neodbytní. Párkrát je okřiknul i jeden z vojáků, ale bez efektu. Bylo docela teplo, kluci v uniformách a v plné polní včetně neprůstřelné vesty, automatické útočné pušky, zásobníků, měli docela dost. Kontrola proběhla na klid, pouhé očekování dokumentů a otázka na směr jízdy. Převezmu si zpátky pas, poděkuji a chytám se opět řídítek.

Krajina je fascinující, nemá to opravdu chybu, pokud pominu jeden z nešvarů a tím je nakládání s odpadky. Celoplošně tam relativně na zemi bordel není, ale jakmile člověk spatří v soutězce skal dým z ohně, je mu hned jasné, že se jedná o místní ekologický způsob recyklace. Zatlačím slzu a pokračuji v jízdě. Místy nechápu a obdivuji zručnost místních řidičů traků alias nákladních vozů nyní v létě, o zimě ani nemluvím. Co jsem hovořil s místními, některé průsmyky se musí v zimě uzavřít na základě velkého množství sněhu, kolikrát do výšky i několika metrů. Není nic ojedinělého, když dojde v zimě k odříznutí se světem některé z místních vesnic. Poté musí převzít zásobování potravinami armáda vrtulníky. Jsem na cestě nějaký den, teplotně to není tak vyhrocené, únava za řidítky je určitě znát. Osvědčily se mi žvýkačky zn. Bitters, které jsem zakoupil od známého, pracující ve firmě jako obchodní zástupce. Prvně jsem měl smíšené pocity, později za mne palec nahoru, osvědčily se. Při zdolávání, zřejmě by se spíše hodilo výjezdu, jednoho již z nepočítaných kopců vidím před sebou v dáli cyklistu. Snad fata morgána, anebo mi pomaloučku začíná hrabat?  Nějak se mi to nepozdávalo, že by někdo z místních dupal do pedálů v rámci tréninku či přejezdu do sousední vesnice, i když vlastně ve finále proč ne. Jak se tak pomalu blížím k objektu, spatřuji na kole postranní brašny, čímž jsem vyloučil, že by to mohl být domorodec. První moje myšlenka ,,hovado“! Člověk si myslí, co neujel, ale představa, že to musím zdolat na kole, je pro mne strašidelná. :-) Zastavuji v kopci vedle něj, podávám mu ruku a dáváme se do řeči. Jde o Španěla, který vše prodal a přijal výzvu zdolat trasu na kole ze Španělska do Japonska. Koukal jsem na něho jako puk. Mám dojem, že o něm byla dokonce zmínka v televizi. Byl na cestách nějaký měsíc a měl právě namířeno jako já do Íránu. Po chvíli jsme se rozloučili a vydali se opět po vlastní ose. Můj neskutečný respekt, když uvážím, že neměl za sebou žádný podpůrný tým, náročné klimatické podmínky včetně terénu a že si prakticky vše vezl na svém rotopedu. Přemýšlím o něm ještě dalších 5 minut, zda-li bych takovou výzvu přijal. Nevím, asi ne, představa denního dupání do pedálu mne děsí, raději nemyslet. Cesta se vyvíjí v poklidu, vzhledem k terénu musím přizpůsobit rychlost, tímto se trochu dostávám do skluzu.

 

V hlavě si přehrávám pár věcí z minulosti, kdy si vzápětí uvědomím, že jsem se zřejmě odklonil z trasy. Musel jsem přehlídnout ukazatel v jedné z vesnic, kde bylo značení bídné. Povrch silnice se změnil v prach a kamení. První moje myšlenka byla, že pokud v těchto končinách píchnu, budu absolutně v pr…., ale na druhou stranu se vždy nějaké řešení najde. Snažím se jet pomalu a hlavně se vyhýbat dírám čí ostrým kamenům. Dostal jsem se do vyšších poloh, jedu si to po vrstevnici, otočit se mi to již nechce. Dostávám se ke staveništi, kde si poté všimnu tunelu, vedoucího skrz skaliska. Běží ke mně psisko, v dáli vidím v akci lehkou techniku. Věřím, že se opodál dostanu opět dolů a napojím se na hlavní tah. Posléze potkávám jednoho z dělníků, kterému se snažím osvětlit svůj záměr, kdy asi po 10 minutové diskuzi obdržím odpověď, abych pokračoval dál, kde se napojím na silnici svažující se zpět do údolí. Rozloučil jsem se a prakticky se tak i stalo. Ve spodní třetině svahu však přijíždím k rozcestí, kde potkávám malou partičku kluků, holobrádků, klučíků, tak se jich ptám na cestu do Hakkari. První z nich spontánně ukazuje jeden ze směrů, o kterém si sám myslím, že se jedná o ten můj. Vzápětí však klučina dostává od ostatních sodu, kdy se jeden přes druhého překřikují a posílají mne na opačnou stranu, ,,hajzlíci“. Bylo hned jasné, odkud vane vítr, ale jistý jsem si samozřejmě nebyl. Dle intuice beru původně doporučený směr jednoho z kluků než ten, který mi doporučovali ostatní a dělám dobře, posléze mi to potvrdil i jeden z domorodců. Kluci se však ještě snaží o stošest, navigovat mne jejich směrem, tak jim posílám zdvižený prostředníček, ale zároveň se v podvědomí směji. :-) 

Po všech peripetiích si zapomenu všimnout, že mám poloprázdnou nádrž, tak snižuji tempo alias rychlost na minimum, na hodně velké minimum a vyplácí se. V podvečer přijíždím do Hakkari, sluneční paprsky se již ten den skrz vrcholky do údolí nepodívaj. Natankuji, domlouvám se s obsluhou, zda-li zde mohu rozložit bivak ve formě spacáku. Odsouhlaseno, docela mi vyhládlo, tak si jdu uvařit těstoviny Made in Vitana.

 

Posléze ulehám, ráno se probouzím v rozumný čas, zabalím a jedu směr Esendere. Do Íránu bych rád vstoupil ještě dnes. Je trochu chladněji, na sluníčku však již příjemně. Krajina je tady skvostná. Představa trvalého soužití je však již o něco horší. Máme z mého pohledu štěstí, kde jsme se narodili, pokud tedy pominu tu naši politickou elitu, ale tam sklouzávat nechci. V poledních hodinách přijíždím do Yūksekova. Kolem města je krajina plochá, ale dokola lemována horami, na kterých lze lehce rozpoznat pokrývku sněhu. Hraniční přechod je nedaleko za městem, trochu u mne začíná zdravé napětí, jak proběhne procedura na hranicích. Nikde nezastavuji, jedu přímo k přechodu. Kolem dokola lze na strategických místech lehce rozpoznat hlásky ve formě kulometných hnízd, je nutné si uvědomit, že projíždím střeženým pásmem, ale není důvod k panice. Kvalita cesty je v tomto úseku více než mizerná. Jak asi bude probíhat procedura vstupu?

 

Je jasno, teploty šplhají směrem nahoru, opět razím na hrot kolony vozidel, posílám poděkování formou pokývnutí hlavy. Pas mám přichystaný po ruce, předávám včetně karnetu do okénka jednomu z hraniční kontroly. Vše je ok, standardní postup včetně dotazování, kdy při jedné z položených otázek registruji objem motoru. Trochu mne poleje, dělám hlupáka, ale tady si to moc nelejznu, tak jdu s pravdou ven. Mám prozatím na mysli na turecké straně. Dostávám odpověď, že mne Íránci nevpustí, a že on sám se musí pozeptat, jestli mi dá souhlas k průjezdu. První moje myšlenka vypuštěna z harddisku je, co se, k….a, do mne sere! Co je mu po mém objemu motoru! Prvně co mne napadlo bylo, že jestli nemají mezi sebou nepsanou dohodu o podávaní varovných informací. Kravina, nevěřím tomu, spontánně na něj srším dotazy, nemluvě o podkuřování Turecka do nebe, o fotbalu nemluvě, jednoduše věčné a vděčné téma. Stejně mne nemine osobní kontrola ve formě pěší turistiky. Dostávám pokyn sesednout a projít budovou, kde se nachází emigrační. Jde o formalitu, prokázat se pasem, razítko apod. Vracím se zpět k motu, předkládám dokumenty, vše je ok, dostavám požehnání formou štemplu. Poděkuji, brána se otevírá, kdy se přede mnou tyčí nová brána íránské strany, za kterou je více než rušno. Otevírá mi voják, naviguje mne, kde mám zaparkovat. První předběžná kontrola je ok, prozatím vše běží, pas, vízum a to, co slyšet nechci: „How much sí, sí?“ Dělám ze sebe absolutního blba, krabatím čelo a tupým výrazem se snažím naznačit, že nerozumím. Stále se do mě naváží jeden z místních a tlačí mě k tomu, abych proceduru udělal přes něj. Je více než jasný, že si chce přijít k nějaké pětce. Když slušně 4x odmítnu, nabídne mi pro změnu výměnu peněz, pro mne samozřejmě výhodný kurs, jak jinak! :-) Opět ho slušně 3x odmítnu, počtvrté ho posílám do p….e s tím, co stále chce, jestli je voják či policista. Výsledek je, že mne natvrdo napráskal, že mám velký objem motoru, na základě čehož se rozjel zájem o moje moto. Asi tu někdo podotkne, že kdybych ho neposlal do pryč, mohlo se vše ubírat jiný směrem. Za mne blbost, Íránci nejsou idioti a ze 1300vky 250 ccm nevykouzlím, což je horní hranice objemu motoru pro vstup. Začíná kolotoč, otázka za otázkou znějící sí, sí! Hraji naprostého idiota, což mi jde skvěle, mluvícího pouze česky. Ukazuji stále karnet, ze kterého obsah nevyčtou. Přichází další z pekelných otázek a to techničák. Kývu hlavou, že jo, opět jim strkám karnet a oni ne, techničák! A já zase svoje … karnet, karnet. Další otázka, zda mluvím anglicky a já na to ček, ček. Je vidět, že se mi snaží pomoci a domluvit. Tlak z jejich strany je větší a větší. Dělám, že něco hledám v batohu, kde mám ruku a v ní techničák. Musím se rozhodnout do vteřiny. Mám? Nemám? Mám ukázat? Když ukáži, končím, když neukáži, také končím, ale šance tu je, sic mizerná, alespoň však nějaká. O moto je velký zájem, obzvlášť zvuk výfuku všechny irituje se podívat mým směrem. Moto je muskulaturní, o motoru nemluvě, z té neudělám ani 600ku! ☹ Techničák ponechávám v batohu a pokračuji v rozehrané partii. Nevím jak, ale nějak si získávám jejich přízeň, jeden z úředníků mi doporučuje pacholka, který mi pomůže a to zdarma. Procedura je tady kapánek složitější, člověk netuší, kam se zpočátku vrtnout. Na druhou stranu je výhoda, že se moje spojka se všemi zná. Mám za to, že stejně každému ouřadovi vsune všimné alias egyptský bakšiš.  Je to stejně jeden z těch, kteří se při vstupu cizince na něj přisaje se záminkou pomoci, jak jinak než zdarma. :-) Nakonec jim vždy z toho něco sypne. Začíná vzkvétat na lepší časy. Úvod mám za sebou, nyní jdu za ouřadou, který vytrhává z karnetu vstupní list.

 

Dotazuje se mne, odkud jsem. K tomu mi napomáhá Bůh a moje národnost. Nikoho tu nepopuzuje, ba naopak, je to výhoda viz kopačky Baroš/Ujfaluši. Otáčí se to dobrým směrem, posílá nás do jiné budovy zaregistrovat spz. Má mne na starosti jedna z úřednic, je mladá a docela sympatická. Předám ji všechny dokumenty a čekám na zápis. Chce po mne za úkon fin. obnos, mám jít k bankovní přepážce a vyměnit si. Minimální částka je 100 EUR, což je na pikaču. Pokud mne nepustí, musím měnit zpátky. Začínám vyjednávat s bankéřem, aby mi vyměnil poměrnou částku, v překupníky nemám důvěru, místní měnu najetou ještě nemám. Docela se mi tam daří udělat rozruch. Slečna za přepážkou si mne zavolá, od níž se dozvím, že mi poplatek ruší, že to mám přijmout jako dar od íránského lidu. :-) Nešetřím poděkováním, převezmu dokumenty a opět se vracím k člověku, co mi vytrhl list z karnetu. Tady musíme chvíli čekat, než se opět dostaví do kanceláře, abych mu mohl předložit registraci a posunout se k dalším dveřím. Po chvíli vstupuje do místnosti, ani nedutám, čekám, co přijde dál. Po chvilce hrabání v dokumentech mi předává vše zpátky s dovětkem: „Welcome in Iran“. Jenomže vyhráno ještě není, jsou přede mnou další dvě kontroly. Íránec pomáhající mi s procedurou vztyčuje palec nahoru, což chápu, že z nejhoršího jsme venku, nyní již to bude absolutní brnkačka. V žádném případě nemůže být člověk naivní v tom, že má vyhráno, dokud nesedí na motu a za zády se mu lemuje vzdalující se příhraniční prostor. Přemisťujeme se několik desítek metrů k menší budově situované blíže ke vstupu do země. Klepeme na dveře, předkládáme kompletní dokumenty a opět prokletá otázka, ,, How much sí, sí?“ Nyní to již přestává pobírat i kluk, který se mnou celou anabázi sdílí. Dochází k menší verbální výměně, podle rysů v obličeji to vůbec nevidím dobře, za mne 50:50. Opětovné prokleté jejich sí, sí! Ouřada na mě pohlédne a suše se dotazuje: „Documents, sí, sí?“ Koukám na něj jako puk, dotaz mu vracím dementním kukučem, ten mi jde snadně, v mém případě přirozeně. Úředník zkoukne opětovně dokumenty, poté přichází slovní výměna s průvodcem, sbalíme dokumenty a razíme snad již do posledních dveří!!! Prakticky je hotovo, finále snad již bude rutina, v duchu bouchám MOETA. :-) Na to, že max. povolená kubatura je 250 ccm, kdy já protáhnul 1300ku, není vůbec špatné. :-)  Míjíme poslední dveře, úsměv na rtu, který mi velmi rychle mizí …, opětovné „sí, sí!“ Hroutí se mi svět, o tom zasraném „sí, sí“ se mi bude snad i zdát! Documents, moto ID, passport a už to jede! Je to v dupě a to hodně hluboko. Rozpoznávám z mimiky ouřady, že toho nezlomíme, jednoduše se nechytáme.

 

Můj doprovod rozjel debatu, dochází na vzájemnou výměnu jako v tenise Djokovič/Federer, začíná mi být více než jasné, že jsem docestoval! „Bože,“ stačilo tak málo … Úřada zvedá telefon, z čehož jsem usoudil, že chce zjistit opětovný objem a typ motorky. Pokládá telefon, vrací nám kompletní doklady a posílá zpět do hlavní budovy. Tam velmi rychle poznávám, že jdeme na kobereček k nejvyššímu z nejvyšších. Po vstupu do kanceláře je mi jasné, že tady nepochodíme. Vkusně vybavený office, přesně střižená uniforma, frajer a docela sympoš budící respekt od pohledu. Tady zřejmě mnou připravená story nepomůže. Probíhá vzájemný rozhovor mezi ním a mým doprovodem. Dle mimiky mého guarda usuzuji, že je hotovo. Pocity frustrace zde ani líčit nebudu, dostáváme ve slušné formě radikální zamítnutí na základě vysokého objemu motoru. Vycházíme ven, v hlavě mi to šrotuje, říkám si v duchu pro sebe, že to do haj… tak snadno nevzdám a vracím se, klepu na dveře a opětovně kráčím do útrob, kde se snažím líčit můj fiktivní příběh. Zkusím tu i sebou seknout, lehnu na zem, budu křičet, nehnu se, dokud mi to jednoduše nepovolí! To jsem si myslel, byl bych schopen všeho, abych dosáhnul svého, ale nějak to v daný moment nešlo. Nechtělo se mi do toho, nebudu se tady přeci ponižovat! „Naserte si,“ balím to, nejedná se o konec světa, neposeru se z toho. Udělal jsem max, zřejmě to tak muselo být, třebas mne to nasměruje někam jinam. Snad jsem ho i z části obměkčil, snad by mi to povolení i dal, ale s omluvou se mi dostalo opětovného, ,,Sorry“, nejde to, můžete pěšky, autem, busem. :-) Balím to, vyplácím nějaká Eura mému guardovi, i když bylo domluveno, že to mám free. Nedá mi to, servis udělal na max, předám mu peníze a loučíme se. Sbalím si dokumenty a vyrážím zpět na tureckou stranu.

Ujímají se mě přednostně, ať tam nemusím stát frontu, procedura jde rychle, pouze je menší zásek na turecké straně, kde mi dělaj důkladnou kontrolu. Ptají se na vše možné, primárně na drogy a zboží k proclení. Zřejmě šlo o nováčka, který se zajížděl pod mentoringem druhého kolegy. Asi vědí, proč to dělají, posléze mi předávají zpět dokumenty a vyrážím do Turecka. Hned za hranicemi se stavím v místní restauraci, kde si dám colu a čaj. Mám docela dost, zklamání ve mně stále pulzuje a chvíli zřejmě ještě bude.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE