Alpy šlehnuté do žíly

Z Chamonix do Brianconu tisícem kopců a zatáček (5.7.2016, najeto 320 km)

      Ráno při snídani dovybílíme již vyžrané švédské stoly po nájezdu španělských důchodců. Snad půlka jídla jim popadala pod stoly. Buď se o žvanec porvali, nebo to způsobil stařecký třes. Ptám se Lefloše a Zbyňka, jaká že byla noc v „jednolůžkovém“ pokoji pod růžovou peřinkou. Jediným zveřejněným intimním detailem je ruka jednoho pod hlavou druhého. Asi těch intimností v té pidiposteli muselo být nutně více, ale chlapci si to nechávají raději pro sebe. Zbyněk pak přiznává, že Leflošovo láskyplné chrápání do svého ouška řešil špuntama do uší. Moc prý nezabraly. To se vůbec nedivím, k potlačení Leflošovo chrápání by si musel uši zafouknout montážní pěnou.

      Mažeme řetězy, tři lidi to zaměstná. Pat, Mat a jejich strejda Lefloš. Jeden stroj klopí, druhý točí kolem a třetí se zkouší strefit sprejem na řetěz. Namazané je všechno kolem, jen ne ty řetězy. Véna má chytré kecy, zítra mu asi vypustíme olej z kardanu.

      Čeká několik cyklisticky slavných průsmyků známých z Tour de France. Vyrážíme směr Megéve, napřed z kopce dolů po rychlostní silnici, pak zahýbáme do kopců. Stoupáme zatáčkami, jedu poslední a jsem velice nervózní, protože se mi na zadní gumu lepí Land Rover. Připadám si jak v prvním Spielbergově filmu Duel. Úplně se neflákáme, lanďák jede opravdu hranu. Do prdele, co jsme to za motorkáře, že nás před sebou hrne taková kraksna? Véna vpředu si dále drží své poklidné tempo, občas zkouším zpomalit a pak pod plynem lanďáka odpojit, nepodaří se, vždy nás zase rychle dotáhne. Zbavíme se ho až zbabělým odbočením k supermarketu. Dnes tedy 1:0 pro Land Rovery.

      Pak se proplétáme přes kopce lyžařského střediska Les Saisies a k bombovému okolí přehrady Lac de Roselend na Col de Mérailet (1605 m.n.m.) vystoupáme serpentinovým žebříkem řádně pod plynem. Přes Cormet de Roselend (1968 m.n.m.) frčíme dolů do  Bourg-Sant-Maurice, údolnímu centru několika lyžařských oblastí a pak nahoru do Val-ď-Isere, kde je dominantou opět velká přehrada. Počasí hrozí deštěm, zatažená obloha jen zvyšuje syrovost místních velehor. Nic nás nezastaví, vzhůru k nebesům!!! Stoupání se zdá nekonečné, za každým vrcholem se objevuje další a další až konečně stavíme na kultovním Col de ľ Izeran (2770 m.n.m.). Z hor ještě dýchají dozvuky zimy.

      Přijíždí banda španěláků, s kterou jsme se párkrát míjeli. Kluci ze Španělska jsou dovádiví a nám čumilům nejspíš chtějí předvést jak se machrovsky parkuje ve svahu. Véna hned pochopí a hlásí – připravte foťáky, bude tyátr. A také že jo. Jeden espaňol nedošlápne a géeso s dvoučlennou posádkou se kácí. Šikovná paní z tandemu vyskakuje parakotoulem ještě v průběhu pádu, šofér se válí pod mašinou. Ostatní kumpáni se seběhnou a padlé géeso rychle zvednou. Mají to už nacvičené, zjevně celou atrakci neabsolvují poprvé.

      A hurá dolů a po několika kilometrech zase nahoru na Col de Mont Cenis (2083 m.n.m), kde je jako na každém správném francouzském vršku přehradní jezero. Zde se potkáváme s bandou zaprášených Čechů na otřískaných ostrých endurech. Honí se po kopcích po všelijakých šotolinách, z jejich řečí chápeme, že ani pořádně neví, kde jsou….hlavně ať se práší za kočárem. Na nás jako „strejdy na cestě do Kauflandu“ házejí machry.

      Vracíme se zpátky do údolí řeky Ľ Arc a „konečně“ vjedeme do deště. Už jsme se tomu nevyhnuli, dlouho jsme mezi mraky kličkovali. Schováváme se pod stříšku v nějakém mrtvém městečku. Pesimista Véna hlasuje pro hledání bydlení, vítězí ale můj názor a obrázek z meteoradaru, že zkusíme dešťovou clonu projet a mělo by být zase dobře. Nelezeme ani do nepromoků, které já stejně nemám. Za prvé - tak velké ani nedělají a za druhé – na motorce je to o orgasmu a ve špecce to přece, pánové potvrdí, stojí za prd.

      Máme kliku, odhad se potvrdil, po cca 10 kilácích už neprší. V Saint-Michel-de-Maurienne směřujeme zase do kopce, čeká nás klikatka na Col du Télégraphe (1566 m.n.m.). Nahoře Zbyněk hlásí problém, startér netočí. Bádáme, žádné uvolněné spoje nenacházíme, slabá je baterka. Honda chytne na roztlačení, pojedeme a uvidíme, řešit to stejně má cenu až v nějaké civilizaci.

      Dalším v pořadí popravených horských přejezdů je Col du Galibier (2642 m.n.m.), Mekka to všech alpských cyklistických šlapolezců. Tady je to pravé prostředí drsných Alp, to není jako „zámecký park“ v Dolomitech. Silnice je velice atraktivní, kdo se nefláká, tak tady zakalí své motorce vejfuky. Samotný vrchol se dá pokořit dvěma způsoby, buď projet vrcholový tunýlek, nebo serpetinovkou opravdu na vrchol. Tak my samozřejmě to druhé.

      Z Galibieru sjedeme do sedla Col du Lautaret (2062 m.n.m.) a pak už se blížíme rychlou cestou k Brianconu a začínáme hledat něco na nocleh. V La Salle les Alps cca 10 kiláků před Brianconem to Zbyňkovu Hondu definitivně přestane bavit, naštěstí je v blízkosti pension Christiania s označením moto/kolo. V recepci je pěkná baba. Véna chválí její angličtinu bez francouzského přízvuku, z paní vylézá, že je Mexičanka jako poleno, s francouzským partnerem vlastní tento podnik. Nabízí dvoulůžkové pokoje, neváháme a jdeme bydlet. Závadu na motorce má smysl řešit až ráno.

      Provedeme hygienu spařených zadnic a žaludky hlásí potřebu dotankování. Zjišťujeme, že Mexičanka nevaří. To je asi dobře, dát si něco klasicky mexicky kořeněného by pak mohlo znamenat dva dny se nemoci posadit rozžhaveným konečníkem na motorku.

      A tak jdeme na véču do blízké restaurace na břehu horské řeky. Mají tu všelicos, od lasagní až po steaky. Pivo mají jen ve třetinkách, flaštičku za 5 éček, pivní dostihy tedy dnes nebudou, ochutná se místní vínko. Dlouho v hospodě nevydržíme, neboť nás šíleně žerou stovky much všeho druhu, domácím snad musela chcípnout kráva.

      Zbyněk s Leflošem pak hlásí, že si po té noci v Chamonix srazí postele k sobě, že to stálo za to. Copak asi objevili pod růžovou dekou zajímavého?

Trable s japonským aparátem a znovu Galibier (6.7.2016, najeto 150 km)

      Při snídani se učíme vařit vejce v nějakém zatopeném toustovači. Samozřejmě, že to všelijak pomícháme, až nikdo neví, které vejce jsou jeho a kdy je do vody potopil. Anglický cyklista vedle u stolu nemůže uvěřit, co si to uvařil.Někteří technici si to dokonce hlídají na hodinách pověšených nade dveřmi kuchyňky. To, že ukazují v osm ráno trvale půl dvanácté vyhodnotit nezvládají. 

      Očekávaně Honda nakopnout nejde, je otázkou, zda je to K.O. baterkou či dobíjením, voltmetr nemáme. Na webu jsme si našli nějaké motorkářské opravny v blízkém větším Brianconu, ale je to bída. Zbyněk vyndá z motorky baterku. Volíme servis NICO MOTO, vzdálený 10 kiláků, Zbyňka beru na tandem. Navigace nás dovede spolehlivě, servis vypadá spíš jako vrakárna. Umaštěný mladý mechanik, jediný zaměstnanec a majitel firmy v jedné osobě se jmenuje Nico. Baterku dá nabíjet, novou typově shodnou nemá a my jedeme shánět, kde by se případně dala koupit jiná. Nico říká, že v Brianconu ji určitě neseženeme. Sto metrů dále nacházíme prodejnu čtyřkolek, o které Nico netušil! Zde vhodný akumulátor případně mají.

      Čekání na nabití baterky strávíme objížděním a obdivováním impozantního brianconského pevnostního systému, Zbyňka vozím na tandemu. Jako u drtivé většiny všech pevností se tu nikdy neválčilo. Po třech hodinách bereme trochu nabitou baterku, 12V to nemá a jedeme pro Zbyňkovu motorku zpátky k Mexičance. Honda s problémem chytne a jedeme zase k doktoru Nicovi vyšetřit stroj.

      V servisu je parta českých kolegů valících přes kopce někam k moři, někteří přezouvají gumy, z kterých už leze plátýnko. Že prý už doma to bylo sjeté, v Rakousku přezout nějak nestihli, tak tedy až tady. Docela bezmozci. Vyrážet na trip po Evropě s tím, že někde po cestě snad gumy koupím? To já raději jiný adrenalín.

      Měřením a rychlou prohlídkou se zjistí, že v háji je uvnitř zčernalý alternátor, možná i regulátor, který Nico neumí otestovat. Také baterka je nejistá. Z Nica vylézá, že jedinou rychlou možností je objednat díly ve skladu Hondy. O.K., není problém, nabízíme se, že tam pro urychlení procesu zajedeme. Nico se jen šklebí – Štrasburg, centrální sklad, 600 km daleko!!! Ale když dnes objedná, zítra dopoledne tu prý budou. No ty vole, tomu lze jen těžko věřit! Ale jiná možnost není, tak budeme doufat. Ve čtyřkolkárně tedy necháme novou baterku aktivovat, Hondičku necháme u Nica a jedeme bydlet zpátky k Mexičance.

      My tři pojízdní se chceme vrátit ještě jednou na Col du Galibier. Máma Zbyněk se z balkónu snaží tátu Lefloše od výletu odlákat pod tričkem vycpanými kozami. Slušné čtyřky, tvrďák Lefloš přesto upřednostňuje motorku před láskou. Se Zbyňkem se loučíme spoustou chytrých mužských keců, že díky rozbité motorce získal velkou příležitost reprezentovat. Budeme chtít večer vidět  trofejní prádlo krásné Mexičanky. V kolik, že se máme vrátit, abychom nepřijeli v nejlepším? Leflošovi věrný Zbyněk to řeší tím, že si raději plánuje uklidnit hormony vylezením na blízký kopec.

      My ostatní sedláme koně. Nahoru cestou pod kopce se dá motorkám pěkně naložit v táhlých zatáčkách. Na Col du Lautaret (2062 m.n.m.) jsme unešeni  pohledem na masiv La Meije (3984 m.n.m) s famózními ledovci. Na Col du Galibier (2642 m.n.m.) vyfrčíme jako staří známí. Přejedeme na druhou stranu dolů, zpátky do kopce řádně zatopíme do vejfuků a Lefloš si střihne semaforem řízený tunel. Asi má strach, že by jeho nový Tracer už vrchol potřetí nevyjel.

      Pro večeři zavrhujeme včerejší podnik, malárii už nám tam napíchali včera. Sedáme do uliční zahrádky malé restaurace. Kluci francouzký neumějí ani slovo v cizím jazyku, jídelák samozřejmě také jen francouzsky, tedy pro nás swahilsky. Hospoda v centru profláklé lyžařské oblasti Serre Chevallier, kde se to hlavně v zimě cizinci jen hemží! Domluva je tedy všelijaká. My se chlubíme zásobou francouzských slovíček – Napoleon Bonaparte, merci, Platini, cognac, vivat de Gaulle, mérde. Po čtvrthodinovém mávání rukama a vydávání skřeků se přání hostů a nabídka obsluhy sjednocuje a objednáme. Holky k očumování po ulici žádné nechodí, jedinou kulturou je nějaký frantík zapasující při parkování svého pežota do dopravní značky. Rozrušen pak zaparkuje u baráku tak těsně, že nemůže z auta vylézt …. vožrale nevypadá.

      Dobíráme si Lefloše, že jeho Tracer přece nemá kola jako asfaltérský válec, že by to konečně na pořádné motorce mohl začít klopit a zbavit se zastydlých čopráckých návyků. Podle jeho polohy v zatáčkách by se mohly vyrovnávat sloupy. Klopič-posera Lefloš má jinou starost. Vzpomene si na odpolední Zbyňkovo vábení a rozhodne se na noc trochu vylepšit svůj design. Chudák Zbyněk!

      Vydatná véča má tři chody včetně sladkého na závěr, bylo to dobré, jen ten „steak“ se dal udělat o něco lépe.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE