Alpy šlehnuté do žíly

Z Brianconu přes střechu alpských silnic La Bonette ke Kyselé prdeli (7.7.2016, najeto 220 km)

      Vylézáme na devátou z pelechu, při snídani se opět blbne s vařením vajec. Jak primitivní a přitom složité.

     Loučíme se s Mexikánkou, sedáme na stroje a jedeme do servisu k Nicovi doufaje, že francouzské zásilkové služby splnily svůj úkol. Stal se zázrak, někdo z nás musel Velkého Manitoua vyzývat celou noc. Nico hlásí, že díly dorazily. Že by konečně jednou frantíci nestávkovali? V duchu se jim omlouvám, vážně jsem tomu vůbec nevěřil. Zbyněk s Nicovo asistencí v klidu nastrojí Hondičku, my ostatní zatím obdivujeme Nicovu Kawárnu se sajdou. Skutečné ďáblovy splašené trubky. Jezdí na tom z domova do práce. Heslo „kovářova kobyla chodí bosa“ je jen slabým odvarem skutečnosti. Ani se Nica neptáme, zda na to má zbrojní pas.

      Pak vyzkoušení honďácké elektriky, všechno funguje. Zbyněk odlehčí šrajtofli, potvrzuje se, že japonské díly mají ceny z jiné planety, ale to i u nás. Nejspíš je to těmi dokonalými krabicemi, v kterých to přišlo. Radíme Zbyňkovi, ať si je vezme domů jako bytové doplňky. Díky, Nico. Jsme spokojeni, že to klaplo a můžeme valit dále. Třetí noc k Mexičance už by se nám nechtělo.

      Nespěcháme, silnice z Brianconu na Col de l´Izoard (2360 m.n.m.) má být do dvanácti zavřená pro cyklistický závod. V 11:30 se řadíme do kolonky čekajících, po deseti minutách se startuje. Pak vypuknou dostihy, daří se nám dostat na čelo pelotonu. Velice mě zaujme drobný Ital hrnoucí nahoru Hondu CBF125. Nedostatek koní nahrazuje velkým výkonem v zatáčkách. Člověk by nevěřil, že k pokoření jednoválcového prdítka o 11 kobylách litrovým Varanem v prudkém kopci bude nutné několikrát najít koncovou zarážku plynové rukojeti.

      Výjezd na Izoard je po neskutečně parádním asfaltu, fakt zážitek. Nahoře už je spousta motorek, které sem vyjely z druhé strany. Léta jsem hulil čopry, také jsem to měl ověšené všelijakými píčovinami, tady jdu ale do kolen. Nějaký německý úchylák má na své Valkýře vzadu přivázaný nafukovací plavací kruh ve tvaru žabičky. Buď trpí na hemeroidy a dává si to pod prdel na židli v hospodě nebo je to zvrhlý žabofil. Kam to tak asi té žabce může strkat?

      Dalším průsmykem je Col de Vars (2109 m.n.m.) nad českým lyžařům známým Risoul - Vars. Standardně dobrý alpský přejezd, dole klasická překlápěčka pod plynem, nahoře už je to pomalejší. I přes horské výšky je vedro a cítíme potřebu se vykoupat. Cestou dolů hledáme místo na piknik někde u potoka, z dálky je vidět nějaký opuštěný camp. Zblízka je znát, že v polorozpadlých karavanech někdo tábořil naposledy v minulém století. Otužilý Zbyněk Amundsen vlézá do horského potoka vytékajícího z ledovcového pole, spekulujeme o teplotě vody, víc jak dva centimetry té věci mezi stehny to teplé nebude. My ostatní jen mácháme hnáty v pramíncích trosek přírodního kempového vodovodu, ať pozůstalí doma nemusí v Blesku číst o umrzlých Češích v letních Alpách. Z blízkého rozpadlého statku se blíží stará paní o holích. Asi nám jde nabídnout ubytování v karavanech-kabrioletech, bez oken a střechy. Má smůlu, raději zvedáme kotvy.

      Blížíme se k výškovému a asi i zážitkovému vrcholu alpských silnic, štreka přes Col de Restefond a Cime de la Bonette má 50 kiláků téměř bez civilizace! Tady si to motorkář opravdu šlehne do žíly. Zatáčky všeho druhu, kvalitní asfalt, plynová lanka napjatá. Col de Restefond (2690 m.n.m.) zaujme historickými kasárnami a brzy vyjíždíme na okružní silničku kolem vrcholové pyramidy Cime de la Bonette, skutečných 2802 m.n.m! V této výšce už je jen měsíční krajina, ale famózní místo. Připadám si jak Neil Armstrong vystoupivší na Měsíci.

      Kopec je plný cyklistů, kteří si dokazují, že na to mají. Jo, jsou to borci! Někteří cyklisté se už u paty kopce tváří, že jedou do rakve, ale dávají to asi hlavně vůlí a trpělivostí. Možná mají někteří elektrokola, ale určitě jim baterky dochází už v půli kopce, takže výkon je to tak jak tak obdivuhodný. Po kopcích je vidět spousta bývalých hraničních vojenských objektů z různých dob. Dolů se sjíždí nekonečnou klikatkou.

      V jednom z center národního parku Mercantour s názvem Saint-Etienne-de-Tinée parkujeme na malebném náměstíčku a jdeme doplnit zásoby. Vedro je velké, v hubě mám vyfoukanou saharu. Strašně toužím po studeném pivě. V malém krámku je pivní bída, velký chlazený holandský plechovkáč má 8,5% alkáče, toho raději ne, to by byl hřebík do rakve. Pak už mají chlazené jen malinkaté lahváčky s nějakým univerzálním europivem. Jednoho vytáhnu hned na pokladně, než pokladní ověří dlouhou diskuzí s kolegyní platnost stoeurové bankovky, kterou potřebuji rozměnit. Vypadá to, že jsem první, kdo tady stovkou letos platí.

      Výjezd z údolní Isoly do nejjižnějšího alpského lyžařského střediska Isola 2000 a výše na Col de la Lombarde (2350 m.n.m.) je superklasa. Provoz téměř žádný, zatáčky všeho druhu, asfalt jako dětská prdelka. Tady se dá opravdu zatopit pod kotlem a gumám zkrátit život. Do žíly si to šlehám tento den podruhé.

      Zdržím se focením a zkouším kluky dojet řádně pod plynem. V některých úsecích tachák pokoří i 160, jedu svoji hranu napruženej jak Horymír na Šemíkovi. Výsledkem je, že se zapomenu, překvapí mě jedna vracečka, prudké hrábnutí na brzdy si rychle rozmyslím a pohotově profičím 50m rovně do staré silnice, nyní už jednosměrky protisměrky. Ještě, že to tam je. Ale v pohodě.

      Nahoře nad Isolou 2000 nás zastavuje zátaras. Hlídači hlásí, že máme počkat patnáct minut, v sedle Lombarde se testují nové rallyové Volkswageny kategorie WRC pro příští sezónu. A také že, jo. Z kopce se přiřítí maskovaná větší motokára s obrysy VW Polo, otočka pod ručkou a plynem a s řevem to maže zase zpátky nahoru. Fotit zakázáno. Komunikativní Zbyněk hned navazuje rozhovor s hlídači, samozřejmě, že výrazně více úsilí zaměří k dámské polovině. Po chvíli je dotestováno, jedeme nahoru, hulit se to ale nemůže, neboť závoďáky vyházely na silnici z krajnic spoustu štěrku. Také se nesmí v sedle ze špionážních důvodů zastavit, folcvágení tam mají rozložené depo, což je škoda, výhledy jsou úžasné. Přehoupneme se do Itálie dlouhatanánským sjezdem do údolí řeky Stura di Demonte a po průjezdu starou pevností Vinadio už příjemně utahaní zakotvíme v městečku Demonte. Booking hlásí na mobilu volno v blízkém hotýlku Moderno.

      Vstupujeme do recepce, nalézáme postarší ženu tvářící se majitelsky. Z jejího výrazu je zřejmé, že zase přijeli nějací hňupi votravovat s ubytováním na jednu noc. Zařazuji ji do kategorie Kyselá prdel, zkráceně KP. S pomocí její deseti anglických slovíček a obrázků se ale na ubytování domluvíme. My s Vénou máme dvoulůžák, Zbyněk s Leflošem dvoupokoj s dvěma koupelnami. Starej kulemyj Lefloš se hned vysprchuje v té Zbyňkovo, proč by si přece prasil tu svoji.

      Jdeme dlabat. Osobně navrhuji variantu hlavně ne u KP. Pohodlnej Véna je za KP. Chvíli se motáme po chcíplém městečku, lokál na náměstí důvěru nevzbuzuje už vůbec, jiný večeřovarný podnik není, hoši prosazují návrat ke Kyselé Prdeli. V relativně pozdní hodině 20:30 pro mě nepřekvapivě omezuje KP nabídku jídelního lístku na špagety s masovou omáčkou a pak salát. Omáčku na špagety přináší v pánvi až ke stolu a kydá nám to na talíře. Véna si špagety pochvaluje, hlavně z důvodu, že podnik vybral on a aby si neshodil ego. Horší jsem snad ještě nežral. Salát je o třídu lepší, vše zachraňují krásně vychlazené lahváče s obrázkem myslivce. Pak ještě razíme do blízkého baru zkouknout druhý poločas fotbalu Francie-Německo. Chlapice za pultem nám hned hrne piváče, myslivce to nemá. Tak snad to není místní birell. Starousedlíci nám ochotně uvolňují místo, celý bar fandí frantíkům, tak my pro jistotu také.

      Fotbal skončil ke spokojenosti místních, valíme na bydlo. Osobně mám dnes už dost, jdu chrápat. Véna bere flašku a jde trdlit na pokoj k ostatním. V noci mi pak vzbudí hluk a rány, Véna se vrací z nočních toulek.

Fantazie Stura - Maira  (8.7.2016, najeto 270 km)

      Ráno při snídani se KP tváří ještě kyseloprdeleji než včera. Asi bylo chybou zaplatit jí už včera předem. Sedáme k prostřenému stolu, stejně nás přesadí k jinému. Pak chceme otevřít okno, samozřejmě to smí být úplně jiné. Tuto semetriku bych tak chtěl mít doma! Ta by jela! Chudák její starej, snad už je mrtvej a užívá si v nebi všeho, co v životě nesměl. Ne, bohužel pro něj - žije. Z kuchyně vylézá zjevně životem otrávený starý pán a snaží se pomáhat, resp. nepřekážet. KP ho pohledem sejme, stařík zatáhne ocas a raději mizí.

      Véna se postupně probírá a vzpomíná si na své noční příhody. Prý musel vzít schody raději s předním náhonem. Pak už jen balíme a již narvaní v hadrech zjišťujeme, že venku slabě chčije. Podle meteoradaru má být brzy dobře, chvíli počkáme. Nabuzený Lefloš trénuje motorkářský posez ještě na pokoji. 

      U garáží za hotelem němečtí enduristé nakládají své lehké motorky na přívěs a chystají se k domovu. Podle bláta na motorkách usuzuji, že se dobře vydrandili po kotárech. Snad to nebyly ty cesty, které máme dnes dát na našich naložených vagonech?

      Pršet přestává, vypusťte krakena!!! Dnes nás čekají neprofláklé přejezdy v Kottických Alpách, také i staré vojenské šotolinové cesty mezi údolími Stura a Maira. Z Demonte vyrážíme rovnou do kopců. Brzy se dostáváme do alpské pustiny, civilizace na nule, kopcem stoupá uzounká asfaltečka pro zásobování pasáčků koz. Paráda, paráda a zase paráda. Stavíme nahoře v sedle. Italský skůtrista nám doporučuje návštěvu nedalekého prý zajímavého svatostánku v horách.

      Odbočujeme na šotolinu, máme v plánu asi 30 kiláků po cestách vybudovaných před cca 200 lety po místních horských pevnůstkách. Lefloš se Zbyňkem se na šotolinu moc netváří. Po pár stech metrech se utvrzujeme v tom, že bude lepší se na to vyprdnout. Místy velmi ostré kameny hrozí propíchnutím silničních gum, k tomu se tu na plně naložených motorkách nejspíš vyklepou všechny šroubky. Dá se stejně jet maximálně tak na dvojku. Dáme tedy jen pár kiláčků, vyzkoušíme to a pokorně se vracíme na asfaltku. Někdo řekne, že jsme se z toho posrali, ale volíme raději jistotu a bezproblémovost. Co pak tady ve 2300 metrech 30 kiláků od civilizace budeme s děravou gumou dělat? Ale určitě se sem někdy vrátím s motorkou na špuntech a nebude to 250 kilový Varan s třemi kufry.

      Alespoň se tedy budeme moci podívat k tomu avizovanému klášteru. Na Col Morts di Fauniera (2480  m.n.m.) nalézáme památník Marka Pantaniho a jeho úspěchů na Giro di Italia. Jó to bejvávaly časy, píchal si jen steroidy a EPO, šlapal jako motorka a neměl čas na fet, který ho pak zabil. Na rozdíl od nás ostatních nelíný Zbyněk Dobyvatel vyleze na vyhlídkový vrcholek.

      Celá oblast je velice zajímavá, ještě taková panenská, uchráněná od přívalu turistů. Hřebenovkou pokoříme Colle del Vallonetto (2429 m.n.m) a na Colle d´Esischie (2360 m.n.m.) odbočujeme dolů do údolí a sjedeme několik kiláků k té skůtristou avizované historické svatyni San Magno v údolí Grana. Měl pravdu, je to tu moc pěkné. Tady čas nemá žádnou váhu, bohem a lidmi zapomenutý kraj.

      A pak zase zpátky na hřebenovku a nekonečným sjezdem dolů do údolí řeky Maira. Spíš potkáš někoho v Antarktidě než tady. A stále toho není dost, hned nás čeká výjezd na Colle di Sampeyre (2284 m.n.m.) Volíme a nevím jestli chtěně výjezd vedlejší cestou. Je nějaká zanedbaná jak povrchem, tak i napadanými kameny, cestáři tady od zimy asi ještě nejeli.

      Na vršku je i přes plující mraky parádní pohled na Monte Viso (3841 m.n.m.), dominantu Kottických Alp. Aby nebyla nuda, vzpomene si Véna, že má zvýšenou teplotu motoru a že má nejspíš únik chladiva. Moji připomínku, že topil do kopce patnáct kiláků a motor by tedy nadstandardně ohřátý být mohl, nepřipouští. Vždyť je vzděláním technický inženýr. V nádržce je prd vidět. Z kopce to prý půjde i bez kapaliny, dole v civilizaci to vyřešíme. U první pumpy stavíme a Véna vybírá mezi pestrobarevnými pikslami tu správnou. Z dolití se stává přelití, v nádržce toho zas tak málo nebylo, jen se blbě Véna díval. Následuje tedy operace s odlitím, tři tydýti naklání motorku na bok….. asi je to v tom vedru baví. Véna si tedy domů poveze první suvenýr, plechovku s italským fridexem.

      Smutně dáváme horám vale a Pádskou nížinou míříme piemontským venkovem pod Turínem směrem k Milánu, záměrně se nehrneme na dálnici, té dáme jen kousek. Všímám si, že místní zemědělci mají vymakané zavlažovací systémy, často jsou to pangejty silnic. Už dávno tu pochopili, že úroda se zachraňuje dostatkem vody a ne jen evropskými dotacemi či nějakými pojistkami na sucho. Kukuřici mají jako les, překvapuje mě, kolik kiwi tu pěstují. Nebo jsme zabloudili na Nový Zéland? Podle bolesti mého otlačeného zadku asi ano.

      Jedu první a náhle zjišťuji, že jedu sám. Vracím se asi kilometr, ostatní stojí kolem Vencovo motorky. Naštěstí žádný průser. Jen nabral na cestě ležící nějaký kousek pletiva z králíkárny, který se mu chvíli motal v blatníku. Byl to prý rachot, Véna měl strach, že za sebou táhne upadlý motor.

      Redukujeme plán původního dojetí do Novary a v nezajímavém městě Vercelli zapneme vyhledávač na nocleh. Najde nám to malý hotel Vinzia. V recepci bez problémů vládnou anglicky, místo rohožky mají ve dveřích neuvěřitelně rozteklého kocoura. Vedro je strašné, klimatizované pokoje jen vítáme. Jsme druhou noc v Itálii, je třeba zajít někam na pizzu.

      Picérku najdeme brzy, to není v Itálii žádné hrdinství. Lokál téměř prázdný, vybíráme každý pizzu jinou a pak provedeme na talířích veliké manévry, abychom se navzájem podělili. Do prdele, kterej debil objednal tu pálivou?!?! Pivko točené se starým známým myslivcem, nepříliš studené. Probíráme oblíbené téma, Leflošovo fantasmagorie o jeho vzácném rodokmenu skládajícího se z jedné strany po francouzském důstojníkovi z napoleonských válek, pravděpodobně samotném Bonapartovi a z druhé strany po Masarykovi skolivšímu prostou zemědělkyni v polní brázdě při projížďce koňmo v okolí Lánského zámku. Lefloš to vykládá už po několikáté a začal tomu i sám věřit. Sranda je to veliká.

      Po návratu na celodenním horkem roztopený hotel s Vénou zjišťujeme, že naše pokojová klimatizace se nějak fláká, ale nějak noc dopadne.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE