sumoto_duben



Tamagoči a Obluda na svatební cestě do Gruzie

Je to dlouhý, nenajdete tu podrobný návod na svoji dovolenou a píše to holka. To já jen abyste věděli, do čeho jdete.

Kapitoly článku

Slovník pojmů

Tamagoči: BMW F 650 GS Twin
Obluda: BMW R 1200 GS
Jirka: manžel

Prolog: Nic není zadarmo

Motorky po servisu a my už odpočítáváme dny do odjezdu. Pro jistotu ještě na Tamagočim Jirka na moji prosbu vyměňuje svíčky a já s pocitem nové motorky vesele kvačím do práce. Dojíždím k předposlední křižovatce, škyt a motorka je v bezvědomí. Zdržuju pár aut, ale vzápětí na můj povel ožívá. S mírnými obavami dojedu bez problémů těch pár desítek metrů ke kanclu. Hned žhavím mobil, abych se o tuhle príma zkušenost podělila s Jirkou. 

Následující tři dny představují koktejl stresu, potu a neustálého přemílání, co tu moji holku trápí. Ve čtvrtek je vyměněné čerpadlo, volnoběžný ventil a aktualizovaný software. Tamagoči ale pořád vynechává a občas chcípne, jen co se trochu ohřeje. Když už jsme rozhodnutí podstoupit ten nekomfort, že mi to sem tam zhasne, zahlásí kamarád, že to zní jako špatný svíčky. "Vždyť jsou nový", oponujeme s Jirkou. Když ale stejně dojde na rozebrání, mísí se v nás lehká deprese s poměrně vysokou mírou naštvanosti. Svíčky nové jsou, ale dostali jsme špatný typ. Kluci vrací původní a v tu ránu vrní Tamagoči jako koťátko. Naštvanost střídá úleva a my si tuhle zkušenost ukládáme důkladně do paměti. 

1. a 2. den: Dálnice a horko

Je srpnová sobota 5 hodin ráno a nám se vůbec nechce z postele, i když jsme touhle dobou chtěli sedět na motorkách. Balení se nám protáhlo do noci, a tak se dobrovolně vzdáváme prázdné D1. V 7 hodin už připravení vrčíme pod okny v tu chvíli jistě velice přešťastným sousedům. Nasadíme výletní tempo a nejhorší dálnici světa (ano, označuju tak D1) projíždíme bez většího zdržení. Čas ztrácíme na maďarsko-srbských hranicích. Stupeň přehřátí našich zdřevěnělých těl v tu chvíli dosahuje svého maxima. Ubytování naštěstí Jirka zabookoval nedaleko přechodu v lázeňském městě Palič. V 5 už od sebe odlepujeme motorkářskou zbroj, rychle se střídáme ve sprše a vydáváme se do nedaleké restaurace na doporučení naší bytné. Cíl podle popisu odhadujeme na bistro u silnice, kde se na nás směje nápis "Pizza". Při jídle pozorujeme rej okolí a nedokážeme spočítat všechny ty motorky, které se tu prohání jak na cílovce moto GP. Večer zakončíme procházkou k jezeru úhledně upraveným parkem a nestačíme se divit, jak krásný to tu je. Na promenádě je příjemně živo a pocit výjimečnosti umocňuje západ slunce nad jezerem. Dnešních 720 km nám dalo zabrat, a tak jdeme nabrat síly na zítřejší dálniční etapu. 

 

Po snídani a kávě, která by se z fleku mohla přejmenovat na kofeinový atentát, se rychle balíme. Čeká nás přejezd celého Srbska a Bulharska. Bez větších komplikací, které naruší akorát objížďka přes srbské hory prošpikované tunely, se dostáváme na hranice, kde se opět vaříme ve vlastní šťávě pro nás velice nevhodně dlouhou dobu. Bulharská dálnice nám už ale krásně ukrajuje plánované kilometry a při objížďce akorát litujeme nízkoprofilovaná auta, protože tohle už je na hranici kategorie offroad. Posouváme se zpátky v čase, západ slunce tak přichází o hodinu dřív a my musíme hledat ubytování už za tmy. Booking vyřeší svízelnou situaci, kdy stojíme u zjevně opuštěného motelu 9. kilometr, o kterém mi Jirka vyprávěl a vyzdvihoval přitom bazén a výhodnou pozici hned u dálnice. Vybíráme si hotel Flamengo na okraji města Plovdiv, což se ukáže jako velmi dobrá volba, co se klidu a poměru ceny a kvality týče, ale už vůbec ne z pohledu dostupnosti do nejbližší restaurace. Po dvaceti minutách pěší chůze to vzdáváme a na benzince kupujeme zatraceně drahý červený a kešu oříšky. Jako hlavní chod si zpátky na pokoji dopřáváme sušený maso ze zásob.

Ujeto: 750 km 

3. den: Asijská spojka

Ráno nás vítá usměvavá obsluha recepce s dotazem, zda chceme breakfast. Po odkývnutí nás usadí a za chvilku do sebe ládujeme potřebnou energii. Ještě nás obdaruje prý švýcarskou čokoládou a obdivně kroutí hlavou, když zjistí, kam se to vydáváme. Další dálniční přesun před námi, tentokrát do Turecka. Vedro nás neopouští, ale při vyšších rychlostech se to dá přežít. Hůř snášíme naše ztuhlý zadky. A4 nás dovádí na hranice ani ne za dvě hodiny a přichází poměrně svižná třífázová kontrola. Nejdřív fasujeme razítka do pasů, u druhého okénka prokazujeme totožnost našich strojů a u třetí fáze si nás fotí. Jde to hladčeji, než jsme si představovali. Turecko nás vítá první mešitou hned na hranicích. Nabíráme cestovní rychlost a s pocitem, že jsme nejdál po vlastní ose, si to spokojeně frčíme po širokých tureckých dálnicích. 

První poryv větru nechávám bez povšimnutí, ale když už se mi málem protočí helma plexisklem dozadu, začínám pociťovat více než lehký nekomfort. Každý kilometr doufáme, že bude chvilku klid. Dočkáme se ho. Po 120 km... Příjezd do Istanbulu se neobejde bez zhuštěného provozu. Moc se s tím nepáráme, a když to jde, hasíme si to odstavným pruhem. Do města ale nechceme a podle plánu za pár desítek minut sjíždíme směrem na dálnici s označením O-7, na které znatelně řídne provoz a  k tomu se nám rozšiřuje asfaltový povrch o čtvrtý pruh. Tyhle benefity ale draze platíme, a to hned několikrát. Celkem nás tahle krásná nová dálnice na poplatcích přijde na cca 1000 korun. Most Sultána Hrozného nás uchvátí svojí monumentálností a zároveň bez čekání provede přes Bosporskou úžinu. Jirka mě upozorňuje, že pro Mapy.cz je dálnice novinka, a tak začínáme rychle a jistě bloudit. Naštěstí ukazatele za chvilku směřují na náš záchytný bod - Izmir. Jenže když přejíždíme další most, tušíme, že je něco špatně. Při pohledu do navigace nám poměrně rychle dochází, že záchytný bod je ve skutečnosti Izmit. Marmarské moře se rozhodujeme znovu nepřekračovat, hlavně kvůli paní v budce, která by zase chtěla peníze. Jedeme tedy spodem.

V nehezkém Izmitu se rozhodujeme dojet až k moři. Moje romantická představa kempu u moře se rozplývá, když se zapadajícím sluncem přijíždíme do podobně nehezkého Karasu s o poznání větším provozem. Maps.me mi nachází penzion u moře, a tak následujeme navigaci, která nás vede přes hlavní riviéru plnou turistů, aut a skútrů. Sezona je v plné proudu a nás ani nepřekvapuje, že všude mají beznadějně plno. Spaní na pláži kvůli šumění moře zavrhujeme hned a po chvilce začínáme propadat zoufalství. Na mně se podepisuje absence jídla od sušenýho ovoce na benzince v Istanbulu. Poslední šanci vidíme v benzince, kde mají určitě wifi a booking nás z toho vytáhne jako vždycky. Naší bezradnosti si všímají pánové sedící u svých čajů, kterých se hned ptáme na heslo od wifi. Dostavá se nám odpovědi ve formě nesouhlasného kroucení hlav. Snažíme se jim vysvětlit naši situaci a jeden z nich nabízí hotspot. Za chvilku už běží s Jirkovým mobilem směrem k benzince a než se Jirka vzpamatuje, je pryč. Vyrazí tedy jeho směrem, ale po chvilce se vrací bez Turka i mobilu. Chce se mi brečet, ale za chvilku se náš nový přítel vrací i s mobilem z kanceláře vedle vchodu do benzinky, který jsme oba přehlédli. Vzápětí se dozvídáme, že mu to tu patří a nabízí nám kávu a pomocí překladače se ptá, co potřebujeme. Po zjištění, že v Turecku booking nefunguje, ťukám do překladače "place for tent". Bez rozmyšlení malý Turek ukazuje směrem k dětskému hřišti a dívá se na nás tázavým pohledem. Oba nadšeně souhlasíme a jdeme se utábořit. Jirka obstarává pití a já mezitím ohřívám zelňačku pod pergolou hned vedle. Při jídle pak pozorujeme místní "rychlý a zběsilý" vozový park. Usínáme za všelijakých zvuků a spíme jako neviňátka. 

Ujeto: 600 km

 

4. a 5. den: Plán je jenom zbožný přání

Ráno provází klidnější provoz, jehož ztlumenou hlučnost vydatně vynahrazuje až příliž blízko umístěná myčka. K snídani Jirka obstará limonádu, kávu a croissanty. Ne úplně vydatnou snídani nám doplní plešatý řidič zelinářského vozíku, který nás v první chvíli vystraší vzhledem vraha, ale když mu děkujeme za donesené broskve, v úsměvu se mu objeví roztomilé ďolíčky a oči zaplaví dávka dobra. Když se pomalu balíme, oslovuje Jirku jeden z návštěvníků myčky, že nás zve na čaj a snídani v jeho kanceláři s výhledem na moře. Jirka s díky odmítá a ukazuje na mapě, že nás čeká až příliš dlouhá cesta. Chápe nás a s Jirkou se loučí typickým tureckým pozdravem, tedy podáním ruky a opřením čela o čelo druhého z každé strany. Tankujeme ještě na naší benzince a odmítáme další pozvání na čaj. Tahle turecká pohostinnost je pro nás skoro až nadpodzemská.

Po projetí podlouhlého Karasu a hned navazujících měst pokračujeme cestou podél pobřeží, kterou je krásná vlnící se asfaltka a okolí plné zeleně magicky zahalené mlžným oparem. Cesta ubíhá ve svižném tempu a nás těší, že si odpočineme od těch nezáživných dálnic. Bohužel nás naše nadšení brzo opouští. Silnice se rapidně zúží a její charakter nabírá serpentýnovité obrátky proložené dírami, vesničkami, krávami a kochajícími se řidiči. 200 kilometrů dlouhá trasa z Bartinu do Abany nám zabere útrpné 4 hodiny a my rozbitý jak cikánský hračky vzdáváme dojet do dnešního cílu, Synopu. Poblíž Abany zastavujeme u místní občerstvovny, kde nám připraví hamburgery a donesou kolu a heslo na wifi. Jirkovi se podaří vygooglit nedaleký kemp. Zanedlouho už odbočujeme do kempu rozprostřeného v lese. Těším se na sprchu, která se k mému nemilému překvapení mění na soutěž v osmělování. V restauraci pak ochutnáváme místní plněnou placku, popíjíme sladký čaj v typických skleničkách a občas k nám dolehne šumění moře. Užíváme si tu pohodu a najednou před námi stojí správkyně kempu a obsluha v jedné osobě, a po její pravici se stydlivě ošívá asi desetiletý kluk. Dozvídáme se, že nás klučina chce pozdravit, protože jsme první cizinci, které kdy v životě potkal. Jemným hláskem nám oznámí natrénované "hello", a když mu pozdrav oplatíme, běží rychle za tátou, se kterým si nadšeně plácne. Jsem z toho až naměkko. 

Ujeto: 400 km

 

Se vstáváním to nepřeháníme a ještě v 11 posedáváme u tradiční turecké snídaně, která by se mohla měřit s královskou hostinou. Místní kuchyně mě baví čím dál víc, ale hranolky k snídani fakt nechápu. Než si sbalíme našich pět švestek, je už poledne. Před námi je 800 km do Batumi, ale nechceme závodit, a tak Jirka do navigace zadává ještě turecký bod - vyhlášenou pláž Uluburum, kde by měl být i kemp. Silnice za Abanem je o poznání míň únavnější a za chvilku se ocitáme na dvouproudovce, kde začínáme konečně ukrajovat kilometry. Rychle se přizpůsobujeme místnímu provozu a jedem konstantně 120, město neměsto, což vůbec neznamená, že jsme nejrychlejší. Svižné tempo nám nesčetněkrát přeruší červená na semaforu a já nejednou lituju brzdy, gumy a naše vnitřnosti, protože ani jednomu to rozhodně neprospívá. Kemp Uluburum umístěný na skále poskytuje nádherný výhled na moře i krásnou pláž a v čas příjezdu nám ho stihne zpestřit západ slunce. K večeři spořádáme maso s hranolkami. Nezdržujeme vysedáváním a jdeme brzo spát, ať už jsme v Gruzii. Těšíme se na alkohol, teda na hory. Vlastně to budeme asi střídat. 

Ujeto: 490 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (58x):
Motokatalog.cz


TOPlist